Facebook YouTube Instagram

Když něco máte rádi, udělejte první krok – a jděte do toho!

29. října 2020

Rozhovor s Anetou Kunetkovou

Aneta Kunetková (18) je prvním neslyšícím studentem, který kdy navštěvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Aby po úspěšném přijetí mohla studovat obor užitá malba, musela dát nejprve dohromady tříčlenný tým tlumočníků znakového jazyka. Nebyla na to samozřejmě sama – a povedlo se. Přestože nikdo z pedagogů o sluchovém postižení nic nevěděl, Aneta do uměleckého prostředí a společenství ve škole skvěle zapadla. Nyní je ve druhém ročníku a vzkazuje všem neslyšícím zájemcům o studium, že se není čeho bát.

Aneto, prozradíte nám, z jaké rodiny pocházíte?

Pocházím z neslyšící rodiny. Moji rodiče jsou oba neslyšící a také můj mladší bratr Adam. Rodiče mají i neslyšící sourozence, takže v rodině všichni komunikujeme znakovým jazykem, úplně bez problémů. Je to můj mateřský jazyk. Samozřejmě umím i češtinu a chodila jsem také na logopedii. Bydleli jsme ve vesničce Branky u Valašského Meziříčí.

Kam jste chodila do školky a do školy? Jaké máte na tu dobu vzpomínky?

Chodila jsem do speciální školy pro děti s vadami sluchu ve Valašském Meziříčí – jak do mateřské, tak na základku. Kamarádů jsem tam vždycky měla spíš méně. Moc jsem si s dětmi nerozuměla. Až později jsem se začala více zapojovat a seznamovat se, ale častěji třeba při sportovních akcích pro neslyšící mimo školu. Co se týče komunikace, s učiteli na základce se komunikovalo hlavně orálně, ale chytala jsem se, dalo se to. Znakový jazyk tam byl také nějak zastoupen. Mezi žáky se více znakovalo, ale i mluvilo. Já znakovala mnohem víc a trochu jinak než ostatní. Někdy se mi za to posmívali. Snažila jsem se chvilku přizpůsobit, ale časem se mi už nechtělo. Až později, když jsem byla starší, spřátelila jsem se s jedním spolužákem a rozumíme si spolu skvěle až do teď.

Vidím, že jste na základní škole zrovna skvělé vztahy neměla. Chodila jste do nějakých zájmových kroužků a získala kamarády tam?

První kroužek, do kterého jsem chodila, byl balet. Tam byly spíš slyšící děti, které mluvily, tancovalo se na hudbu a tak… Takže to mě moc nebavilo. Domluvily jsme se, že budu mít soukromé lekce a vezmu si k sobě ještě někoho neslyšícího. Ale nějak to nedopadlo.  Pak jsem se spolužákem chodila asi dva roky na florbal a později jsem dělala basketbal. Bavil mě i volejbal, který jsem hrála poměrně dlouho. Už se mu také nevěnuji, ale ráda hraji jen pro zábavu.  Teď se spíše zaměřuji umělecky, na to malování.

Jaké předměty jste měla ve škole ráda?

Nejraději jsem měla češtinu. Učitel byl skvělý, a přivedl mne ke knížkám. A také mě bavila angličtina, matika, dějepis a samozřejmě výtvarná výchova. Měli jsme moc milou paní učitelku, která si všimla, že si hodně kreslím a že mi to jde, takže jsme se skupinou žáků, kteří byli nadaní na malování jako já, jezdili na různé soutěže. Také mi doporučila výtvarný kroužek ve škole. Chodila jsem tam dvakrát týdně… Mohu říci, proč jsem se začala vůbec o kreslení zajímat?

Jistě, povídejte…

Mám slyšící sestřenici. Odmalička, když jsme se viděly na nějaké rodinné oslavě, jsme si vzaly papír a kreslily si. Komunikace mezi námi byla trochu problém, takže jsme si kreslily hlavně, abychom se domluvily. Třeba jídlo, co si dáme, nebo co si zahrajeme. Nějak jsem se toho chytla a začala to mít ráda. Obě jsme se zlepšovaly a soutěžily, která bude v kreslení lepší. Navzájem jsme se inspirovaly a učily. Na základce jsem si také hodně kreslila při vyučování. Nedávala jsem pozor, a tak mi skicák většinou za trest vzali a vrátili až na konci roku. Pak  jsem přemýšlela, kam půjdu na střední školu.  Nechtěla jsem chodit na střední školu pro sluchově postižené, kde mě ledajaký obor nebude bavit, tak jsem se rozhodla pro pražskou uměleckou školu. V Opavě byl také jeden umělecký obor, ale s učitelkou z výtvarného kroužku jsme se domluvily, že v Praze mají pro mě lepší možnosti ohledně tlumočníků apod.

Jela jste se do školy podívat?         

Ano, šla jsem na Den otevřených dveří a moc se mi tam líbilo. U přijímacích zkoušek se divili, že se tam jako neslyšící hlásím. Povedlo se mi na školu dostat, ale přiznám se, že jsem si předtím nedávala moc šancí. Na kroužku jsme se sice leccos učili a já se na přijímačky připravovala, hlavně tedy na češtinu, ale zkoušky pro mě byly hrozný stres. Hlásila jsem se na užitou malbu a grafiku. Grafiku jsem neudělala, ten systém byl trochu jiný, než jsem čekala, ale na malbu jsem se dostala.

Měla jste nějak upravené přijímací zkoušky?

Ne, já chtěla mít stejné podmínky jako ostatní. Ale měla jsem tlumočnici, takže jen když jsem něčemu nerozuměla, přeložila mi to. Nejprve jsem absolvovala vědomostní test a poté druhou část, kresbu tužkou – zátiší. Jako třetí následovala malba a poslední část byla zvláštní: Měli jsme se podívat na určitou věc a namalovat ji z jednoho úhlu pohledu, plus něco si k tomu ještě přimyslet. Cílem bylo umět se reálně podívat, ale vidět i něco navíc, co člověka zaujme. Tomu se říká kompozice.  Pak se konal ještě ústní pohovor.    

Nebyli pedagogové u zkoušek překvapeni, kdo to tam s vámi je? Na uměleckých školách možná nemají s tlumočníky příliš zkušeností.

Samozřejmě, byli z toho úplně paf (smích)… Hrozně srandovní situace. Moje tlumočnice Kačka Lišková vypadá velmi mladě, a tak v úvodu zkoušky učitel prohlásil: „Vás je tady nějak moc. To tady takhle nemůžete být najednou.“ Tak mu to Kačka musela vysvětlit. 

Studoval už na škole před vámi jiný neslyšící student, nebo jste byla úplně první?

První, a byl to trochu problém, protože chyběli tlumočníci. Museli jsme řešit, kdo bude tlumočit. I já sama jsem se snažila hledat, dát dohromady tlumočnický tým. Také na Smíchově, ve speciálně pedagogickém centru při škole v Holečkově ulici, mi vedoucí SPC paní Roučková pomohla získat tlumočníka. Takže nakonec jsem měla tři.

Používáte tlumočníka ve všech předmětech?

Na první hodinu jsem si je zajistila ve všech předmětech, tedy i například na tělocvik. Ale na dalších hodinách už jsem věděla, kde je potřebuji a kde ne.

Jakožto první student s tlumočníkem jste určitě musela vysvětlit učitelům, jak s vámi komunikovat a jak používat tlumočníka. Měl s tím někdo z nich problém? Jak vaši dvojici přijímali?

Učitelé jsou různí, takže u každého to probíhalo trochu jinak. Učitel malby to například přijal super. U ostatních předmětů to šlo někde lépe, někde hůře. Někdy nastal problém, že si učitelé mysleli, že tlumočník je něco jako asistent. Takže s ním komunikovali stylem: „Řekněte jí tohle, udělejte tohle…“ Takže jsme museli vysvětlovat, že to je jen jazykový tlumočník a nic za mě dělat nebude, ani mi nebude pomáhat. Ale všude to přijali. A když někde tlumočník zrovna nebyl, tak jsme si psali. Zvykli si i na můj hlas, takže mi brzy porozuměli a komunikace byla bez problémů. 

Takže se vám na škole líbí? Co vás tam nejvíce baví?

Myslím, že úplně nejvíc mě na škole baví ta společnost. Lidé, co tam jsou, a atmosféra, která je příjemná. Studenti jsou všichni sympatičtí. Vědí, že neslyším, ale nijak divně na mě nekoukají a chovají se ke mně moc hezky. Někteří nevědí, a stejně byli ke mně sympatičtí. Zdraví mě… Prostě vztahy tam jsou bez problémů. Je to super a moc mi to pomáhá. Baví mě tam skoro všechno, nejvíc asi ta malba a angličtina.

Výtvarný talent je jedna věc, ale bez píle a určité technické průpravy to asi nejde, že? Chodíte pravidelně kreslit do galerie, učit se od mistrů?

Talent je určitě základ a píle je také důležitá. Ale není to o tom, že když člověk kreslí a kreslí a kreslí, tak mu to najednou začne jít. Navíc každému se může líbit něco jiného. Někomu mohou moje kresby připadat dobré,  jinému ošklivé. Je to hodně individuální. Nejvíce jsem se toho ve škole naučila o barvách – o teplých a studených, o tvarech, perspektivě, to byl pro mě základ. Ale malba zátiší nebo zvládnutí figurální kresby, znalost anatomie lidského těla, to už člověk musí hodně procvičovat. A pak je tu i vlastní tvorba, vlastní styl malby. Učíme se také v galeriích. Ne že bychom pravidelně jen kreslili, ale jsme tam s učitelem a on nám vypráví něco zajímavého. Nejčastěji asi chodíme do Veletržního paláce. Nebo navštěvujeme menší výstavy našich učitelů.Krajina - digitální kresba v programu Procreate Krajina - digitální kresba v programu Procreate

Jaké techniky nejraději používáte?

Akvarelové barvy, kvaše, olejové barvy, digitální kresbu a malbu, perokresbu a pastelky – ty mám asi úplně nejraději.

Máte nějaký umělecký vzor?

Ano. Už několik let mám ráda českou umělkyni Lénu Brauner. Má spoustu fantazie, kreslí zejména ilustrace do knížek, různé víly a podobně.

Jaké ilustrace se vám libily, když jste byla malá?

Já jsem si je spíš ráda kreslila sama. Nejprve jsem si něco přečetla, u toho jsem si to nějak představovala a pak nakreslila.

Máte už představu, čím byste se ve výtvarném světě chtěla zabývat, až dostudujete?

Hlavně bych asi chtěla jít ještě na vysokou školu. Mohu dělat cokoli, třeba pracovat z domova na tabletu, dělat ilustrace ke knížkám, něco na objednávku, například vstupenky na ples a jiné zakázky. Nebo něco nejprve namalovat a potom to nabízet na internetu. Konkrétní představu ale ještě nemám. Žiju přítomností – potom se uvidí. Jsem nyní ve druháku. Od třetího ročníku začne příprava na vysokou, vyberete si techniku, kterou se chcete zabývat, pak je asi půlroční období, kdy si pilujete vlastní styl. Na škole je i možnost konzultací s jednotlivými profesory, kteří vám pomohou s výběrem.

Zmínila jste tablet. Kreslíte často na tabletu?

Ano, mám koupené speciální programy, se kterými pracuji – Procreate, Painter a Heavypaint.Kočka - digitální malba v programu KritaKočka - digitální malba v programu Krita

Zajímal se někdo z vaší rodiny o výtvarné umění? Tedy, kromě sestřenice…

Ne, vůbec. Maminka je švadlena a táta pracuje jako truhlář. Ale umí kreslit nábytek, stůl, skříň, a prostorově to vždy vypadá velmi dobře. Takže možná to mám po tátovi. Naši mě vždy chválili za to, co jsem nakreslila. Těm to přišlo vždycky krásné (úsměv). Ale ukazovala jsem to i učitelům, kteří tomu více rozuměli, a ti mi dávali i podněty, jak se zlepšit. Měla jsem radost, že se jim to líbí. Byla to pro mě motivace, že mám pokračovat.

Je pravda, že rodiče mají „v popisu práce“ dítě chválit, tak to má být… 

Ano, rodiče se mi samozřejmě věnovali. Naučili mě spoustu věcí, co budu v životě potřebovat, a vychovali mě dobře. Ale v této oblasti fungovali spíše učitelé.

Říkala jste, že vám vyhovuje společnost na umělecké škole. Chodíte také mezi neslyšící komunitu?

No, já na moc akcí nechodím, ale sem tam jdu ráda. Záleží, kdo to je. Asi s pěti, šesti kamarády se stýkám více. Jsem spíš uzavřenější. Mám více neslyšících kamarádů, ale slyšící mám také.  

Je vám 18 let. To je věk, kdy člověk často ještě hledá sám sebe. Jaká si myslíte, že jste?

Myslím, že jsem pasivnější typ. Raději spíše naslouchám, než sama mluvím. Jsem trpělivá, nevadí mi, když věci jdou pomalu. A mám ráda všeobecný humor. Cítím se být sama sebou více, když jsem sama, než ve společnosti, tam v tom někdy plavu.

Říkala jste, že máte mladšího bratra. Vzpomínáte si na nějaký společný zážitek z dětství?

Když mi bylo asi sedm a bráchovi tři, máma řekla tátovi, ať nás s bráchou pohlídá. Maminka šla s babičkou do kostela ve Švábenicích a my měli zůstat spolu doma. Ale byli jsme zvědaví, co se v tom kostele děje, tak jsme si řekli, že utečeme. Přijeli jsme na kole. V kostele nás všichni znali a věděli, že neslyšíme. Děti stály v řadě. Dostávaly oplatky, kněz k nim promlouval a ony mu odpovídaly. My se do té řady postavili taky, ale knězi jsme vůbec nerozuměli, tak jsme mu odpovídali, co nás právě napadlo. Celý kostel se řehtal a máma zrudla studem, že je to děsný trapas. Táta nás všude hledal... Tak to je taková veselá vzpomínka.Aneta s bráškou Adamem II

Aneta s bráškou Adamem

Většina neslyšících dětí se rodí rodičům, kteří slyší a nemají s neslyšícími vůbec žádné zkušenosti. Nechcete jim třeba něco vzkázat?     

Určitě bych jim doporučila naučit se znakový jazyk, aby dokázali s dětmi komunikovat. A také to, že mít neslyšící dítě, není žádná hrůza. Děti mají oči a jimi toho dost nahradí. Každé dítě je jiné, ale důležité je, aby mu rodiče věřili, aby ho podporovali. Ono se pak neztratí a dokáže vše, co bude chtít. Určitě je dobré děti podporovat v samostatnosti, aby zvládly hodně věcí. Postupně se chytnou. Samozřejmě, budou nějaké překážky, ale když vědí, že mají tu sílu v rodině, všechno zvládnou. Děti umějí být samostatné, jen jsou někdy až moc závislé na rodině. To pro ně není dobré. Neslyšící rodiče to mají v tomto ohledu jednodušší, protože tomu rozumějí…

Setkala jste se někdy s diskriminací kvůli tomu, že neslyšíte? Nebo s bezohledností?

Jo, určitě, ale nechci o tom mluvit, protože už jsem všem odpustila. Když mě někdo diskriminuje, odejdu pryč, protože se s ním dohadovat nemá cenu. Ale ráda bych přidala jednu věc: Zvládla jsem se začlenit do slyšící společnosti díky tomu, že jsem chodila na logopedii, uměla jsem mluvit a neměla jsem z toho stres. Samozřejmě jsem viděla, že slyšící neznají neslyšící, ani jejich kulturu. Ale neměla jsem strach jim to vysvětlit. Také proto, že hodně mých příbuzných bylo slyšících a já už si s nimi prvním kontaktem prošla.

Myslím, že i na tom, jak jste se pěkně „chytla“ na střední škole, je dobře vidět, že se nebojíte říci světu, co potřebujete.

Ano, mě to baví. Oni jsou hodně překvapení, chtějí ty informace vědět – a já jim je ráda řeknu. Také jsem hrdá, že jim mohu ukázat, jak vypadá svět neslyšících, že zvládneme spoustu věcí jako oni. Třeba u nás na škole je vidět, jak jsou mnozí učitelé rádi, že díky mně získali spoustu informací o neslyšících a jsou nyní připraveni, kdyby k nim přišel další neslyšící žák.

A mám na závěr i vzkaz pro neslyšící: Když něco mají rádi, ať do toho jdou, ať udělají ten první krok a ničeho se nebojí. Protože i kdyby to nedopadlo, získají zkušenosti a posunou se někam dál.

 

Anetko, přeji vám mnoho úspěchů ve všem, co děláte, a spoustu radosti z tvůrčí práce!

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: archiv Anety Kunetkové

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.