Integrace a inkluze jsou stále palčivá témata

Dana Hlínová pracuje v Mateřské škole Korálek v Pardubicích jako učitelka. Ve třídě tří až pětiletých dětí má druhým rokem chlapečka s vadou sluchu. Povídali jsme si o tom, zda je těžké prosadit se mezi slyšícími, i o tom, jak vnímají zdravotně znevýhodněné děti jejich vrstevníci. Zamýšlely jsme se nad integrací – proč se někdy daří a co je pro její úspěch stěžejní? Paní Daně je problematika sluchového postižení více než blízká, sama je od narození oboustranně těžce nedoslýchavá.

Jsem rodič dítěte s vadou sluchu a mám zájem o jeho zařazení do běžné mateřské školy. Co je třeba podniknout v prvním kroku?
V první řadě je dobré domluvit si rozhovor s paní ředitelkou, případně učitelkou, která by dítě vedla, a sdělit si vzájemná očekávání, možnosti, představit sebe a své dítě. Vím, že běžné mateřské školy z nedostatku zkušeností spíše odmítají přijmout děti s vadou sluchu. Kromě samotného zařazení je asi největším problémem související snížení počtu dětí ve třídě, které se podepíše na nižším finančním příspěvku od zřizovatele. V konečném důsledku velmi záleží na zvážení a vstřícnosti paní ředitelky.

Nakolik je v této chvíli důležitá mezioborová spolupráce?
Je žádoucí propojení školské instituce se speciálně pedagogickými centry. Ta provedou vyšetření dítěte, sepíší zprávu, kde je mimo jiné uveden rozsah podpůrných opatření. Doporučení je nezbytné v případě, pokud rodiče uvažují o asistentovi pedagoga. Pokud se zadaří, je vždy dobré spolupracovat s ranou péčí či dalšími službami. Nám se například osvědčila spolupráce se sociálně aktivizačními službami pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam v Pardubicích. Rodiče již byli před schůzkou informovaní a podařilo se také získat asistentku, která má základní znalosti znakového jazyka a zkušenosti s dětmi s vadou sluchu.

Je podle vašeho názoru asistent pedagoga nezbytný?
Domnívám se, že ano. Přeci jen se jedná o počátek školní docházky, dítě opouští maminku s tatínkem a jde do dosud neznámého prostředí, kde je nuceno fungovat samostatně. Aby dostalo všechny informace, naučilo se být v kontaktu s ostatními, rozvíjelo se v motorických dovednostech i v řeči, je potřeba mu věnovat větší pozornost. A to při běžném počtu dětí ve třídě paní učitelka nemůže stíhat. Asistent pomáhá s „dovysvětlením“, nepochopením, s kompenzačními pomůckami. V základní škole je situace poněkud jiná, dítě nastupuje jako samostatné a velmi záleží na učitelce, zda již má nějaké zkušenosti nebo znalosti o sluchovém postižení. S vhodným výběrem podpůrných opatření, včetně bezdrátového připojení, pak může žák základní školu zvládnout bez asistenta.

Někteří odpůrci integrace tvrdí, že děti se sluchovým postižením se mezi slyšícími vrstevníky ocitají v sociální izolaci. Jsou jejich argumenty na místě?

Integrace a inkluze jsou stále palčivá témata. Můj názor je, že pokud je dítě šikovné a má podnětné prostředí a motivované rodiče, pak určitě integrovat. Záleží samozřejmě také na inteligenci dítěte a na zařízení, kam bude docházet. Je třeba počítat s tím, že zařazení dítěte s jakýmkoliv zdravotním handicapem, nejen se sluchovým, do běžné mateřské školky s sebou nese zvýšené nároky na čas a energii. Vždy je třeba vycházet z individuálních předpokladů každého jedince. Některým dětem bude dobře mezi vrstevníky s vadou sluchu, některým v běžné škole, kde se mohou více realizovat. Chlapec, kterého mám ve třídě, je velmi chytrý, s velkou chutí do života a výbornou podporou rodičů. Umím si jej představit jako budoucího absolventa vysoké školy.

Jak děti mezi sebou komunikují?
Mluvenou řečí.

Jakou funkci by měla předškolní výchova hlavně plnit?
Velkou roli spatřuji v sociální oblasti. To znamená, aby se dítě umělo dobře zapojit do společnosti, navázat vztahy, umělo si poradit, případně vyřešit problém. Důležitá je sebehygiena. To znamená umět se vysmrkat, umýt si ruce před jídlem a po použití WC a podobně. Nám se osvědčil „Stoleček přátelství“, ke kterému si děti chodí vyřešit problém, který mají mezi sebou. Ti větší to zvládají samy, menší za pomoci paní učitelky.  

V některých školkách se děti učí konkrétní učivo, písmena, základní počty, namísto rozvoje jejich kompetencí. Je to vhodné?

Domnívám se, že ano. V naší školce se také předškoláci připravují na školu, k zápisu, seznamují se s písmeny, slabikami, nyní formou genetického čtení (metoda, při které se jednotlivá slova hláskují a hned zase spojují v celek – pozn. red.). S matematickými dovednostmi se seznamují metodou Hejného, což laicky řečeno znamená, že dítě objevuje matematiku samo a s radostí.

Je spaní po obědě ve školce již přežitek, nebo má stále své zastánce?

Dnešní děti mají problém, že se neumí uvolnit a odpočinout si. Tím, že je nařízený odpočinek po obědě, se učí dovednosti odpočívat. Chápu, že zejména předškolákům toto nemusí vyhovovat, proto pro ně máme možnost, že když vydrží pohádku, odpočívají a neruší ostatní, mohou dříve vstát a pracovat sami u stolečků.

Disponuje vaše školka nabídkou zájmových kroužků?

Ještě v loňském roce jsme nabízeli několik kroužků a rodiče si mohli vybrat, které bude jejich dítko navštěvovat. Nabídku jsme po poradě učitelského sboru nakonec zrušili. Důvodů bylo hned několik. Tím nejzásadnějším je, že děti mají vlastní kroužky mimo školku a ve školce si odpoledne chtějí hrát podle svého. Chybí jim volná hra, tolik důležitá pro rozvoj dítěte, navazování kontaktů, rozvíjení vlastní fantazie. Bohužel vnímáme, že některé dnešní děti si neumějí hrát spontánně, jsou zvyklé na řízené aktivity.

Jste také sluchově postižená. Vnímají děti vaši vadu sluchu? 
Moje děti mi přijdou, že to berou v pohodě. Hned na počátku školního roku jsem je seznámila s vadou sluchu, s tím, že máme mezi sebou chlapce s BAHA (sluchadlo na kostní vedení – pozn. red.) a na co si dát při komunikaci pozor. Oslovila jsem také sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi v Pardubicích, jejichž pracovnice přijely s interaktivním programem o neslyšícím a nedoslýchavém medvídkovi, a plynule navázaly na mou sdělené. Shodou okolností máme ve třídě holčičku, která má sluchově postiženou starší sestru, také naši korálkovou odchovankyni (úsměv). Na druhou stranu děti ví, že si se mnou bohužel nezazpívají, ale s kolegyní ano. Řeším to tím, že jim pouštím písničky na CD a spíše si více hrajeme na pohádky a zařazujeme dramatizaci.

Jak přijali ostatní rodiče přítomnost chlapce s vadou sluchu?
Na začátku školního roku se u nás ve třídě konala schůzka, kde byli rodiče informováni o tom, že máme v kolektivu chlapečka, který špatně slyší. O mé vadě sluchu se dozvídali jednotlivě. Nesetkala jsme se však s žádnou rozporuplnou reakcí či nepochopením.

Učitelkou v Korálku jste již pět let. Vždy jste se chtěla profesně realizovat v této oblasti?  

Moje maminka byla také učitelka ve školce a já od malička věděla, že chci pracovat s malými dětmi. Jsem vděčná paní ředitelce, která o mně věděla a sama mne kontaktovala s nabídkou práce. Zajímavé je, že přede mnou zde pracovala jiná paní učitelka se sluchovým postižením. Ta byla první, kdo ukázal, že i pedagog s vadou sluchu může tuto nelehkou práci zvládat a být přínosem nejen pro kolektiv, ale i pro děti.

To je pěkné…   
Začátky byly samozřejmě náročné. Musela jsem se naučit pracovat s velkým počtem dětí.  Z každodenního hluku mě dost často bolela hlava a trvalo nějaký čas, než jsem si zvykla. Další překážku představovalo zmíněné zpívání. Neumím zpívat ani hrát na hudební nástroj. Tuto skutečnost jsme však společně vykompenzovali dramatickou výchovou a domluvou s kolegyní, že ona bude ta, která více zpívá. Jak vidno, vždy je stěžejní tolerance, lidskost a přístup. Když se chce, tak to jde.

Co zvýšená únava související s vadou sluchu? Dostavuje se?
Samozřejmě ano. Snažím se proto ve volných chvílích více odpočívat a takzvaně vypnout, pokud to možnosti dovolí. Někdy to jde hůře, protože mám dvě malé děti, které také potřebují péči (úsměv).

Existuje něco, co byste ráda změnila?
Osobně mi dost chybí užší spolupráce se speciálně pedagogickým centrem. Postrádám zpětnou vazbu ke stávajícímu zařazení chlapce. Sice si troufám říci, že to zvládáme velmi dobře, ale jsem nucena si individuální plán a podpůrná opatření sepsat sama, protože pracovníci speciálně pedagogických center mají hodně práce, hodně dětí a nestíhají. V tomto vidím nejslabší místo překotného přijetí zákona o integraci a inkluzi. Dost mě to mrzí.

Připravila: Bc. Romana Procházková, DiS., vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi CDS Tamtam v Pardubicích

Ilustrační fotografie Shutterstock.com