Příběh Františky Plamínkové a výstava Za volební právo žen!

Hrdinky, které změnily dějiny, a přesto se na ně zapomnělo. Je jich nespočet. Výstava Za volební právo žen! v Národním památníku na Vítkově se věnuje těm, díky kterým může u nás člověk volit a být volen bez ohledu na to, s jakým pohlavím se narodil. Jedna žena svými činy zvláště vyniká: Františka Plamínková. Politička světového formátu, novinářka, učitelka, bojovnice za práva žen, feministka a aktivní odpůrkyně fašismu. V jaké situaci napsala jako jediná kritický otevřený dopis Hitlerovi a o jaké změny ve společnosti se zasloužila? To a mnohé další se 18. listopadu dozvěděli návštěvníci a návštěvnice komentované prohlídky tlumočené do znakového jazyka.

Stojí za to výstavu navštívit? Je taková připomínka dnes ještě potřeba? A co k tomu říká jedna z autorek výstavy, která byla vytvořena ke 100. výročí uzákonění volebního práva žen? Přinášíme vám report z nejčerstvější akce pořádané Informačním centrem rodičů a přátel sluchově postižených.

Skupinka 7 lidí se chladného čtvrtečního odpoledne sešla na Vítkově, aby se dozvěděla něco víc o tom, jak si ženy vybojovaly právo volit. Výklad průvodkyně byl pro ně tlumočen do znakového jazyka stejně jako podnětná diskuze, která následovala.

Ale vraťme se na začátek výstavy i zmíněného příběhu. Uvědomění, že to, jak věci jsou, není dané, bývá v jádru každé změny. Kdysi bývalo považováno za přirozené, že ženy nesmí volit. A není to zase až tak dávno, týkalo se to prababiček a praprababiček dnešních dospělých ve středním věku. Nicméně i v té době žily ženy jako Františka Plamínková, která v tehdejším systému přirozený stav věcí neviděla, a tak pátrala v zákonech, až v nich našla skulinu. Už v roce 1905 spoluzaložila s Fráňou Zemínovou Výbor pro volební právo žen, jehož členky poukazovaly na nespravedlnost v oblasti nerovných práv a snažily se o změnu. Jejich činnost podpořil i Tomáš Garrigue Masaryk, když se zúčastnil otevření Ženského klubu českého, jehož členkami se staly také Alice a Charlotta Masarykovy.

Jeden panel výstavy je věnován výrokům těch, kdo vystupovali proti uznání volebního práva ženám. Nabízí se tak možnost pochopit uvažování těchto lidí skrze důvody, které uváděli. Člověk se jen těžko ubrání dojmu, že jejich rétorika je v řadě ohledů podobná té, jakou mají někteří současníci na adresu žen a toho, jaké by měly být a o čem by měly a neměly rozhodovat (ač jejich právo volit už dnes téměř nikdo nezpochybňuje).

Snahy Františky Plamínkové ale neskončily uznáním volebního práva žen v roce 1920. Naopak. „Bylo by omylem domnívati se, že ústavou, v níž jest zaručena ženám úplná rovnoprávnost s muži, jsou vyřešeny všecky bolesti žen plynoucí z předsudků proti nim i zvyků společenských.” napsala ve své knize Občanská rovnoprávnost žen. Ještě v době, kdy ženy nemohly volit, si přála zastoupení žen v parlamentu 50 %, k čemuž mimochodem dosud nikdy nedošlo.

Zasloužila se také o zrušení celibátu učitelek, aby měly ženy možnost spojit výdělečnou činnost s mateřstvím. Pracovala na zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí a na změnách v dalších oblastech rodinného práva či poskytování sociální pomoci potřebným. Jako členka Národní sociální strany působila na pražském magistrátu v rámci sociálního, zdravotního a školského odboru a prosadila v těchto oblastech řadu změn. Později se stala senátorkou. Byla první českou ženou, která pronesla projev ke Společnosti národů v Ženevě na téma míru a úplného odzbrojení. Jako jediná napsala v září 1938 otevřený dopis Hitlerovi v reakci na jeho proslov a kritizovala jej. Po Mnichovské dohodě pomáhala v Ženském klubu českém ženám a dětem uprchlíků ze zabraných Sudet. Následně byla opakovaně zatýkána a mučena gestapem, ale nikdy nikoho ze spolupracovnic a spolupracovníků neprozradila. Měla několik možností se zachránit a nevyužila je, aby nezradila to, čemu věřila. „Jsou momenty v životě národů, kdy mlčeti znamená být těžce spoluvinen,” napsala prezidentu Háchovi. Během heydrichiády byla za svou kritiku vůči Říši, kterou odmítla odvolat, popravena nacisty.

„Obdivuji na ní její odhodlanost, přímost a houževnatost v boji za skutečné naplňování demokratických ideálu v praxi. A nesmírně si vážím její odvahy při obraně demokratických hodnot v odbojové činnosti, při níž položila svůj život,” říká o Františce Plamínkové kurátorka výstavy Jitka Gelnarová. Vysvětluje, že výstavu iniciovaly historičky Dana Musilová a Marie Bahenská. Vznikla ke 100. výročí přijetí ústavy, která v Československu v roce 1920 volební právo žen garantovala: „Chtěly jsme toto výročí, které tak trochu zaniká vedle výročí samotného vzniku republiky, důstojně připomenout, protože se jedná o milník, který zásadně ovlivnil životy milionů žen a kterému předcházelo mnoho let úsilí ženských aktivistek a jejich podporovatelů.”

Výstava zachycuje vývoj boje za práva žen a představuje i další jeho představitelky, spolupracovnice a kamarádky Františky Plamínkové. Atmosféru nám dokreslily dobové předměty – fotografie, články z tehdejších novin a časopisů, průkaz Františky Plamínkové jako redaktorky Národní politiky či rukopis jejího referátu.

Po skončení výkladu nastala živá diskuze mezi těmi, kdo na akci přišli a probíhalo tlumočení mezi českým znakovým jazykem a češtinou, protože se diskuze účastnily i průvodkyně a autorka tohoto textu. Pokládali jsme si řadu otázek... Jak to, že tak významnou ženu dnes zná jen málo lidí? Které výzvy, jimž Plamínková čelila, se podařilo do velké míry překonat a které zůstávají dodnes?

Podle Jitky Gelnarové je téma práv žen velmi aktuální: „Zejména teď v době pandemie se velmi silně ukazuje význam péče, ať již ve formě pomáhajících profesí ve zdravotnictví nebo sociálních službách, nebo neplacené péče v domácnosti. Tato péče, která leží ve své většině na bedrech žen, zůstává společensky a hlavně finančně nedoceněna, zájmy pečujících ve veřejném prostoru nejsou dostatečně reprezentovány. Tak například v tomto směru před námi zůstává velké množství práce. Zároveň vidíme, že v řadě zemí, např. v sousedním Polsku, dochází k omezování práv, které již ženy mají.”

Výstavu můžete navštívit do konce tohoto roku. Vstupné je zdarma. Pro děti školního věku se vám může hodit Interaktivní průvodce výstavou, ve kterém mohou hádat a následně hledat správné odpovědi na zajímavé otázky. Chcete-li se dozvědět ještě více o strhujícím životním příběhu Františky Plamínkové, můžete se podívat na dokument Zuzany Zemanové s názvem Zapomenutá Františka Plamínková, kde nechybí rozhovory s pamětnicemi a dalšími zajímavými osobnostmi včetně nedávno zesnulé Jiřiny Šiklové.

Informace ohledně dalších plánovaných dalších akcí s tlumočením do znakového jazyka najdete na webu Infocentrum-sluch.cz.

Připravila: Lucie Brandtlová

Fotografie: Národní muzeum