Koukej, dnes nám hraje OUKEJ

Existuje mnoho způsobů, jakými je možné předávat dětem pohádkové příběhy a rozvíjet jejich vztah ke knížkám. O své zkušenosti se s námi podělily Veronika Slámová a Radka Kulichová z divadelního spolku OUKEJ

Název spolku vznikl z počátečních písmen slov Oči, Uši, Komunikace, Edukace, Jazyk – ty jsou totiž pro jeho aktivity klíčové. Kromě divadelních představení spolek nabízí i workshopy dramatické výchovy pro školy, tlumočené dětské písničky či komunikační podporu neslyšícím dětem a jejich rodinám za využití divadelních postupů. V repertoáru mají i tzv. knižní vystoupení.

Kniha jako divadlo

Knižní vystoupení odstartovala před 20 lety v ateliéru Divadla a výchovy pro Neslyšící (dříve Výchovné dramatiky pro Neslyšící) na DF JAMU. V čem spočívají? Každý student si vybere či vymyslí pohádku nebo příběh, ke kterému výtvarně zpracuje knihu – jako rekvizitu. Poté příběh převede do uměleckého vystoupení v českém znakovém jazyce s prvky pohybového divadla. Nad knižními vystoupeními dohlíží pedagogové ateliéru, zejména profesorky Zoja Mikotová a Veronika Broulíková. 

Divadelní spolek OUKEJ byl založen mimo jiné i na podporu umělecké činnosti studentů a absolventů tohoto ateliéru. Předsedkyně spolku Veronika mi přibližuje situaci, do které se dostala po vysoké škole: „Divadlu jsem se věnovala od mateřské školy, takže po skončení na JAMU jsem najednou nevěděla, co budu dělat dál. Měla jsem jako všichni absolventi ateliéru hotové knižní představení, ale co s ním? Kde ho hrát? To bychom měli dát tu naši ´Knihu´ do skříně? A co s nabytými znalostmi? To mě strašně štvalo. Přitom zájem o knižní představení i o navazující workshopy byl velký. To jsme já i Radka věděly. Byla jsem ve skupině Hands Dance, které ale zase chyběla zastřešující organizace... Nemohli jsme podávat projekty, žádat o dotace, fakturovat. Proto jsme s Radkou založily OUKEJ. Poptávka po našich představeních je velká.“

Radka Kulichová v knižním představení O 12 měsíčkách

Co má spolek v repertoáru? Kromě divadelní hry Z pohádky do pohádky chystají na říjen premiéru hry o ženách s názvem „Hrdinky?!“ (premiéra se uskutečnila 10. října v divadle Barka – pozn. redakce). Dále nabízejí přibližně 10 knižních představení pro školy, například O veliké řepě, O 12 měsíčkách a další, které trvají 15 až 20 minut. Po nich následují tematicky rozličně zaměřené workshopy, nejčastěji o komunikaci osob se sluchovým postižením. „Workshop může být přizpůsoben i kolektivu dětí a přáním či požadavkům školy nebo skupiny, která si představení objednala. U neslyšících dětí může být zaměřen více na opakování děje knižního představení, porozumění příběhu, u slyšících zase na komunikaci s neslyšícími,“ přibližuje nabídku témat „šitých na míru“ Radka Kulichová, která kromě vlastního knižního představení O 12 měsíčkách také tlumočí do znakového jazyka a je zakládající členkou spolku. Knižní představení slouží nejen k výukovým účelům, ale hodí se i na oslavy Mezinárodního dne dětí, různé kulturní festivaly apod. Programy je možné objednat přes webové stránky, facebook i osobně.

Veronika vystupuje s příběhem Kocour v botách. Její kniha má 6 stran, které se různě vyklápějí a sklápějí. Některé jsou používány opakovaně, listuje se jimi tam i zpět. Kniha váží několik kilogramů a sama o sobě budí velký zájem diváků. Jak Veronika se smíchem podotýká, existuje jedna typická dětská reakce: „Děti ke mně při hraní přijdou, až do naprosté blízkosti, aniž bych je volala. Koukají na mě nebo na knížku, nebo se knížky dotýkají…“

Představení vzniklo na motivy známé pohádky francouzského spisovatele Charlese Perraulta. Ve Veroničině úpravě se v kombinaci s navazujícím workshopem věnuje především tématu komunikace. Kocour i chlapec mluví odlišnými jazyky – jak se domluví? Veronika připouští, že příběh je náročnější na pochopení. „Kocoura v botách jsem hrála ve školkách i školách pro slyšící i pro neslyšící, v Čechách i v zahraničí, třeba ve Finsku, Slovinku, Rakousku. Hrála jsem i dospělým – a všude tomu diváci rozuměli stejně. Je to trošku dlouhý příběh a náročný, takže není úplně vhodný pro 3 až 4leté děti, spíš pro starší. Je možné ho objednat i pro menší, neodmítám to, ale doporučuji, aby předem pohádku s dětmi probrali, aby měla potom větší efekt.“

Veronika Slámová při natáčení tlumočených Zbojnických pohádek

Veronika při představení i workshopech komunikuje s dětmi pouze gesty, pohybem a znakovým jazykem, vůbec nemluví, a to ani v kolektivech slyšících dětí. Nestává se jí však, že by děti nerozuměly, a k překvapení některých pedagogů většinou i starší žáci udrží pozornost. Reagují a komunikují pohybem. Klidně i puberťáci ze 7. třídy. „Učitelky se divily, že takovou situaci ještě v hodinách nezažily, že by byly děti tak dlouho zticha. Nemohly tomu uvěřit,“ popisuje Veronika. Během workshopů se jí žáci mohou ptát na cokoli, co je ze světa neslyšících zajímá. Představení i s workshopem trvá 1,5 hodiny.

Radka upozorňuje na zajímavý fakt, že takovéto tiché spojení a přirozená komunikace mezi žáky a neslyšícím hercem se rozvine pouze tehdy, vystupuje-li herec v programu sám. Pokud mají děti (i učitelé) k dispozici tlumočníka znakového jazyka, obrací se primárně na něj. Veronika k tomu podotýká, že někdy její kontakt se žáky nechtěně naruší také učitelé, kteří se v dobré víře snaží „dovysvětlovat“ žákům probíraná témata a doplňovat informace o tom, co se na jevišti děje.

Kromě představení, se kterými OUKEJ jezdí do škol, mohou pedagogové nebo rodiče s dětmi navštívit i Divadlo Bolka Polívky, kde Veronika se slyšícím hercem Miroslavem Sýkorou účinkují ve hře Aby se děti divily, které je určeno slyšícím i neslyšícím dětem a inspirováno texty a obrázky Aloise Mikulky, známého brněnského spisovatele, malíře a sochaře. „Jednou se přišla na tuto hru podívat i hluchoslepá holčička, které asistentka tlumočila do ruky. Dozvěděla jsem se to až po skončení představení a byla jsem překvapená. Zašla jsem za ní a ptala se, zda příběhu rozuměla. Prý velmi dobře, jen nevěděla, co znamená slovo chobotnice. Tak jsem jí rekvizitu chobotnice přinesla, aby si ji mohla osahat a doplnila si i tuhle chybějící informaci,“ vzpomíná Veronika na překvapivý zážitek.

Cesta ke čtení

Zajímá mě, jaká byla Veroničina cesta ke knížkám a ke čtení. V rodině byla jediná neslyšící. „Maminka mi před spaním četla. Ty chvíle jsem měla ráda… Dívala jsem se na ni, jak mluví, protože maminka neznakovala. Bylo by lepší, kdyby znakovala, ale věděla jsem, že to neumí, a tak jsem jen sledovala její uklidňující výraz. Když to byly kratší příběhy, vydržela jsem odezírat, při delších už jsem ztrácela pozornost. Jako malá jsem měla ráda jeden obrázkový slovník. Byly tam obrázky a také slova, která se k nim měla správně přiřadit. Taková hra. Když jsem nějakému slovu nerozuměla, podívala jsem se na obrázek a pochopila. Učila jsem se tím. Dodnes mám ten slovník schovaný. Knížky bez obrázků mě nebavily. Hltala jsem komiksy, třeba časopis Čtyřlístek nebo příběhy o kouzelnicích WITCH. Když jsem při čtení něčemu nerozuměla, podtrhávala jsem si to a maminka mi pak ta slova vysvětlila. Snažila se mi je vizuálně přiblížit, ukázat. Pokud šlo o abstraktní věci, popsala mi je. Pak mě požádala, abych uvedla různé příklady. Jako by mě trochu zkoušela, aby se ujistila, že jsem význam slov pochopila správně.“

Veronika Slámová a Radka Kulichová  představují aktivity spolku OUKEJ

Veronika se naučila číst asi v sedmi letech, ale samostatné čtenářství se rozvinulo mnohem později. Vzpomíná si, že se čtením byla dlouho pozadu oproti slyšícímu bratrovi. „Můj o 2 roky mladší brácha už četl Harryho Pottera, ale já tomu tehdy ještě nerozuměla, takže jsem byla naštvaná.“ Asi kolem 10 let začala číst časopisy a v pubertě měla ráda dívčí romány od Lenky Lanczové. „Bylo to zamilované, trochu i o sexu… Pamatuju se, že i když jsem něčemu nerozuměla, už jsem se styděla maminky ptát. Ani kamarádů jsem se neptala, protože ti zase moc nečetli. Takže leccos jsem pochopila až později, jak šel život. V tomhle období také vycházely obrázkové příběhy, komiksy, v časopise Bravo. Všechny jsem vytrhávala a schovávala si je. Dodnes mám doma asi takovýhle štos,“ ukazuje deseticentimetrovou vzdálenost.

Čtení dětem

Nyní je Veronika už maminkou, a tak čte vlastním dětem, 5letému Matějovi a 3leté Karolínce. Obě děti i manžel jsou slyšící, takže je znovu v roli jediného neslyšícího v rodině. Dětem čte hlavně přes den a většinou kombinuje znaky a mluvení. Matěj sice znakovému jazyku rozumí, ale sám ukazovat nechce. Také někdy vyžaduje, aby i maminka při čtení mluvila: „Pro mě je to trochu nezvyk. Když čtu dlouho, vyschne mi v krku, nejsem zvyklá,“ vysvětluje Veronika. Manžel tráví většinu času v práci, takže večer jsou „děti jeho“ a pohádku před spaním jim čte on. Podle Veroniky je pro rozvoj čtenářství důležité, aby rodiče děti do čtení nenutili. Když se dítěti knížka nelíbí, je lepší nechat to na jindy. Třeba na ni přijde čas, nebo dítě zaujme jiná. Její dcera také dlouho na knihy nereagovala, až ji zaujala knížka o emocích. „Dělala jsem podle ní na ni různá gesta, a to se jí líbilo. Matěj a manžel se k nám taky přidali, takže jsme si ty emoce všichni ukazovali a bylo to fajn.“ Čtou-li neslyšícím dětem slyšící rodiče, doporučuje Veronika: „Hlavně se nebát, nestydět, všechno ukázat a říkat příklady. Vysvětlovat význam slov, a když to dítě napoprvé nepochopí, zkusit to vysvětlit jinak.“

Tlumočení čtených pohádek v televizi

Veronika s Radkou intenzivně spolupracují také s brněnským studiem České televize na přípravě čtených pohádek tlumočených do znakového jazyka – Veronika jako neslyšící tlumočnice a herečka a Radka jako tlumočnice a poradkyně. Výsledkem spolupráce jsou například Pohádky pana Donutila (čte Miroslav Donutil), Pohádky krále Jiřího (čte Jiří Langmajer), Zbojnické pohádky (čte Ondřej Vetchý) a další.

Tyto pořady přinesly výraznou změnu v tehdy obvyklém zapojení tlumočící osoby do vysílání. Oproti původnímu televiznímu tlumočníkovi umístěnému v malém „okénku“ a civilně oblečenému, se dětem představil tlumočník v kostýmu, který dotvářel děj příběhu a stával se vizuální součástí pohádky. Do tlumočení se zapojili i neslyšící tlumočníci, kteří byli pro neslyšící děti atraktivnější a srozumitelnější než tlumočníci v „civilu“ a fungovali i jako dospělé vzory. „Děti často tlumočníky znají, a tak je skvělé, že například mohli vidět i svého učitele v televizi,“ vyzdvihuje Radka další výhodu neslyšících tlumočníků.

Příprava tlumočených televizních pohádek

Protože tlumočníci, kterými byli v případě Pohádek pana Donutila (2015) absolventi JAMU, byli převážně neslyšící, přistoupilo se na netypickou přípravu a „čtecí“ zařízení trochu jinak. Veronika popisuje, jak Radka naposlouchala již natočenou čtenou pohádku a hrubou verzi simultánního překladu zaznamenala na video. „V této verzi nešlo o krásu překladu, ale o rychlost vyprávění a vizualizaci, o načasování toho, kdy kdo mluví a kdy jen třeba hraje hudba.“ Podle hrubého překladu a textu pohádky potom tlumočník připravil umělecký překlad ve znakovém jazyce a dotáhl ho do výsledné podoby atraktivní pro dětského diváka. Veronika to komentuje, že „připravoval okořeněnou verzi“. Doma ji natočil na video a při natáčení ve studiu sledoval na obrazovce umístěné pod kamerou, která sloužila jako náhrada čtecího zařízení. Jak je vidět, šlo o časově náročnou přípravu, navíc tlumočené video se muselo natáčet „v kuse, bez přerušení“, takže při sebemenší chybě se začínalo od začátku.

Radka se smíchem poznamenává, že v televizi „udělali úplnou revoluci“. Připouští, že občas se některé věci musely vykomunikovat, protože někdy jdou potřeby neslyšících a umělecká vize realizačního týmu trochu proti sobě. Například by tlumočníci neměli být oblečeni do kostýmu, který by znepříjemňoval vnímání znakování. Ne úplně vhodné jsou třeba úzké proužky. Radka spolupráci s týmem oceňuje: „Musím říci, že v brněnském studiu dávají neslyšícím tlumočníkům velký prostor. Je skvělé, že Česká televize do této spolupráce šla. Věděli, že to bude stát více času i peněz. Měli jsme štěstí na tým lidí, oni se opravdu snaží a jsou super.“ V současné době už je podle ní patrné, že si na neslyšící tlumočníky ve studiu zvykli. Dokonce se stává, že si režisér tlumočníka vybere ne podle toho, jestli slyší, nebo ne, ale podle toho, jak vypadá – aby jim typově seděl do pohádky. Tlumočené pohádky jsou dostupné na webových stránkách České televize pod záložkou bonusy.

Postupem času se tlumočené pohádky z brněnského studia posunuly ještě dál, do podoby, kde neslyšící nejen tlumočí, ale i hrají, například v pořadech Hopsasa a Dr. Žako. Byly natočeny v dramaturgii Zuzany Šimečkové a v režii Pavla Šimáka. Radka s Veronikou tvořily součást realizačního týmu pořadu Hopsasa. Radka je i spoluautorkou projektu Dr. Žaka.

Z televizního natáčení tlumočení  pohádek

Tlumočené písničky

Pod aktivity spolku OUKEJ spadá také umělecká skupina Hands Dance, jejímž cílem je mimo jiné přiblížit a zprostředkovat zážitek z hudby neslyšícím divákům. Zakládajícími členy skupiny jsou i Radka s Veronikou, které letos v létě svým tlumočením oživily ostravský multižánrový festival Colours of Ostrava. V době covidové spolek natočil několik videoklipů s tlumočenými skladbami pro dospělé. Do budoucna by se rádi více věnovali i tvorbě pro děti. Na kanálu YouTube jsou již k dispozici některé tlumočené písničky od autorské dvojice Svěrák-Uhlíř, například Není nutno a Chvátám – z večerníčku o včelích medvídcích.

Z představení Alenka v říši znaků

Alenka v říši znaků

V rámci doktorského studia na JAMU měla Radka jako studentka vždy jednou za rok možnost získat grant na aktivitu, kterou si sama zvolí. Volila umělecké tlumočení. Realizovala například tlumočené písně Voskovce a Wericha a divadelní experimenty Doživotí aneb Horší zůstanou a Alenka v říši znaků. Lákalo ji vytvořit představení, které bude s tlumočením počítat již od samého počátku. Využila kontaktů na JAMU a propojila se s režisérkou Gabrielou Ženatou. Režisérku zaujalo téma dvou světů – slyšících a neslyšících. Na motivy pohádky Lewise Carrolla Alenka v říši divů tak vznikla adaptace, v níž se Alenka (Alžběta Vaculčiaková), žijící ve světě slyšících, setká s Bílým králíčkem (Veronika Slámová) a následuje ho do světa znaků, kde je vše jinak. Nejprve nerozumí, ale na závěr si i ona najde v tomto světě své místo, protože je sama také neslyšící. Představení je vymyšleno a realizováno tak, aby mu rozuměli jak slyšící, tak neslyšící diváci. Některé postavy znakují, jiné mluví, ale vždy je obojí tlumočeno i mluveno. „Až na pár výjimek… Jsou tam třeba vtípky ve znakovém jazyce, kterým slyšící asi neporozumí,“ připouští Radka. „Nutili mě, že musím říct cílovou skupinu, zda je hra určena dětem, nebo dospělým, ale podle mě je pro všechny. Děti v ní vidí příběh, i neslyšící děti, které vnímají znakování, a dospělí mohou jít více do hloubky.“ Premiéra se uskutečnila 8. března 2017 v brněnském Buran Teatru a hra se dočkala i několika repríz. Divadlo ji již stáhlo z repertoáru, ale Radka vytvořila v rámci svého výzkumu dvoudílnou multimediální publikaci, kde je možné celé představení vidět (spolu s hrou Doživotí a hudební částí o tlumočených písních). „Alenka je takové moje dítě. Mrzí mě, že se nepodařilo nabízet představení školám, ačkoli neslyšící žáci z mnoha škol ji viděli u nás v Brně. Hráli jsme to i dvakrát v Praze. Měla jsem trochu dojem, že v divadle se málo snaží nabízet inscenaci. Já jsem byla nadšená a chtěla jsem pokračovat, ale ostatní už tolik ne. Jsem ráda, že je Alenka zachována alespoň na videu,“ přiznává Radka.

Doporučené odkazy:

https://decko.ceskatelevize.cz/pohadky-krale-jiriho

https://decko.ceskatelevize.cz/zbojnicke-pohadky

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11510699284-hopsasa/318291310110010/

https://decko.ceskatelevize.cz/dr-zako

https://www.youtube.com/watch?v=BKTw8mYpimw

https://divadloczj.jamu.cz/

Autorka: Lucie Křesťanová

Fotografie: Radka Kulichová a Petra Mašková (z natáčení v ČT), Petr Chodura (Alenka v říši znaků) a archiv spolku OUKEJ