Nevěřím, že znakový jazyk zmizí

Radka Nováková, asistentka Ústavu jazyků a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy tvrdí, že se znakovým jazykem je to jako s ohněm. I když se v některém období jeho plamen zmenší, další epocha ho znovu zažehne.  

Radko, jak jste si povídali u vás doma, když jste byla malá?

Oba moji rodiče jsou neslyšící, stejně jako já. Vnímám to jako velké štěstí, protože jsme doma žili v přirozeném, bezbariérovém prostředí. Komunikovali jsme znakovým jazykem. Měla jsem maximální přístup k informacím a také jsem bez problémů komunikovala s dospělými neslyšícími a jejich neslyšícími dětmi. Měla jsem velký dar dostat se ke svému prvnímu smyslově plně přístupnému jazyku přirozeným způsobem. Pravda je, že v širší rodině už se objevovali slyšící příbuzní. Tam jsem si začala uvědomovat jazykové bariéry – když oni mluvili, my moc nevěděli o čem. Na rodinných sešlostech jsme vytvářeli takový ostrůvek neslyšících. Probíhaly tam v jeden moment dvě rozdílné komunikace, aniž by si to někdo uvědomil.

Kam jste chodila do školy?

Do mateřské a základní školy jsem chodila na Výmolovu, tedy do školy v Praze-Radlicích. Byla to tradiční záležitost, moji rodiče tam oba také chodili. Škola preferovala orální přístup ke vzdělání, jejím hlavním cílem bylo předat neslyšícím mluvený jazyk. Používali někdy i znaky do řeči. Když jsem končila devátou třídu, nevěděla jsem, kam jít. Šla jsem nakonec na dnes již neexistující dvouletý obor, jehož cílem bylo dorovnat neslyšícím žákům mezery ve vzdělání. Ty vznikaly nastavením osnov ve školách pro neslyšící. Třeba v deváté třídě jsme se učili podle materiálů, které byly určeny pro mnohem mladší slyšící vrstevníky. Zde se již začal používat znakový jazyk. V radlické škole tehdy působil jako nový pedagog Jaroslav Švagr, což byla ohromná úleva pro řadu dětí, protože znakoval. Do té doby to bylo něco nemyslitelného. Pracovala tu také Romana Petráňová, která učila výtvarnou výchovu – a také znakovala. Potom jsem nastoupila do Pardubic na čtyřletou integrovanou střední školu.

V jakém smyslu integrovanou?

Ne že by tam byli neslyšící žáci integrováni mezi slyšící, ale bylo zde integrováno pět různých oborů. Mohli jsme si z nich „ochutnat“ a po prvním ročníku se rozhodnout, který bude pro nás nejvhodnější. Žádnou komunikační podporu jsme neměli – žádné přepisovatele, zapisovatele ani tlumočníky. Bylo to na individuální domluvě s učiteli a individuální byl i jejich přístup k nám. Někteří nás respektovali, jiní úplně přehlíželi. To, co jsme neměli šanci při výuce pobrat, jsme pak řešili jednotlivě s vyučujícími. S tehdejší ředitelkou školy v Radlicích paní Barešovou jsme měly já a moje neslyšící spolužačka Monika Šturmová domluvené konzultace. Vždy jsme ji navštívily, přinesly naše poznámky a ukázaly, čemu z výuky nerozumíme. Paní ředitelka byla tak strašně ochotná, že se zkontaktovala s našimi vyučujícími a doučovala nás to. Takto to probíhalo celé čtyři roky. U závěrečných zkoušek se po nás chtělo, abychom mluvily! To byl šok! Za celé čtyři roky studia jsme nikdy neměly prostor se vyjadřovat mluveným jazykem. Takže u zkoušek jsem tedy nakonec mluvila, ale vůbec nevím, jestli mi bylo rozumět.

A co vysokoškolská studia? Tam už jste měla  nějakou komunikační podporu?

Po ukončení integrované střední školy jsem zjistila, že na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy je otevřený obor čeština v komunikaci neslyšících (ČNES). Moc jsem nevěděla, čím se zabývá. Ale důležité pro mne bylo, že se obor profiloval tak, že nastaví bezbariérovou komunikaci. To znamená, že se zde bude pracovat s tlumočníky.  Nastoupila jsem tedy do bakalářského studia a postupně prošla i navazujícím magisterským. Když porovnám tato tři prostředí – základní, střední a vysokou školu, tak opravdu až o té poslední štaci (smích) mohu říct, že jsem zažila bezbariérovou komunikaci.

Kdy jste nastoupila na vysokou?

V roce 1998, hned po založení oboru. Byla jsem tedy v té první vlně studentů, takových pokusných králíků (smích). A chtěla bych moc poděkovat profesorce Macurové (Prof. PhDr. Alena Macurová, CSc., zakladatelka oboru ČNES – pozn. red.) i spolužákům. Tím, že to byl první ročník, teprve se hledala cesta, jak vzdělávání nastavit, aby se všichni účastníci cítili spokojeni. A povedlo se to!

Měla jste možnost účastnit se studijního pobytu na Gallaudetově univerzitě v USA, která se profiluje jako bezbariérová univerzita pro neslyšící. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?

Na Gallaudetově univerzitě jsem plánovala zůstat jeden semestr, ale nakonec jsem tam strávila tři, tedy celý rok a půl. Cítím, že mi to otevřelo mysl. Hodně jsem si přála získat možnost na Gallaudetu pobývat. Věděla jsem z písemných materiálů, jaké to tam je. Ale připadalo mi příliš utopické, že by někde mohlo být prostředí, kde se všude používá znakový jazyk. Ale opravdu to tam tak fungovalo. Třeba angličtinu mě učil neslyšící vyučující. To byl pro mě první šok. V té době zde nic takového nebylo možné – že by češtinu učil neslyšící. A stejné to bylo i v dalších předmětech – znakový jazyk měl primární úlohu. Byla to pro mne ohromná podpora – jako bych tam přeskočila vývoj. Když jsem se vrátila, uvědomila jsem si, do jakého prostředí se vracím, že jsme tady v mnoha ohledech hodně pozadu. Dostat se zpět do českých kolejí pro mne bylo těžké. Věděla jsem už, že to jde i jinak.

Setkala jste se během studia v USA také s neznakujícími pedagogy, kteří měli po boku tlumočníka?

Ne, primárním komunikačním prostředkem tam byl znakový jazyk. Platilo to jak pro učitele, tak pro studenty. Ani nebylo poznat, který z vyučujících je neslyšící, a který slyšící. Konkrétně při výuce angličtiny probíhal výklad v americkém znakovém jazyce a v hodinách jsme používali anglické texty. Do bakalářského studia se mohou hlásit i slyšící studenti, ale je to spojeno s omezením počtu jejich přijetí. Do magisterského a doktorandského studia je možné přijímat slyšící studenty bez tohoto omezení počtu, ale pro všechny platí pravidlo, že musí po roce studia už samostatně komunikovat ve znakovém jazyce. Samozřejmě jsem se setkala se slyšícími učiteli, z jejichž projevu bylo poznat, že znakový jazyk není jejich primárním jazykem. Jednalo se o tzv. simultánní komunikaci, oni pro to používají zkratku SIM-COM. Ale mnozí uměli znakový jazyk opravdu dokonale. To byl obrovský rozdíl oproti českému prostředí. Na Gallaudetu byl znakový jazyk na pozici prvního jazyka – podporovalo se v něm tak i myšlení, uvažování a diskuze. Znamenalo to velkou výhodu pro neslyšící, ale také pro slyšící, kteří se chtěli seznámit s jejich světem a jazykem. Měli jedinečnou možnost setkat se s jejich ryzí podobou.

Jaký je podle vás základní rozdíl mezi znakovými jazyky a jazyky mluvenými?    

Úplně první a jasně viditelný rozdíl je v tom, že povaha těchto jazyků je diametrálně odlišná. Pro mluvené jazyky je důležité předávání informace zvukem, tedy je důležité mít schopnost poslouchat. V případě znakového jazyka nemá zvuk žádný význam. Všechny významy a informace se předávají pozicemi nejenom rukou, ale i hlavy a horní části těla. Je nutné, aby ten, kdo chce rozumět znakovému jazyku, měl možnost zrakového vnímání.  Je to jiný způsob existence jazyka, ale nic to nevypovídá o jeho hodnotách. Oba dva jazyky, přestože vypadají různě, dávají člověku úplně stejné možnosti rozvoje. Není to tak, že by některý z těchto jazyků třeba limitoval kognitivní rozvoj dítěte nebo člověka obecně.

Někteří slyšící rodiče, když se začínají seznamovat se znakovým jazykem, bývají zaskočeni například tím, že má znakový jazyk jinou gramatiku než čeština.

Ano, to s tím souvisí. Tím, že se jedná o vizuální jazyk, vyplývají z toho další charakteristiky. Ty jsou od základu samozřejmě jiné než v případě mluveného jazyka – češtiny. V tomto ohledu je český znakový jazyk jiný než čeština. Můžeme vidět, že některé věci, které jsou v českém znakovém jazyce, nejsou v češtině – a naopak. Ale jak říkám, mocnost dvou jazyků je stejná. To, že v češtině je sedm pádů a ve znakovém jazyce je nemáme, neznamená, že je český znakový jazyk horší. Tuto zkušenost máme i při porovnávání jiných jazyků, ale směrem k českému znakovému jazyku a jiným znakovým jazykům přicházejí taková negativní hodnocení často.

Podle některých odborníků zažil český znakový jazyk za posledních dvacet let u nás obrovský rozkvět, ale stále ještě je co zlepšovat. Například ohledně jeho výuky máme velké rezervy. Souhlasíte s tímto názorem? Co nám chybí?

Vrátila bych se k základu. Dvacet let zde poznáváme znakový jazyk, ale nemůžeme říci, že ho známe v celé jeho šíři. Dvacet let je z pohledu lingvistiky velmi krátká doba. Podařilo se nám dokázat, že se jedná o jazyk, který splňuje atributy přirozeného jazyka. To máme za sebou. Teď se snažíme zaměřit na to, v čem je znakový jazyk specifický… A co se týče výuky znakových jazyků, to je opravdu oblast, kde máme velké rezervy.  I když jsme dělali maximum, nešlo za dvacet let popsat a vyřešit všechny problémy týkající se znakového jazyka. Věnovali jsme se tlumočení, překladu. Teď přicházejí na řadu informace, které jsme řešili jen v oblasti pedagogiky, ale nyní je třeba přenést je do oblasti výuky znakového jazyka.  Například nemáme vůbec popsáno to, jak se vyučuje znakový jazyk jako L1 jazyk, tedy ten, který je nejčastěji prvním, primární jazykem neslyšících žáků. Tomuto tématu bychom se nyní měli věnovat.

Máte k dispozici nějaké výsledky lingvistických studií o výuce znakového jazyka dětí v raném věku? Jak podle vás nejlépe učit český znakový jazyk ty nejmenší neslyšící děti?

Obecně je mnoho studií, které se týkají osvojování jazyka. Porovnávají osvojování mluveného jazyka u slyšících dětí s osvojováním znakového jazyka u neslyšících dětí.  Je evidentní, že základní etapy vývoje jsou stejné, a dokonce jsou výzkumy, které dokazují, že komunikace v národním znakovém jazyce může probíhat mnohem dříve než v mluveném jazyce. Toho se využívá například v tzv. Baby Signs (znakování s miminky – pozn. red.). Protože ruce jako artikulátory a hrubá motorika vůbec jsou připravenější pro produkování jazyka dříve než jemná motorika hlasivek.  Ale základní fáze vývoje probíhají stejně, takže se nemusíme bát toho, že když bude přirozeným způsobem probíhat osvojování znakového jazyka, bude něco špatně. Důležité je, aby neslyšící dítě získalo přístup ke smyslově přístupnému jazyku, což je logicky znakový jazyk, co nejdříve.

V jakém věku?

Hovoříme o kritickém období – jaký věk to přesně je, na tom se odborníci nedokážou shodnout. Někdo uvádí do 4 let věku dítěte, někdo do 6 let, ale je nutné si uvědomit, že rané období je pro rozvoj komunikace důležitější než jakékoliv období další. Výuka znakového jazyka v našem prostředí, třeba v tradičních kurzech pro veřejnost, je nastavena jako výuka dospělých. Tedy lidí, kteří už mají nějaký „svůj“ jazyk a znakový jazyk se učí na jeho základě jako druhý jazyk. Ale my potřebujeme metodiku, jak třeba učit znakový jazyk dítě, pro které je to první jazyk, protože jiný jazyk dosud nemělo možnost nabýt. Narážíme na to, že přístupy ke znakovému jazyku a komunitě neslyšících se u lingvistů a pedagogů diametrálně liší. Myslím, že v pedagogických kruzích stále významně převažuje medicínský pohled na neslyšící. To nám překáží v tom, abychom využívali poznatky z oblasti lingvistiky, které v tuto chvíli máme. Co mě dost mrzí, že obor speciální pedagogika studují lidé, kteří jednou budou učit neslyšící děti. A oni vyjdou ze studia, kde se neučí o znakovém jazyce vůbec nic, ani se neučí alespoň základy komunikace ve znakovém jazyce. Mají možnost setkat se pouze s orálními přístupy vzdělávání neslyšících. Nikdo necítí, že by měli tito budoucí pedagogičtí odborníci mít alespoň základní lingvistické povědomí a bazální komunikaci ve znakovém jazyce, když budou vzdělávat neslyšící děti?  Problém je vidět především v pedagogické praxi. Je mi hodně smutno, když vidím některé učitele, kteří opravdu vůbec nic o znakovém jazyce nevědí a učí neslyšící.  A je jedno, jestli je to v Praze, Brně, Olomouci… Možná si to neuvědomujeme, ale tyto nekompetence některých učitelů mají pak fatální následky na vzdělávání neslyšících v těch institucích, kterými procházejí.

Jak to řešit?

Snažíme se například dělat kurzy pro neslyšící pedagogy, aby jednou, až budou učit ve škole, měli nějakou základní kompetenci ve znakovém jazyce. Dělá je například Pevnost – české centrum  znakového jazyka, kromě základních kurzů pro veřejnost. Také existuje organizace ANEPL, což je Asociace neslyšících pedagogů a lektorů, která každoročně pořádá víkendové setkání plné přednášek a workshopů. Touto aktivitou se snažíme trochu ovlivnit situaci, ve které jsme. Pomáhá to. Na příští rok je již naplánované setkání lektorů na mezinárodní úrovni, kde se budeme zabývat výukou znakového jazyka pro neslyšící, tedy jako jazyka L1, ale i jako L2, jakožto cizího jazyka, a dotkneme se i rozdílů v metodikách výuky v těchto dvou různých jazykových kontextech. Aby lektor věděl, na co si dát v praxi pozor.

Proč by se český znakový jazyk měli učit slyšící rodiče neslyšících dětí – a do jaké úrovně?

Můj názor je, že by slyšící rodiče měli v sobě najít odvahu přistoupit na jazykové množnosti svého dítěte. Ale ne tak, že se přizpůsobím dítěti a snížím se na jeho úroveň. Prostě přistoupím na to, že moje dítě je zdravé, ale od přírody připravené na používání jiného jazyka. A nemyslím, že by se takto mělo přistupovat jen k dětem, které jsou neslyšící. Jejich rodiče to ne výjimečně vůbec neřeší. Mělo by se tak přistupovat i k dětem, které mají sluch kompenzovaný sluchadly nebo kochleárním implantátem. I ony by měly mít právo na přístup k oběma jazykům, vedle mluveného jazyka i ke znakovému jazyku. Je mi líto, když si rodiče tohoto momentu nejsou vědomi. Mohou pak po letech zjistit, že komunikace nefunguje, nebo funguje jen na té nejzákladnější úrovni. Mrzí je to a začínají s tím teprve něco dělat. Ale ztratili spoustu času a na způsobu komunikace je to pak samozřejmě znát. Je důležité zprostředkovat dítěti vzor komunikace ve znakovém jazyce přes dospělého neslyšícího. Před dvěma lety byl na jedné zahraniční konferenci uveden hezký příklad jednoho belgického projektu. Dospělí neslyšící zde navštěvovali rodiny, v nichž jsou slyšící rodiče, a třeba dvě až tři hodiny komunikovali s jejich neslyšícími dětmi. Vznikaly u toho různé přirozené komunikační situace. Rodiče tím dostávali návod vycházející z reálných potřeb dítěte. A co se týče délky výuky znakového jazyka, rodiče by se měli smířit s tím, že budou potřebovat komunikovat s dítětem ve znakovém jazyce pořád. Je to celoživotní studium. Někteří jsou celoživotními chronickými studenty angličtiny (smích), tak proč by se nemohli celý život učit znakový jazyk a udržovat si úroveň B1, B2?

Mám pocit, že rodiče často znakový jazyk opouštějí, když ho přestane používat dítě. Má kompenzovaný sluch, je integrováno v běžné škole, kde se znakový jazyk nepoužívá, kde se mluví...  

Určitě. A z toho potom vzniká spousta problémů. Když neslyšící dítě v nějaké fázi opouští znakový jazyk, je to opouštění jen dočasné. V období uvědomování si vlastní identity se k němu často vrátí, to bývá tak mezi 14 a 15 rokem. A ten návrat ke znakovému jazyku je pak o to silnější, o to dynamičtější. Ve chvíli, kdy rodič na to není připraven, vyplyne z toho spousta střetů, které mohou zásadně ovlivnit vztah rodiče a dítěte.  Nyní se hodně diskutuje o jazykové deprivaci. V souvislosti s neslyšícími dětmi jde opravdu o významný problém. Rozhodnutí rodičů, že dítěti umožní přístup pouze k jednomu jazyku, je závažné – a rodiče by si měli uvědomit jeho rizika. Čím dříve pochopí, že když dítěti zpřístupní více možností komunikace, vrátí se jim to, tím lépe. Poslední rozhodnutí je pak na dětech. Rodiče by měli podporovat děti, aby se znakový jazyk učily a děti zase rodiče, aby to se znakovým jazykem nevzdávali. Vzájemná podpora v tomto kritické věku se opravdu vyplatí. Finský neslyšící Juhana-Salonen napsal o hledání vlastní identity knihu, kde toto období moc hezky popsal. Je ale zatím dostupná jen ve finštině (pod názvem Viiton – Olen Olemasa – pozn. red.), snad bude brzy přeložena alespoň do angličtiny.

Co ohledně českého znakového jazyka nyní na fakultě zkoumáte? Jste také součástí nějakého mezinárodního týmu pro výzkum znakových jazyků?

V současné době už jsme mohli využít některé výzkumy, které zde dlouhodobě probíhaly. Koncem roku 2018 jsme vydali monografii Jazyky v komunikaci neslyšících, zabývající se konkrétně češtinou a českým znakovým jazykem. Na to jsme hrdí. V časopise Speciální pedagogika vycházejí pravidelně články, které přibližují veřejnosti výsledky našich lingvistických výzkumů. Kromě výzkumu korpusu znakového jazyka se na mezinárodní úrovni zapojujeme i do výzkumu typologie znakových jazyků. Věnuje se mu kolegyně Klára Richterová. Kolegyně Andrea Hudáková se zabývá výzkumem socio-kognitivních kompetencí neslyšících uživatelů. Společně se studenty 3. ročníku oboru připravujeme pravidelně akci Okna ÚJKN dokořán, kde vystupují naši studenti, absolventi a představují výstupy svých semestrálních, bakalářských či diplomových prací. Poslední proběhla v listopadu, další bude příští rok v létě.

Někteří lidé se domnívají, že s rozvojem kochleárních implantátů a dalších technických pomůcek dojde k postupnému zániku komunity neslyšících a znakového jazyka. Co si o tom myslíte?

Co se týká znakového jazyka, vnímáme ho opravdu jako ohrožený jazyk. To je fakt. Ale nikdo z nás nemůže říci, že není potřeba. Každý stát by měl svůj národní znakový jazyk chránit. Nestarat se o něj, protože si myslíme, že ho nebudeme potřebovat, je velké riziko. Nyní je v souvislosti s inkluzí řada pedagogů v běžných školách postavena do situace, že musí pomoci neslyšícímu žákovi vzdělávat se v běžném prostředí – a oni to neumějí. Bez znakového jazyka to jde velmi těžko. Takže teoreticky, i když zde nebudeme mít školy pro neslyšící, neslyšící tu prostě budou stále. A pokud chceme udržet jejich životní úroveň a důstojnost, měli bychom pečovat o nástroj, který nám k tomu pomůže – to znamená v našem případě o český znakový jazyk. Já osobně nevěřím, že v budoucnu zmizí. Je to jako s ohněm. I když se v některém období jeho plamen zmenší, další epocha ho znovu zažehne.

V současnosti je populární tzv. Baby Sign, znakování s miminky. Zabýváte se na fakultě také využitím znakového jazyka pro rozvoj a vzdělávání slyšících dětí v raném věku obecně?

Nevím o nikom, kdo by se u nás tímto zabýval. Ale na Gallaudetově univerzitě působí institut Visual Language and Visual Learning, zvaný VL2. Úzce spolupracují s Rochesterskou univerzitou. Jejich výzkum se zaměřuje na to, jak používání znakového jazyka ovlivňuje mozkovou činnost a nervový systém člověka. Mají už spoustu zajímavých výsledků a zveřejňují je na webových stránkách vl2.gallaudet.edu

Mgr. Radka Nováková pracuje jako odborná asistentka Ústavu jazyků a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2005 se zúčastnila studijního pobytu na Univerzitě v Bristolu a v letech 2000 a 2001 studijní stáže na Gallaudetově univerzitě ve Washingtonu, DC., v USA. Pracovala 7 let jako učitelka na Střední zdravotnické škole pro sluchově postižené v Praze-Radlicích. Je provozní ředitelkou Pevnosti – Českého centra znakového jazyka a působí také v České televizi – jako editorka Zpráv v českém znakovém jazyce.  Je spoluzakladatelkou a členkou výboru Evropské sítě lektorů znakového jazyka (ENSLT – www.enslt.eu).

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Do českého znakového jazyka tlumočila: Naďa Dingová

Fotografie: archiv Radky Novákové a autorka

Rozhovor najdete v původní jazykové verzi a ve zkrácené podobě v sekci videa.

https://www.idetskysluch.cz/videa/rozhovor-s-mgr-radkou-novakovou-asistentkou-ustavu-jazyku-a-komunikace-neslysicich-ff-uk/