Facebook YouTube

Neslyšícímu dítěti musíme zprostředkovat svět vizuální cestou

5. března 2019

Rozhovor s ředitelkou Ústavu jazyků a komunikace neslyšících Andreou Hudákovou

Obor Čeština v komunikaci neslyšících, který je možné studovat v Ústavu jazyků a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, oslavil v listopadu loňského roku dvacáté narozeniny. V uplynulých dvou desetiletích zde studiem v bakalářském nebo v navazujícím magisterském programu úspěšně prošlo přes 130 absolventů, kteří se uplatňují například jako tlumočníci či překladatelé mezi češtinou a českým znakovým jazykem, pedagogové ve vzdělávání neslyšících dětí, lingvisté či pracovníci organizací poskytujících služby neslyšícím lidem. O jedinečnosti tohoto oboru a o tom, proč by se rodiče neslyšících dětí měli učit znakový jazyk, jsem si povídala s ředitelkou Ústavu Andreou Hudákovou.  

Paní doktorko, čím se váš obor liší od ostatních studií zaměřených na problematiku neslyšících?

Ústav i obor jsou jedinečné tím, že vycházejí z jiných základů než všechny ostatní vědní obory u nás, které se kdy zabývaly neslyšícími lidmi (termín „neslyšící“ v celém článku užíváme pro označení všech lidí, kteří slyší jinak, než je běžné – pozn. redakce). Medicína zkoumá sluchové vady, jejich příčiny a léčbu. Na těchto základech pak staví speciální pedagogika, sociální práce a další obory, které „pracují s lidmi se sluchovým postižením“. My na rozdíl od nich od počátku vycházíme z lingvistického a kulturního pohledu na neslyšící lidi a jejich komunikaci. Tento přístup sem před dvaceti lety uvedla profesorka Macurová – jako lingvistku ji nezajímalo nic o „postižení“, ale to, jak neslyšící lidé komunikují v českém znakovém jazyce a v psané češtině, jak je jazyk propojen s vnímáním světa, s kulturou v nejširším smyslu slova apod. (prof. PhDr. Alena Macurová, CSc., česká bohemistka, zakladatelka oboru – pozn. redakce). Že Česká republika takový přístup potřebuje, se nyní ukazuje například v souvislosti s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením. Jsem přesvědčená, že kdyby náš obor neexistoval a neměl za sebou dvacet let systematické činnosti, že bychom nyní měli velké problémy této Úmluvě dostát.

Proč myslíte?

Když se zaměřím například na vzdělávání, mluví Úmluva mimo jiné o tom, že země, které se k ní připojily, mají podporovat výzkum národního znakového jazyka, mají zajistit, aby neslyšící děti mohly (ne musely!) být vzdělávány v národním znakovém jazyce (a to neznamená jen používat národní znakový jazyk při vzdělávání v osobní komunikaci, ale také jej cíleně a soustavně vyučovat), mají zajistit, aby se na vzdělávání těchto dětí podíleli pedagogové s vysokými kompetencemi v národním znakovém jazyce, včetně neslyšících pedagogů atd. Toto můžeme splnit z velké míry právě díky našemu oboru a ústavu, určitě bychom si nevystačili s nástroji, postupy a výsledky tradičních oborů.

Co nového vnáší váš obor do vzdělávání neslyšících dětí?

V oblasti vzdělávání neslyšících dětí se Česká republika obecně nachází ve zvláštní situaci. V naší aktuálně platné legislativě je na jednu stranu ukotvené, že když chcete vzdělávat třídu dětí se speciálními potřebami – kam patří i neslyšící děti –, musíte kromě jiného mít speciálně pedagogické vzdělání. Zároveň však platí další zákonná ustanovení, například že neslyšící děti, které jsou uživateli českého znakového jazyka, se mají češtinu učit postupy, které se obvykle používají při výuce druhého či cizího jazyka. Nejazykové předměty jako přírodověda, zeměpis a podobně, se pak mají učit v českém znakovém jazyce a v psané češtině. Jenže žádná vysoká škola u nás nepřipravuje pedagogy, kteří by splňovali vše výše zmíněné. Absolventi speciálně pedagogických studií nemají dostačující kompetence jazykové ani didaktické. Uvedu příklad, budu hodně zjednodušovat. Představte si, že byste měli učit třídu německy mluvících dětí zeměpis, komunikace by probíhala v mluvené němčině a v psané češtině, kterou si děti postupně osvojují. Jaké kompetence byste potřebovali? Kromě výborné znalosti zeměpisu a mistrných pedagogických a didaktických dovedností byste museli umět velmi dobře německy a česky a museli byste být velice zdatní v didaktice a metodice výuky češtiny jako druhého jazyka. Tímto směrem vedeme naše studenty, vzdělávání chápeme jako proces, multidisciplinární záležitosti založenou na týmové práci. Naši absolventi ale nemají zákonem požadované osvědčení o speciálně pedagogickém vzdělání.Obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK

Různé organizace nabízejí kurzy českého znakového jazyka. Tam se pedagogové mohou český znakový jazyk doučit, nebo ne?

Ano, český znakový jazyk se tam naučit mohou. Je to něco podobného, jako když chodíte do kurzu portugalštiny. Naučíte se tam používat cizí jazyk. Nezískáte tam ale už další kompetence potřebné pro jeho vyučování a vyučování v něm, nedozvíte se nic o didaktice, metodice výuky, lingvodidaktice a dalších nutných oblastech.

Čím se Ústav, kromě výchovy zmíněných odborníků, dále zabývá?

Základem je lingvistika znakových jazyků s důrazem na český znakový jazyk, šířeji popis a výzkum komunikace neslyšících lidí, od malička do seniorského věku… Dále se zabýváme historií a kulturou komunity neslyšících a mnoha dalšími oblastmi tzv. Deaf Studies. Velká část našich aktivit směřuje také ke vzdělávání tlumočníků a překladatelů mezi českým znakovým jazykem a češtinou. Naši absolventi, ať už se vydají jakýmkoli směrem, jsou později v praxi schopni se přizpůsobit, umějí pracovat v týmu, dokážou se pohybovat v obou prostředích, slyšícím i neslyšícím. Hodně jich pracuje v organizacích neslyšících, několik si jich založilo vlastní firmu poskytující služby v této oblasti.

Jaký je u vás poměr slyšících a neslyšících studentů?

Z celkového počtu 365 osob, které u nás už někdy studovaly, ať už dokončily studium, či nikoli, bylo 61 neslyšících, čili asi šestina. Z těch neslyšících, kteří studium našeho oboru dokončili, je většina těch, kteří měli v dětství přístup k přirozenému jazyku, u neslyšících studentů, kteří neslyšeli od malička, šlo o český znakový jazyk. Jak nám ale říkají naši bývalí neslyšící studenti, kteří studium nedokončili, i oni si odnesli do života spoustu užitečných poznatků a dovedností a získali u nás „vnitřní sílu“. Nyní při výchově svých dětí využívají to, co se zde naučili. Jsou si jistí v komunikaci s vlastními dětmi a také si svoji cestu umějí obhájit před rodinou, před okolím… Třeba když znakují se svými slyšícími dětmi. To mi přijde důležité.

Jak to víte?

Jsme v kontaktu s mnoha bývalými studenty. Teď v souvislosti s oslavami dvaceti let existence oboru jsem oslovila všechny naše bývalé i současné studenty a ptala jsem se jich, co jim studium tohoto oboru přineslo. Mnozí z těch, kteří odpověděli, mají už děti. A ti všichni kromě jiného uvedli, že studium pro ně bylo velkým přínosem, co se týká jejich výchovy, neslyšící absolventi pak ještě zdůrazňovali výše zmíněnou „jazykovou a životní jistotu“. Myslím, že každý semestr, který student na vysoké škole stráví, se na něm pozitivně podepíše.

Andrea Hudáková na FF UK

Paní doktorko, opusťme nyní akademickou půdu a soustřeďme se na nejmenší neslyšící děti. Měli by se slyšící rodiče učit znakový jazyk, aby ho mohli učit svoje neslyšící děti?

Jednoznačně ano. Nejen rodiče, ale i celé okolí neslyšícího dítěte by mělo mít možnost učit se národní znakový jazyk, a to hned! Učit by se ho měli ne proto, aby ho učili své neslyšící děti, ale aby jím se svými neslyšícími dětmi komunikovali, žili. Jazyk a komunikace jsou klíčové pro celkový rozvoj dítěte, pro celý jeho budoucí život. Rodiče si často myslí, že zásadní je zaměřit se na komunikaci rodič-dítě, popř. na komunikaci prarodičů a sourozenců s neslyšícím dítětem. Ale neméně důležité je bezděčné učení, kdy dítě sleduje, jak komunikují lidé okolo něj. Existují citlivá vývojová období. A čím je dítě mladší, tím je senzitivnější a tím více komunikaci potřebuje. Některé studie mluví o tom, že dítě se musí v komunikaci přímo „koupat“. Není podstatné, v jakém jazyce komunikace probíhá. Důležité je jen to, aby to byl jazyk přirozený a aby jej mohlo dítě bez omezení vnímat, popř. aby ta omezení byla co nejmenší. Bez toho nelze dítě vychovávat, sdílet s ním zážitky. Jazyk není jen nástrojem k pochopení a uchopení světa, je také sociálním lepidlem.

Sociálním lepidlem? Co tím myslíte?

Skrze jazyk a pomocí něj vytváříme sociální vazby a pak je udržujeme. Jazyk drží naše sociální skupiny pohromadě a nás v nich.

Naučit se český znakový jazyk nemusí být pro slyšícího člověka snadné. Rodič může mít pocit, že mu to jde příliš pomalu nebo vůbec. Bojí se, zda taková komunikace bude pro dítě dostatečně přínosná.

Velmi dobře rozumím tomuto těžkému dilematu rodičů. Je možné se na situaci podívat i z druhé strany: Co si dítě může odnést z komunikace v mluveném jazyce, který sice rodiče ovládají perfektně, ale dítě nemá „radary“ na to, aby jej mohlo plnohodnotně vnímat? Pro rodiče je situace o to složitější, že se vlastně nedá s jistotou určit, co dítě v domácí komunikaci vnímá a z čeho má či nemá užitek. Určitě se vyplatí v okolí neslyšícího dítěte (i malinkého kojence) komunikaci co nejvíce vizualizovat. Vedle toho je dobré vědět, že existuje známý fenomén nazývaný řeč orientovaná na dítě. Projevuje se třeba, když mluvíme na miminko v kočárku nebo si hrajeme s batoletem. Všichni měníme své komunikační chování, mluvíme úplně jinak než při komunikaci s dospělými lidmi nebo se staršími dětmi. Lingvisté řeč orientovanou na dítě velmi intenzivně zkoumají a zjistili, že kromě melodie a výšky hlasu, rytmu projevu, slovní zásoby a dalších „slyšitelných“ rysů specificky měníme i mimiku a gesta.

To máte pravdu, na miminka se i jinak tváříme, že?

Zjistilo se, že vizuální stránka hraje při komunikaci s nejmenšími dětmi obrovskou roli. Takže když to zjednoduším: Když budu s měsíčním neslyšícím miminkem komunikovat tak, jak bych komunikovala, kdyby slyšelo, a navíc při tom budu ještě vědomě doplňovat, zesilovat a zvýrazňovat vizuálně motorickou komunikaci a paralelně s tím se budu učit český znakový jazyk, budu dítěti dávat obrovské množství pozitivních impulzů. Když se budu český znakový jazyk učit dostatečně rychle a intenzivně, mám velkou šanci, že moje komunikace v českém znakovém jazyce a obecně „viditelná komunikace“ bude pro dítě přínosem. U nás to je ale bohužel velmi často tak, že když odborníci rodičům sdělí, že jejich dítě neslyší, pojí se s tím přímá či nepřímá informace, že neslyšící dítě je něco jako tvor z jiné planety, že je k němu tudíž nutno přistupovat nějak jinak než k ostatním dětem. To rodiče velmi znejistí a tím se bohužel úplně nabourají jejich přirozené rodičovské komunikační strategie.

Myslíte tedy, že rodiče mají dost času se český znakový jazyk naučit?

Ano. Oni ho přece nemusejí umět za týden. Když mají někoho, kdo je znakový jazyk systematicky učí, času je relativně dost. Rodič má jinou startovací čáru než dítě. Ale aby to mělo co největší efekt, měli by se český znakový jazyk učit nejen rodiče, ale i sourozenci a další členové rodiny. Nemůže to dělat jen matka. Dítě pak nemá šanci odkoukat něco z komunikace mezi matkou a ostatními členy rodiny, třeba se sourozencem. Je samozřejmě organizačně jednodušší, když komunikace s neslyšícím dítětem „visí“ na jednom člověku, jenže tak nelze dítěti poskytnout dostatek vjemů. Každá rodina je ale v jiné situaci, nelze říci, co je „univerzálně správné“. Vždy je ale lepší „alespoň něco“, než se snažit o stoprocentní výkon a být ve stresu, že se to nedaří… Důležité je, že řeč orientovaná na dítě existuje i ve znakových jazycích. Učit se český znakový jazyk je vhodné pod vedením náležitě lingvisticky a pedagogicky vzdělaných neslyšících dospělých rodilých mluvčích, zpočátku je podle mě – právě kvůli řeči orientované na neslyšící dítě – nejlepší učit se jej od neslyšících rodičů. Velkou podporou pro rodiče může být i sledování videozáznamů z komunikace v neslyšících rodinách či přímo osobní návštěvy v takové rodině.

I v dnešní době se rodiče mohou setkat s negativním postojem některých specialistů ke znakovému jazyku. Straší je, že budou-li s dítětem znakovat, nebude mít chuť mluvit. Co si o tom myslíte?

Na všechno existuje senzitivní období. Nedávno jsem to vysvětlovala studentům a přirovnávala to k sázení cibulovin. Když vysadíte například tulipán koncem léta, na jaře vám vyroste, pokud tedy nejsou nějaké ukrutné mrazy, sucho nebo jiné výrazné nepříznivé klimatické podmínky. Ani se nemusíte moc snažit. To je totéž, co se děje s dítětem, pokud k němu přicházejí ve správnou dobu správné impulzy. Jakmile ale tulipán vysadíte v únoru, tak můžete dělat, co chcete, klidně kolem něj denně tancovat, ale nevyroste vám nic, nebo něco velmi nestandardního. Totéž se děje s dítětem. Má období pro rozvoj jazyka a myšlení – a je zcela lhostejno, zda jde o mluvený, nebo znakový jazyk. Pokud mu rodič v tomto období nedá co nejvíce plnohodnotný jazyk, lze chování rodiče přirovnat k počínání člověka, který sází tulipán v únoru.

Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK

Je to tak, že ke správnému mluvení může dítě dospět později?

Foniatr či logoped by samozřejmě namítl, že když se mluvení – a hlavně slyšení – začne procvičovat pozdě, nikdy už nedosáhne té správné formální kvality. To nezpochybňuji. Tak jako existují citlivá období pro osvojování jazyka a rozvoj jazykové komunikace, existují i období důležitá pro rozvoj sluchového vnímání a mluvení. Ale nemyslím si, že je dobrý nápad trénovat sluchové vnímání a komunikaci v mluveném národním jazyce na úkor jazykového rozvoje a komunikace jako takové. Nelze se spoléhat na to, že mi na výchovu a soužití s neslyšícím dítětem a k jeho celkovému rozvoji bude stačit komunikace v mluveném jazyce. Rodič nemůže zanedbávat sluchový trénink a popř. nácvik komunikace v mluveném jazyce, ale nemusí je trénovat 24 hodin denně. Nelze směšovat jazyk, jazykovou komunikaci, sluchový trénink a mluvení. To se dělo v době, kdy si lidé mysleli, že „znaky“ (tehdy spíš nazývané „posunky hluchoněmých“) pouze doplňují či nahrazují mluvení. Dnes už se dávno ví, že mluvené i znakové jazyky jsou jazyky samostatnými a samostatně a plnohodnotně fungujícími ve všech myslitelných situacích a že je velmi důležité nemíchat je dohromady, tzv. „nemluvit a neznakovat zároveň“.

Takže dítě se může naučit dobře česky, i když jeho prvním jazykem je český znakový jazyk?

Ano. Bezpochyby! Jakmile má dítě rozvinuté myšlení, jazyk a komunikaci, pak se vhodnými postupy naučí „prakticky cokoli“. To je moje empirická zkušenost a týká se i psané češtiny (popř. mluvené češtiny, pokud je vhodně prováděn sluchový a řečový trénink). Je dobré vědět, že dítě ze své podstaty dělá věci ekonomicky, tzn. co nejefektivněji pro něj. Zjistí-li třeba, že v určité společnosti nebo v určitých situacích je pro něj efektivnější komunikovat česky, nikoli českým znakovým jazykem, bude tak činit. To se často stává u dětí s kochleárním implantátem nebo sluchadlem. Ale musí mít z čeho čerpat a na co navazovat, tzn. mít o čem mluvit, rozumět sobě a světu kolem sebe.  

Je potřeba učit dítě pojmy, na kterých by mohlo komunikaci stavět?

To nejsou jen pojmy. Uvedu poněkud extrémní příklad. Jeden neslyšící student mi vyprávěl jednu svoji příhodu. Asi od tří let chodil do internátní školy pro sluchově postižené. Celá léta měli daný režim – mytí rukou, oběd, polední klid, pobyt venku, mytí rukou, svačina, příprava do školy, mytí rukou, večeře. On se asi ve čtrnácti letech rozhodl, že udělá revoltu. Spočívala v tom, že si se spolužačkou přestali mýt před jídlem ruce. Prostě se vzbouřili. Vychovatelka se zlobila a říkala mu: „Drzý, drzý, drzý!“ A on to nechápal. Až v dospělosti si uvědomil, že ruce si před jídlem měli mýt proto, že byly špinavé, že kvůli bakteriím mohli onemocnět. Teď to komentoval slovy: „Teprve až tady, na vysoké škole, jsem pochopil, jak hloupě jsem se choval, jak jsem byl mimo, nikdo mi nic nevysvětlil, nechápal jsem žádné souvislosti…“ Na tomto příkladu si člověk uvědomí, jak může dítě celkově poznamenat to, že se k němu nedostanou informace, anebo se k němu dostanou, ale jen velmi kusé a izolované a nepropojené s jinými.

Jste spoluautorkou učebnice češtiny pro neslyšící žáky. Jak učit neslyšící dítě jazyk, který nikdy neslyšelo?

Jak jsem už několikrát zmínila, je neobyčejně důležité, aby dítě mělo první jazyk. Pak se na jeho základě a díky znalostem, jež získalo v prvním jazyce, může učit další jazyky. K tomu, aby se člověk mohl učit cizí jazyk, není bezpodmínečně nutné, aby ho někdy slyšel. Pokud vycházíme ze situace, kdy primárním komunikačním prostředkem malého neslyšícího dítěte je český znakový jazyk, učí se český jazyk (ať už v mluvené, nebo psané podobě) jako druhý či cizí jazyk. Když se řekne, že nějaký jazyk je pro nás cizí, neznamená to, že ho budeme umět špatně. Znamená to ale, že musím nejdříve mít nějaký první jazyk. Je to úplně stejná situace, jako když mám první jazyk češtinu a jako cizí jazyk se učím ruštinu nebo angličtinu. Nikde přeci není napsáno, že tu ruštinu nebo angličtinu budu umět za každých okolností a po celý život špatně. Na to, jak učit cizí jazyky, jsou různé postupy. Není jedna univerzální cesta či metoda. Pokud mluvíme o češtině a českém znakovém jazyce u neslyšících dětí, je na místě zdůraznit, že existuje mnoho cest, jak se neslyšící dítě může stát bilingválním a také bikulturním, tzn. jak se může naučit pohybovat se „ve slyšícím světě“ i v „neslyšícím světě“. I ty neslyšící děti, které preferují češtinu, se mohou jako cizí jazyk učit český znakový jazyk. V mnoha případech je to velice rozumný nápad.

Dá se vyučovat čeština jako cizí jazyk i intuitivně? Rodiče přece většinou nejsou odborníci.

Jistě, není to nic, co by rodič nezvládnul. Ale nemluvila bych o vyučování, spíše o smysluplném používání v každodenním životě. Pravda však je, že rodiče se pochopitelně cítí lépe a jistěji, když se mají s kým poradit, s kým konzultovat své kroky. Hlavní zásada podle mě je, oddělovat oba jazyky. Nesnažit se mluvit, když používám znakový jazyk, nebo když mluvím, nepodporovat to znaky. Záleží na tom, jaké dítě je, kam chodí do školky, co vnímá nebo nevnímá sluchem nebo zrakem. My třeba zde u navazujícího magisterského studia věnujeme hodně času tomu, jak učit neslyšící děti češtinu jako cizí, resp. druhý jazyk. Zabýváme se i tím, jak učit tyto děti číst a pracovat s psanými texty. Ale nikdy studentům neříkáme „dělejte to tak a tak.“ Vždy vše zasazujeme do kontextu, aby si studenti uměli poradit v konkrétní situaci, do které se v budoucnu dostanou, aby uměli navrhnout speciální postup vhodný pro konkrétního žáka nebo unikátní výukovou situaci. Protože neexistuje univerzální neslyšící dítě, které se učí češtinu, není možné napsat univerzální učebnici nebo metodiku, jakousi kuchařku.

Takže studenti se naučí „základní metodiku“ a tu pak přizpůsobují konkrétní výbavě dítěte a situaci?

Ano, učí se zvažovat faktory, které do výuky vstupují – kolik žáků a jakého věku ve třídě pedagog má, jaké jsou jejich nejazykové a jazykové kompetence (znalosti, dovednosti, zájmy, zkušenosti…), kolik pedagogů a nepedagogů (např. tlumočníků a přepisovatelů) tvoří pedagogický tým, jaká je organizace výuky, filozofie školy apod.  Učí se i to, na jaké komunikační situace se soustředit. Například, že jednou z věcí, se kterou je vhodné s dětmi pracovat, jsou televizní a filmové titulky. Ve vzdělávání se dají používat už u nejmenších dětí a je to něco, co budou určitě celoživotně potřebovat.

Ale když dítě neumí číst?

To je stejné jako u slyšících dětí. Malé děti sice neumí číst, ale postupně vrůstají do světa psaného textu a sžívají se s ním. Je neobyčejně důležité říkat dětem, co je kde napsáno. Takže i nečtenář třeba ví, že pod obrázkem toho brouka s puntíkatou mašlí pod krkem je napsáno FERDA (to může být slovo nebo znak). Nebo ví, že na zvonku je napsáno jméno člověka, který bydlí v bytě, k němuž zvonek patří. Postupně se tak dítě dostává do stále užšího kontaktu s psaným jazykem. A pokud ho to zajímá a má to pro něj smysl, můžeme u něj pozorovat velký progres, u neslyšících dětí nejednou rychlejší než u dětí slyšících. Podívat se na text, např. na název knihy, a spojit si ho s jistým obsahem, to dokáže při vhodném vedení rodičem už dvouleté dítě. Nutností je neustále si o všem s dítětem povídat v českém znakovém jazyce (popř. v češtině, jak jsme nastínili výše), komentovat dění kolem sebe, upozorňovat na souvislosti. K tomu pochopitelně patří i psané texty. Ještě mě napadá, že rodiče možná někde viděli tzv. zážitkové deníky. Jde vlastně o kreslený – často komiksový – deník dítěte či dokonce jakousi rodinnou kroniku. Psát si ji a číst si v ní má pro dítě a „jeho lidi“ velký smysl. Zachycuje důležité zážitky a „jen tak mimochodem“ se při jeho psaní a čtení dítě sbližuje s psaným – pro něj velmi smysluplným – textem.

Jsou nějaká pravidla, jak si číst s malým dítětem-nečtenářem?

Je třeba bavit se při čtení o tom, co čtu, klást otázky: „Kdo myslíš, že to je? Jak myslíš, že to dopadne? Podívej se na obrázek – bude to pohádka o princezně, nebo o ježibabě. Co myslíš?“ Tohle rodiče s neslyšícími dětmi často vůbec nedělají, maximálně pojmenují osoby či věci na obrázcích, ale to je málo. Stejní rodiče to sice přirozeně dělají se slyšícími dětmi, ale u neslyšících dětí, jako by měli pocit, že vše musí dělat úplně jinak. A odborníků se ptají, zda už mohou to či ono… Přitom „pravidlo pro rodiče“ je velice jednoduché, ale řídit se jím bývá nezřídka velmi těžké: Položit otázku, zda má moje neslyšící dítě zhruba stejné znalosti a dovednosti jako ostatní děti podobného věku, a pravdivě si na ni odpovědět.

Víme, že každé dítě je jiné, jak ale dosáhnout toho, aby neslyšící dítě mělo zhruba stejné znalosti a dovednosti jako jeho slyšící vrstevníci?

Neslyšícímu dítěti musíme zprostředkovat svět vizuální cestou, zpřístupnit jeho zraku ty samé informace, jako se dostávají slyšícím dětem zrakem a sluchem. Je dobré myslet i na zdánlivé maličkosti, např. vizualizovat domácnost, to znamená například televizi pouštět jen s titulky (i když se na ni dítě nedívá, i když „tomu ještě nerozumí“), používat světelný zvonek apod. Moje zkušenost říká, že mnohé neslyšící děti (a pak dospělí lidé) nemají potřebu „vidět ve všem nějaký smysl“. Myslím, že jako malé děti tuto vrozenou potřebu v sobě měly, ale – když se okolo nich stále děly věci, kterým nerozuměly, které nechápaly, neviděly mezi nimi žádné souvislosti – časem rezignovaly. Prvním krokem k tomu mohlo být i to, když si s nimi maminka jako s batoletem hrála a pak najednou odešla. Slyšící děti si to postupně propojí se zvukem zvonku u dveří, maminka jim vysvětluje, co se děje, ale neslyšící děti si náhlé odchody maminky nemají s čím spojit.

Říkáte, že slyšící rodiče si s neslyšícími dětmi nepovídají stejně jako se slyšícími. Zkoumal to někdo?

Například jeden zahraniční výzkum zaměřený na testování sociálně-kognitivních (poznávacích) dovedností neslyšících dětí ukázal velmi špatné výsledky; lidově řečeno: děti nechápaly chování a počínání lidí kolem sebe, proč jsou smutní, proč jsou rozčílení…  Když autoři studie pátrali po příčinách, všimli si, že matky se v kurzech znakového jazyka neučily „slovní a větnou zásobu“ a komunikační strategie, které by jim umožnily hovořit s dětmi o tom, jak se cítí, co si myslí, jak vnímají ostatní lidi atd. Proto si o tom matky s neslyšícími dětmi nepovídaly. A tak lektoři začali v kurzech znakového jazyka maminky vyučovat také kromě znaků jako ROHLÍK, KAKAO, ČŮRAT i to, jak s dětmi komunikovat o pocitech, přáních, myšlenkách... Když to pak maminky začaly používat, děti se v testech viditelně zlepšily.

Ředitelka Ústavu jazyků a komunikace neslyšících Andrea Hudáková

Je vhodné v rodině nadále používat znakový jazyk i poté, co má dítě sluch kompenzován sluchadly nebo kochleárním implantátem, mluví a je integrováno v běžné škole?

Zde je asi na místě znovu poznamenat, že cíl výchovy a vzdělávání neslyšícího dítěte nevidím v komunikaci mluvenou češtinou a v navštěvování „běžné školy“. Cílem je pro mě maximalizovat potenciál, který dítě má. Pokud mám jasně odpovědět na otázku, musím připomenout, že dítě vždy dělá vše maximálně ekonomicky a efektivně. Jestliže tedy nevznikají situace, kdy cítí, že je účelné používat znakový jazyk, nemá smysl si na to hrát. Ovšem ne nadarmo se říká „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“. Jako rodič bych se proto snažila vytvářet takové situace, kdy dítě usoudí, že je vhodné znakový jazyk používat. I když se třeba u dítěte stane preferovaným komunikačním jazykem mluvená čeština, používá ji plnohodnotně doma, ve škole i ve volném čase, snažila bych se, aby chodilo třeba do kroužků nebo jezdilo na tábory, kde je hlavním komunikačním jazykem český znakový jazyk. Tam bude znakový jazyk používat přirozeně, nebude to žádné „umělé udržovaní postupně ubývajících jazykových kompetencí“.

Proč by vlastně rodiče měli mít zájem na tom, aby si dítě znalost českého znakového jazyka udrželo?

Z neslyšícího dítěte vyroste neslyšící dospělý člověk. Není až tak důležité, jak slyší a jaké používá jazyky. Mé zkušenosti ukazují, že jakmile se neslyšící děti (i s malou sluchovou vadou a preferující mluvenou češtinu) dostanou do puberty, začínají mít pocit, že jsou jedinými tvory na světě, kteří jsou JINÍ. Problém je, že si většinou nemají o své JINAKOSTI s kým popovídat. Je to součást normálního sebeidentifikačního procesu, jímž si musí projít každý. Ale pro tyto mladé lidi bývá velmi důležité vědomí, že stejně JINÍ jsou i další lidé, a možnost povídat si s nimi a sdílet s nimi své zážitky, zkušenosti a pocity. Proto jsou kontakty s lidmi, kteří také neslyší, nebo slyší jinak, než je obvyklé, v tomto věku velice důležité. Je také velmi ulehčující mít možnost setkávat se s podobně jinými dospělými lidmi, mít možnost identifikovat se s nimi. A co se týče vlastního českého znakového jazyka, je to stejné jako u jiných bilingvních lidí, např. z bilingvních rodin. Jestliže jsou mí rodiče Češi žijící ve Švédsku, je vždy dobré mít možnost identifikovat se více s Čechy, nebo se Švédy, nebo s oběma jazyky a kulturami. Obdobné je to u neslyšících lidí: I kdybych se ve svém životě pohyboval jen mezi slyšícími lidmi a komunikoval jen česky, proč bych měl zahodit znalost jednoho jazyka, českého znakového jazyka? Minimálně do puberty či rané dospělosti je dobré nechat si otevřené všechny dveře.

Rodiče si možná neuvědomují, že u potomka jednou přijde období hledání identity. Jsou rádi, že prospívá s kompenzační pomůckou, mluví, že je integrován ve škole a podobně…

Všimla jsem si jedné věci: Neslyšící studenti, kteří projdou naším oborem, většinou získávají jakýsi zdravý odstup a nadhled. Řekla bych, že proplouvají životem s určitou jistotou a lehkostí. Jsou vyrovnaní se svou vlastní identitou, nemají problém v různých situacích upozornit na to, že neslyší, a navrhnout vhodné řešení respektující jak situaci, tak jejich způsob vnímání. Toto je myslím velmi podstatná dovednost a považuji za opravdu důležité, aby s tím rodiče počítali i při výchově. Každý člověk musí dobře rozumět sám sobě, být sám se sebou v rovnováze a znát svoje možnosti i limity. Platí to i pro člověka neslyšícího. Podle mě není dobré vést dítě „snažit se překonávat sluchové postižení“, „dokázat úplně to samé jako slyšící lidé“ apod. Týká se všech oblastí života. Téměř neexistuje zaměstnání nebo koníček, který by neslyšící člověk nemohl dělat, ale musí být vykonáván s respektem k tomu, že neslyší. Musí tomu být přizpůsobena i organizace práce (např. místo zvukového signalizace používat signalizaci světelnou nebo vibrační). Když se neslyšící člověk „za každou cenu chová jako slyšící“, bez respektu a pokory ke stavu věcí, velmi lehko se dostane do průšvihu nebo se „potenciálně nebezpečným situacím“ zbytečně vyhýbá.

Jak by mělo být jazykově vybaveno neslyšící dítě, než půjde do základní školy?

Já bych to nezužovala jen na jazykovou výbavu. Jazyk je jen prostředek k tomu, aby dítě bylo celkově rozvinuté. Mělo by rozumět sobě, světu a chápat souvislosti v něm stejně jako slyšící dítě. Mělo by umět se světem komunikovat, adekvátně se chovat v různých situacích – jako slyšící dítě. To je pro mě kritérium. Nezáleží na tom, jestli zná barvičky, umí nakreslit postavu. To se dá natrénovat. Jde o souvislosti, o věci a život okolo dítěte. Dítě se může naučit číst písmenka, ale nebudou mu dávat smysl, když neví, že mu mají dávat smysl. To platí pro všechny děti, a je úplně jedno, jaký jazyk používají.

Děkuji za rozhovor, paní doktorko, a přeji mnoho úspěchů vašim studentům.

 

Andrea Hudáková pracuje v Ústavu jazyků a komunikace neslyšících na FF UK. Zabývá se různými tématy z oblasti tzv. Deaf Studies, nejčastěji rozličnými otázkami vzdělávání neslyšících dětí; zkušenosti má s dětmi všech věkových kategorií, nejintenzivnější se studenty středních a zejména vysokých škol. Její přístup k odborným tématům je široce mezioborový, s přesahem do psycholingvistiky, didaktiky cizích jazyků, vzdělávání dětí s odlišným mateřským jazykem, výchovy dětí v dětských domovech, moderních pedagogických směrů aj. Andrea Hudáková při přednášce na FF UK

 

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: autorka a archiv Ústavu jazyků a komunikace neslyšících FF UK

 

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Partner Partner Partner Partner Partner