Péče o dítě

Snoezelen – hravá cesta k rozvoji

10. července 2024

Princip terapie Snoezelenu přibližuje lektorka Dagmar Mega

Představte si prostor plný tlumeného světla, polštářů, zajímavých světelných prvků a uklidňujících zvuků a vůní. Místo, kde se příjemnou formou stimuluje a rozvíjí smyslové vnímání. Takový svět nabízí Snoezelen terapie, která se stává stále populárnější metodou podpory nejen pro děti a dospělé se zdravotním postižením, ale třeba i pro unavené a přetížené zaměstnance. Principy fungování multisenzorických místností, jejich benefity a využití v praxi nám přiblížila lektorka a poradkyně Dagmar Mega, která se smyslovému vnímání, fungování mozku a osobnímu rozvoji věnuje již patnáct let.

Snoezelen je terapeutický přístup, který vychází z holandských slov snuffelen (čichat) a doezelen (odpočívat). Jde o vytvoření multisenzorického prostředí a specifického přístupu, který může fungovat i bez tohoto prostředí, pokud se aplikuje „snoezelenově“. Snoezelen bývá speciálně upravená místnost, v níž lze regulovat množství podnětů a jejich intenzitu. Tím se liší od běžných prostředí, protože tady se pracuje intenzivně se smysly a smyslovým vnímáním cestou pozitivního zážitku. Pomáhá to například lidem s hypersenzitivitou, kteří jsou přecitlivělí na určité smyslové podněty, například některé zvuky. Kvůli nim mohou být nepozorní, neklidní. Prostředí prospívá i lidem s hyposenzitivitou, jejichž citlivost je snížena a potřebují intenzivnější podněty, proto si je sami „vyrábějí“. Děti třeba více běhají, skáčou, bouchají. Snoezelen jim nabídne podnět, který vyhledávají, v intenzitě, jakou potřebují.

Druhá věc je přístup Snoezelen. Tady jde o doprovázející činnost, pro kterou je důležitá volba klienta. Tedy, že si sám vybere, co by chtěl dělat. Pracovník zaškolený do tohoto přístupu – často to bývá speciální pedagog, psycholog, psychoterapeut – jeho výběr respektuje. Ačkoli vzhledem k odbornosti ví, co by klientovi mělo a mohlo pomoci, ve Snoezelenu je v roli průvodce. Respektuje klientovo tempo, výrazně zpomaluje, v naší uspěchané době nahradí kvantitu kvalitou. A s tímto snoezelenovým přístupem mohu pracovat i v běžném prostředí – ve škole nebo v přírodě. Jen pak není taková možnost zredukovat podněty, které mě mohou rozptylovat jako např. vítr, zpěv ptáků apod.

Pro koho je snoezelen vhodný

Úplně pro všechny. Opakovaně vyvracím mýtus, že Snoezelen je pouze pro děti s postižením. Multisenzorické prostředí využíváme ke zklidnění a relaxaci, ale i aktivizaci a stimulaci. Prostřednictvím smyslového vnímání urychlujeme všechny tyto procesy. A tak tento princip funguje u dětí, u seniorů, ale také u výkonných manažerů, přetíženého personálu či unavených rodičů, kteří si také potřebují odpočinout nebo zaktivizovat. Snoezelen je pro všechny, ale potřebujeme v něm průvodce, který umí pracovat s danou cílovou skupinou. A potřeby dětí s postižením, třeba i se sluchovým postižením, jsou samozřejmě jiné než potřeby rodičů či workoholiků.

Před první návštěvou snoezelenu se doptávám rodičů nebo doprovázející osoby, jestli dítě netrpí epileptickými záchvaty, nemá fyzická omezení, případně jiné specifické potřeby. Místnost dopředu připravím tak, aby byla pěkná a pro dítě zajímavá. Dítě vejde, vidí světýlka, cítí vůni, na pozadí hraje tlumená hudba. Nejprve se dívá, vše si prohlíží, zkoumá. Prvním velkým lákadlem je bublinkový válec, tak si ho jde prohlédnout, chytne si světelná vlákna. První návštěva je tedy o objevování prostředí. Až pak přijde aktivní zapojení, kde už pracujeme se stimulací. I když to nevypadá úplně aktivně, mozek intenzivně vnímá nové podněty, zpracovává, co se mu líbí nebo ne, zapojuje kongnitivní funkce. A nakonec přijde neméně důležitá relaxační část. Dítě si na chvilku lehne, prohlíží si podnět, už vlastně nic nemusí. V této části dochází k zakotvení nových poznatků, nového učení, všeho, co dítě prožilo. Na konci ještě děláme reflexi, co bylo nejlepší, jak by to mohlo vypadat příště. To jsou naše první setkání, seznamujeme se s prostředím.

Abych mohla nastavit správný program, ptám se, na co se chceme zaměřit. Rodiče často přicházejí s tím, že dítě je neklidné, potřebujeme ho tedy zklidnit. Neudrží pozornost. Nebo nekomunikuje, má svou bublinu a my bychom chtěli, aby začalo komunikovat. Ve Snoezelenu pomalu, nenásilným přístupem pootevíráme ta dvířka. Dítě zjišťuje, že tam vše může být podle něj, že není do ničeho tlačené. Díky tomu je otevřenější a odkrývá správnou cestu.

Někdy rodiče přijdou jen ze zvědavosti, protože slyšeli, že místnost je krásná a chtějí to s dítětem zažít. Teprve potom se domlouváme, co bychom z návštěv mohli vytěžit. Případně, že stačí jen zážitek a relaxace, protože dítě chodí na spoustu jiných terapií. A ve Snoezelenu se mu líbí a potřebuje si v něm hlavně odpočinout.

Jako kontraindikace se často uvádí epilepsie. V multisenzorických místnostech zpravidla svítí světýlka, blikají různé pomůcky, jsou tam točivé pohyby – to bývají nejčastější spouštěče epileptických záchvatů. Ale neznamená to, že by lidé s epilepsií nemohli Snoezelen využívat, jen se prostředí nastavuje méně kontrastně. Výhodou je, pokud klient zná své spouštěče a můžeme se jim vyhnout. Je určitě dobré zjistit i případná fyzická omezení. A vždy se ptám, zdali je ještě něco, co bych měla vědět. U nových klientů, především těch s kombinovaným postižením, beru do Snoezelenu i osobu, která je zná a dokáže mi říci, zda jejich projevy jsou výrazem radosti, nebo naopak. Vždy musím mít komunikační kanál s klientem.

Snoezelen a děti se sluchovým postižením

To, že mám sluchové postižení, neznamená, že mám úplně stejné potřeby jako jiní lidé se sluchovým postižením. Ve Snoezelenu můžu často upřesňovat svůj senzorický profil. To znamená, jestli jsem třeba citlivější na hmat, nebo jestli potřebuji více proprioceptivních podnětů, což jsou podněty z oblasti těla. Například, některé děti se potřebují více válet, potřebují intenzivněji cítit protitlak, takže se zapírají, kopou nohama apod. Někdo si pak řekne: Vzteká se, protože neslyší, on tomu nerozumí. Přitom se může jednat o fyziologickou potřebu mozku, který si chce dovytvořit tyto podněty, protože je ke svému rozvoji potřebuje. Sluchové postižení může působit stres. Když něco neslyším, nerozumím, způsobuje to frustraci a brzdí ve vývoji komunikační dovednosti. Proto multisenzorické prostředí a přístup Snoezelen může těmto dětem přinést úlevu a snížení stresové zátěže, kterou si často okolí ani neuvědomuje. Přístup je respektující a rodičům, pečujícím osobám, odborníkům, specialistům i terapeutům přináší vhled do toho, co by dítě doopravdy potřebovalo.

Na to v běžné terapii často chybí čas, protože tam jdu se svým expertním přístupem: „Vím líp než ty, co potřebuješ, tak to pro tebe udělám“. Ale dítě nám může ukázat, že potřebuje více točení, více pohybu, protože v běžném prostředí je má v nedostatečné intenzitě. Podle toho pak můžeme vytvořit nebo upravit tzv. senzorickou dietu, což je soubor aktivit a podnětů, které se zařazují během dne, aby doplnily potřebné podněty pro lepší učení i zklidnění.

Ve Snoezelenu mohu také dobře vytvářet nové smyslové emoční kotvy – např. vůně, které si spojí s pohodou, úlevou, že tady nic nemusím, že máme věci pod kontrolou. Pak takovou vůni můžeme použít v situaci, kdy je dítě přetížené. Kdy je vyžadována jeho pozornost, například při učení. Snaží se, ale ono mu to nejde, postupně se dostává do stresu, tak si vytáhne tuto vůni, nadechne se, vydechne, a tím se snadněji uklidní, sníží stresovou zátěž. Ve Snoezelenu také můžeme více rozvíjet komunikaci, znakování atd., protože tam dítě udrží pozornost delší dobu.

Kde Snoezeleny najdeme a jak jsou vybaveny

Speciální školy, domovy pro osoby se zdravotním postižením, integrační či rehabilitační centra často Snoezelen mají. Snažím se dostávat multisenzorické místnosti do běžných škol a školek, kam určitě patří. A jsem ráda, že Snoezeleny vznikají čím dál více i v komunitních centrech, kde jsou přístupné širší veřejnosti. Tak, jak potřebujeme wellness centra na odpočinek pro tělo, potřebujeme i Snoezeleny, aby si odpočinuly i naše smysly. Není přesně dané, co má ve Snoezelenu být. Platí pravidlo, že méně je více. Místnosti mohou být malé i velké. Mají být ale zrakově sjednocené – bílé, černé – a spíše prázdné, aby podnětů nebylo příliš. Vše má být nastavitelné – množstvím i intenzitou. Častým prvkem, který bývá se Snoezelenem spojený, je bublinkový válec, někdy i s rybičkami. Oblíbená jsou i optická vlákna – to jsou prvky, které doma běžně nemáme. Často tam doplňuji zrcadla ve velké ploše, protože znásobí prostor i efekty a jsou skvělá pro terapeutickou práci.

Snoezelen by měl být především útulný, proto tam často najdeme spoustu textilií, baldachýny, polštáře, různé vaky a zátěžové deky. Zní tam hudba, jsou tam různé projekce, vůně. Mám ráda, když jsou tam i pohybové prvky – závěsné vaky, hamaky. Ať klienti mohou posílit i vestibulární systém, tzn. rovnováhu.

Zakládejme Snoezeleny, nebojme se toho. Pokud dodržíme Snoezelen přístup, dá se začít i s málem. Stačí malá místnost, v ní polštáře, příjemný koberec, nastavitelné osvětlení. Nebo lze udělat z malého prostoru i černou místnost, do které dáme zpočátku jen ledkové pásky, UV světlo a zrcadla. Potom krůček po krůčku můžeme vybavovat dalšími prvky. Není třeba čekat na velké finance, abychom mohli začít.

Terapeutická houpačka ve snoezelenu Centra pro dětský sluch Tamtam

Terapeutická houpačka ve snoezelenu Centra pro dětský sluch Tamtam

Určitě je ale dobré už při zařizování absolvovat školení a doplnit si znalosti postupů a souvislostí o smyslovém vnímání. Navíc na školení jsou zážitkové aktivity, abychom si Snoezelen princip zažili, navnímali, utvrdili se v tom podpůrném přístupu. Někomu to jde lépe, intuitivněji. Někdo se stále musí hlídat, aby se více upozadil, nedával klientovi dopředu pomůcky, ale počkal, až si je vyžádá – prostě i trpělivost se musí trénovat. S nadsázkou říkám, že nejhorší je prvních deset let.

**Jak Snoezelen pomáhá – zkušenosti z praxe**
Přišla za mnou maminka s holčičkou s podezřením na problémy v autistickém spektru s obavou, že dcera nezvládne docházku do školy. Těšila se, má ráda děti, ale po příchodu jí to tam nesvědčilo, byla nesvá a časem se škole vyhýbala. Ale mrzelo ji to, protože do školy chtěla chodit. Maminka zvažovala domácí výuku. Pak přišly do Snoezelenu, protože se dozvěděly, že dětem s poruchou autistického spektra prospívá. Holčička byla komunikativní. Hrály jsme si s různými věcmi, mimo jiné i se světýlky. Ukázalo se, že jí vadí ostré bílé světlo. A byly jsme „doma“. Ve škole jí vadily bílé zářivky na stropě. Tak jsme si začaly víc hrát s barevnými brýlemi, nebo stačila kapuce či kšiltovka. Příčinou jejího neklidu nebyl velký dětský kolektiv a ruch, jak to u lidí s PAS často bývá, ale ostré bílé světlo. Dnes učitelé i spolužáci vědí, že když má ve třídě na hlavě kšiltovku nebo na očích barevné brýle, je spokojená. I ona o tomto problému ví a může si vyžádat tlumenější osvětlení. Znalost vlastního senzorického profilu je velká výhoda. Snižuje smyslové přetížení, redukuje stres a dává nám nástroje, jak s tím pracovat. A právě multisenzorické prostředí v tom výrazně pomáhá. (Mgr. Dagmar Mega, lektorka Snoezelenu)
Ze své praxe se mohu podělit o dvě zkušenosti, kde Snoezelen plní velkou úlohu v sebepéči v rámci terapie a navrácení klienta zpět k sobě pomocí relaxace a zapojení více smyslových vjemů. V našem Snoezelenu v Centru pro dětský sluch Tamtam je mezi dětmi (i dospělými) nejoblíbenější houpačka ve světlé místnosti. Někdy dítěti stačí stočit se v ní do klubíčka a celá konzultace nebo její významná část proběhne odtamtud. Dítě se těsně u země houpe, terapeut sedí naproti němu na koberci. Oba jsou blíže podlaze, jsou stejně naladěni a jejich rozhovor má jiný nádech než v běžné pracovně. Je v tom hravost i bezpečí. Jedním z mých klientů, který využívá jistoty prostředí houpačky, je i chlapec s kombinovaným postižením. Chodí do 6. třídy základní školy, ale jeho vnitřní svět je stále velmi dětský. Se Snoezelenem získal první zkušenosti již v lázních a kvůli neklidu a napětí jsem mu ho nabídla znovu. Kromě houpačky miluje i vodní postel. Jednou jsme měli Snoezelen připravený do tématu moře – projekce, vodní válec, vůně, zvuky a plyšová mořská zvířátka. Chlapec se pohupoval na posteli jako na vlnách a předstíral, že je delfín. Nejdříve šlo jen o houpání, náznaky plavání a zvuky, později ale začal vyprávět příběhy z delfíního života – jak je sám, stýská se mu po kamarádech, co prožívá. Někdy to takhle zůstane. Ale u některých dětí – a zrovna u toho chlapce se to velmi daří – mu nabídnu pomocí jemných otázek možnost přemostění do běžného života. Dítě si skrze hru ve velmi bezpečném prostředí odehraje příběh, který odráží, co samo nyní prožívá. Vžije se do toho, protože to tam šplouchá, voní, hraje i tělem. A to je úžasné. Málokdy to u dítěte navodíte, když je v místnosti jen židle a stůl. Prostřednictvím bezpečného, hravého, projektivního materiálu, kterým tady byl plyšový delfín, dítě příběh snáze popíše. Je v tom pro něj velké bezpečí. Protože nemusíme jít dál, do reality, pokud samo nechce, vždy záleží jen na něm. Terapie ve Snoezelenu ale může být pro klienta zážitkem relaxace a kontaktu se sebou samým. Tam naopak většinou vůbec nezasahuji, nenarušuji atmosféru svým komentářem. Jsem s klientem jen v očním kontaktu, komunikuji úsměvem, pokýváním, prostě – čas v tomto krásném prostředí je jen jeho. To už mluvím o konzultacích s dospělou neslyšící klientkou. Ona si přeje chodit do Snoezelenu, vždy se tam do všech smyslových vjemů zcela ponoří. Až skoro uměleckým znakovým jazykem popisuje, co vidí na projekci, barvy, vjemy, pocity… Je toho plná, nepotřebuje komunikovat, stačí, že ji někdo vidí, poslouchá. Čerpá jen z toho, že tam je. Opakovaně zmiňuje, že si při takové konzultaci velmi odpočine, vyčistí hlavu a načerpá energii. Sama přichází s nápady, které by mohla použít i ve svém životě, jako připomínku tohoto stavu mysli, kdy se soustředí na relaxační činnost a odpočívá. To je vedle aktuálního uvolnění další cenná věc, kterou si klient s sebou může ze Snoezelenu odnést. (Mgr. Marie Holyanska, psycholožka z Centra pro dětský sluch Tamtam)

Mgr. Dagmar Mega se specializuje na využití smyslů pro aktivizaci mozku – paměti, pozornosti i odolnosti vůči stresu.

Jedním z jejích stěžejních témat je multisenzorické prostředí Snoezelen pro relaxaci, posílení mentální odolnosti a zlepšování kognitivní rezervy, což pomáhá zvládání stresu a lepšímu učení. Vnímání těla a typologii osobnosti zohledňuje i v tématech komunikace, osobního rozvoje. Absolvovala akreditované kurzy výcviku pro vedení terapeutického rozhovoru, výcviky koučinku, neurolingvistického programování aj. Zkušenosti s multisenzorickým prostředím Snoezelen získala na zahraničních stážích a školeních ve Velké Británii, v uceleném certifikovaném výcviku ISNA ve Švýcarsku i prací v dalších evropských zemích. Je autorkou projektu Mozek a smysly a vedle školení také pravidelně pořádá online konference s tématikou smyslového vnímání a Snoezelen.

Mgr. Marie Holyanska je psycholožka, která se specializuje se na práci s nedoslýchavými a neslyšícími dětmi, také dětmi s narušenou komunikační schopností.

Zkušenosti čerpá z dlouholetého působení na dvou školách pro děti se sluchovým postižením (2017-2023), ať už jako asistent pedagoga, nebo od roku 2019 jako psycholog školy a SPC. Marie ovládá český jazyk, ruský jazyk a základy českého znakového jazyka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a aktuálně je (od roku 2022) zařazena v 5,5letém psychoterapeutickém výcviku v logoterapii a existenciální analýze. Od roku 2022 se vzdělává také v Sandtray – terapii hrou v písku. V Psychologické poradně Centra pro dětský sluch Tamtam pracuje od roku 2022 především formou individuálních konzultací – s dětmi terapií hrou, s dospívajícími nebo dospělými formou psychoterapie. Poskytuje i poradenství rodičům, zejména klientským rodinám Tamtamu nebo rodičům, jejichž děti navštěvují Bilingvální mateřskou školu PIPAN. Pracuje pod pravidelnou supervizí (PhDr. Daniela Rös).

Články připravily:

Text Snoezelen – hravá cesta k rozvoji: Mgr. Dagmar Mega, lektorka Snoezelenu, redakce Mgr. Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace CDS Tamtam

Zkušenosti z terapeutické praxe popsaly: Mgr. Dagmar Mega, lektorka Snoezelenu a Mgr. Marie Holyanska, psycholožka z Psychologické poradny Centra pro dětský sluch Tamtam

Fotografie: archiv Dagmar Mega, Canva.com a archiv CDS Tamtam