Ve frontě na notebook

Jak vypadá poslední dobou jejich typický všední den? Jaká nálada u nich v rodině převažuje, kolik notebooků současně doma běží? Jaké to je, když špatně slyšíte a většina lidí na vás mluví s rouškou na ústech? Přečtěte si vyprávění tří maminek o tom, co jim pandemie dala a vzala.

Šárka Prokopiusová s manželem Alešem a dcerami

Mgr. Šárka Prokopiusová

speciální pedagožka a vedoucí Speciálně pedagogického centra v Dětském domově a Mateřské škole Beroun, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR 

Vzhledem k zavření škol se pandemie dotýká dětí mnohem více než nás dospělých. Starší dcera Anežka (21 let) je v podstatě doma od března a už je z toho nešťastná. Chybí jí vysokoškolský život a vše, co k tomu patří – setkávání s lidmi, přednášky… Stejně tak mladší dcera Štěpánka (14 let). Na jaře už byla ve fázi, kdy zjistila, že je jí doma dobře a nemusí se nikomu přizpůsobovat, což vedlo k vymezování téměř asociálnímu. Naštěstí v červnu a opět v září chodila do školy a zjistila, že potkávat se s lidmi je přece jen fajn (úsměv).

Chystá se na přijímačky na střední školu a vůbec se jí nelíbí, že se stále mění podmínky. Ale učí se, tak doufáme, že se dostane tam, kam chce. Co se týče kroužků, největší omezení je u turistického oddílu… Na druhou stranu jsme na dálku naučili pana učitele klavíru, kterému bude letos 80 let, komunikaci po Whats App. Online výuka klavíru je úžasná věc, spojují se častěji, výuka byla i v létě, vlastně najednou je to jednodušší.

Ve frontě na notebook

Technologie už holky zvládají samy, jsou v tom lepší než my dospělí. Co jsem řešila více, bylo opakované přenastavování notebooku – jednou mikrofon, příště sluchátka, pak zvuk přes mobil – takže když jsem pak použila notebook já, vždycky jsem s tím bojovala. Bez sluchové kontroly jsem si s tím často sama ani neporadila a strašně mě to rozčilovalo. Normálně se mi s tím prostě nehýbalo a nemusela jsem to řešit. S tím souvisí i počet notebooků v rodině. Starší dcera má svůj, ale mladší ho má naplánovaný až na začátek střední školy. Využívala v případě potřeby můj, což s nástupem distanční výuky znamená, že stojím ve frontě. Ale vyřešilo se to ještě jedním pracovním notebookem.

Kuchyň je zavalená stohy papírů a učebnic, na které se nesmí sáhnout, jen víkend jsem si obhájila (úsměv). Všude se povalují sluchátka, z modemu se kouří, já věčně nevím, kdo teď mluví a zda mohu mluvit já (nebo nemohu, aby mě neslyšela paní učitelka či přednášející na vysoké škole…). Naštěstí už jsou holky velké a šikovné, takže u nás není nutná každodenní pomoc dětem s učením. Pouze když děvčata s něčím sama přijdou. Na jaře se s novým režimem sehrála rychle, v té době pracoval z domu i manžel. Já naštěstí celou dobu, jak na jaře, tak na podzim i nyní, chodím do práce, a největší změnou a zátěží pro mě bylo a částečně je zajištění proviantu pro všechny – večer vaření večeří a zároveň obědů na druhý den a udržení domácnosti v „koukatelné“ podobě. Nyní už manžel také normálně chodí do práce, tak je toho potřeba méně.

Díky rouškám si mnoho lidí uvědomilo, co to je neslyšet dobře

Jako rodina jsme neměli problém s respektováním opatření. Je pravda, že na podzim jsme proti jaru polevili a například zase více jezdíme za rodiči, ale hlídáme vše a snažíme se je neohrozit. Také se více vídáme s přáteli, ale i zde se snažíme vše dodržet. Omezení mi nejvíce vadí v kulturním životě a v cestování. Těším se, až budeme moci jít do divadla, do kina, jet na dovolenou bez obav, zda se nezavřou hranice, zda budou otevřené obchody, nebo aspoň na víkend.

Roušky jsou pro ty, co mají sluchové postižení, neštěstí, ale beru to pozitivně – mnoho lidí si díky nim uvědomilo, co to je neslyšet dobře. Našli jsme si nějaké varianty jako průhledné štíty a díky nim předávám informace a mám pozitivní pocit, že se to daří, že lidé chápou více naše potřeby. Pozitivně vidím i rozšíření přístupnosti informací v České televizi, kdy se tlumočí a titulkují zprávy. Dále vnímám velký posun v technické zdatnosti, a to i u lidí, kteří by se k tomu nikdy dobrovolně nerozhoupali. Ukazuje se, že mnoho věcí lze řešit jinak a může to být i mnohem efektivnější (pracovní porady, konzultace s rodiči, spolupráce na dálku apod.)

Co se týče komunikace v rodině, obě holky jsou slyšící, stejně jako manžel, takže komunikujeme mluvenou řečí. Odmalička se mi umí přizpůsobit, vědí, že odezírám, poznají, kdy neslyším, a pomohou mi, s čím potřebuji. I manžel je takto zvyklý a komunikace je zcela přirozená. Z různých nedorozumění a mých odpovědí „mimo mísu“ si děláme legraci (úsměv).

Domácí ponorka? 

Tohle jsme zvládli myslím dobře. Na jaře si to manžel s dcerami užili, měli daný režim a fungovalo jim to. Je ale pravda, že kdybych byla doma i já, byl by to problém. Dcery si naopak na sebe tak zvykly, že když mladší začala zase chodit do školy, byly z toho smutné. Když už přece jen bylo dusno, zabraly různé hry a procházky se psem. Jedinou změnou, kterou nám tato doba v tomto smyslu přinesla, je, že nás dcery přesvědčily k pořízení Netflixu. A je pravda, že zatím toho nelitujeme. Ačkoliv jsem si jista, že normálně by k tomu nedošlo.

Šárka Rýglová s manželem Zdeňkem, dcerami a babičkou Helgou

Ing. Šárka Rýglová, PhD.,

vědecká pracovnice v Ústavu sktruktury a mechaniky hornin Akademie věd ČR

Co se týče práce, v době pandemie se toho tak moc nezměnilo. Manžel pracuje na poště, kam celou dobu dojížděl na ranní i noční směny, kde sdílel prostor s chrchlajícími kolegy. Já jako vědecká pracovnice též většinou dojíždím do práce, home office mám spíš na jednotlivé dny. Když je co v laboratoři dělat, nelze být doma. Mám 2 dcerky, Bětku (18 let) a Marcelku (13 let), obě na distanční výuce. Doma máme 2 notebooky a 3 až 4 jejich potenciální uživatele. Teď dorazil nový notebook pro Marcelku, tak ten náš bude konečně opět jen pro nás – rodiče.

Nevidím, ani neslyším

Co se týče dostupnosti některých služeb, je fakt, že roušky jsou „opruz“ sám o sobě. Když se mi zamlží brýle, tak nevidím, ani neslyším. Také mi dost vadí, že nevidím na obličeje lidí a nelze odezírat, což je pro mne opravdu zvláštní. Někdy si nejsem jistá, zda je mi v roušce rozumět. V důsledku toho nyní více přemýšlím, zda je opravdu nutná návštěva nějaké instituce, služby či obchodu s pultem. Párkrát se mi stalo v lékárně a jednou v optice, že mi sami od sebe psali na papírek nebo si i sundali roušku, abych mohla odezřít. To bylo milé. Na druhou stranu, když v MHD potkám známého či kolegu, nemohu si s ním pořádně promluvit, když jsou povinné roušky. A tak stojíme hloupě vedle sebe, spíš jako rozhádaný pár než jako známí.

Doma probíhá komunikace jako vždy. S holkami a s manželem komunikuji mluvenou řečí a s pomocí odezírání. Znakový jazyk u nás doma moc nevedeme, jen pár znaků. Oba s manželem jsme byli vychováváni mluvenou řečí (manžel je nedoslýchavý, dcery slyšící – pozn. redakce). Více znakujeme jen s některými přáteli.

Jelikož s manželem oba pracujeme, je náš typický den i nyní převážně pracovní, ráno do práce a odpoledne až večer domů, na nákupy, vyprat, uklidit a hlavně uvařit. Do toho prohodit pár slov spolu a také s „velkýma holkama“, které chtějí své soukromí i se svými náladami. A večer zprávy v televizi nebo jednou týdně angličtina.

Distanční výuka je jiný level

Bětka chodí 3. rokem na ekonomické lyceum a Marcelka je v tercii na 6letém gymnáziu. Samozřejmě, že se jich pandemie dotkla, distanční výuka je fakt jiný level. Ze začátku jsme museli pomoct mladší dceři, hlavně s prací se skenerem, mailem, organizací apod. Ale pak už to chodilo dobře. Je fakt, že holky nehodnotí pandemii úplně negativně, má to pro ně i pozitiva, jako třeba menší ztrátu času čekáním na zbytek třídy a možnost práce vlastním tempem. Negativum je nemožnost osobního kontaktu s učiteli, se spolužáky, nemožnost přímé reakce na probíranou látku, porozumění atd.

Starší dcera už je samostatná. U mladší je to možná větší změna, třeba přijímačky mohla mít loni jen na jeden pokus. Od září nastoupila na gympl, kde se akorát rozkoukali a šup domů, zalézt do jezevčí nory. Navíc je introvert a potřebovala by chodit víc do společnosti. Sama ji tolik nevyhledává. Starší má spoustu kamarádů, s někým se domluví a sejdou se venku. Podle mě je škoda, že nemají tělocvik, kroužky, potřebovaly by pohyb. Mladší se sama k pohybu těžko přiměje, a řešíme samozřejmě čas strávený u mobilu, čemuž pandemie nahrává. Takže nevím, zda nebudeme nakonec mít doma mobilového závisláka. Ale to nejspíš řeší spousta rodičů.

O víkendu se snažíme někam vyjít na procházku, případně na běžky na otočku. Co se týče mě jako hospodyně – musím ještě víc vařit a péct, když školní obědy a restaurace odpadly. Mám pocit, že se doma nyní musí i víc uklízet, takže holky se musely zapojit. Náš malý obýváček vypadá napůl jako pracovna, jsou tam rozložené učebnice a sešity, psací potřeby mladší dcery. Když je totiž online hodina, není výhodné, aby holky byly spolu v jedné místnosti. Mohou se navzájem rušit, protože každá má jiný začátek a konec hodiny, a tedy i přestávky.

Na koronaviru se mi líbí občasné „HO“. Do práce mi to trvá hodinu, takže je to příjemné ušetření času. Nejvíc nám chybí možnost zajít si do restaurace, kavárny s možností posezení uvnitř, když jsme někde venku a neměli jsme čas si navařit. Dále návštěvy koupališť, bazénu a sauny. Teď v zimě i alpské sjezdovky, to chybí i holkám. Případně nějaká posezení s přáteli, orientální tance a možnost ubytování se snídaní někde. Je toho víc.

Pavlína Spilková s manželem Markem a dětmi

Pavlína Spilková

editorka Zpráv v českém znakovém jazyce na ČT 2, administrativní pracovnice Centra pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, členka Rady v Asociaci organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP), v současnosti na rodičovské dovolené

Mám tři děti. Toníkovi je 11 let, Anetce 6 a Alánkovi rok. Toník a Aneta chodí do školy v Ječné (Gymnázium, Střední odborná škola, Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postižené, Praha 2, Ječná – pozn. redakce). Toník je teď v 6. třídě a Anetka v mateřské škole, ale v září už půjde do 1. třídy.

Doma všichni znakujeme a také někdy i mluvíme, protože naše děcka jsou neslyšící a nedoslýchavá a můj manžel je nedoslýchavý. Tonda se chvilku musel učit distančně, než byla speciální škola opět otevřena. Moc ho to nebavilo. Musel odezírat, a když paní učitelka měla horší internet, video se pak zasekávalo a už nemohl ani odezírat. Takže většinou nám paní učitelka poslala e-mailem úkoly, které jsme pak sami zpracovali a poslali jí zpět nafocené. Já jsem byla s dětmi doma, takže jsem pořád vařila, ale už bylo únavné řešit „Co dnes navaříme“ apod. (úsměv).

Nyní už jsou speciální školy otevřené, takže obě děti chodí normálně do školy/školky a já jsem s nejmladším doma. Manžel chodí do práce a částečně je na home office, a tak je občas doma s malým a pak zase zajedu do práce já.

Roušky a kroužky

Pravda je, že lidem s rouškami vůbec nerozumíme. Ale co už, snažíme se to řešit jinak – písemně, gesty. A když už ani tohle nepomůže, poprosíme lidi, aby si sundali na chvíli roušku a zopakovali znovu to, co před chvílí říkali. Byla samozřejmě od nich i taková reakce, že si nemohou sundat roušku. Jinak vnitřní strach v nás samozřejmě je, stejně jako u ostatních lidí, hlavně o děti, neboť každý den musejí Anetka a Tonda cestovat Městskou hromadnou dopravou. Ale snažíme se myslet pozitivně a pořád věříme v brzký návrat do normálního života.

Jak jsme dětem vysvětlili, co je koronavirus? Už si přesně nevybavuji, ale vysvětlení, co se ve světě právě děje, proběhlo něco ve smyslu, že se objevila nová nemoc ve světě a je potřeba se proti tomu chránit. Děti to pochopily a přijaly to rychle a dobře. A s nošením roušek nebyl problém, neboť viděly, že to mají všichni, i když zpočátku byl u nás „komunikační šum“, neboť jsme zvyklí znakovat a zároveň u toho i artikulovat a teď musíme spoléhat jen na znakovku (úsměv).

S kroužky je to už horší. Obě starší děti jsou společenské a aktivní, Tonda hraje za místní klub, Anetka chodí kousek od nás cvičit do Sokola a v Praze plave a najednou se to všechno zastavilo a musely být doma. Už je to doma moc nebaví. Občas je napadne to, aby někdo k nám aspoň přijel na návštěvu či zda by se mohly s někým venku sejít. Ale snažíme se svůj volný čas vykompenzovat tím, že hrajeme různé společenské hry, nebo chodíme ven do přírody hledat kešky. Naštěstí bydlíme kousek od lesa na kraji Kladna, takže k tomu máme ideální podmínky.

Plusy a mínusy

Pozitivum vidím v tom, že jsme často spolu doma jako kompletní rodina, proběhl i několikrát generální úklid domu (úsměv). Pořídili jsme si morčata, takže se děti učí si s nimi hrát a starat se o ně. A náš nejmladší syn aspoň vidí tátu mnohem častěji a došlo to až tak daleko, že teď bez něj nemůže ani být (úsměv).

Ale přes to všechno nám chybí kontakt s lidmi, trávení volných chvil s nejbližšími přáteli, ježdění na různé akce či delší výlety, třeba do hor či přírody. Je toho prostě víc. Je to velká změna a zásah nejen do našeho života.

Příběhy zaslaly: Šárka Prokopiusová, Šárka Rýglová a Pavlina Spilková, redakce Lucie Křesťanová

Fotografie: Vít Švajcr (Prokopiusovi), Jaroslav Klein (Spilkovi) a archiv Šárky Rýglové