V první třídě začíná náš společný příběh

Říká se, že učitelství je spíše poslání než povolání. Martina Benišová patří mezi pedagogy, kteří svou práci dělají především srdcem. Nechybí jí smysl pro humor a umí si udělat legraci i sama ze sebe. Na základní škole pro sluchově postižené v Ostravě-Porubě pracuje 25 let, z čehož 12 let jako učitelka na prvním stupni. Povídali jsme si o tom, jak probíhá výuka dětí se sluchovým nebo kombinovaným postižením, ale také o širším pohledu na výuku.

Jak jste se dostala k učitelské profesi? Byl to odjakživa váš sen?

Čím se jednou v životě budu živit, v tom jsem měla jasno odmalička. Prostě budu učitelka. Jasné nasměrování ve mně vyvolala maminka, která byla učitelkou na 1. stupni. Ráda jsem k ní chodila do školy, nahlížela pod ruce při opravování písanek. Paradoxně právě tuto činnost dnes nemám příliš v oblibě. Nejprve jsem vystudovala střední pedagogickou školu v Krnově a pak jsem nastoupila do školní družiny jako vychovatelka. Tuto práci jsem dělala jen krátce. Od roku 1994 pracuji na základní škole pro sluchově postižené na různých pozicích. Po ukončení dálkového studia v Brně oboru logopedie a surdopedie zastávám pozici učitelky I. stupně.

Měla jste při nástupu do školy již nějaké zkušenosti s lidmi se sluchovým postižením?

Vzpomínám si na první setkání se sluchově postiženými z dětství, kdy jsme na sídlišti měli neslyšící manželský pár, který jsem při komunikaci zvědavě okukovala. Ale k opravdovému setkání a práci s neslyšícími došlo až na základní škole Spartakovců.

Neměla jste při nástupu obavy?

Samozřejmě, že měla! Cítila jsem velký respekt, ale zároveň se těšila a byla jsem hodně zvědavá. Prostě výzva. Ale v době, kdy jsem do školy nastupovala, to byla škola pro nedoslýchavé s orálním způsobem výuky. Neslyšící žáci, kteří využívají ke komunikaci znakový jazyk, nastupovali do školy až v pozdějších letech. Znakový jazyk jsem se učila za pochodu, během dalších let praxe.

Můžete čtenářům přiblížit svou aktuální třídu? Jak se žáky komunikujete?

V současné době učím čtvrtou třídu. Ve třídě mám osm žáků s různým stupněm sluchového, a u některých dětí i kombinovaného postižení. Učím děti s vadami sluchu od středně těžké nedoslýchavosti až po praktickou hluchotu. Několik dětí má postižení sluchu v kombinaci s vývojovou dysfázii či atypickým autismem. V důsledku různého stupně sluchového postižení a různých kombinací vad je tato skupina komunikačně i výukově pestrá a různorodá. Používám tedy totální komunikaci. Od běžné mluvené řeči, znakového jazyka, znakované češtiny až po obrázkový systém. Práci často člením na skupinky. Každý žák, každá skupina preferuje jiný způsob komunikace. Pro mne je hodně důležitá zpětná vazba od dětí. Často se musím přesvědčovat a ověřovat si, zda mi děti opravdu rozumí.

Můžete pro představu uvést příklad, co děláte pro zlepšování porozumění?

Máme pravidelný rituál, kdy si v pondělí v ranním kruhu si vyprávíme, co jsme o víkendu či minulý týden dělali, prožili, kde jsme byli. Při vyprávění si všímám reakcí ostatních dětí. Když vidím, že nerozumí, nebo si uvědomím, že toto slovo, místo či situaci pravděpodobně některé z dětí neznají, hned si to vysvětlíme. Hodně v těchto situacích využívám počítač. Díky němu můžu okamžitě reagovat ve výuce a ukázat slovo, kterému dítě nerozumí, které nezná. Hned můžeme například ukázat obrázek místa nebo klíčového slova. Díky vizualizaci určitého slova se usnadní porozumění v komunikaci. Počítač ve třídě mám napojený na velký televizor, takže dítě nemusí vstávat z lavice, ale obrázek vidí i ze svého místa. A že těch slov přes ten den je!

Počítač je mým kamarádem, i když se před ním mnohdy cítím jako dinosaurus, stále se něčemu novému učím. Avšak žádná technologie nenahradí fyzickou každodenní komunikaci „z oka do oka“.

Ptají se děti i samy, když nerozumějí?

To je hodně individuální, některé děti se ptají hodně a na všechno. Takový žák je radost pro učitele. Hned se můžeme k danému slovu či situaci vrátit, tou otázkou se přesvědčit, že dítě rozumí, anebo zda je potřeba si věci znovu vysvětlit. U jiných to musíte poznat, vycítit a odhadnout. Zejména u dětí v kombinaci s autismem je zpětná vazby někdy hodně složitá.

Na vaší škole je desetiletá školní docházka, je to tak?

Ano a cítím to jako velkou výhodu. Osnovy, učivo první třídy, jsou rozloženy do dvou ročníků. Je to dobrý předpoklad, že děti v klidu zvládnou získat pevné základy, zejména v českém jazyce. To je jako se stavbou domu, důležitý je pevný základ. Máme i pozitivní odezvu od učitelů a rodičů dítěte, které po prvních ročnících přešlo z naší školy do inkluze, do školy běžného typu v místě bydliště. Ve třídě se rychle zapojilo a nijak oproti svým vrstevníkům nezaostávalo.

V čem se ještě liší vaše práce s dětmi oproti škole běžného typu?

Práce je rozdělena na kratší časové úseky. Děti, které odezírají a jsou závislé na vizuálním kontaktu, se mnohem rychleji a snadněji unaví a kratší dobu udrží pozornost. Střídáme společnou a samostatnou činnost, děti jsou rozděleny do skupinek podle způsobu komunikace, kterou preferují. Pro jednotlivé skupinky dělám přípravy zvlášť. Třeba vím, že tady musím více znakovat, tady přidat více obrázků pro vizualizaci a u jiných dětí je to zase lepší slovně. Těžší předměty, jako například český jazyk či prvouka, která je s českým jazykem hodně provázaná, jsou na začátku dne.

To musí být hodně náročné. Máte k dispozici i asistenta pedagoga? Jaká je jeho role?

Ve třídě mi pomáhá jeden asistent pedagoga. Pro mne je to především parťák a rovnocenný člen naší party. Je k dispozici pro mě, ale především pro děti ke každodenní pomoci. Při takto složené skupině dětí práci urychlí, usnadní. Cítím, že je hodně důležité, aby vztah mezi učitelem a asistentem pedagoga byl založen na přátelství a profesionalitě. To pokládám za základní předpoklad, aby ve třídě byla příjemná atmosféra, ve které se všem dobře pracuje.

Jaký je váš oblíbený předmět?

V naší škole je předmět hudební výchova nahrazen předmětem „hudebně dramatická výchova“. Zde se s dětmi skvěle uvolníme, rozvíjíme fantazii a kreativitu nás všech a propojujeme různé možnosti komunikace, pohybu i hudby. V minulosti jsem měla možnost navštěvovat semináře Prof. Mgr. Zoji Mikotové, které se mi moc líbily a hodně mě ovlivnily. Jsou pro mne dodnes inspirací právě v tomto předmětu. (Zoja Mikotová působí na Divadelní fakultě JAMU v Brně v Ateliéru výchovná dramatika Neslyšících, rozhovor s ní jsme přinesli v minulém vydání magazínu – pozn. red).

Předpokládám, že v rámci výuky máte zařazenu i logopedii?

Na škole máme předmět logopedie v časové dotaci 2 hodiny týdně. V těchto hodinách se zaměřujeme na všechny jazykové roviny, na celkový rozvoj osobnosti, který tak napomáhá rozvoji komunikace. Zvláště u dítěte s vývojovou dysfázii je důležité nezaměřovat se jen na korekci dyslálie (špatná výslovnost jedné nebo více hlásek, patlavost – pozn. redakce), ale na stimulaci a rozvoj řeči, na zrakové a sluchové vnímání, fonematický sluch, obratnost mluvidel, paměť… Navazujeme na práci klinického logopeda. Logopedie je ale u nás provázána celým vyučovacím procesem. Samotná hodina logopedie se zaměřuje na individuální potřeby jednotlivce. Někteří žáci současně navštěvují i klinického logopeda a já to vítám – ti se obvykle více zaměřují právě na korekci dyslálie jako takové.

Odlišují se materiály, které využíváte pro výuku, od učebnic pro základní školy běžného typu?

Volba učebních materiálů je pro naše pedagogy nelehký úkol. Bohužel velmi málo učebnic je určeno přímo žákům se sluchovým postižením.  Učebnice určené pro běžné základní školy pro nás nejsou vždy vhodné. Ale samozřejmě záleží na konkrétním dítěti. Já ráda využívám Slabikář pro sluchově postižené, to je jeden z novějších materiálů. Skvělá je učebnice českého jazyka Základy řeči nebo dřívější videoprogramy a k nim vytvořené pracovní listy procvičující dané téma či situace z běžného života aj. Tyto materiály jsou skvělé pro děti s těžkou sluchovou vadou. Bohužel jsou velmi staré. Nejen opotřebované, ale hlavně neaktuální.  Jsou zde například pojmy a slova, která se dnes už nepoužívají. Bylo by prima, kdyby nějaký šikovný student či doktorand tyto osvědčené materiály přepracoval.

Co vás na vaší práci baví? Co byste naopak nejraději vypustila?

Nejvíce mě na práci s dětmi baví asi různorodost, spontánní reakce, živé debaty, vztahy s dětmi. Vždy mě fascinuje, jak jsou děti velmi vnímavé na to, jak vám je, jak se cítíte, jaká je atmosféra. I když se budete snažit nedat najevo, že vás něco trápí nebo bolí, poznají to. Řekla bych, že zejména děti se sluchovým postižením vás mají „nakoukané”, a snadno je „neobalamutíte”. Moc ráda s dětmi také jezdím na školu v přírodě. Je to tedy velmi náročné, člověk se vůbec nevyspí, neboť má „službu“ i v noci, ale zase děti poznáte z úplně jiné stránky a skvěle to stmelí kolektiv. Co mě příliš nebaví je „papírová práce“. Naštěstí zatím nemám pocit zahlcení, ale dokázala bych si představit, že místo jednoho dokumentu udělám třeba jeden pracovní list pro děti.

Co je pro mě náročné, je známkování. Někdy je to těžké rozhodování. Každé dítě na začátku stálo na jiné startovací čáře, a to už jak při ohledu na stupeň postižení, přidružené vady či na rodinné zázemí, každé se narodilo do jiné rodiny. I přes zohlednění všech okolností je pro mě známkování stále těžké. Ať už se jedná o dílčí známku, natož pak o známku na vysvědčení.

Učíte na prvním stupni. Jak probíhají úplné začátky v první třídě?

V první třídě k vám přicházejí malí špunti s aktovkou na zádech, mnohdy větší, než jsou oni sami. Okukují vás, čekají, jak to asi v té škole bude vypadat. Vnímám, že tady začíná náš společný příběh. Cítím, že mým prvotním úkolem a zároveň dlouhodobým cílem, je připravit jim takové prostředí, aby se rádi do školy vraceli, aby se nám celou dobu společně dobře pracovalo. Se stejným zájmem jako děti mě okukují i samotní rodiče. Také přemýšlí…, neví. Jaká bude ta jejich učitelka? Najednou se stáváme školní rodinou se vším všudy. Vzájemně se sžíváme, zjišťujeme, jak spolu budeme komunikovat, co máme rádi, co nás baví, co na koho platí. První dny a týdny se hlavně poznáváme a učíme se orientovat v novém prostředí. Nastavujeme režim, pravidla, aby děti věděly, co je čeká. Aby věděly, kde je WC, jídelna, družina apod. Snažíme se, aby do školy chodily rády a líbilo se jim tu.

Ve třídě se vám sešly děti s různými komunikačními nároky. Máte možnost seznámit se s nimi ještě před nástupem do první třídy? Nebo je to „jedna velká neznámá“?

Většina dětí, které nastupují k nám do školy, dochází i do naší mateřské školy. Tam mám možnost jít se na své budoucí prvňáčky podívat, seznámit se s nimi, zjistit úvodní informace od jejich učitelek z mateřské školy. U dětí takzvaně „z terénu“ je to složitější, ale i zde mám alespoň částečné informace od speciálně pedagogického centra. Je tedy možnost se částečně připravit.

Zmínila jste rodiče. Jak se vám s nimi spolupracuje? Učitelé někdy říkají, že s dětmi si poradí, ale těžší práce je s jejich rodiči…

K dětem neodmyslitelně patří i životní příběhy jejich rodin. To je většinou bohudík, ale někdy i bohužel, neoddělitelná součást dítěte. Bohudík proto, že snáze pochopíme některé situace a reakce dítěte. A bohužel proto, že život sám nepřináší jen radostné chvíle. Dochází k rozvodům rodičů, k úmrtí či k odebrání dítěte od rodičů, a to vše s dětmi prožíváte. Stává se, že někdy jste v určitý moment jediným dlouhodobým pevným bodem v jejich životě. Každé pondělí zase stojíte před tabulí a vítáte je, a tak se to děje pět let jejich života. Je zajímavé se po určité době přes vzpomínky a fotky podívat na jejich vývoj. Jak z malých dětí vyrostli zdatní školáci. Jaký kus cesty jsme urazili a čemu všemu jsme se naučili.

A stejně jako je důležitý vztah s parťákem, pedagogem, je důležité mít i hezký vztah k rodičům. Základem je otevřená komunikace, vstřícnost, a mělo by to platit oboustranně. Je důležité, aby rodiče pochopili, že máme společný zájem, a to – jejich dítě.  Aby, když čemukoliv nerozumí, přišli a zeptali se, proč tomu tak je. Fungující komunikace je velmi důležitá pro dobrou spolupráci. Jsem ráda, že u většiny mých „školních rodičů“ se to daří.

Vzhledem k pandemii nemoci COVID 19 děti musely zůstat doma a učitelé je učí „na dálku“.

Právě v současné nelehké době karantény se přesvědčuji o tom, že mí „školní“ rodiče jsou bezvadní. Každý z nich se podle svých možností a schopností snaží svému dítěti dopřát co nejlepší domácí vzdělání. S větším či menším úspěchem, ale všichni se hodně snaží. Při konzultacích je ubezpečuji, ať nezoufají nad nezdarem, že z vlastní zkušenosti vím, že nejhůře se učí vlastní děti.  A ať spolu dělají věci, na které dříve neměli čas. Ať jim dítě pomáhá při veškerém domácím dění, ať si hrají, povídají, dívají se společně na filmy, jednoduše se vzájemně užijí. I to je mnohdy těžké, protože se musí z domu věnovat své práci. Já se jim snažím být nápomocna, situaci ulehčit tím, že nahrávám různá videa, vidíme se a slyšíme se přes různé aplikace... Neumím si tuto situaci představit třeba před třiceti lety. Možnosti dnešní digitální technologie jsou pro lidi se sluchovým handicapem úžasné. A v současné době to platí dvojnásob. Už se moc těším, až se zase všichni sejdeme a náš pracovně školní režim se vrátí do normálu. A „mí“ rodiče asi také.

Připravila: Mgr. Lena Vaňková, vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam v Ostravě

Fotografie: Shutterstock.com a  archiv Martiny Benišové