Facebook YouTube Instagram

Žádná pomoc není zbytečná

8. dubna 2021

říká Karel Oubrecht, přítel rodiny malé Ester

Esterce je rok a tři čtvrtě a má středně těžkou vadou sluchu. Používá sluchadla a zatím není jasné, co přesně s nimi slyší. Rodina však už nyní pracuje na tom, aby Ester především v komunikaci nic nechybělo. Pomáhá jí s tím i rodinný přítel a Esterčin „kmotr“ Karel Oubrecht. O tom, že komunikace znakovým jazykem je pro všechny velkou výzvou, ale i zálibou, jsme si povídali s Karlem a Esterčinou maminkou Elou Dítě.

Karle, jak jste získal roli kmotra Esterky? 

Karel: S Esterkou se vídám od jejího narození a čestný titul kmotra jsem získal prakticky hned. Jsem takový její nepokrevní strýc. Myslím, že zastupuji role, které by kmotr mohl mít, kdyby byla Esterka křtěná. Jsem u spousty věcí, vyplynulo to všechno z přirozené potřeby a mého vlastního zájmu. S Étiným tatínkem jsme přátelé od dětství a když přišla Éťa na svět, naskytly se momenty, kdy jsem se mohl zapojit. A když mi bylo umožněno zapojit se, zapojil jsem se rád.

Ela: Kuriozita z našeho příběhu je, že já jsem se s Karlem seznámila, až když se stal kamarádem mojí dcery (smích). Věděla jsem, že manžel má od dětství kamaráda Karla, vídali jsme se, ale skutečně jsme se poznali, až když se Esterka narodila. A od té doby nám Karel zůstal! (úsměv)

Karel s Esterkou

Karel s Esterkou

Co všechno takový čestný kmotr dělá?

Karel: Hlídá, když může. Věnuje svůj čas nejen Esterce, ale celé rodině. My jezdíme společně na dovolené, různě cestujeme. Jde na besídku, když je potřeba, zajde s mamkou k lékaři, když táta nemůže. Prostě pomáhá. S Esterkou jsem vlastně získával první zkušenosti s dětmi jako takovými, dřív jsem se žádnými čas netrávil. Když jsem poprvé přijel, tak mi Éťu vrazili do náruče, vyrazili jsme na desetikilometrový výlet s kočárkem a tak nějak jsem poprvé pochopil, jak krásně se dá dítě do života „zakomponovat” (smích) a jak to může být skvělé a přínosné věnovat čas právě jemu.

Zaskočilo vás, když jste zjistil, že má Esterka sluchové postižení a jaký je jeho rozsah?

Karel: Popravdě nezaskočilo. Spíš naopak. Asi se nám po potvrzení Esterčiny sluchové vady všem ulevilo, protože už jsme s tím vlastně počítali. Najednou tu bylo stanovisko, se kterým jsme mohli dál pracovat. Do té doby bylo všechno nejisté a nebylo jasné, s čím se bude muset celá rodina vypořádávat. Ať už finančně, psychicky nebo jakkoliv jinak. Snažili jsme se v tom najít i něco pozitivního. Mě asi nejvíc „potěšilo“, že se na dítě nemusí žvatlat, nemusí se používat dětská řeč. Samozřejmě, učí se odezírat, ale když tohle dám stranou, tak musím říct, že mně to vlastně i vyhovovalo. Já moc nemluvím, nejsem výřečný. Možná pro mě bylo snazší trávit s Esterkou čas, když nevyžadovala neustálou mluvenou a tak trochu umělou komunikaci. (úsměv)

Karel s Esterkou

Karel s Esterkou

Když jste neměl moc zkušeností s dětmi, bylo pro vás trávení času právě s Ester jednodušší nebo těžší, než jste čekal?

Karel: Poprvé jsem Esterku hlídal, když jí bylo půl roku, a to jsme spolu byli prakticky celý den sami mimo čas, kdy jsme se stavili za Elou na kojení. A bylo to jednodušší, než jsem čekal. 

Ela: Karel mi tehdy před hlídáním volal a říkal, že má strašný strach, že se to Esterce nebude líbit a že si to bude pamatovat. (smích)

Karel: Ale dopadlo to dobře a žádné trauma z našeho prvního společného dne nemá. Byla klidná a v podstatě jsme odpočívali. Tou dobou už jsme věděli, že nereaguje na slova a zvuky tak, jak by měla, takže už tehdy jsme začínali se znakováním. Byla ještě malinká, ale snažili jsme se od začátku najít způsob komunikace a poskytnout jí něco, na co by mohla reagovat. Tušili jsme, že bude v budoucnu potřebovat znakový jazyk a mně přišlo dobré začít se mu věnovat hned, od první chvíle.

Ela: Karel měl aplikaci na znakování staženou dřív než my, rodiče! (smích)

Karle, máte čas a prostor učit se znakový jazyk? Není to právě nejsnazší věc na světě a neděláte to pro „své” dítě. Nemáte pocit, že se tím nějak obětujete? 

Karel: Dělám to proto, že chci. Ze začátku mě hodně zajímalo, jak takový komunikační systém funguje, jaké má principy. Snažím se učit. Když mám pocit, že bychom mohli využít nějaké konkrétní znaky, tak se na ně kouknu dopředu, abych je Esterce mohl ukázat na procházce nebo při prohlížení knížky. Byl jsem i na kurzu, chtěl jsem mít možnost podpořit Esterčinu komunikaci a komunikaci celkově v rodině a jejím okolí.

Daří se vám podporovat komunikaci Esterky s okolím?

Ela: Já jsem pro svou širší rodinu a přátele založila facebookovou skupinu, právě kvůli komunikaci. Do skupiny nahrávám videa znaků, vyrábím tam takový „pojmový slovník”. Tam všichni najdou, co Ester umí, co znakuje, čemu rozumí a co umí vyslovit. Moje maminka vždycky před naší návštěvou proletí Facebook, najde si videa toho, co Ester umí a připraví se na to. Setkávám se samozřejmě i s reakcemi, že na to někdo nemá čas, že to dělat nebude a že se s Ester nějak domluví. Je to každého volba a nemůžu nikoho nutit, ale jsem ráda, že alespoň někdo se na videa podívá a snaží se tak komunikaci usnadnit. Hodně pomohlo vymyslet lidem osobní znaky. Jakmile jsme nahráli video „teta žába“, tak teta žába hned přišla s dotazem, že by potřebovala vědět, jak se znakuje tohle a tamto a v tu chvíli si vždycky řeknu: „Jo, to je paráda, proto to dělám.“ (úsměv)

Karel: Já jsem v celém tom procesu takový donucovací prostředek. Když přijedu na návštěvu, Ela ví, že musíme natáčet. S Eliným manželem je nás najednou víc než dětí (Esterka má mladší sestřičku, pozn. autorky) a tak dva natáčejí a jeden hlídá. Zároveň v tom znakovém jazyce máme i takovou, dalo by se říct, zálibu.

Tomu věřím, že si může člověk ze znakového jazyka udělat zálibu… Jak to vypadá konkrétně u vás?

Ela: My jsme se s Karlem naučili na sebe znakovat třeba i v hospodě… (smích) Využíváme tímhle způsobem znakový jazyk i s manželem a vznikají tak vtipné situace, kdy si dokážeme něco sdělit, aniž by ostatní tušili, že spolu komunikujeme nebo co si říkáme.

Karel: Ano, u dospělých to skvěle funguje v hlučnějším prostředí, nebo když chcete něco utajit (smích). U Esterky se znakování skvěle osvědčuje třeba na hřišti. Když je kousek dál od nás, nemusíme na ni křičet a domluvíme se na dálku.

Karel s Esterkou v kočárku

Karel s Esterkou v kočárku

Co byste doporučil dalším strejdům, kmotrům, prostě lidem, co tráví čas s dětmi se sluchovým postižením?

Karel: Aby se snažili rodině jakkoliv pomoct. Ono se časem samo ukáže, co je a co není potřeba. Ale žádná pomoc není zbytečná. Když Elin muž nemůže, nemám problém zaskočit s holkama k doktorovi, znám logopedy, poradkyni rané péče, byl jsem na mikulášské besídce v Tamtamu. Jsem k ruce, když je to třeba a myslím, že takovou „pomoc“ by ocenil každý, kdo se s malým dítětem potýká s nějakými výzvami.

Ela: Pro nás je důležité, že máme komu zavolat, že se můžeme na někoho spolehnout. Karel vůči nám nemá žádnou povinnost, a přesto nám pomáhá a my jsme s manželem moc rádi. Manžel si tak třeba může někdy zajet na kolo, já občas učím angličtinu a svět je díky tomu v rovnováze. (smích)

 

Autorka: Nikola Hlavicová, odborná pracovnice Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: archiv rodiny

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.