Tahala jsem domů opuštěné psy a schovávala je pod postelí

Barbora Zacho chtěla být v dětství veterinářkou nebo lékařkou. Cestu ke vzdělání jí trochu zkomplikovala těžká ztráta sluchu, ale díky vytrvalosti nakonec vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a stala se fyzioterapeutkou. Zvířata jsou jejím koníčkem dodnes.

Vstupuji do jednoho z činžovních domů, kde mě v přízemí vítá nápis Fyzio-Zacho, s. r. o. V čekárně spolu s několika pacienty vyčkávám, až se otevřou dveře ordinace. Nástěnka informuje každého o tom, jaké léčebné procedury zdejší fyzioterapie nabízí, za kolik a s jakými pojišťovnami má smlouvu – je jich požehnaně. Poté, co odejde poslední pacientka, vykoukne ze dveří Bára Zacho a vesele mi pokyne, že už mohu dál.

Požádám ji nejprve, zda by mi mohla ukázat svoje „království“. Provází mě tedy po moderně zařízeném pracovišti o 6 místnostech, které nese od roku 2017 její jméno. Odkoupila ho od rehabilitační pracovnice odcházející do důchodu. Ta se věnovala rehabilitaci pro miminka, ve které nyní pokračuje i Bára. Používá různé terapeutické přístupy, včetně Vojtovy reflexní metody. Barbora v centru zaměstnává ještě další dva kolegy-fyzioterapeuty, kteří mají na starosti rehabilitaci dospělých pacientů a vypomáhají i se staršími dětmi.

Elektroléčba laserem

Všechny místnosti působí útulně – ty s lehátky skoro jako ložnice. Světlo je tlumené, na policích vidím spoustu rehabilitačních pomůcek, míjím přístroj pro laserovou terapii a nakukuji do prostorné tělocvičny i malé místnůstky pro masáže. Po prohlídce se vracíme ke stolu a Bára mi na počítači ukazuje velkou tabulku hustě zaplněnou barevnými políčky se jmény. „Chodí k nám hodně pacientů. Většinu z nich k nám posílají lékaři, někteří si nás najdou sami. Nedokážu odhadnout, kolik jich je, ale nyní objednáváme až na duben,“ říká hrdě, obrací se opět ke mně a očima sleduje moje rty.

Bára má od dětství ztrátu sluchu hraničící s praktickou hluchotou. Kompenzuje ji sluchadly a pro lepší porozumění řeči si pomáhá odezíráním. Předpokládám, že má digitální sluchadla, která patří k současnému trendu. Ale mýlím se. Báře vůbec nevyhovují. Spokojenější byla dříve s analogovými, která se ale v posledních letech již téměř nevyrábějí, takže používá polodigitální. Chvilku se u těch rozdílů v poslechu zastavuje a krčí rameny: „Digitální sluchadla potlačují okolní zvuky jako hučení ledničky, počítače, auta. Když jsem si je zkoušela u doktora, slyšela jsem jen ticho. Možná jsem lépe rozuměla řeči, ale zvuky pozadí tam nebyly a mně to vadí. Teď ale narážím, protože bych chtěla sluchadla, která mohu spárovat s mobilem. A u toho mého není vstup pro sluchátka. Dříve jsem používala indukční smyčku, přes kterou jsem poslouchala hudbu. Běžná populace už poslouchá hudbu bezdrátovými sluchadly, takže ten vstup nepotřebuje.“

Bára od dětstvi miluje zvířata

Barbora patří ke generaci, která v dětském věku ještě zažila krabičková neboli kapesní sluchadla. Jak na ně vzpomíná? „Vybavuji si takové útržky ze školky. Chodila jsem mezi slyšící děti, a před spaním jsem si krabičku s ala „podprsenkou“ musela před ostatními sundávat. To nebylo vůbec příjemné. Visela tam na háčku… Pak mám ještě vzpomínku s mojí pratetou. Byly jsme na chalupě na zahradě a ona tu krabičku natahovala do korun stromů,“ vypráví Bára, a protože nechápu, zaculí se a pokračuje. „Teta se vyznala v ptácích a trvala na tom, abych je uměla rozeznat. Vždycky říkala, že tohle je strnad, tohle kosák a podobně. Snažila se, abych ty zvuky zachytila, ale já vysoké tóny moc nepobírám, takže někdy se povedlo, někdy ne. Hrdličku jsem zaregistrovala, strnada ne.“

Další vzpomínka patří rodičům. „Pamatuji si také, jak máma se mnou seděla, ukazovala mi hodně obrázků, fotky a snažila se mě rozmluvit. Zásluhu na rozvoji mého vnímání zvuků a zpěvu má i můj táta. Než se rodiče rozvedli, často mi po večerech hrával na kytaru a zpíval. Měl doma i nahrávací zařízení, se kterým jsem si ráda ,hrála´.“

Napadá mě, zda Bára neuvažuje o kochleární implantaci. Byla by vhodným kandidátem. Přikyvuje: „Ale jo, uvažuji o tom pořád. Ale nemám ráda ladění sluchadel. Nastavování vždycky strašně dlouho trvá, než jsem spokojená a bojím se, že s kochleárem by to bylo ještě zdlouhavější. A půjde zase o jiný zvuk. Asi jsem k rozhodnutí ještě nedozrála.“

Školní léta – pohoda i stres

Přichází řeč na školní léta. Bára nejprve chodila na základní školu mezi slyšící žáky, protože ve škole pro neslyšící v Liberci rozdělovali děti podle audiogramu a ty nejhůře slyšící měly redukované osnovy. „To se mámě nelíbilo, tak mě šoupla do normální školy a do té speciální jsem nastoupila až na 2. stupeň. Po přestupu to bylo náročné. Děti mi moc nerozuměly a já nerozuměla tomu, jak mluvily ony. Ale po roce, dvou, se to srovnalo a pak už to bylo dobré.“

Následovalo pražské gymnázium pro žáky se sluchovým postižením v Ječné ulici. „To byla pohoda, dobrá léta. Bydlela jsem na internátě se starší spolubydlící, která mě zasvětila do pražského života – koncerty a tak.“

Zato na vysoké škole ji hned na začátku čekala studená sprcha. Jako malá chtěla jít na veterinu, protože od dětství milovala zvířata. „Tahala jsem domů opuštěné psy z ulice a schovávala je pod postelí. Maminka mi musela vysvětlovat, že si je opravdu nemohu nechat.“

Nakonec se ale rozhodla pro humánní medicínu a vybrala si obor fyzioterapie. Mimo jiné proto, že zde lékaři nepotřebovali fonendoskop, který by nemohla používat. (Jak mě upozorňuje, dnes již existuje i fonendoskop pro nedoslýchavé, ale tehdy nebyl.)

Po přijímacích zkouškách nastoupila do 1. ročníku tehdy nově otevřeného oboru fyzioterapie na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Ale nebylo, odkud čerpat informace. Skripta ani učebnice neexistovaly a vědomosti se daly získat pouze na přednáškách, kde však Bára nerozuměla a nedokázala ani pokaždé reagovat na otázky pedagogů. Aby nebyla v předních lavicích tak „na ráně“, stěhovala se do zadních, kde však rozuměla ještě méně, takže uvízla v začarovaném kruhu. Při studiu nikdo nebral odhledy na její handicap. Po neúspěšném pokusu získat individuální studijní plán ze školy odešla ještě před zkouškami. Za rok se však přihlásila znovu a děkan si jejího opětovného přihlášení všiml. Pozval si ji na pohovor a na vše se vyptal. Nakonec ji přijal znovu na základě výsledků předchozích přijímacích zkoušek. Schválil jí individuální plán a zařídil možnost kopírování studijních materiálů zdarma na sekretariátě.

Promoce

Jak se Bára dívá na tuto zkušenost s odstupem let? „Asi to tak mělo být. Jediné, co si říkám, je, že kdybych šla studovat dneska, měla bych úplně jiné podmínky. Existují tlumočníci, přepisovatelé, simultánní přepis, informace dostupné z počítače… Já měla problém si okopírovat zápisky, internet nebyl.“

Napodruhé již studium dokončila. Nejprve získala titul bakalář a po roce práce v nemocnici se přihlásila na navazující magisterské studium. Nato krátce pracovala jako fyzioterapeutka na ambulantním oddělení a pak nastalo období mateřských povinností. Narodil se jí syn Matyáš a o 2 roky později Jáchym. Nyní je klukům 15 a 13 let a jak Bára se smíchem říká, „ještě pořád se doma vše točí kolem nich“. A také kolem nového člena rodiny, roční borderky Rozinky, která je velmi temperamentní, divoká a vyžaduje neustálou pozornost. „Dříve jsme měli Berušku, která se dožila 14 let. Absolvovaly jsme spolu canisterapeutické zkoušky a základní výcvik Obedience. To byla ale jiná povaha. Rozinka zatím na canisterapeutického psa moc nevypadá. Budeme rádi, když se naučí v klidu chodit po silnici.“

S borderkou Beruškou

Beruška se jako canisterapeutický pes uplatnila například na táboře SUKI v Jizerských horách nebo v aktivizačním centru Tamtamu pro rodiny s neslyšícími dětmi v Liberci, které Bára pomáhala založit a podílela se i na jeho vedení. Centrum vzniklo v návaznosti na tehdejší evropský vzdělávací projekt Tamtamu pro mladé lidi s postižením sluchu, jehož se Bára účastnila. „Chtěla jsem už začít více pracovat s dětmi. Centrum fungovalo asi 2 nebo 3 roky, měla jsem v Tamtamu kratší úvazek. Byla to skvělá zkušenost s prací v týmu rodič, dítě a já. Je to zase trochu jiné, než když člověk pracuje jen s jedním klientem.“

Svět slyšících a neslyšících

Z Bářina vyprávění vyrozumím, že jak doma, tak v práci je v kontaktu spíše se slyšícími lidmi. (Děti i manžel jsou také slyšící.) Protože často dlouho odezírá, ptám se, zda nebývá unavená. „Ani ne. Moje práce tady není o tom, abychom si tu pořád o něčem vykládali. Z práce chodím unavená, to ano. Kromě miminek mám i dospělé pacienty a děti mladšího i staršího školního věku. Fyzicky to bývá náročně, ale vyhovuje mi, že je to různorodé a nedělám pořád to samé. Co bych nejraději vypustila, je administrativa, té je opravdu hodně,“ stěžuje si.

Barbora má mezi přáteli spoustu slyšících i neslyšících lidí, s nimiž komunikuje jak mluveným, tak znakovým jazykem. „Je to tak půl na půl, mám to vyvážené. Stýkám se se slyšícími i neslyšícími. Tady v Liberci neslyšící lidé mého věku spíše mluví, ale mladší generace používá znakový jazyk, nebo ti, co se sem přistěhovali.“

Znakový jazyk Bára využívá také při rehabilitačních cvičeních pro neslyšící, které v Liberci pořádá ve spolupráci s Českou unií neslyšících. Se svými syny zkoušela od malička komunikovat vedle mluvené řeči i znakovým jazykem, ale po čase u nich řeč zvítězila. „Mluví, jak jim pusa narostla,“ komentuje to Bára s nadhledem.

A co při práci s pacienty? Nemívá někdy problémy s porozuměním? „Když leží pacienti na lehátku obličejem dolů, tak to je samozřejmě problém. Musím se buď trošku natočit, abych jim viděla na pusu, nebo je požádat, aby se otočili oni. Nebo mi v některých polohách pomáhá zrcadlo, napolohuji si pacienta tak, abych na něj skrze zrcadlo viděla a mohla odezírat.“ Bára ukazuje na velké zrcadlo na zdi, které se táhne po celé délce lehátka.

Nedostatek tlumočníků a přepisovatelů

Práce lékaře je podmíněna jeho celoživotním vzděláváním. Zajímalo mě, zda Bára využívá nějakou komunikační podporu alespoň nyní, když na vysoké škole žádnou neměla. „Ve vzdělávacích kurzech používám FM systém, který jsem měla už na magisterském studiu a dost mi pomohl. Ale už je starý, takže začíná zlobit… Nebo si objednávám simultánní přepis od České unie neslyšících, ale to se ne vždy podaří. Většinou narážím na nedostatek fyzických přepisovatelů, spíš se daří zajistit přepis kurzů, které jsou online. Je problém zajistit na místo jednoho přepisovatele, natož dva, aby se mohli střídat. Dříve jsem si třeba na třídní schůzky dětí objednávala tlumočníka znakového jazyka, protože přepis ještě nikdo nenabízel. To bylo fajn, ale teď je to zde s tlumočníky špatné. Ten jediný, co v Liberci byl, se odstěhoval. Poté tu tlumočila dívka, co studovala v Praze na Filozofické fakultě, ale ta se vdala a zůstala v Praze.“

Pár minut společně lamentujeme nad tím, že Liberec už tak dlouho trpí nedostatkem tlumočníků a je problém sehnat zde i přepisovatele, i když tu působí dvě organizace pro neslyšící a ve městě je univerzita. „Na univerzitě je přece spousta studentů. Určitě by se našel někdo, kdo by uměl rychle psát. Nevím, proč to tady nefunguje,“ kroutí hlavou Bára.

S manželem na výšlapu

Toto liberecké setkání není naším prvním. Báru jsem poznala ještě coby studentku vysoké školy a v pražském Tamtamu jsme se vídaly i během již zmíněného vzdělávacího projektu. Vždy na mě působila energicky, ale zároveň vlídně a klidně. Dovedu si představit, že coby fyzioterapeutka dokáže tuto energii dobře využít a předat ostatním. Aby ji ale mohla rozdávat, musí také někde i ona čerpat. Ptám se tedy, co jí dělá radost, jak odpočívá, kde nabírá síly?

„V přírodě. Chodím na procházky se psem, do lesa, na výlety, když jsou podmínky, tak i na lyže, na běžky, na kola.“

Protože také patřím k pejskařům, poprosím Báru po skončení rozhovoru, zda bych mohla vidět její roční čtvernohou divošku. Brzy nato se seznamujeme. Rozinka mě radostně vítá, vyskakuje a vtiskne mi vřelý polibek. Div mě u toho neporazí. Shodujeme se s Bárou, že canisterapeutický výcvik pro ni asi zatím opravdu nebude, spíš agility nebo jiná aktivita, kde může vybít energii. Ale kdo ví, třeba se časem zklidní, nebo jí pomůže terapie, kterou pro ni její panička domlouvá – s použitím stáda ovcí. I Bára měla svého času touhu věnovat se kromě fyzioterapie také terapii pro psy. Zatím na to nemá čas, ale třeba jednou… Věřím, že jí to vyjde!

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Barbory Zacho