S kochleárními implantáty na basketbalovém hřišti

Antonio Anderson sklidil během své basketbalové dráhy na vysoké škole víc vítězství než kdy kdo před ním. V pouhých 20 letech se u něj ale objevily problémy se zrakem a později ztratil sluch. To zkrátilo jeho kariéru profesionálního hráče – ale ne jeho vášeň pro hru. Přinášíme vám překlad jeho článku, ve kterém Antonio vlastními slovy vypráví svůj životní příběh.

Vyrůstal jsem ve městě Lynn ve státě Massachusetts. Nikdy jsem moc nepřemýšlel o svých pěti smyslech, prostě jsem je měl.

Sportování bylo v mojí komunitě důležité. Věnovali jsme se sportu, abychom se nedostali do problémů – chodilo to totiž tak, že jste se stali členem buď sportovního týmu nebo členem gangu. Naštěstí můj starší bratr a strýc hráli basketbal a hned na začátku mi ukázali, že se dá basketbal využít tak, abychom se dostali z našeho rodného města.

A přesně to jsem udělal. Na střední škole jsem byl na náboru označen za nejlépe hodnoceného hráče v basketbalovém okruhu AAU (Svaz amatérské atletiky – pozn. redakce) a dokonce jsem vyhrál turnaj Nejhodnotnější hráč nad Kevinem Durantem (profesionální basketbalista, nyní v americké basketbalové lize NBA). Zavázal jsem se hrát za Johna Calipariho na University of Memphis.

Memphis se stal mým druhým domovem a město mě přijalo na hřišti i mimo něj. Nyní přichází ta část, kde se musím trochu pochlubit svými vyznamenáními na University of Memphis, takže mi to prosím dovolte. Za čtyři roky mého působení na University of Memphis byl náš rekord 137–14, čímž jsem se stal nejúspěšnějším hráčem v historii basketbalové divize 1 NCAA. Dodnes jsem držitelem rekordu nejvíce vítězství zaznamenaných ve čtyřleté vysokoškolské kariéře. Odehrál jsem také nejvíce minut v historii basketbalu University of Memphis – 4 466 – necelých 30 minut na zápas ze 151 odehraných zápasů. Nastřílel jsem 1276 bodů, 600 doskoků, 537 přihrávek na koš a 217 zisků. Můj tým hrál i v jednom národním šampionátu. Nakonec jsem byl uveden do síně slávy University of Memphis.

Když jsem se z tohoto vypsal, pojďme se podívat, kde můj příběh vlastně začíná. V roce 2007, když jsem hrál proti Mikovi Connellymu a Gregovi Odenovi, jsem utrpěl zranění oka a musel jsem ze hry na chvíli odejít, i když jsem se do ní nakonec vrátil. V tu dobu jsem si se zraněním nelámal hlavu. Ale během následujících několika měsíců a let jsem s očima začal mít problémy. Hrát v arénách s jasnými světly a křičícími fanoušky bylo pro mě kdysi snem, ale nyní jsem kvůli těmto světlům ztrácel zrak. Bojoval jsem s tím po zbytek své vysokoškolské kariéry a přecházel to.

Antonio během zápasu utrpěl zranění oka, což vyvolalo uveitidu, zánětlivý stav.

Jakmile jsem však začal hrát za týmy NBA, nemoc očí znovu propukla. Byl jsem vyřazen z mnoha týmů, protože mi oči nedovolily pokračovat. Nakonec mi byla diagnostikována uveitida, zánětlivé onemocnění střední vrstvy oka. Léta jsem s touto nemocí bojoval. Myslel jsem, že se zapřu a vydržím to, ale věděl jsem, že si musím od basketbalu odpočinout a nechat oči uzdravit. První operaci jsem podstoupil v roce 2011 a od té doby jsem podstoupil více než dalších osm operací očí.

Asi po 18 měsících jsem byl připraven dát basketbalu další šanci. Poté, co jsem hrál v Portoriku letní ligu, jsem se cítil zpět ve formě a připraven se vrátit. Můj agent mi doporučil letět do Las Vegas na přehlídku talentů, abych se pokusil získat smlouvu s týmem. Při letu do Vegas jsem neslyšel hudbu ze sluchátek a myslel jsem si, že mám rozbitá sluchátka nebo vybitou baterii. Když jsem přistál, zavolal jsem si taxík, ale člověka na druhé straně telefonu jsem opět neslyšel. A zase jsem udělal to, na co jsem byl zvyklý – snažil jsem se zatnout zuby. Získal jsem několik smluv se zámořským týmem, ale věděl jsem, že se musím vrátit do Bostonu a zjistit, co se děje. Navštívil jsem doktora Ronalda K. de Venecia, MD, Ph.D., na klinice Mass Eye & Ear, který mi po vyšetření sdělil, že mám úplnou ztrátu sluchu na obou uších.

Zmínil se, že by pro mě byla nejlepší kochleární implantace na obě strany. Zlomilo mi to srdce. Věřil jsem, že jsem konečně překonal problémy s očima a nyní jsem ve svých 26 letech zjistil, že jsem ztratil sluch.

V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem skončil. Basketbal pro mě skončil. Můj sen o kariéře v NBA už mohl být opravdu jen pouhým snem. Na chvíli jsem to vzdal. Lidé mě znali jako basketbalistu Antonia a já jsem teď potřeboval pomoct, abych viděl a slyšel.

Nebyl jsem připravený stát se závislým na lidech nebo být pro někoho přítěží. Nějakou dobu to pro mě bylo temné období. Konzultoval jsem se svými lékaři a rozhodl jsem se pro kochleární implantáty na obě strany.

Pak se mě jeden můj kamarád zeptal, jestli bych mu nepomohl na tréninku mládežnického týmu. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem, aby se děti vyptávaly: co to máte na hlavě? Proč s vámi nepodepsali smlouvu na celou sezonu? Proč nejste zpátky v NBA? Proč jste doma? Co to máte s očima, proč takhle vypadají? Na tyto otázky jsem nechtěl odpovídat. Jednoduše řečeno jsem se bál.

Ale můj kamarád mě na ten trénink přece jen nějak dotáhl. V malé tělocvičně s gumovými podlahami, otlučenými dřevěnými tribunami, světly, která neladila, jsem se znovu zamiloval do hry, která mi dala všechno. Během tohoto tréninku jsem si uvědomil, že mám vášeň pro trénování dětí, tady v mém rodném městě. A to mi ukázalo, že basketbal je o něčem víc než jen o hraní. Trénování a mentorování dětí bylo velmi obohacující.

Antonio s bilaterálními kochleárními implantáty trénuje mládežnický basketbal. Nejprve se trénování věnoval ve svém rodném městě v Massachusetts a nedávno začal na Floridě.

Když jsem se té noci vrátil domů, moje mysl běžela jako o závod. Starý Antonio se vrátil. Téhož jara jsem založil Akademii dovedností Antonia Andersona, kde jsme se skupinou mladých lidí trénovali a mentorovali děti na severním pobřeží Bostonu. Jen o rok později jsem byl přijat jako trenér basketbalu chlapců na střední škole v mém rodném městě v Lynn.

Pokračovali jsme ve vyhrávání státních šampionátů. Moje láska ke hře se vrátila a hořela ve mně soutěživost a vůle vyhrávat. Ano, došlo k nějakým změnám – někdy mi hráči museli zopakovat, co řekli, jindy jsem potřeboval, aby mě kolega po tréninku odvezl domů, protože řízení v noci s uveitidou může být těžké.

Nicméně jsme se přizpůsobili, všichni jsme to zvládli jako tým. Moji hráči věděli, že pokud se mnou potřebují něco probrat, musí se mnou mluvit tváří v tvář a hlasitěji. Nikdy bych nečekal, že budou děti tak laskavé a ochotné pracovat v limitech daných mými postiženími, ale bylo to právě tak.

Mé životní cíle se změnily, stejně jako u kohokoliv jiného. Dřív jsem si myslel, že až mi bude 38 let, jako mi je teď, budu zakončovat dlouhou a úspěšnou kariéru v NBA. Když jsem šel ve 23 letech na nábor do NBA, bylo to jediné, na co jsem dokázal myslet. Teď vím, že život nejde vždy tak, jak si plánujete, musíte se přizpůsobit životním změnám, jinak zůstanete pozadu.

Kdysi jsem se za své implantáty styděl a nyní je nosím s hrdostí. Dřív jsem sebou trhl při představě, že se mě budou lidé vyptávat na mojí životní cestu, ale teď chci svůj příběh vyprávět v naději, že pomůže ostatním a spojí další lidi.

Antoniův přítel z dětství Jake Fay je dokumentarista a Anderson ho trénoval, aby se sám stal basketbalovým hráčem – je perfektní osobou pro sdílení Andersonova příběhu.

Požádal jsem svého kamaráda Jakea Faye, filmového režiséra a producenta z mého rodného města, který stále žije v Massachusetts, aby můj příběh vyprávěl na plátně. Náš pracovní název je „Umlčení soudu“. Na tom, aby se tento film stal realitou, pracujeme od roku 2020. Natočit film není nikdy levné, zvláště pokud jsou potřeba záběry od televizních stanic jako jsou ESPN, CBS a mnoha dalších. Společně chceme sdílet můj příběh tragédie, triumfu a především inspirace.

Antonio Anderson nyní pracuje na škole The Academy of Central Florida. Jako středoškolský trenér basketbalu pomohl více než 100 studentům jít na vysokou školu.

Autor: Antonio Anderson

Zdroj: Hearinghealthfoundation.org- Cochlear Implants on the Court, 19. 9. 2023

Přeložila: Lucie Brandtlová, Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s., redakčně kráceno a upraveno

Fotografie: archiv Antonia Andersona, publikováno s jeho laskavým svolením