I neslyšící dítě potřebuje zažívat úspěch

Kristýno, kolik je vašim synům let? Jací jsou, co mají rádi?

Mám dva syny, jednovaječná dvojčata – i když tak na první pohled nevypadají. Každý je jinak velký a každý je jiný. Je jim 8,5 roku a oba jsou sportovci. Neslyšící Jáchym chodí na atletiku a slyšící Toník se věnuje společenskému tanci.

Kristýna Péchalová se syny Jáchymem (vlevo) a Toníkem

Kdy jste se dozvěděla, že Jáchym neslyší?

Hned po narození. Jáchyma po porodu hned odvezli na operaci, měl neprůchodné střevo, což jsme věděli už během těhotenství. V dětské nemocnici byl měsíc a během té doby mu naměřili ztrátu sluchu. Řekli nám, že se to ještě může změnit a že máme chodit na kontroly. Šli jsme ještě na několik dalších vyšetření, na jednom BERA měření vyšlo, že slyší, což nevím, jak je možné. Když mu byl rok a půl navštívili jsme AUDIO FON CENTR, kde na BERA vyšetření vyšla praktická hluchota a za asi 2 měsíce na to už byl implantovaný na obě uši, téměř ve dvou letech. Nicméně Jáchym nakonec neslyší (respektive nerozumí) ani s implantáty. Používá znakový jazyk, který se já také stále učím. A stále umím méně, než by bylo potřeba. Má i vývojovou dysfázii, takže ani znaky ho moc „neberou”. Že by měl zájem komunikovat nějaké rozvinuté věty, to ne (smích). Toník také hůř mluví, má lehkou vývojovou dysfázii, ale domluví se všude bez problému.

Do jaké školy kluci chodí?

Kluci šli nejprve spolu do školky pro sluchově postižené v Brně. Toníček tam šel v rámci logopedické integrace. Ale pak jsme v logopedickém speciálně-pedagogickém centru seznali, že by ho to tam brzdilo, tak šel do logopedické školky. Od čtyř let jsou tedy rozdělení, jeden v zařízení pro sluchově postižené děti, druhý v logopedickém zařízení a je to tak i teď, když už oba chodí do školy. Myslím, že jim to vyhovuje, že se vidí až odpoledne. Paním učitelkám bych nepřála, aby byli spolu (smích).

Jakým volnočasovým aktivitám se věnují?

Co se týče kroužků, Jáchym má atletiku, Toníček společenský tanec, který si vybral sám. Jášovi přišla atletika sama do cesty. Bydlíme v Olomouci a do školy jezdíme společně na kole. Chodíme také bruslit, v zimě i v létě, lyžovat, na skialpy, děláme turistiku na horách, lezeme na stěně i venku. Toníček se tedy bojí výšek, ale zdárně to překonává, už vylezl po stěně až nahoru. A to jsem si přitom na začátku říkala: jak budeme třeba jezdit na kole s neslyšícím dítětem? A prostě normálně jedeme (smích)! Akorát je potřeba, abych jela před ním a zastavila ho, když je potřeba, protože zezadu na něj nezavolám. Ale setkávám se s tím, že se mě lidi ptají, proč nejede přede mnou, že je to tak s dětmi lepší – vidím na ně a mohu je korigovat. To jsou někdy takové „chytré” rady okolí, které neví. Ale po vysvětlení se většinou omluví a obdivují nás.

Na co všechno je potřeba myslet, co je potřeba si připravit z hlediska úprav a přizpůsobení aktivity pro dítě, které neslyší?

Na kole mám oporu v Toníčkovi. Na silnici jedu já první, Toník poslední a Jáchym mezi námi. Kdyby se něco dělo, tak na mě Toník zavolá. Při cestách do škol se ráno sice tváří, že by jeli radši autobusem, ale pak jedou vesele na kole (smích). Skialpy je baví hodně, začali jsme teď závodně lyžovat. Ale podpora pro neslyšící není skoro žádná – chybí lyžařské kluby, tréninky… Závody přímo pro neslyšící se ani neuskutečnily, protože bylo málo zájemců. Děti pak nemají možnost se na závodech uplatnit, srovnat se se „svými“. Bylo by fajn, aby se děti přihlásily, i když se tomu nijak moc nevěnují. Je k tomu potřeba jen být v nějakém lyžařském klubu neslyšících, což stojí pár set korun za rok, a pak se můžou přihlásit na mistrovství a prostě to zkusit. Letos jsme právě objížděli s kluky závody pro slyšící děti a Toník s Jáchym byli vždycky poslední, ale bavilo je to, závod dojeli, branky nevynechali! Chtělo by to, aby měli možnost závodit i s neslyšícími dětmi, ale to nevyšlo. Je to asi ovlivněno tím, že všechny handicapy jsou pod parasportem, jen neslyšící mají deaflympiádu zvlášť. Pojďme to změnit!

Jáchym na lyžích

A znáte nějaké další rodiny s neslyšícími dětmi, co lyžují?

Ano, byli jsme teď s paní Panskou z Centra APA z Fakulty tělesné výchovy v Olomouci v Koutech, kde nás pár bylo. Je také potřeba splnit podmínky pro možnost závodění v kategorii pro neslyšící: všichni s kochleárními implantáty se mohou zúčastnit, ale musí jet závod bez kompenzace a pak jsou i pravidla pro uživatele sluchadel. Bylo by fajn, aby rodiče o té možnosti zúčastnit se mistrovství věděli, aby měly děti možnost si to užít – klidně si zkusit jen ten jeden závod za rok.

Jaké další uzpůsobení jsou pro Jáchyma potřeba?

Mně přijde, že se osvědčilo, že má na sobě vždycky reflexní vestu, kam jsem na záda napsala „neslyším” a namalovala přeškrtnuté ucho, aby lidi věděli, že když na něj budou volat, nic to nepomůže. Když bych ho hledala a vyhlásila, že se hledá v areálu chlapec s touto vestou, bude nejspíš jediný a rychle se najde. Časem by to asi chtělo nějakou sofistikovanější vestu, ale zase nevím, zda ji bude chtít nosit, i když teď to neřeší. Jinak neslyšící děti mohou dělat úplně všechno. Maximálně může nastat situace, že musím počkat, až se na mě podívá, abych s ním něco komunikovala…S dítětem, u kterého je kompenzace funkční, se může hodit mikrofon Roger Pen, aby vás dítě lépe slyšelo i na větší dálku (dosah je asi 25 metrů ve volném prostoru). My to ale nepoužíváme, protože Jáchym neslyší ani s implantátem, respektive nerozumí. Na oslovení jsme teď Roger pen také pořídili a zkoušíme to. U lezení třeba zatáhnu za lano. Když mě chce přivolat Jáchym, tak vydá nějaký zvuk a mně dojde, že mě volá. Já ho stejně celou dobu sleduju. Dřív bylo potřeba, abychom na to byli dva a lezli jsme společně s tatínkem, ale jak jsou starší, tak není problém a zvládnu to s nimi v pohodě sama. Není vůbec žádné omezení. Když to člověk nezkusí, tak nezjistí, že to jde (smích).

Závodění kluky baví

A iniciují zájem o sport synové sami?

Je to asi tak půl na půl. Oni nejdřív tvrdí, že nechtějí, ale pak jsou na závodech nadšení a baví je to. Není to tak, že bych je do něčeho nutila…

A jak je to na skialpech? Je potřeba něco přizpůsobit?

Nahoru při pomalém výšlapu nic, ale při lyžování z kopce je obtížné, aby člověk sjezdoval a u toho ještě znakoval a vysvětloval, co a jak se může dítě naučit a v čem se zdokonalit. Takže to zkoušíme tak, že si na to Jáchym přichází sám. Je od malička takový, že si chce jezdit sám a objevovat. Teď se nám stalo v lyžařském areálu, že jsme lyžovali, já se otočila – a koukám, že nade mnou je jen Toníček. Nevěděla jsem, jestli Jáchym někde spadl a zda se mám vracet nahoru. Chvíli jsme čekali, pak jsem se tedy rozhodla jet dolů – a on tam čekal! Jel jinou sjezdovkou, protože chtěl vyzkoušet prudší svah (smích). Tak jsem mu říkala, že může, ale že mi to musí dopředu říct. Při těch venkovních sportech doporučuju, aby mělo dítě i vy mobil nebo hodinky s aplikací, která vám ukáže, kde dítě je a když je potřeba komunikovat, zavoláte si přes videohovor, v rámci kterého lze znakovat.

Narážíte na nějaké překážky?

Je problém sehnat helmu na kolo nebo na lyže, aby dobře seděla i s implantáty a ty pod ní nepadaly. U dětí, které s „kochlíky” slyší, je to asi náročnější, protože vadí, když jim „ouško“ spadne. Jája to moc neřeší. Ale zase věřím, že si více řeknou při zkoušení helmy. Levé „ouško” mu sundávám, protože na to stejně nic neslyší, a pravé nechávám – líp se pod helmou udrží jedno. Ale snažíme se vymyslet něco jako je kryt na cívku, s nějakým očkem, které by se připevnilo do vlasů, aby „ouško” nesklouzávalo. Komunikuji s jedním tatínkem, který by takovou věc zkusil vytisknout na 3D tiskárně. Myslím, že by se takové příslušenství mělo automaticky vyrábět a nemělo by být předražené. Na českém trhu jsem se s tím ale nesetkala... Podobné je to s voděodolným procesorem – měl by podle mě být zdarma pro děti, co sportovně plavou.

Co dalšího by vám pomohlo?

Potřebovali bychom nějaký funkční aktivní sportovní klub pro neslyšící, trenéry. V Olomouci je SK Skivelo, ale sdružují se tam hlavně dospělí a jezdí na soutěže. Ale já bych potřebovala pro děti třeba lyžařské tréninky a soustředění. Napadalo mě i založit něco sama ještě s jednou maminkou, ale nevím, jestli na to mám kapacitu. V pondělí a ve středu má Toník tanec, v úterý a ve čtvrtek má Jáchym atletiku a v pátek většinou odjíždíme na víkend pryč.

Existuje nějaká podpora nebo sleva například na základě ZTP karty?

Zjistili jsme, že na Ještědu mají držitelé průkazu ZTP/P i jejich doprovod lyžování zdarma! Takže by tam šlo udělat třeba týdenní soustředění a ušetřilo by se hodně peněz, i když je to pro nás Oloumoučáky daleko. Na Lipně jsem našla, že je pro držitele karty a doprovod vstup 20 Kč za jednoho. V Brně vím o lezecké stěně, kde nabízejí slevu pro držitele ZTP. Podobně je na různá sportoviště doprovod zdarma, třeba do bazénů. Jinde jsou slevy na základě karty malé. Každý lyžařský areál to má jinak, někdo neposkytuje žádné slevy. Obeslala jsem několik dalších areálů a odepsali mi, že o umožnění slevy ani neuvažují. Přitom pro mne by to byl impulz jet zrovna tam, a za nás zdravé tam utratit nějaké peníze.

Jakých soutěží se synové zúčastnili?

Lyžařských závodů, cyklistických a atletických – běh a hody. Musím říct, že nikde nebyl problém, když jsme se přihlásili na závody pro slyšící děti. Všude nás vzali. Startéři na lyžování řekli, že si klidně můžu „odstartovat” sama, ale měli tam i startovací branku, jakou vidíme v televizi. Nakonec mu na odstartování mávli. Dalo se domluvit, všichni byli vstřícní. Byli jsme také v létě na Evropských hrách handicapované mládeže Emil Open. Zimní jsme nestihli, protože jsme byli už jinde, ale podle fotek to vypadalo skvěle. Zase se chystáme na letní na atletiku. Je tam boccia, plavání, kolo, basketbal…Musí se ale člověk opět organizovat přes nějaký klub. My jsme v Atletice Olomouc, kde je oddíl pro handicapované.

Jaké to tam je?

Shodou okolností je tam neslyšící trenérka! Jáchym s ní má individuální tréninky a pak chodí do přípravky se slyšícími dětmi, kde je slyšící trenér. Zpětně vidím, že by bylo pro příště lepší, aby tam někdo dětem vysvětlil Jášův sluchový handicap. Nejdřív totiž s Jáchymem nikdo ani nechtěl sedět na lavičce, ale teď už zjistili, že je šikovný. Už ho berou a je znát, že se s ním snaží domluvit.

Jáchym jako účastník charitativního běhu

Je podle vás důležité s dětmi společně sportovat?

Já myslím, že není nutné sportovat. Záleží na situaci rodiny. Když to vezmu z pohledu Jáchyma, ve škole mu to moc nejde, má dysfázii, neslyší, asi nebude nikdy nějaký velký čtenář a nenaučí se asi perfektně česky. Je tedy potřeba, aby si někde jako každé dítě zažíval úspěch. Je jedno, jestli bude malovat nebo sportovat. Je potřeba nabídnout dítěti možnosti a je na něm, co si vybere. Mě trochu mrzelo, že mě naši nevedli k outdoorovým sportům, které mě lákaly a našla jsem si k nim cestu až jako dospělá. Tak teď je svým dětem nabízím. A možná je zase bude mrzet, že je nevedu k něčemu jinému (smích). Oba kluci rádi tvoří, takže Toníček jezdí na příměstský tábor s tvořením, protože na to maminka moc není (smích). U Jáchyma myslím, že je důležité, aby se naučil fungovat mezi slyšícími, protože ve slyšící společnosti stejně bude žít a bude se se slyšícími potkávat. Jde o to najít ochotné slyšící lidi – vedoucí, trenéry, kteří se nezaleknou a vezmou ho mezi sebe. Jedna slyšící trenérka plavání mi říkala, že má lepší zkušenosti s neslyšícími dětmi, protože ji na rozdíl od slyšících opravdu sledují a visí jí na rtech (smích).

A jak kluci zvládali situaci, když byli na závodech se slyšícími poslední?

Třeba zmiňovaný Open Emil je založený na tom, že tam většina dětí medaili dostane. Když jsme byli na lyžařských závodech pro zdravé, kde byli poslední, tak byli smutní, že nemají medaili. Ale i to k tomu patří, i to se musí naučit. Měli zároveň radost, že dojeli, možná si ani neuvědomovali, že byli poslední. Jen se divili, že je nevyhlašují. Oslavili jsme si, že to vůbec zvládli sjet. Oni neměli nikdy možnost slalom trénovat, a přesto to zvládli!

Co by ještě měli vědět rodiče, kteří vybírají aktivity pro své neslyšící děti?

Asi to moc neřešit (smích). Prostě zkusit všechno. Já měla výhodu, že kluci jsou dvojčata, takže jsem nemohla stát na hřišti jen u Jáchyma – každý vyrazil jiným směrem. Tím jsem zjistila, že nakonec všechno jde. Není to tak, že by nás nějak omezovalo, že Jáchym neslyší.

Připravila: Mgr. Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: archiv Kristýny Péchalové