V dětství zažila šikanu, dnes studuje obor zaměřený na stmelování kolektivů

Dvaadvacetiletá studentka sociální pedagogiky a volného času Aneta Černohorská přednáší, spolupracuje s neziskovými organizacemi podporujícími sluchově postižené osoby a věnuje se projektu PoTichu. Narodila se s praktickou oboustrannou hluchotou a ve dvou letech dostala kochleární implantát (KI). Před naším rozhovorem měla obavy, zda bude schopna na moje otázky odpovídat uceleně, ale jak se záhy ukázalo, její projev by jí mohl kdekdo závidět. Vyprávěla poutavě a s velkou chutí sdílela svůj příběh. Jak začal?

Narodila jsem se v Praze sluchově postiženým rodičům. Otec má praktickou hluchotu, matka měla dříve těžkou nedoslýchavost, nyní má zbytky sluchu, před pěti roky byla jednostranně implantovaná. Ve dvou letech mi byl voperován kochleární implantát a poté jsem se velmi rychle rozvíjela. Do té doby jsem bývala takový malý vztekloun: hodně se mi nelíbilo, když mi někdo nerozuměl a já jemu. Viděla jsem kolem sebe, jak si lidé něco povídají, smějí se. Proto maminka začala chodit na kurz základy znakového jazyka, abychom se domluvily na základních potřebách. Jednou týdně jsme chodily k logopedce, paní doktorce Roučkové do speciálního pedagogického centra (SPC), kde jsem se podle kartiček začala učit zvuky zvířat, písmena, jednoduchá slova, ale i logické hry či doplňovačky. To je pro rozvoj a vývoj dítěte důležité. Dále jsem měla i rehabilitace na Mrázovce, v Centru kochleárních implantací u dětí. Dohnala jsem vrstevníky a ve třech letech nastoupila do školky mezi malý kolektiv slyšících dětí. Se školkou spolupracovala paní logopedka ze SPC, aby učitelky a děti věděly, jak se mnou komunikovat a jak obsluhovat kochleární implantát. Všichni jsme se připravovali na můj nástup do běžné školy.

A došlo k němu?

Ano. Na první stupeň jsem nastoupila v místě bydliště, u nás na sídlišti. Najednou jsem se ocitla v obrovské budově, kde byl velký hluk a hodně dětí, přičemž jsem tam vůbec nikoho neznala. Postupně jsem se se spolužáky skamarádila a jak jsme byli malí, neměli potřebu mě nějak odlišovat. Vzpomínám na naši paní učitelku, která sice neměla vystudovanou speciální pedagogiku, ale učila srdcem. Nejdřív vždycky vyzkoušela, zda to půjde běžnou cestou, a až pokud se zrovna v daném případě ukázalo, že ne, vzala si doporučení ze speciálního pedagogického centra. Chtěla mi dát možnost projevit se sama, vyzkoušet si vlastní hranice. Nechtěla mě vyčleňovat z třídního kolektivu. Jediné úpravy, které jsem měla, bylo odpuštění poslechu, místo diktátu doplňovačka a doučování češtiny se spolužáky-cizinci. Seděla jsem v prostřední řadě ve druhé lavici, abych měla rozhled. Ráda a s láskou vzpomínám na mou první učitelku a tímto jí za vše znova děkuji. Doma se mi velmi věnovala maminka, probírala a opakovala se mnou učivo, za což jsem jí velmi vděčná. Vypomáhala také slyšící babička. Rodiče se rozvedli, bydlela jsem s mamkou, ale trávila čas i u otce. S každým jsem komunikovala jinak. Matka chodila do Ječné, kde preferovali orální metodu, zatímco otec měl školu v Radlicích, kde používal navíc i znakový jazyk.

Jaký byl přechod na druhý stupeň základní školy?

Přešla jsem do jiné školy z důvodu přestěhování. Pár spolužáků ve snaze být oblíbení si mě tam vzalo jako terč: ponižovali mě za můj handicap. Nemohli skousnout, že já, se sluchovou vadou, jsem měla lepší studijní výsledky než oni. Došlo dokonce na kyberšikanu: založili stránku na Facebooku, ze které mým jménem rozesílali urážlivé zprávy ostatním dětem ve třídě. Nakonec dostali ředitelskou důtku, ale nic se pořádně nevyřešilo. Mělo to vliv na moje sebevědomí a psychiku, proto jsem přešla na školu pro sluchově postižené v Ječné. Zde byla osobnější komunikace, tempo učení bylo trochu pomalejší, nicméně pomohlo mi to znovu si vybudovat sebedůvěru a více si dát naučené věci do souvislosti. Učivo bylo stejné jako na běžné škole. Užitečné byly hodiny logopedie, kde jsme se učili cizí slova a vysvětlovali jsme si jejich význam a pilovali artikulaci. Učitelé věděli, jak pracovat se sluchově postiženými žáky, takže jsem se zlepšila i v angličtině, se kterou jsem měla do té doby potíže. Pokračovala jsem v Ječné na gymnáziu pro sluchově postižené studenty. Náš ročník byl velmi šikovný, po maturitě jsme se všichni dostali na vysokou školu.

Aneta (3. zprava dole) na besedě v Táboře

Podle čeho jste si vybírala vysokou školu?

Baví mě práce s dětmi, kterou jsem si vyzkoušela v rámci projektů na gymnáziu a jako praktikantka na příměstských táborech. Výběr vysokoškolského oboru jsem konzultovala s profesory z gymnázia i doma s rodiči, navštívila jsem také veletrh vysokých škol Gaudeamus. Rozhodla jsem se studovat svůj současný obor Sociální pedagogika a volný čas na Masarykově univerzitě v Brně. Studiem se připravujeme pomáhat učitelům stmelovat kolektiv a vést metodiku prevence. V cizině je obor běžný, u nás se teprve rozjíždí. Zaujal mě proto, že nabízí způsoby, jak zábavnou formou lidem něco důležitého předávat. Učíme se také zážitkovou pedagogiku. Ještě před nástupem na vysokou školu jsem byla v kontaktu s „Teiresiásem“ (Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky na Masarykově univerzitě – pozn. redakce), kde mají zkušenosti s podporou studentů se sluchovým postižením.

Co všechno středisko Teiresiás nabízí?

Seznámili mě s paletou možností v rámci pohovoru a vyprávěli mi o zkušenostech studentů se sluchovým postižením. Nabízí také přípravný kurz pro sluchově postižené studenty na přijímací zkoušky pořádaný přímo ve středisku Teiresiás. Poprvé jsem si vyzkoušela, jaké to je mít simultánní přepis. Pro neslyšící studenty bylo možné zajistit i tlumočníka znakového jazyka.

Do Teiresiás jsem docházela na hodiny angličtiny s dalšími sluchově postiženými studenty, protože běžné hodiny byly zaměřeny na poslech a komunikaci ve velkých skupinách. Zde jsem absolvovala i kurz znakového jazyka pro rozšíření zásoby znaků.

A jaké je studium?

Aktuálně jsem ve třetím ročníku, který završím bakalářskou prací. Je pro mě důležitý simultánní přepis. Na základní škole a na gymnáziu jsme používali učebnice, ale na vysoké škole profesor často volně vykládá. Může být otočený zády či se prochází kolem nás, místnosti bývají velké, takže akustika není dobrá. Přepis funguje buď tak, že přepisovatel sedí vedle mě a píše přímo do notebooku, do kterého se dívám, nebo sedí opodál a zapisuje do notebooku, který je propojený s tabletem – ten mám u sebe já. Preferuji druhou možnost, neboť se mohu vrátit zpětně k něčemu, co jsem nemusela stihnout. Nějaké detaily si pak ještě dohledám v materiálech, nebo se zeptám spolužáků. Měníme i dynamiku výuky, sezení prokládáme různými aktivitami, třeba diskuzí v menší skupině. Na to využívám příslušenství ke kochleárním implantátům, konkrétně minimikrofon snímající hlasy a taky si nastavím v procesoru program pro komunikaci. Ten ztišuje zvuky za mnou a zesílí zvuky přede mnou.

Aneta získala stipendium společnosti Cochlear

Jak jste získala stipendium od společnosti Cochlear Graema Clarka a co obnáší?

Stipendium je udělováno univerzitním studentům, uživatelům kochleárních implantátů značky Cochlear, na základě jejich studijních a dalších výsledků. Napsala jsem motivační dopis, popsala své studium, aktivity a záliby. Přes tři roky jsem též dobrovolník v Cochlearu. Poskytuji konzultace kandidátům na implantaci nebo lidem, kteří mají implantaci nově. Sdílím své zkušenosti a předávám informace. Spolupracuji v rámci praxí s neziskovými organizacemi, spolupracuji také s dentální hygienistkou Janou Krajčíkovou Smažíkovou z Tábora (dhsusmevem.cz), která přednáší lékařům, jak komunikovat s lidmi se sluchovým postižením. Se spolužačkami z ročníku jsme vytvořily školní projekt PoTichu. Snažím se propojovat svět slyšících a sluchově postižených. Především informovat slyšící o tom, že jsou mezi námi lidé, jako jsem já, co mají kochleární implantát nebo jinou kompenzační pomůcku, a sdílet naše potřeby a pocity. Dělá mi radost, když mohu pomoc s informováním, případně odpovědět na otázky nezasvěceným lidem.

Co by podle vás měli vědět rodiče, když chtějí pomoci svému dítěti vybrat školu? A co by měly vědět samy děti nebo teenageři?

Je to velice individuální. Rodičům bych doporučila, aby naslouchali svým dětem a nenutili jim své vize. Pokud potomka bude zvolený obor bavit, může mu to jít lépe a najde samo sebe. Při výběru školy je dobré si zajít přímo do budovy podívat se, zeptat se, zda jsou tam nějaké pomocné služby, popřípadě se poradit s odborníkem ze SPC. Když mě tehdy šikanovali, problém byl také v tom, že jsem byla pro pedagogické pracovníky školy jen další žákyně v celém mraveništi. Výhodou je si vybrat obor, kde je menší počet studentů. Důležité je také odmalička budovat s dítětem zdravé sebevědomí, sluchová vada není překážka, nýbrž součást našeho jedinečného já. Život je plný překážek a každá překážka i každý možný pád nás dělá silnějšími a zkušenějšími osobnostmi.

Projekt PoTichu můžete sledovat na https://potichu2020.cz/

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených

Fotografie: archiv Anety Černohorské