Interaktivní programy o sluchovém postižení pro žáky mateřských, základních i středních škol

Může se neslyšící dítě úspěšně vzdělávat v běžné škole? Najde si tam kamarády? Má mít asistenta? Tyto otázky si klade při výběru školy řada rodičů. Ale co když jejich volba padne na školu, kde nemají s inkluzí žáků se sluchovým postižením zkušenosti? Jak podpořit učitele i děti v nové situaci? Pomoci mohou interaktivní vzdělávací programy, které školám nabízí například Centrum pro dětský sluch Tamtam. Jak programy vypadají, kdo je vymýšlí a jak na ně žáci a pedagogové reagují? Nahlédnout do „tamtamovské kuchyně“ mi dovolily Monika Koubová, Dominika Graupnerová a Veronika Kovalová, sociální pracovnice a speciální pedagožky, které pracují s rodinami v rámci Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi se sluchovým postižením (SAS) v Ostravě, Praze a Pardubicích."

Veronika, Monika i Dominika se pravidelně scházejí s rodinami neslyšících a nedoslýchavých dětí ke společným programům v několika skupinách rozdělených podle věku dětí a s ohledem na komunikační potřeby rodičů (v některých skupinách jsou také neslyšící rodiče komunikující znakovým jazykem). Náplň společných setkání a jejich specifika přibližuje Mgr. Monika Koubová z pracoviště SAS Centra pro dětský sluch Tamtam v Pardubicích: „Rodiče zde kooperují s dětmi. Cílíme na vzájemnou spolupráci, rozvoj smyslů, vyprávění, rozvoj hrubé motoriky, oromotoriky, rozvoj slovní a znakové zásoby, pohybové hry. Využíváme pohádkových příběhů, věnujeme se ročním obdobím, svátkům a pracujeme i s tématy od rodin. Mapujeme i taková, která rezonují ve školách a my je můžeme do skupinky nějakou hravou formou promítnout. Probíráme třeba vztahy ve školní skupině, samostatnost a sebeobsluhu dětí, šikanu, finanční gramotnost. Jsme schopni připravit program na míru. Máme i samostatnou dětskou skupinu pro věk od 0 až do 18 let.“

Interaktivní program pro mateřskou školu (pracovnice SAS Centra pro dětský sluch Tamtam Pardubice)

Rodičovské dotazy a zkušenosti

Výhodou programů SAS pro rodiny s dětmi je nejen to, že rodiče mohou získat od odborníků z Tamtamu odpovědi na otázky, které je zajímají, ale také mohou sdílet zkušenosti ostatních rodičů přímo z jejich regionu. V případě výběru školky nebo školy se tak osobně seznamují jak s dobrými, tak špatnými příklady z jednotlivých školských zařízení. Často přicházejí s obavami, jak se dítě bude v běžné škole poslechově orientovat – v kolektivu dětí, v komunikaci s učitelem apod. Zajímá je připravenost konkrétních škol, vyhledávají také informace o možnostech technické podpory ve školách (například zda jejich dítě ve škole může používat vzdálený mikrofon), o spolupráci se speciálně pedagogickými centry (SPC). Odpovědi rodiče nacházejí také na besedách s odborníky z SPC či učiteli, které pro ně Tamtam připravuje.

Nejčastější dotazy rodičů ohledně inkluze shrnuje Mgr. Veronika Kovalová z pracoviště v Ostravě: „Rodiče asi nejčastěji trápí, že nevědí, jestli dítě školu zvládne, a co se stane, když ji nezvládne. Také se bojí, aby dítě nebylo ve škole osamocené.“

Někdy se situace před nástupem dítěte do školy vyvine tak, že pracovník Tamtamu zafunguje i jako prostředník mezi SPC, školou a rodinou. „Napadá mě hezký příklad spolupráce při budoucí inkluzi dívky do mateřské školy: S dostatečným předstihem před zápisem do vyhlédnuté školky jsme mamince holčičky s kombinovaným postižením doporučili kontaktovat spádové SPC. Z konzultace rodiny s odbornou pracovnicí vyplynulo, že není třeba v rámci podpůrných opatření navrhnout asistenta pedagoga. Ale my měli reálnou zkušenost s tím, jak se holčička ve větším kolektivu poslechově ztrácí a nakolik náročná je pro ni orientace pouze sluchem. Rodina ani pracovnice SPC samostatně dítě ve skupině nezažily, proto pro ně byl náš pohled nový. Nakonec se podařilo vykomunikovat, že bude mít dívka ve školce asistenta." zmiňuje Monika konkrétní příklad spolupráce.

Žáci základní školy se dozvídají, jaký budík používají neslyšící lidé

Směrový mikrofon ve škole

Jednou z možností, jak poslechově podpořit dítě se sluchovým postižením v hlučnějším školním prostředí, je domluvit se s pedagogem na používání směrového mikrofonu. Speciálně pedagogická centra mohou tuto pomůcku škole doporučit a někteří žáci ji mají. Jsou však mikrofony ve školách reálně využívány? Podle zkušeností Moniky v mateřských školách v pardubickém regionu směrové mikrofony moc nevyužívají: „Spíš je rodiny používají individuálně, při výletech na kolech apod. Ale na některých základních školách ano. Čím jsou děti starší, tím jsou více schopny s mikrofonem pracovat individuálně – dají ho tomu učiteli, kterému hůře rozumí.“

V ostravském regionu se Veronika naopak setkává s tím, že SPC doporučuje směrové mikrofony i do mateřských škol. Ne vždy je však pedagogové chtějí používat: „Učitelé říkají, že dítě přece vidí, co dělají ostatní. Snaží se fungovat podle vlastní zkušenosti, ale občas si prostě nevšimnou, že dítě reaguje jinak. Ve školách to hodně bývá u aktivit, pohybových her, v tělocviku… Ve školkách jsou různé pohybové básničky. Děti samozřejmě vidí, že teď mají zvednout ruku a sehnout se dolů. Ale učitel neřeší to, že dítě neslyší doprovodnou říkanku ani instrukce a nevšimne si, že nedoslýchavé či neslyšící dítě má oproti ostatním dětem zpoždění. Tím samozřejmě nechci říct, že všichni učitelé jsou takoví. Někteří jsou naopak k potřebám dětí velice citliví.“

Interaktivní programy ve školách a konzultace po programu

Konzultace ve školách o tom, co potřebuje dítě se sluchovým postižením a jak s ním komunikovat a pracovat, spadají primárně do kompetence pracovníků SPC. Někdy se ale na Tamtam obracejí klientské rodiny s prosbou, zda by bylo možné spojit se s konkrétním učitelem. Někdy i sami učitelé chtějí vidět ukázku toho, jak s dítětem ve skupině pracovat, jak pomoci dětem se sluchovým postižením a jejich spolužákům vybudovat vzájemný vztah, nalézt společnou komunikaci a pochopit, co to jejich spolužák „nosí za ouškem“.

Dobrou službu jim v tomto směru poskytují tzv. interaktivní vzdělávací programy, které školám nabízí Centrum pro dětský sluch Tamtam. Programy jsou modifikovány s ohledem na věk dětí a využívají je v různých podobách jak mateřské, tak základní a střední školy, v některých regionech i vysoké či vyšší odborné školy. „Ve většině případů jezdíme do škol s interaktivními programy tam, kam chodí děti z našich klientských rodin. Po skončení programu za námi celkem pravidelně přicházejí paní učitelky a mají sepsaný seznam dotazů, na které chtějí znát odpověď,“ vysvětluje Monika.

Tamtam nabízí 3 typy programů. Nejmenším dětem je určen Svět neslyšících v pohádce. Trvá asi 45 minut a využívají ho děti z mateřských škol a žáci 1. až 2 třídy základních škol.

Základem je jednoduchý příběh, jehož hlavními účastníky jsou doktorka „léčící uši“ a nedoslýchaví nebo neslyšící plyšoví medvídci. Doktorka vyšetřuje, jak a co medvídci slyší, zkouší s nimi komunikovat, hraje na hudební nástroje apod. Přidělí jim sluchadlo (nebo hůře slyšícímu medvídkovi voperují kochleární implantát) a vysvětlí žákům ve třídě, k čemu tyto pomůcky slouží. Děti si je mohou prohlédnout, osahat, u sluchadel mohou vybrat pro medvídka vhodný barevný model. V dalších částech programu si vyzkouší odezírání, poznají, jaké je to neslyšet, dozvědí že, že existuje vibrační budík a další pomůcky. Součástí týmu, který interaktivní program předvádí, je také neslyšící osoba, takže děti získají i reálnou zkušenost s neslyšícím člověkem.

Interaktivní program v Nemojanech

Pro starší žáky ve třídách, kde děti již umějí číst, je vhodný Svět neslyšících hrou. Využívá interaktivní formy přiměřené věku žáků – prezentace, případně pohybové hry typu Aktivity, Kufr apod. Žáci se dozvědí, jaké je to být nedoslýchavý a neslyšící. Poznají mluvu neslyšících i komunikaci znakovým jazykem. Odezírají, hádají znaky, zkoušejí artikulovat, používat miminku apod.

Pro středoškoláky jsou určeny besedy primárně zaměřené na komunikaci s neslyšícími.

„Většinou nás osloví škola, kde máme dítě v inkluzi a my jdeme do jeho třídy. Ale zároveň jsou přítomni i žáci z jiných tříd, aby i oni věděli, jak komunikovat se spolužákem, který má něco za ušima a potkají ho třeba na chodbě,“ přibližuje Mgr. Dominika Graupnerová koncepci spolupráce.

Dětské perličky

Programy přinášejí dětem i pedagogům nejen znalosti, ale také hezké zážitky, a to platí i pro lektorky. Často si s žáky užijí spoustu legrace a dozvídají se i řadu „perliček“. Veronika zmiňuje, že na otázku, jak upozornit neslyšící osobu, která se nedívá, že s ní chceme hovořit, žáci několikrát navrhovali velmi originální řešení. Namísto standardního poklepání na rameno doporučovali: „Když neslyší, přijdu k němu a fouknu mu do obličeje…“

Inspirativní mohou být i vlastní zkušenosti dětí s někým v okolí, kdo má sluchovou vadu: „Babička má sluchadla a čistí si uši propiskou.“

Děti jsou bezprostřední, ale také vnímavé a citlivé a jejich reakce to dokazují. „Býváme překvapené, do jaké hloubky jsou i děti z mateřských škol schopné o těchto věcech přemýšlet. A překvapuje to i paní učitelky,“ říká Monika a Dominika ji doplňuje vzpomínkou z jedné pražské školky, kde žáček pronesl: „Já mám brýle, dědeček hůl a někdo sluchadlo.“

Někdy mohou děti lektorkám přivodit i horké chvilky. „Kolikrát mě překvapí, co děti chtějí ukázat za znaky. Většinou, jak se ve znakovém jazyce ukáže kočka, pejsek, panenka, ale někdy třeba také Tyranosaurus Rex nebo Airbus A 320,“ směje se Dominika.

Zpětná vazba na programy od učitelek i rodičů, kterým doma děti o programech vyprávějí, bývá příznivá. Děti si o programu chtějí povídat, ukazují na sebe prstovou abecedou, zkoušejí odezírat, znakovat. Učitelé o programy žádají i poté, co již konkrétního žáka v inkluzi nemají, ale považují za důležité, aby i další žáci mohli získat zkušenost s touto problematikou.

Interaktivní program v ZŠ (pracovnice SAS Centra pro dětský sluch Tamtam Ostrava)

Odpověď na to, zda dát, či nedat dítě se sluchovým postižením do školy běžného typu není vůbec lehká a je třeba tento krok dobře promyslet. Co může pomoci v rozhodování?

Monika rozhodně doporučuje navázat včasnou spolupráci s SPC – a to jak v případě mateřské, tak základní školy. Rodiče by si měli uvědomit, že malé děti doma v klidu zvládnou spoustu věcí, ale v kolektivu mohou mít problém. Proto je u inkluze vhodné pečlivě zvážit možnost asistenta či individuálního plánu. „V oblasti rozhodnutí o typu nejvhodnější školy pro dítě není nic úplně dobře či úplně špatně. V každé škole se dají podmínky dítěti individuálně nastavit, škola je živý organismus a s tím se dá pracovat,“ zdůrazňuje Monika.

Dominika vidí jako důležité jít se předem podívat do škol i s dítětem. Ptát se učitelů, ředitelů. „Ať rodiče berou v potaz i vzdálenost školy od místa bydliště, komunikaci dítěte, to, jak se cítí v cizím prostředí. Včasná spolupráce se školou je důležitá. My třeba nabídli asistentce jednoho dítěte, ať se přijde podívat na naši skupinku do SAS, aby viděla, jak s ním pracujeme.“

Veronika přikyvuje a dodává: „Nejdůležitější je brát ohled na dítě. Ne na to, co říká společnost.“

Jak se programy líbí ve školách?

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv CDS Tamtam