Člověk ve sportu ukazuje to, co umí, a ne to, co mu chybí

Loni jste absolvovala 3měsíční studijní pobyt na Haaga-Helia University v olympijském centru Vierumäki. Proč jste si vybrala právě tuto stáž?

Studuji Učitelství tělesné výchovy pro 2.stupeň a SŠ se zaměřením na speciální pedagogiku. Naše fakulta nabízí studentům v rámci Erasmu zahraniční program EUDAPA, což se dá do češtiny přeložit jako Evropský univerzitní diplom v aplikovaných pohybových aktivitách. Bylo nám doporučeno, ať během studia vycestujeme, abychom získali praktické zkušenosti. Máme totiž ve škole hodně teorie, ale téměř žádné praxe. Moje spolužačka, která je po dětské mozkové obrně na ortopedickém vozíku, se do programu přihlásila také, takže jsme si řekly, že to zkusíme společně.

Co bylo obsahem tohoto programu?

Nejprve nám přednášeli lidé z naší Fakulty tělesné kultury, vyučující z pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu UK a také experti z cizích zemí – učitelé ze Španělska, Turecka, Finska, Belgie. Lidí, kteří se zajímají o tuto problematiku, se tam sešlo opravdu hodně. Další část studia už tvořila práce na projektech. Byli jsme rozděleni do skupin s různými úkoly. Jedni vytvářeli program zaměřený na goalballový turnaj pro lidi se zrakovým postižením, druzí program na pohybové aktivity pro vězně ve vězení a celodenní program pro pracovníky vězení u nás v olympijském centru. Další skupina měla za úkol vytvořit program pro seniory – v této skupině jsem byla i já. Museli jsme pro ně všechno zorganizovat – program, rozvrh hodin, pohybové či sportovní aktivity, kognitivní hry, večerní aktivity, ale také rezervovat určitý počet míst v kampusu a úkolovat ostatní studenty. Rozdělit role, co kdo v týmu bude dělat.

Kateřina získává titul bakalář na UPOL

To jsou opravdu praktická zadání! Přijeli si nějací senioři vyzkoušet váš program?

Ano, do kampusu za námi přijelo asi 30 seniorů, kteří měli program na 3 dny. Takový tábor. Rozdělili jsme je do 2 skupin, které se pak střídaly. Například první den byly aktivitou kognitivní hry a tanec. Měli i jógu a míčové hry, nordic walking. Bylo to dobrovolné, ale všichni se zúčastnili, opravdu!

Kolik bylo vašim hostům let?

No, měli jsme tam velké věkové rozpětí – a bylo docela těžké s tím pracovat. Některým lidem bylo 60 a jiným 90 let. Takže jsme museli jednotlivá cvičení modifikovat, na tomto principu to fungovalo.

Psali jste během pobytu i seminární práce?

Ano. Připravovali jsme se ve dvojicích. Podmínkou bylo, že dvojice studentů nesmí pocházet ze stejné země. Takže já třeba měla seminární práci se Španělkou na téma paraplavání – za 3 měsíce jsme musely napsat 35 normostran. Byla tam teoretická a praktická část, kde šlo o získávání dat pomocí dotazníků.

Pracovala jste v týmu s kolegy z různých zemí. Všimla jste si nějakých kulturních rozdílů?

Ano, sešli jsme se studenti z 5 zemí, takže občas tam vznikal komunikační šum mezi kulturami. Pracujete se Španěly, kteří jsou volnější a ne vždy dodržují termíny, a zároveň s Belgičany, kteří jsou perfekcionisté. Bylo potřeba komunikovat v angličtině jakožto v cizím jazyce a prosadit svůj názor na to, jak budete na úkolu pracovat. To bylo asi nejtěžší, a zároveň bylo těžké uzpůsobit program konkrétní cílové skupině. Jak jsem říkala, měli jsme tam pracovníky z vězení, ale také lidi s mentálním postižením. Ale člověka to hodně naučilo z oblasti plánování, organizování, přizpůsobování podmínek určitým skupinám lidí.

Určitě skvělá zkušenost. Skládala jste přijímací zkoušky, aby vás vzali do programu?

Součástí přijímacích zkoušek byl životopis v českém i anglickém jazyce, motivační dopis v angličtině, online test z angličtiny a ústní pohovor. Asi 15 minut jsme se bavili o tom, proč by nás měli do programu vzít. Většina pohovoru byla v angličtině. V české části jsme řešili administrativní záležitosti.

Program byl v angličtině a vy máte ztrátu sluchu. Neměla jste obavu, že nebudete rozumět?

Měla jsem velký strach. Mám od dětství 96% ztrátu sluchu a v pubertě jsem se dostala na 99 %. Na frekvencích, které jsou významné pro řeč, mi to hodně spadlo. Když jsem byla malá, dokonce se uvažovalo o kochleární implantaci, ale nakonec jsem se začala se sluchadly dobře rozvíjet, takže jsem u nich zůstala. Od základní školy jsem byla uvolňovaná z poslechu cizího jazyka. Na vysoké škole jsem měla individuální výuku a vše jsme probírali v češtině. Věděla jsem, že cizí jazyky jsou pro mě velkou překážkou v poslechu. Na pohovor jsem si naposlouchala nějaké fráze, ale říkala jsem si, jestli to vůbec zvládnu, pokud se do Finska dostanu? Za začátku to bylo fakt náročné, protože lidé polykali slovíčka, mluvili rychle, takže jsem nestíhala odezírat v angličtině, která je v tomto odlišná oproti českému jazyku. Asi týden jsem se rozhlížela, abych se do toho dostala. Ale byla jsem do toho hozená a teďka makej, musíš! Takže člověka to hodně naučilo.

S ostatními studenty v univerzitním kampusu

Využívala jste při výuce nějaké moderní technologie?

Samozřejmě. Pustila jsem si program Teams, kde je možné nastavit automatické titulky. Při výuce jsem si je četla, protože kolikrát jsme měli celý den jen teorii, i 6 hodin v kuse s pauzou na oběd! Španělé mají jiný přízvuk, takže tam jsem to používala nejvíc. Ale pokud přijeli lektoři z Česka, tak mi to nevadilo. Kolikrát jsem „padala na hubu“ a v hlavě mi šrotovala anglická slovíčka. Jasně, že to nebylo stoprocentní porozumění. Byla jsem schopná chytit, dejme tomu, 80 % věty. Hodně jsem si domýšlela, hodně se ptala, a všichni byli hodně nápomocní. I problematika, kterou jsme rozebírali, byla srozumitelná a dala se odvodit – pokud jsme se bavili třeba o plavání, věděla jsem zhruba, o čem budeme mluvit.

Využívala jste služby nějakého centra podpory studentů se specifickými potřebami?

Už při přijímacím řízení jsem oslovila centrum podpory na naší univerzitě v Olomouci. Spojila jsem se s Lucií Ješinovou, která má na starost zahraniční studenty, co přijíždějí do Česka. Řešily jsme s ní i s kamarádkou na ortopedickém vozíčku, jak to bude probíhat, protože kamarádka měla na pobytu asistentku celé 3 měsíce. Já ji moc nevyužila, jen občas jako tlumočníka do angličtiny, ale byla tam jako stálá opora, což nám hodně pomohlo. Měli jsme ji na apartmánu a docházela do výuky. Celkem jsme měly 3 asistentky, které se postupně vystřídaly. Já využívala na začátku i službu zápisu, ale pak jsem naplno přešla na Teams.

Doplácela jste na studijní pobyt, nebo jste ho měla plně hrazený?

Doplácela jsem. Od univerzity jsem dostala v rámci ERASMU asi 2 800 euro, tedy asi 50 tisíc Kč, na celé 3 měsíce a zahrnovalo to letenku, ubytování, stravu a tamní dopravu, takže to všechno nepokrylo. Musela jsem tedy využít svých zdrojů a doplácela ještě jednou tolik. Pokud by člověk nějak spořil, možná by se do těch 50 tisíc vešel, ale já byla v Laponsku, Helsinkách, Tallinu, jela jsem trajektem, takže to byly velké výjezdy. Kamarádce to hradili úplně, měla speciální grant. Záleží to na průkazu ZTP/P. Pokud člověk má jen ZTP jako já, a ne ZTP/P, nárok na grant nemá. Kdybych chtěla, aby jela se mnou na stáž asistentka a tlumočila mi z angličtiny do českého jazyka, musela bych si to hradit ze svého. Takže když nám tady v 18 letech seberou ZTP/P, je to fakt problém. Pak málokdo se sluchovým postižením chce vycestovat do zahraničí za studiem.

Jak se vám líbilo Finsko? Říká se, že je tam opravdu velká zima…

Je to tak. Čekala jsem větší, ale dočkali jsem se i minus 20. Ve Finsku je krásná příroda. Myslela jsem, že to bude země hor, ale je to spíš země jezer, taková placka… Říká se, že Finsko je špičkou ve vzdělávání. Jejich systém je opravdu propracovaný a kolikrát si říkám, že bychom si z něj mohli brát příklad, třeba ve zdravotnictví. Mají úžasná rehabilitační centra, kde si člověka po vážném zranění nechají celý měsíc. Probíhá kooperace mezi lékařem, fyzioterapeutem, trenérem nebo pohybovým specialistou i psychologem. Co se týče školství, mají hodně bilingvní výchovy. Střídavě se předměty vyučují finsky a druhý anglicky. Angličtina je tam standard. I v obchodě. Všichni byli schopní se se mnou domluvit anglicky.

Se spolužačkou a asistentkou ve Finsku

Co byste poradila studentům se sluchovým postižením, kteří chtějí také získat zahraniční zkušenost, ale nevědí, jak na to, nebo mají strach z komunikačních bariér?

Určitě bych oslovila centrum podpory na univerzitách, kde vše mohou probrat. Případně mohou zajít za koordinátory zahraničního oddělení, kteří jim nabídnou destinaci, kde by studium či stáž mohla probíhat. A co se týče jazyka, na našich univerzitách nabízejí i různé stáže, kde stačí, aby člověk uměl nohama rukama. Samozřejmě, záleží to obor od oboru. Ve sportu je to jednodušší, protože pokud se bavíme o atletice, víme, že se tam běhá, skáče apod. Třeba medicína, to je asi opravdu těžké… Než jsem na Erasmus vyjížděla, snažila jsem se hodně poslouchat v angličtině filmy s titulky. Takže rada zní – jít všemu naproti už před výjezdem a nebát se! Vždycky se dá vycouvat, když to nevyjde. Je možnost se vrátit. A studenti se sluchovým postižením nemusí využít jen klasický Erasmus. Existují univerzity, které nabízejí i programy ve znakovém jazyce. V Americe je třeba Tichá univerzita (Gallaudet univerzity – pozn. red.). A pokud má člověk nutkání to zkusit, tak jen do toho!

Na sociálních sítích jsem se dočetla, že nabízíte sportovní koučink. Co to přesně je?

Od minulého roku dělám osobního trenéra ve fitku a nabízím klientům měsíční spolupráce, kde společně dosahujeme jejich cílů, ať je to hubnutí nebo formování postavy. Dělám i masáže pod RR rehabilitací v Šumperku. Měla jsem možnost udělat si dva kurzy: v rámci školy masérský kurz, na jehož základě jsem si mohla založit živnost, a kurz kondičního trenéra pod organizací Fitness Institut. Tyto dva certifikáty mi umožňují nabízet zmíněné služby, takže dělám tak trošku na sebe. Teprve se mi to rozjíždí, i když na masáže už mám hodně klientů. Dále v pondělí trénuji hodinku skupinku 5 až 7letých atletů a ve čtvrtek mám na starosti skupinku akrobatických lyžařů, kterým dělám kondiční přípravu.

Nemíváte někdy problémy s komunikací? Třeba s dětmi při tréninku to musí být náročné, ne?

U malých dětí mám opravdu problém. Jsou strašně hyperaktivní, a když na vás mluví a kmitají hlavičkami, tak opravdu kolikrát nevím (smích). Někdy je to úsměvné. Párkrát se mě některé z dětí ptalo, co to mám v uších, ale žádné to nebere vážně. U starších je to v pohodě, to už jsou puberťáci. Jsme schopni se domluvit, ale jakmile jich začne mluvit více najednou, taky jsem ztracená. No a u masáží je problém, když si člověk lehne na lůžko a sklopí hlavu na lehátko – to je pro mě vymalováno (smích). Pak vůbec nerozumím, ale zas na druhou stranu si říkám, že je to dobře. Lidi si přece na masáž přišli odpočinout, odreagovat se, a ne se vykecávat. Takže jo, komunikační bariéry tu trošku jsou, ale já všem klientům řekla, že špatně slyším. Jsou s tím v pohodě a mávají nad tím rukou.

A vy koukám taky…

Já bych řekla, že je to trošku i mou povahou, tolik to nerozebírám a neřeším. Ale ve škole bariéry opravdu byly, hlavně v období roušek a covidu. To bylo asi nejtěžší, jak začaly moderní technologie. Všechny přednášky byly online. Jeden učitel si třeba kameru postavil do rohu a mluvil od stolu, který byl pět metrů vzdálený. Takže jsem mu neviděla na pusu. Říkala jsem mu, že když je tak daleko, nerozumím. A on, že to nechápe, prý má dobrou kvalitu. Tak jsem se už na té přednášce neobjevila, protože jsem na to neměla. Řešila jsem to i s ostatními učiteli, bohužel ne všichni byli nápomocní.

S maminkou Gábinou

Používali jste někdy doma znakový jazyk?

Ze začátku jsme s mamkou trošku znakovaly. Jezdila do speciálně pedagogického centra a docházela na lekce znakového jazyka v Olomouci. Ale pak jsme od něj upustily. Můj brácha má lehčí ztrátu sluchu než já a také používá sluchadla. Ten znakovku neumí vůbec. Já ji trochu používám od zhruba 15, 16 let, kdy jsem začala závodit mezi neslyšícími v atletice. Od nich jsem se ji naučila, nasála to. Jsem schopná dobře rozumět pasivně, to je v pohodě, ale aktivně znakovat, to už je problém. Pro mě je primární jazyk čeština, znakový jazyk je pro mě cizí.

Sport vás provází již od dětství, jste úspěšná atletka. Jakých sportovních úspěchů si vážíte nejvíce?

Řeknu to takhle: Pro mě není tak důležitý výkon či umístění, ale výhodou bylo, když jsem se konečně mohla účastnit závodů s lidmi, kteří měli stejný typ postižení a mohli jsme se porovnávat. Nikdo tam neměl výhodu. To bylo pro mě největším pohlazením na duši. A čeho si vážím? Nejvíce asi účasti na mezinárodních akcích jako Mistrovství Evropy neslyšících juniorů v Sofii v roce 2018. To byla moje první velká akce. Pak jsem soutěžila i na mistrovství Evropy dospělých v Německu a na mistrovství světa v Polsku. Ale abych nemluvila jenom o neslyšících, ještě v rámci gymnázia jsem se dostala na mistrovství světa středních škol ve Francii. Tam jsem úplně poprvé proklouzla do „velkého“ sportu.1. místo ve Středoškolském atletickém poháru (2019)

Představuje pro vás ztráta sluchu při sportu nějakou komplikaci? Třeba sluchadla apod.

Ne, ale je pravda, že když chodím běhat, občas mi vadí vítr. Když sportuji, mám sluchadlo pokaždé na sobě, takže mě to nijak nelimituje, ale třeba můj přítel s kochleárním implantátem si ho na běhání sundává. Člověku to skáče. Já s tím nemám problém, jen při startu výstřelem z pistole si beru druhou nebo třetí dráhu, abych slyšela startéra. Ale ani to, že jsem blízko, kolikrát nepomůže. Na toto téma jsem dokonce dělala i bakalářskou práci. Člověk bohužel sluchový handicap nevyškrtne.

Kateřina se svým partnerem

V jakých disciplínách soutěžíte a co pro vás znamená sport?

Běhám 100 a 400 metrů překážek. Nějak to přirozeně vyplynulo… Asi jsem odjakživa schopná překonávat překážky (smích). Takže to jsou pro mě hlavní disciplíny, ale běhala jsem doplňkově i 100 a 200 metrů. Sport pro mě představuje něco, co odsouvá handicapy na úplně jinou kolej a upozaďuje je. Jako by nebyly, jako by bariéry neexistovaly. Jako dítě jsem při sportu nevnímala rozdíly, že bych byla nějaká jiná než ostatní. Člověk ukazuje to, co umí, a ne to, co mu chybí. Sport mi hodně dává i v psychologických věcech – jsem trpělivá, schopná překonávat překážky a jít si za svým.

Mají podle vás rodiče přihlašovat děti se sluchovým postižením do sportovních kroužků pro neslyšící a nedoslýchavé, nebo volit cestu běžných oddílů?

Podle mě je nejlepší dát děti tam, kde je to pro něj nejblíž. Budou v nejpřirozenějším prostředí. Jestli se prosadí, nebo ne, to už je otázka druhá. Ale vždy je možnost jít někam jinam, dál. Děti někde vyrůstají, ve své komunitě, ve svém městečku. A kolikrát v nízkém věku nevnímají rozdíly, že tenhle má o jeden prst méně a tahle že špatně slyší. Berou se úplně přirozeně. A ať vyzkouší všechno! Sluchový handicap je neomezuje tolik jako děti na ortopedickém vozíku.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Kateřiny Korgerové