Všechno to ticho – film o ztrátě (nejen) sluchu

Hlavní hrdinka Miriam se živí jako lektorka znakového jazyka. Narodila se neslyšícím rodičům, a tak je jí tento komunikační prostředek od dětství blízký, přestože sama slyší a je zvyklá odjakživa vnímat a rozpoznávat zvuky, které ji obklopují. Miluje hudbu, hraje divadlo. Její svět plný samozřejmých věcí se však jednoho dne začne hroutit.

Miriam po práci chodí do divadelního souboru. Na jedné ze zkoušek má náhle pocit, že ostatní herci mluví příliš potichu a ona není schopna navazovat na jejich repliky. Vyslouží si za to velice emotivní kritiku režisérky, že je nesoustředěná a nedává pozor. Pravda je však jiná – Miriam postupně odchází sluch a ona si to začíná uvědomovat.

Ztrácí schopnost vnímat příjemné zvuky, které tak dobře znala a milovala (hluboký hlas svojí přítelkyně, hudbu z gramofonu, ruch velkoměsta, pouliční muzikanty). Místo nich jí vstupuje do hlavy nezvaný host v podobě tinnitu, ušního šelestu, který ji zahlcuje nesnesitelným pískotem, duněním či hučením a dělá jí ze života peklo.

Miriam žije s neslyšící přítelkyní Lolou. Zdálo by se, že Miriamina nastupující hluchota může obě partnerky ještě více sblížit a prohloubit jejich vztah – budou na tom přece obě stejně! Nastane však pravý opak – Lola byla rodiči vychována k tomu, aby komunikovala s pomocí odezírání ze rtů a mluvením, aby „byla normální“. Takže znakový jazyk neovládá a nechce jím komunikovat. Obě tak paradoxně ztrácejí společný komunikační prostředek, protože Miriam odezírat neumí a Lolin hlas neslyší.

Miriam se odmítá smířit se svým osudem. V těžkých chvílích vítá společnost neslyšícího znakujícího kolegy, který je pro ni oporou jak po lidské, tak po komunikační stránce.

Film umožňuje prožít pocity beznaděje společně s hrdinkou prostřednictvím autentické zvukové stopy – celý děj vnímáme ušima Miriam. Její příběh nejen dojímá, ale umožňuje také nahlédnout do rozmanité komunity neslyšících, kterou má veřejnost tendenci mylně vnímat jako jakousi jednolitou masu lidí se stejným handicapem a stejnými názory. Neslyšící komunita je však plná individualit s různými komunikačními potřebami a také s odlišnými pohledy na svět.

Beseda po filmu

Snímek je celovečerním debutem oceňovaného divadelního režiséra Diega del Ria, který byl přítomen na premiéře 5. listopadu v kině Lucerna a po skončení filmu pohovořil s diváky. K dispozici jim byly hned dvě tlumočnice, jedna tlumočila do angličtiny a druhá do českého znakového jazyka, neboť film byl vysílám s českými titulky, takže do kina se na něj přišli podívat také neslyšící diváci (Jedna z neslyšících divaček režisérovi na závěr besedy poděkovala za jeho pohled na jedinečnost neslyšícího člověka uprostřed komunity.).

Co vedlo divadelního režiséra k natočení celovečerního filmu s tematikou světa neslyšících?

„Svět neslyšících mě začal fascinovat,“ vysvětlil Diego. „Zároveň jsem se seznámil s Adrianou, která je představitelkou Miriam, a ona mi poskytla zase další pohled na komunitu. Adriana trpí otosklerózou a postupně ztrácí sluch, má tedy stejné onemocnění jako hlavní hrdinka filmu. Začali jsme komunikovat o tom, že bychom společně spolupracovali na filmu. Mně její pohled na věc velmi zajímal, protože film je sice o komunitě neslyšících, ale především je to snímek o truchlení. To je ten osobní motiv – truchlení, ztráta něčeho – a nemusí jít jen o ztrátu sluchu.“

Natáčení filmu probíhalo za pandemie covidu, proto také ve scénách z dopravních prostředků a dalších veřejných míst mají lidé na ústech roušky. Diego se při besedě podělil i o osobní zkušenost, která se promítla i do několika filmových scén: „Za pandemie covidu jsem měl pocit, že jsem ztratil čich. Okamžitě jsem běžel do koupelny, abych si k něčemu přičichl a zjistil jsem, že tomu tak není. V mém případě to byla naprostá paranoia, protože covid jsem neměl. Ale řekl jsem si, že podobná scéna musí ve filmu být. Hlavní hrdinka má pocit, že ztrácí sluch, a neustále má potřebu se přesvědčovat, že stále ještě něco slyší. Proto jsou ve filmu zdůrazněné zvuky. Rozhodl jsem se pracovat i s těmi, které normálně slyšící člověk nevnímá.“

Zvuková složka hraje ve filmu naprosto klíčovou roli, podobně jako třeba v Sound of Metal z roku 2019, kde hlavní hrdina rovněž ztrácí sluch. Diváky proto zajímalo, zda se jím Diego nechal inspirovat.

Ten se však přihlásil k dílu argentinské režisérky Lucrecie Martel, která je autorkou 4 celovečerních filmů. „Lucrecia má na YouTube spoustu příspěvků o práci se zvukem a jsou nesmírně zajímavé. Ona pracuje se zvukem atypicky, že zvuk není jen pouhým doprovodem obrazové složky, ale je nějakým způsobem vůdčí, evokuje třeba důležitou vzpomínku postavy. Mám její dílo rád. Inspirovala mě,“ uvedl Diego del Rio v závěru besedy.

Trailer k filmu můžete zhlédnout zde:

https://www.mezipatra.cz/program/katalog-filmu/12-2023/film/1650-todo-el-silencio.html/film-654739

Todo del Silencio (2023). Režie: Diego del Río, hrají: Adriana Llabrés, Ludwika Paleta, Moisés Melchor, Montserrat Marañon, Lilia Navarro

Autorka: Lucie Křesťanová

Fotografie z filmu: Mezipatra.cz, fotografie z besedy: Simona Němečková