Najdete v naší knihovně

Světový bestseller uznávaných odbornic na komunikaci mezi dětmi a dospělými poskytuje krok za krokem návody ke zlepšení a posílení vzájemných vztahů v rodině, porozumění mezi rodiči a dětmi. Kniha (označovaná za nejprodávanější knihu o výchově na světě) učí, jak účinně, bez křiku a trestání vychovávat a jak: 

• pomáhat dětem vypořádat se s negativními pocity (frustrace, zklamání, vztek atd.) a jak na ně reagovat. Např: „Vidím, že tě něco trápí.“ „Moc ses na to těšil, to tě muselo hodně naštvat, že představení zrušili.“ 
• vyjádřit vztek, ale nikomu přitom neublížit: „Nemám ráda, když mě někdo tahá za rukávy.“ 
• stanovit hranice a přitom zůstat laskavý a vstřícný: „Vidím, že jsi na brášku pěkně naštvaný. Řekni mu to slovy a ne pěstmi.“ 
• dosáhnout přátelské spolupráce s dětmi, učit je samostatnosti: „Chceš si dneska obléct šedé, nebo červené kalhoty?“
• pokárat, ale netrestat: „Tome, už žádné běhání po obchodě. Vyber si: buď půjdeš vedle mě, nebo si sedneš do vozíku.“ 
• se vyhnout slůvku NE (popisem situace; slůvkem ANO; časem na rozmyšlenou…): „Můžu si jít hrát k Zuzce?“ - „Za pět minut večeříme.“ „Můžu jít na hřiště?“ - „Ano, určitě. Hned jak si uklidíš pokoj.“

Kniha je rozdělena do sedmi kapitol. Úvodní se zaměřuje na akceptování pocitů dítěte, to je dle zkušeností autorek základ, na němž všechny ostatní dovednosti stavějí. Každá kapitola v závěru první části vypichuje to nejdůležitější v několika stručných bodech, pro větší názornost a zapamatování jsou tyto body ještě shrnuty v krátkém komiksu. Druhá část kapitol je věnována poznámkám, otázkám a příběhům rodičů.

Čtenáři si do knihy mohou zapisovat své pocity, postoje, nápady, hrát role. Pro dosažení změn v reakcích na dětské jednání je důležité si popsané metody stále znovu procvičovat, ke starým stereotypům reakcí a jednání se snažit nevracet.

Kniha poprvé vyšla v roce 1980, toto rozšířené vydání je obohaceno o další zkušenosti autorek, a také dospělé dcery jedné z nich s používáním těchto metod – na sobě samé i na svých dětech.

Ukázky z knihy, zkušenost autorky:

Byla jsem expertem na problémy, které měli ostatní rodiče se svými dětmi, ale jen do doby, než se mi narodily mé vlastní děti. 

Žít s vlastními dětmi může být zničující. Každé ráno jsem si říkala: „Dnešek bude jiný,“ a každé ráno bylo přesně takové jako to předešlé. „Ty jsi jí dala více než mně!“, „To je růžový hrnek. Chci modrý!“, „On mě praštil!“, „Nikdy jsem se ho ani nedotkl!“

Nakonec se jim podařilo srazit mě na kolena. A tak jsem se rozhodla, i když to byla poslední věc, kterou jsem měla v plánu, že začnu navštěvovat seminář pro rodiče… Byl věnován tematice dětských pocitů a velice mne zaujal. Domů jsem přišla s hlavou zahlcenou novými informacemi a notesem plným nestravitelných myšlenek. 

Přímé spojení mezi tím, jak se děti cítí a jak se chovají. Když se děti cítí dobře, tak se chovají dobře.

Jak jim můžeme pomoci, aby se cítily dobře? Když budeme akceptovat jejich pocity! 

Problém: Rodiče obyčejně neberou v potaz pocity svých dětí; například: „Vždyť ti nic není.“, „Říkáš to jen proto, že jsi unavený.“, „Není důvod, abys byl tak naštvaný.“ 
Neustálé popírání jejich pocitů může děti mást nebo je dráždit. A taky když je učíme, aby své pocity raději nepoznaly, znamená – nevěřit jim. 

Po sezení mě přepadala jedna myšlenka: „Možná, že to dělají jiní rodiče, ale já ne.“ Pak jsem se začala poslouchat. Zde jsou některé příklady konverzace s mými dětmi – hned od prvního dne. …

DÍTĚ: Mami, je tu horko. 
JÁ: Blbost, je tu zima, nech si ten svetr. 
DÍTĚ: Ale mně je horko. 
JÁ: Řekla jsem, ať si ten svetr necháš na sobě! 
DÍTĚ: Ne, je mi horko! 

DÍTĚ: Ten pořad byl pěkně nudnej. 
JÁ: Ne, nebyl. Byl moc zajímavý. 
DÍTĚ: Byla to pitomost. 
JÁ: Bylo to poučné. 
DÍTĚ: Byl to humus. 
JÁ: Takhle nemluv! 

Viděli jste, co se dělo? Nejen, že se všechny naše rozhovory stočily k hádce, ale také jsem vlastně neustále svému dítěti říkala, aby nevěřilo svému vlastnímu pocitu a aby spoléhalo jen na ten můj. Jakmile jsem si uvědomila, co dělám, řekla jsem si, že to chci změnit. Ale nebyla jsem si jistá, jak na to. Nakonec mi pomohlo, když jsem si představila, jaké to je být v kůži mých vlastních dětí. Zeptala jsem se sama sebe: Předpokládejme, že jsem dítě, které je unavené, je mu horko nebo se nudí. Potřebuji opravdu slyšet všechny ty řeči dospělých, abych poznala, jak se vlastně cítím?

Během několika dalších týdnů jsem se snažila vžít do role svých dětí; a když jsem to udělala, má slova pak zněla mnohem přirozeněji. Nepoužívala jsem pouze techniku. Myslela jsem to vážně, když jsem říkala: „Takže ty jsi pořád unavený – i přesto, že jsi právě vstal z postele,“ nebo „Mně je zima, ale tobě je tady zřejmě horko,“ nebo „Zdá se mi, že se ti ta pohádka moc nelíbí.“ I přesto všechno jsme byli dva odlišní lidé s odlišnými pocity. Ani jeden z nás neměl pravdu, ani jeden z nás se nemýlil. Oba jsme cítili to, co jsme právě cítili. (…)

Naše děti … dokážou samy sobě pomoci, pokud je někdo poslouchá a poskytne jim soucitnou odpověď. Jazyk soucitu ale není přímo v nás. Není součástí našeho „mateřského jazyka“. Většina z nás vyrostla v prostředí, kde 
se pocity spíše zapíraly. Pokud máme být zběhlí v této „řeči“, musíme některé metody procvičovat.

Z další tvorby autorek: Osvobození rodiče/Osvobozené děti, Sourozenci bez rivality, Jak mluvit, aby se děti učily – doma i ve škole. V lednu 2018 vyšla nejnovější kniha Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali, jak naslouchat, aby nám teenageři důvěřovali.

Připravila: Růžena Flodrová, knihovnice Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených (IC RPSP)

Knížku si můžete vypůjčit v odborné knihovně IC RPSP v Praze 5 – Stodůlkách.