Pocity nedoslýchavých po náročné komunikaci jsou jako kocovina

Jestli jste se někdy opili, přejedli nebo se zúčastnili akce, která přešla ze zábavy do něčeho nepříjemného, patrně znáte onen nedobrý pocit, který máte druhý den. „Jak to, že jsem dovolila, aby se mi tohle stalo?" Tzv. kocovina následuje po jakékoliv negativní situaci. U lidí se ztrátou sluchu se může jednat o tzv. událost špatné komunikace ve skupině (BGCE). V situacích zahrnujících „maratonské” konverzace během rodinných oslav, večírků, na dámských jízdách a při obchodních schůzkách, které sice mají smysl a jsou důležité, se vám může stát, že budete vytlačeni na druhou kolej kvůli problémům s porozuměním.

Nestíháte sledovat konverzaci a vaše úpěnlivé prosby o přizpůsobení hovoru tomu, že máte sluchové postižení, se ztrácejí v organickém toku komunikace. Z příjemné události se stává bolestná. Když tyto události skončí, nastoupí stresová reakce. Kocovina pro některé z nás se ztrátou sluchu znamená, že jsme zkrátka chvíli nevrlí a naštvaní na sebe i na ostatní. Ale pro jiné je stres naléhavější. Napsala mi o tom kamarádka se ztrátou sluchu, která se po víkendu stráveném se skupinou svých nejbližších kamarádů, ocitla v krizi: „Je to pokaždé to samé. Nestává se to často, ale když k tomu dojde, úplně mě to vyčerpá. Spouštěč je vždy stejný: naslouchání, které je namáhavé, stojí spoustu sil a trvá dlouhou dobu, ve skupině lidí, na kterých mi záleží. Snažíš se poslouchat a hledat balanc mezi tím nenarušovat po několikáté konverzaci ve skupině a na druhé straně potřebou ji narušit.

Touha být součástí konverzace a nedosáhnout toho. Smutek, který následuje. Pak přichází snaha pochopit, proč je pro ně tak těžké udělat, o co jsem je prosila – a hněv, že to nemohou nebo nechtějí udělat. Následuje sklíčenost a frustrace z toho, že mé úsilí nebylo účinné. To spustí moji typickou reakci na stres – fyzické vyčerpání do morku kostí, které trvá několik dní, a úplné vyčerpání kognitivních a emocionálních zdrojů pro řešení problémů.

Abych se s tím vyrovnala, dovolím si hodně spát. Držím si své tempo v práci, zajdu na masáž, jógu nebo dokonce navštívím odborného poradce specializovaného na nedoslýchavost. Když stres trochu opadne, dám si závazek, že příští akci budu plánovat pečlivěji. Je důležité spíše předcházet hromadění stresu, než na něj jen reagovat a řešit jím způsobené škody.“

Shari Eberts, spoluautorka knihy Hear Beyond (volně přeloženo: Za hranicí sluchu) musela jednou odejít uprostřed události z místnosti, „aby si uchovala energii pro další, produktivnější interakce“. Ale odejít je pro Shari poslední možností, stejně jako pro většinu z nás, včetně mé kamarádky Myrtle Barrett, která říká: „Chci být součástí konverzace a nesnáším, když jsem odstavená na druhou kolej. Nepodařilo se mi tu situaci ve světě slyšících změnit a kvůli tomu, jak to bolí, se občas cítím stará a unavená.“

Jak tedy zvládat následky události špatné komunikace ve skupině?

Katherine Bouton, autorka knihy Shouting Won't Help (volně přeloženo: Křičet na mě nepomůže), říká: „Čtu a dávám si šlofíky, obojí mnohem více než dřív. Možná je to tím, že jsem starší, ale většinou je to důsledek vyčerpání z každodenní námahy z naslouchání. “

Toni Iacolucci, advokát z New Yorku, říká: „Také jsem se naučil, že některé situace jsou zcela nefunkční a není třeba bojovat v předem prohrané bitvě."

Jedna věc je jasná. I se všemi znalostmi světa, nejlepšími plány pro zvládání poslechu během společenské události, se ani ostřílení aktivisté se ztrátou sluchu úplně nevyhnou stresu! Nikdo se nenaučil zcela setřást každou kapku bolesti, frustrace nebo vzteku spojené se ztrátou sluchu.

Ať je nám útěchou vědomí, že ve stresových reakcích, ať už jsou mírné nebo závažnější, nejsme sami. Nejsme jediní frustrovaní, senzitivní, emocionální papiňáky se ztrátou sluchu připravené vybuchnout – jsou nás miliony! A na tomto pocitu není nic špatného, ​​protože zranění a frustrace z odpojení od ostatních lidí jsou skutečné.

V Hear & Beyond píšeme Shari a já o tom, jak jsme obě nakonec přijaly lepší strategie pro tyto náročné skupinové akce. Ale také jsme se naučily, stejně jako mnoho lidí, že existují strategie, jak se vypořádat s kocovinou spojenou se ztrátou sluchu. Dýchat. Dopřát si klid. Protáhnout se. Zdřímnout si. Ale vše začíná odpuštěním sobě i ostatním za to, že jsme včera nebo dnes nekomunikovali perfektně. Zítra můžeme být lepší.

Poznámka autorky: Tento blogový příspěvek je aktualizovanou verzí článku z roku 2015. Od té doby několik ze zmíněných lidí dostalo kochleární implantáty. Přestože i tak nadále existují komunikační výzvy, existují i způsoby, jak jim čelit.

Autorka: Gael Hannan

Zdroj: Hearinghealthmatters.org - The Bad Communication Hangover, 7. prosince 2022

Přeložila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s., redakčně upraveno