Tlak na volbu jednoho komunikačního prostředku by mohl být také považován za diskriminaci

Daniel Lakso Tesák je ředitel švédské vysoké školy pro dospělé. S manželkou Elenou, která pochází ze Slovenska, mají dva syny. Edvard (26 let) je slyšící a Nelson (19 let) neslyšící. Daniel a Elena jsou kromě svých občanských zaměstnání aktivní ve zmíněné organizaci DHB (Švédská národní asociace neslyšících dětí a dětí se sluchovým a/nebo jazykovým postižením). Daniel jako člen celostátního výkonného výboru a Elena je předsedkyní regionální pobočky DHB Západ. Daniel reprezentuje švédskou asociaci v Evropské federaci rodičů dětí se sluchovým postižením FEPEDA, odkud se známe. Rodina Lakso Tesákových je multilingvní: doma používají švédštinu, švédský znakový jazyk a slovenštinu. S Danielem jsme mluvili o rovných příležitostech ve Švédsku a jaké má v této oblasti zkušenosti jakožto rodič neslyšícího Nelsona.

Danieli, jaké právní ošetření rovných příležitostí pro neslyšící existuje ve Švédsku?

Ve švédské ústavě je zakotveno, že nikdo nesmí být diskriminován a každý další zákon je podřízený ústavě. Existují i konkrétní zákony o právech osob s postižením, včetně neslyšících a nedoslýchavých lidí. Máme také ombudsmana zaměřeného na diskriminaci. Na tuto instituci se mohou obracet lidé, kteří vnímají, že byli diskriminováni a získají zdarma právní poradenství. Problém je, že instituce nedostává dostatek financí, a tudíž se nemůže věnovat všem osobám, které se na ni obrací. Ombudsman může zasáhnout a být prostředníkem mezi osobou, která byla diskriminována, a druhou stranou. Může se jednat o školu, zaměstnavatele apod. Zaměstnavatelé by neměli nepřijmout uchazeče o zaměstnání jen proto, že je neslyšící, protože už existuje mnoho způsobů přizpůsobení, technologické vymoženosti apod. Nicméně stále se to děje. Případy, kdy k diskriminaci došlo ze strany státu, úřadu místní samosprávy atd., tedy ze strany státních orgánů a institucí, se zabývá ombudsman spravedlnosti.

Jak se zákony projevují v praxi?

V zákonech jsou práva ošetřena dobře, ale v praxi se naráží na nedostatek financí a odbornosti. Ne všichni žáci a studenti mají stejné příležitosti studovat obor a školu, kterou si přejí. V Göteborgu vím o případech, kdy se rodiče neslyšících dětí obrátili na školní inspekci (Skolinspektionen), protože bylo jejich dětem upřeno právo navštěvovat konkrétní školu. Mnohokrát se ale najde řešení v předcházejících krocích tak, aby případ nemusel jít k soudu. Není také dostatek pedagogů a dalších odborníků, kteří umí znakový jazyk. Rodiny v odlehlejších oblastech mohou být nuceny se přestěhovat do větších měst, kde je větší dostupnost zdrojů. Financování služeb tlumočníků znakových jazyků je nepostačující a každý region organizuje poskytování tlumočnických služeb dle svého. Neslyšící děti, které potřebují tlumočení znakového jazyka například na sportovní kroužek, dostávají přednost před dospělými neslyšícími, s výjimkou urgentních záležitostí.

Jaké postavení má švédský znakový jazyk v zákoně?

Co se týče švédského znakového jazyka, není zařazen k tzv. minoritním jazykům, které mají větší ochranu, ale mělo by tak s ním být zacházeno. Dle zákona by neslyšící člověk měl mít možnost se učit znakový jazyk a studovat v něm. Rodiče neslyšících dětí měli donedávna k dispozici jen 240 hodin kurzu znakového jazyka zdarma. Tento počet se nyní zvýšil o 100 hodin, také zásluhou DHB, která dlouhá léta na potřebu navýšení upozorňovala. Ale i tento objem stále nedostačuje, proto bude DHB v kampani za zvýšení počtu hodin pokračovat.

Daniel, Edvard, Nelson a Elena Lakso Tesákovi

Jaké zkušenosti máš ty sám s dostupností vzdělání a služeb pro Nelsona?

Nelson ztratil sluch kolem jednoho roku zřejmě v důsledku nemoci. Žili jsme tehdy v Zambii a trvalo dlouho, než jsme si všimli, že neslyší, protože vydával zvuky a říkal některá slova. V Jihoafrické republice se zjistilo, že je potřeba podrobnější vyšetření sluchu. Vrátili jsme se do Švédska a Nelsonovi byly tři roky, když testy potvrdily, že neslyší. Nejdřív měl sluchadla, která nepomáhala. Má audiologickou neuropatii, takže bylo obtížné zhodnotit stav jeho sluchu, protože někdy slyšel lépe a někdy hůře. V téměř čtyřech letech dostal první kochleární implantát a v pěti a půl roku druhý. Od začátku jsme se začali všichni učit švédský znakový jazyk.

Bydleli jsme v menším švédském městě, kde byla školka, ve které nikdo znakovat neuměl. Začal proto dvakrát týdně chodit do školky ve městě Jönköping, kde byla speciální školka pro neslyšící a nedoslýchavé děti. Líbilo se mu tam, a tak jsme se rozhodli, že se do Jönköpingu přestěhujeme, aby tam měl možnost chodit do školky každý den.

Jak to bylo s dostupností základní školy?

Opět jsme se kvůli ní přestěhovali, tentokrát do Göteborgu, kde byla základní škola pro neslyšící. S touto školou jsme ale nebyli moc spokojeni. Málo se tam znakovalo a curriculum bylo stejné jako na mainstreamové škole, což bylo pro syna těžké, má také ADHD. Po pár letech se rozhodl přestoupit do speciální školy pro neslyšící ve městě Vänersborg, které leží necelých 70 kilometrů od Göteborgu. Každý den tam dojížděl taxíkem a bylo skvělé, že tuto dopravu hradil úřad místní samosprávy. Prodloužil tam o jeden rok studium a potom se přestěhoval do Örebro, kde je několik středních škol pro neslyšících. Nyní je tam druhým rokem na internátní státní škole pro neslyšící.

Jak spolu komunikujete?

Nyní Nelson s námi rodiči a s bratrem jen mluví a nechce s námi znakovat až na výjimky, kdy si sundá vnější části implantátů. V Örebro si mohl vybrat mezi třídou pro nedoslýchavé, kde je více řeči, a třídou pro neslyšící, kde se znakuje. A vybral si tu znakující. Myslím si, že jako svou mateřštinu vnímá švédský znakový jazyk.

Jak probíhalo a probíhá zajištění tlumočení pro Nelsona?

Dle zákona o speciální podpoře má každý, kdo spadá do cílové skupiny zákona, právo na podporu, kterou kvůli svému postižení potřebuje, aby mohl žít plnohodnotný život na stejném základě jako ostatní. Nelson miluje sport a chodil na řadu kroužků, kde bylo tlumočení potřeba. Často jsme ale dostali SMS zprávu, že není žádný tlumočník dostupný a jedinou možností pak bylo, abychom se uvolnili z práce a šli tlumočit já nebo manželka. Když byl malý, účastnili jsme se 3týdenního kurzu znakového jazyka ročně. Další kurzy by si člověk musel hradit sám. Tento objem by mohl stačit na základní komunikaci, když je dítě malé, ale pokud dále chodí do speciální školy a učí se ve znakovém jazyce, bude jeho projev plynulý, ale vy jakožto jeho rodiče budete stále na základní úrovni. My jsme s manželkou navštěvovali ještě další kurzy znakového jazyka a jezdili na tábory zahrnující kurzy znakového jazyka od organizace DHB, kde jsme se později začali sami angažovat.

Edvard a Nelson

Je ještě nějaká další oblast, kde je podle tebe potřeba ošetřit rovné příležitosti a přístupnost?

Bylo by zapotřebí více zdrojů – finančních i lidských, aby bylo možné prosazovat rovné zacházení a stejné příležitosti pro všechny osoby a v plné míře. Zdravotní systém zajišťují jednotlivé regiony a jejich přístupy se mění. Například v Jönköpingu jsme museli platit za baterie do implantátů a v Göteborgu za ně neplatíme. Co se týče speciálních škol, v některých oblastech není na výběr a rodina je postavena před rozhodnutí, zda dítě přihlásit už od raného věku do internátní školy, nebo se přestěhovat do města, kde je k dispozici speciální škola.

Vnímal jsi, že je syn kvůli tomu, že neslyší, ve společnosti nějak znevýhodněn?

Někdy dochází k situacím, kdy si slyšící lidé neuvědomují, co neslyšící potřebují. Například sportovní trenéři různých kroužků odbyli žádost o tlumočení s tím, že Nelson žádné tlumočení nepotřebuje. Je to asi způsobeno také tím, že děti s kochleárním implantátem mluví, a proto je pro slyšící populaci těžké pochopit, že dítě neslyší stejně dobře jako mluví, případně že bez implantátu neslyší vůbec. Vznikaly také zajímavé situace například na ledním hokeji – tlumočníci nejsou povinni si nasadit brusle a být na ledě, takže někdy stáli za mantinelem a tlumočení nic moc nepřineslo. A chápu, že někdo ani nemusí umět bruslit. Někteří si ale naopak nosili i vlastní brusle a byli velmi nápomocní. Je ale zapotřebí spolupráce všech včetně trenéra, který potřebuje myslet na to, jak je potřeba se například postavit v prostoru při poradě týmu.

Myslím si, že pokud by Nelson chodil do mainstreamové školy, mohlo by více docházet k diskriminaci, ale tím, že chodil do školy s dalšími neslyšícími, kteří byli ve stejné situaci, nemám za sebe dojem, že by zažíval něco takto závažného.

Jaké syn zvažuje do budoucna povolání? Stojí mu v cestě nějaké překážky?

Přál by si stát se sportovním trenérem nebo animátorem volného času, což odpovídá i jeho oboru zaměřenému na práci s dětmi a dospívajícími. Pokud by chtěl pracovat ve škole pro slyšící, mohly by ho čekat překážky, ale on si hodně přeje zaměřit se na neslyšící děti. A na školách pro neslyšící bude přínosem, že sám neslyší.

Jaké služby jsou ve Švédsku neslyšícím dětem a dospívajícím k dispozici, aby se mohli dále vzdělávat a následně si hledat práci?

Pokud má člověk zájem studovat vysokou školu, má právo na tlumočení a přepis. Existuje i jedna tzv. lidová vysoká škola pro neslyšící, která funguje jako nástavba a jsou tam i obory, které odpovídají vysokoškolským. Při hledání práce je možné se obrátit na úřad práce, kde je pro osoby s postižením podpora větší. Úřady ale dostávají méně a méně financí, takže i nabídka pomoci je oproti minulosti menší. Švédsko momentálně investuje především do armády a dalších odvětví, které nesouvisejí se vzděláním a sociálními a zdravotními službami. Ale existují stále i pracovní místa, kde je mzda až z 80 % dotovaná státem.

Jaká je ve Švédsku dostupnost informací ze zpravodajství pro neslyšící?

Frekvence titulkování se hodně zlepšila, státní televize titulky mívají. Některé soukromé kanály také, ale často je vytváří AI, a tak nejsou kvalitní. Možná až se zlepší AI, zlepší se i kvalita titulků. V rámci státní televize je i malé oddělení programů ve švédském znakovém jazyce – vysílají zprávy ve znakovém jazyce i zábavní program. Komunita neslyšících je malá, takže pokud neslyšící vystupuje v televizi, Nelson ho nebo ji většinou zná (smích).

Je v rámci rovných příležitostí ještě nějaká oblast, o které jsme zatím nemluvili?

Cením si spolupráce s FEPEDOU, protože můžeme spolupracovat napříč evropskými zeměmi, jako se to už děje třeba právě tímto rozhovorem. Přijde mi také zajímavé téma, že v rámci jednotlivých zemí, ale i v různých organizacích v rámci jednoho státu mohou být rozporuplné přístupy a pohledy. Věřím, že rodiče i odborníci se snaží vždy dělat to nejlepší pro dítě, ale můžeme se lišit v názoru na to, co tím nejlepším je. Existují například krajní zastánci kochleárních implantátů, kteří ve Švédsku ovlivňují lékaře, aby říkali rodinám, ať se neučí znakový jazyk. Někteří pak opravdu důrazně varovali před znakováním s tím, že naruší vývoj řeči. Z mého pohledu tlak na volbu jednoho komunikačního prostředku na úkor ostatních by mohl být také považován za diskriminaci. Se zástupci zmíněného postoje jednáme a nabízíme jim protiargument, že bilingvální nebo multilingvální komunikace je naopak přínosem. Dokládáme k tomu vědecké důkazy a zdůrazňujeme, že pokud kochleární implantáty nebudou mít u daného dítěte žádaný efekt, zůstane zcela bez jazyka. Naopak když se dítě naučí aspoň základy znakového jazyka, může na nich stavět, ať ve znakovém jazyce, nebo v mluvené řeči.

Daniel, Elena a Nelson

Co by sis do budoucna pro syna a další neslyšící přál?

Přál bych si méně předsudků – lidé se obecně bojí jakékoliv jinakosti. V případě neslyšících se bojí, jak se s nimi domluví. Neslyšící zaměstnanec v organizaci, kde jsou samí slyšící, se může cítit izolovaně. Přál bych si také větší dostupnost služeb a příležitostí pro neslyšící stejně jako pro kohokoliv jiného. Myslím, že může pomoct technologický vývoj.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie: archiv rodiny Lakso Tesákových