Všechno je to jen o komunikaci a spolupráci

Jana Tučková pracuje jako konzultantka ve společnosti Tichý svět. Už 9 let pomáhá neslyšícím a nedoslýchavým lidem při získávání zaměstnání – jak na otevřeném pracovním trhu, tak na chráněných místech. Sama má ztrátu sluchu a vlastní zkušenost s odmítnutím, kdy údajně něco „nejde“, protože špatně slyší. Moc si vážím toho, že mi dovolila nahlédnout do jejího osobního i profesního života.

Jano, co přesně obnáší vaše pozice konzultantky?

V Tichém světě máme tři služby – sociální rehabilitaci, odborné sociální poradenství a tlumočnickou službu. Já dělám konzultantku sociální rehabilitace. Když přijde zájemce o službu, podepíšeme s ním smlouvu. Podle toho, co potřebuje, se domluvíme – například na podporu při hledání zaměstnání nebo když hledá bydlení apod. Nejsme agentura, sami klientům konkrétní práci nesháníme, ale motivujeme je, aby si ji hledali sami a podpoříme je při tom. Třeba když nerozumějí textu inzerátu, spousta klientů nemá životopis, takže ho spolu vytvoříme. Nebo jim asistujeme při pracovním pohovoru. Někteří to samozřejmě zvládnou sami, jiní ne. Musí u toho být i tlumočník znakového jazyka. Já znakový jazyk umím, ale jsem konzultantka, ne tlumočnice, takže jsem tam v jiné roli.

Jakou podporu klienti často využívají například při pohovoru?

Třeba pomoc při porozumění textu smlouvy. Někteří text hned podepíšou, a přitom si smlouvu ani nepřečtou. Upozorňuji je, že mají právo si text přečíst, a kdyby nerozuměli, obrátit se na mě nebo jinou konzultantku. Chodíme s nimi i na úřady. Máme i ukrajinské klienty, s těmi zejména navštěvujeme úřad práce. Některé klienty také doprovázíme na místo schůzky, když se neorientují, kudy se tam dostanou. To bývá spíše u starších lidí, u mladých je to v pohodě, ti umějí číst v navigaci.

Zmínila jste vaši tlumočnickou službu. Jak funguje?

Máme online tlumočnickou službu Tichá linka. Zajišťuje online přepis mluvené řeči do textu nebo online tlumočení do znakového jazyka. Novinkou je, že tuto linku mohou využívat i ukrajinští neslyšící klienti. Je to jednoduché. Připojí se přes tablet, počítač či telefon. Jsou tam dvě okénka, jedno české a jedno ukrajinské. Když potřebují někomu zavolat, spojí se s ním přes Tichou linku. Hovor je tlumočený nebo přepisovaný.

Chodíte s klienty pravidelně na úřad práce?

Záleží na tom, jestli to chtějí. Většinou to zvládnou sami. Umějí se sami objednat, ale někteří třeba chtějí, abych byla u toho. Stává se, že referentka na úřadu práce, kam jdeme, na ně vybalí strašně moc věcí. Musí vyplnit evidenci, což třeba neumějí. Takže jim ukážu, jak a kde to vyplnit. Jsem tam jako odborná podpora. Jako komunikační podpora je tam tlumočník.

Jana Tučková

Kdo se může stát vaším klientem?

Neslyšící, nedoslychaví nebo ohluchlí lidé z České republiky, ale i z Ukrajiny.

O jaké pracovní pozice je mezi klienty největší zájem?

Poslední dobou chtějí neslyšící hodně pracovat ve skladu. Dříve mělo více zaměstnavatelů zájem je ve skladech zaměstnávat, ale pak přišel covid a spolupráce se přerušila. Bohužel.

Dnes už se vám tolik nedaří klienty zaměstnávat jako skladníky?

Poslední dobou je to fakt těžké. Daří se nám to ve společnosti Amazon, která je v Dobrovízi u Prahy. Pracuje tu hodně neslyšících a mají dobré pracovní podmínky. Loni jsem tam umístila asi 8 klientů. Na jaře bude zase další nábor. Ale české firmy bohužel neslyšící do skladů v současnosti odmítají. Prý to nedoporučují, že to nevyhovuje kvůli bezpečnosti práce..., že tam jezdí auta, která neslyšící neuslyší. Ale to je, s prominutím, blbost.

Spíš mi to zní trochu jako diskriminace…

Ano, pro mě je to diskriminace. Oni se spíš vždycky zaleknou. Jé, to je neslyšící člověk? Jak bude komunikovat? Jak mu vysvětlíme, že tady jezdí auta s paletami? Ale přitom se to dá, protože někteří neslyšící lidé už mají s touhle prací zkušenosti. Vědí, orientují se v prostředí. Ale zaměstnavatelé nechtějí nic vysvětlovat, upravovat směrnice. Pro ně je to problém.

Se kterými dalšími zaměstnavateli v Praze a okolí máte ještě dobrou zkušenost?

S prádelnou Zelený ostrov na Zbraslavi, tam teď zaměstnávají 4 neslyšící. Nedávno nám vzali klienty do KFC na I. P. Pavlova a také dva ukrajinské neslyšící do Pneuservisu na Praze 10. Měli jsme z toho v týmu radost. Klienti už měli s výměnou pneumatik zkušenosti. Zaměstnavatel jejich praxi ocenil a neřešil, jestli slyší, nebo ne. Říkali, že na jaře a na podzim, kdy si lidé nechávají pneumatiky měnit, je to u nich opravdu „záhul“.

Přesvědčuješ často do telefonu zaměstnavatele, aby neslyšícího přijal?

Ano, já je přemlouvám (smích). Zrovna nedávno. Jedna klientka pracovala 6 let v Zásilkovně – ví, jak to chodí, umí pracovat se čtečkou. Ale nevzali ji do skladu, že neslyší. Je to smutné.

Jak často se stává, že zaměstnavatel odmítne klienta poté, co se dozví, že neslyší?

Hodně často. Říkala jsem si, že to musíme řešit. Firmy musí mít o neslyšících více informací, protože to, že neslyší, neznamená, že nejsou schopni pracovat. Mají zdravé ruce, vidí. Jakmile řeknu, že klient neslyší, odpoví: „Moment, to bude problém, my potřebujeme komunikaci!“ Ale zajímavé je, že do inzerátu to nenapíšou. Stejně tak nenapíšou, že do skladu potřebují muže, a ne ženu, protože bude muset tahat 20 kilo. Nikde nemají, že pozice je speciálně pro muže. Nebo řeknou, že mají plno, i když inzerát tam stále je. Často jsem zklamaná, mrzí mě, že nemůžu klientovi pomoct, i když práci chce a zkušenosti má.

S jakými institucemi či podniky spolupracujete?

Když klient chce klidnější práci, například na chráněném pracovišti, využíváme třeba tamtamy.cz. Přijímají neslyšící na úklidové práce nebo na mytí nádobí. Ale záleží i na tom, jakou práci klient zvládne a kolik za ni chce peněz. Kolikrát, když se dozví, jak malý by měl plat, od toho dá sám ruce pryč. Hledáme i přes portál práce.cz, jobs.cz, hledampraci.cz aj. Někteří neslyšící ani nechtějí dát do životopisu, že neslyší, bojí se, že je odmítnou. Ale před tím je varuji a vysvětluji, že je to pouze ztráta času. Na pohovor stejně půjdou s tlumočníkem a zaměstnavatel se pak bude divit, co tam dělá.

Když klient získá novou práci a potřebuje se zaučit, pomáháte mu při rozjezdu?

Ano. Pamatuji si, bylo to ještě před covidem v Alze ve skladu, že jsme se předem domluvili se zaměstnavatelem, že klientka bude na počátku potřebovat podporu. V den nástupu tam byla i se mnou a tlumočnicí. Trvalo to možná 5 hodin, bylo to namáhavé, ale všechno jsme si vysvětlily – kam se má dá štítek, jestli dolů, nebo nahoru apod. Druhý den už to bylo lepší a zaměstnavatel byl spokojen. Může to trvat klidně 3-4 dny, záleží na klientovi. Někdo se učí rychleji, někdo je pomalejší. Vzpomínám si na klienta, který se zaučoval kdysi dávno ve společnosti, kde se vyrábějí motůrky do letadel. Kolegyně se tam střídaly asi 14 dní. Bylo to strašně náročné, protože tlumočníci běžně neznají slovní zásobu pro strojnické součástky, části těch motůrků. Ale povedlo se to a klient tam doteď pracuje!

Existuje nějaká pracovní pozice, která se podle vás pro neslyšícího vyloženě nehodí?

Podle mě například operátor nebo sekretářka. Přitom často lidé říkají, že hledají práci v kanceláři. Ale když se zeptám, co tím myslí, řeknou, že třeba budu dělat někomu kafe nebo něco s papíry…? (smích) Já jim vysvětluji, že to je nereálné. Myslím, že pro úplně neslyšícího člověka musí být těžké dělat číšníka v baru, nemyslím na chráněném místě, ale v běžné práci. Je tam hodně důležitá komunikace.

I Tichý svět nabízí pracovní příležitosti pro neslyšící, včetně chráněných míst. Odhadnete, kolik lidí se sluchovým postižením u vás v Praze a na dalších pobočkách pracuje?

Pokud to dokážu spočítat, tak v Praze je nás asi 9 – já, 2 pracovníci IT a 6 tlumočníků. Další desítky neslyšících a nedoslýchavých kolegů pracují v Tichém světě – chráněných pracovištích – v Tichých zprávách, V Tiché kavárně, Tiché cukrárně a jako lektoři znakového jazyka. Dalších 8 kolegů pracuje na kontaktních místech (pobočkách) jako konzultanti.

Jana s maminkou

Vy sama jste nedoslýchavá. Pomáhá vám to v práci?

Ano, je to výhoda a klienti také říkají, že je to super. Většinou z mého projevu ve znakovém jazyce hned poznají, že mám vadu sluchu. Ptají se, jestli jsem úplně neslyšící. Vysvětluji, že jsem nedoslýchavá, ale mám neslyšící rodiče, takže znakový jazyk byl mým prvním jazykem. Je to moje mateřština.

A můžete telefonovat – třeba zavolat někam klientovi?

Ne, to radši nedělám, protože toho člověka na druhé straně vůbec neznám. Nevím, jaký má hlas, jestli hrubší, nebo šeptá. Bojím se, že bych mohla říct špatnou informaci a mohla bych klienta poškodit. To fakt musím být opatrná. Proto používám Tichou linku. Když někoho dlouho znám, je to v pořádku, s ním můžu telefonovat… A také nerozumím, když jsme někde v prostředí, kde jezdí auta apod.

Jaké bylo vaše dětství?

Jak jsem říkala, pocházím z neslyšící rodiny. Moje maminka je neslyšící a táta byl těžce nedoslýchavý. Pak mám dva bratry, mladší je moje dvojče. Ten je také nedoslýchavý a starší bratr je slyšící. Mojí mateřštinou byl znakový jazyk, češtinu jsem se učila postupně. A doteď mám trochu problém, se slovosledem, gramatika je jiná. Ale zvládám to.

Do jakých škol jste chodila?

Chodila jsem do mateřské a základní školy pro žáky se sluchovým postižením v Praze-Ječné. Po základce jsem chtěla vyzkoušet něco nového a šla do školy pro slyšící. Studovala jsem obor rekondiční sportovní masér na střední škole Aloyse Klara. Půl roku jsem pracovala jako masérka, ale pak jsem to vzdala. Bylo to fyzicky náročné a měla jsem i problémy s komunikací. Když přišel upovídaný zákazník, položil se na lehátko a mluvil obličejem do té díry dole, nerozuměla jsem mu, protože tam byla ozvěna. To mě nebavilo, takže jsem šla na úřad práce. Tam mi řekli, že jsem mladá, ať jdu ještě něco studovat.

Co jste si vybrala za obor?

Chtěla jsem být zdravotní sestra, chodila jsem do střední zdravotnické školy Ruská. Ale nezvládla jsem to se sluchem. Nemohla jsem pořádně měřit tlak, protože jsem neslyšela pípání přístroje. Tak jsem šla na ošetřovatelku. Bylo to také bez maturity, bohužel, ale dokončila jsem to. Teď mám dvě školy. Pak mě jedna známá přemluvila, abych nastoupila do Tichého světa – tehdy se to ještě jmenovalo agentura APPN. Jsem tu od roku 2013.

Jste v práci spokojená?

Ano, moc. Je pro mě dobré, že tu mohu znakovat a respektují mě. A nejsou tu žádné bariéry. Neumím si představit tuhle práci v jiné firmě – nerespektovali by, že špatně slyším. Řekli by: „To je tvůj problém!“ Opravdu jsem v práci moc ráda a mám suprový tým – kolegyně konzultantky i vedoucí. Momentálně je nás 6 konzultantek a já jsem tam jediná neslyšící.

Baví vás to, co děláte?

Ano. Každý den je něco. Hledání práce je sice běh na dlouho trať, ale i tak. Mým cílem je klientovi pomoci a podpořit ho, aby se v práci a v životě cítil dobře – a ne někde odstrčený, bezmocný. Já tohle dobře znám – kvůli mojí mámě. Hodně jí pomáhám, vím, jak se cítí a dovedu se vcítit i do toho, co prožívají ostatní neslyšící klienti. Třeba za covidu, když všichni používali respirátory, byli neslyšící lidé úplně nešťastní.

Měla jste někdy v životě pocit, že kvůli tomu, že nedoslýcháte, nemáte stejné šance jako ostatní? Třeba ve škole, u přijímaček, na pohovoru, v běžných životních situacích?

V té zdravotnické škole pro slyšící, kam jsem chodila. Měla jsem asi 30 spolužáků a bylo to úplně jiné než na základce nebo na škole pro maséry, kde nás bylo 7. V téhle pro mě nové životní etapě jsem se moc dobře necítila. Ptali se mě, proč tak divně mluvím, jestli jsem ze Slovenska? Učitelé mi na praxích říkali, že tam nemůžu být, když neslyším signalizaci konce měření tlaku. A měřit palpačně 30 pacientů? To trvá strašně dlouho. Musela jsem odejít na jiný obor. Na ošetřovatelství už žádná měření nebyla, jen klasická péče o pacienty v domově důchodců, pooperační péče, ranní a večerní hygiena, krmení apod. To mě velmi bavilo a naučila jsem se spoustu nových věcí. Rozvinula jsem svoji empatii a poznala také problémy seniorů, to, jak se cítí osamělí. Spojovalo nás i to, že mnozí z nich k stáru špatně slyší. I masérství byl pro mě velký pokrok. Když jsem byla na přijímacích zkouškách, dávali mi takový ručník, abych na něm dělala vlnky rukama. Začala jsem – a oni se mě hned ptali: „Co je? Ty děláš něco rukama?“ Řekla jsem jim, že špatně slyším a komunikuji znakovým jazykem. A oni mi řekli: „Tak to je skvělé, to je výhoda! Hned tě bereme.“ (smích) Zde dokonce dávali přednost handicapovaným studentům, třeba nevidomým nebo mně, se sluchovým postižením, protože věděli, že máme větší cit pro tělo.

Co byste poradila neslyšícím, kteří nemohou sehnat práci, nebo jsou v ní nespokojení?

Chtěla bych jim říct, ať se nebojí říct si o pomoc. Neslyšící, nedoslýchaví, ohluchlí lidé, ti všichni k nám do Tichého světa mohou přijít a my, konzultantky, jim pomůžeme. Nebudou na to sami. Mohou k nám přijít i neslyšící senioři, kteří se cítí osamělí. Společně to nějak zvládneme. Senioři už jsou většinou v důchodu, takže nehledají práci, ale spíš nějakou aktivitu. Najdeme ji pro ně – třeba setkání v klubu, kurzy angličtiny, kurzy psaní na počítači nebo i turistický výlet, pokud mohou chodit, aby jejich mozek pořád pracoval.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Jany Tučkové