Nezapomínejme na tatínky!

Dita Vojířová je sociální pracovnice s více než 20letou praxí v oblasti sociálních služeb. Pracovala s klienty v terénu, pilotně působila jako case manažerka a v současnosti dělá lektorku a konzultantku v týmu společnosti TUDYTAM. Na webu se prezentují jako „průvodci na cestě hledání řešení". Radí lidem z pomáhajících profesí s otázkami na fungování týmů, služeb i práce s klientem. Jaká bolavá místa společně rozkrývají a na jaká řešení problémů přicházejí?

Dito, jaká témata v kurzech nebo během konzultací s účastníky nejčastěji probíráte? Jsou to systémové otázky, nebo spíše individuální?

Jen na úvod… V TUDYTAM jsme tým 11 odborníků a každý z nás se zaměřuje na něco trochu jiného. Máme témata manažerská, klientská i průřezová. Já se zaměřuji na klientská témata, z čehož vyplývá i moje zkušenost. Školím hlavně pracovníky v přímé péči, a tak jsou naše témata hodně individuální. Na konkrétních kazuistikách se pak ukazují systémové limity. Takže k vaší otázce – myslím, že tyto dva pohledy je důležité slučovat, aby se vzájemně doplňovaly. V některých druzích služeb narážím na to, asi nejčastěji z důvodu financování, že je zde poměrně malá kapacita sociálních pracovníků. Přitom systémové otázky často vyžadují soustředěnou vědomou práci. Pracovníci v přímé péči dokážou věci vidět z terénu, ale potom je třeba, aby případ uchopil sociální pracovník, který pracuje i systematicky. Jedna ze služeb, kde se předpokládá, že pracují speciální nebo sociální pedagogové, prostě pracovníci s určitým profesním backgroundem, je raná péče.

Poradci rané péče fungují trochu jako „styční důstojníci“ mezi lékaři a rodinou. Musí být vzdělaní, ale zároveň hovořit jazykem, kterému rodina rozumí. Jak na to? Jaké dovednosti kromě těch odborných by podle vás měli posilovat?

Nechci, aby to vyznělo, že by poradci měli něco posilovat… Ale když školím poradce rané péče, vnímám jejich potřebu facilitace, zachování si odstupu a dovednosti vnímat rodinu jako celek. Poradci mají a posilují dovednost plného respektu k rodinnému systému a dobře pracují s rodinou dynamikou. Jediné, co mě napadá, aby jim z rodinné podpory nevypadával otec dítěte. Není to jednoduché. Protože péče je primárně zaměřená na dítě, je mnohdy postačující, že tam je maminka. Předpokládá se, že otec je živitel rodiny, nemá čas tam být a není to úplně jeho agenda. Ale přitom úkolujeme maminku, jak má pracovat s dítětem a zároveň po ní chceme, aby to srozumitelně vysvětlila otci. Takže když bych se na to dívala obecně optikou limitů – reagujeme jen na primárního pečujícího a rychle akceptujeme to, že sekundárně pečující nemá kapacitu tam být. A pak se stává, že je maminka hodně zatížená ve vztahu k dítěti, ale nemá podporu ze strany otce. Ten nerozumí tomu, proč radíme určité kroky. Takže toto bych asi nejvíce vypíchla. Nezapomínejme na tatínky! Jinak vnímám, že raná péče je služba, která nestagnuje a hodně se přizpůsobuje trendům.

Jakým trendům například?

Myslím si, že například téma střídavé péče bude posilovat a poradci budou stát před výzvou, pracovat 14 dní s maminkou a pak 14 dní s tatínkem. Trend střídavé peče je poměrně silný, samozřejmě jak v kterých regionech. Záleží to na mnoha proměnných.

Nabízíte také kurzy „na míru“ a konzultace?

Ano. Kurzy na míru děláme tak, že si zájemci vybírají z našich akreditovaných kurzů. Preferují je, protože v sociálních službách je povinné průběžné vzdělávání. Vybírají si tedy z nabídky na webu. My se následně musíme držet akreditace, to znamená obecného cíle vzdělávacího tématu, ale můžeme zohlednit specifika dané služby. Řekla bych, že kurzů na míru máme víc, protože je lze považovat za efektivnější. Přínos otevřeného kurzu spočívá samozřejmě i v tom, že se v něm potkají lidé z různých služeb, což je inspirativní.

A ještě jste se ptala na konzultace. Nabízíme i navazující konzultace a kolegové v manažerské oblasti jich mají hodně. V klientské oblasti bývá finanční kapacita na konzultaci až ve chvíli, kdy poskytovatel řeší nějakou hodně obtížnou kazuistiku.

Působila jste také jako case manažerka v oblasti péče o rodiny dětí s handicapem. Vysvětlíte tento pojem? Jaká je role tohoto pracovníka?

Jen upřesním, že jsem působila jako case manažerka v rámci krajského úřadu, tedy jako úřednice, nikoli přímo v oblasti sociálních služeb. Zdůrazňuji to, protože věřím, že case management je více než jen metoda sociální práce. Je to koordinace podpory kolem člověka. Předpokládá se, že ji dělá poskytovatel služby, což má ale své limity. Já jsem si tuto práci vyzkoušela v rámci pilotního projektu, kdy case management pro určitou ohroženou cílovou skupinu dělal krajský úředník. Má to trošku jiný dopad, o jehož efektu jsem přesvědčená. Zároveň vnímám, že metodou case managementu se snaží pracovat čím dál více poskytovatelů. Na jednu stranu je to dobře, jen se obávám, aby státní správa nerezignovala a neřekla: „My nepotřebujeme dělat case management, protože ho udělají poskytovatelé.“ Ideální podle mě je, když case management probíhá jak na krajské, tak na obecní úrovni a případně i přes poskytovatele služeb.

Jestli se některý druh služby nejvíce blíží práci case manažera, je to raná péče. Poradce dochází do rodiny a kromě toho, že tam konzultuje a přímo pomáhá rodiči při práci s dítětem v odborných věcech, zajímá se i o přípravu na školku, o specialisty SPC apod.

Jaké největší výzvy podle vás před sociálními pracovníky v roli case manažerů stojí?

Trochu to posunu do měkkých dovedností. Sociální práce má často tendenci sklouzávat k šablonovitým řešením. Pro mě největší profesní výzva case managementu spočívá v kreativitě a hledání konkrétního řešení pro každou rodinu. A to je i způsob, o který se snažím v rámci kurzů – otevírat kreativní způsob, protože sociální práce se jako obor teprve vyvíjí, i když od revoluce už uplynul nějaký čas. Lidé se často dostávají do šablony, kterou znají třeba ze stávajících dostupných řešení. Case manažer nebo koordinátor by měl přinášet i nápady do budoucna a tím vytvářet tlak na to, aby řešení vznikla a nevycházela jen z toho, co je dostupné teď. Nenechá se ovlivnit tím, co má v ruce, ale přemýšlí a formuluje to, co by potřeboval mít. I rodiče, kteří už jsou s dětmi ve službě delší dobu, jsou často systémem učeni přemýšlet v šabloně – potřebuji denní stacionář, potřebuji osobní asistenci, sociálně aktivizační služby nebo ten a ten typ služby. Přitom druh služby je už návrh řešení, ale my se potřebujeme vracet k tomu, jaká je potřeba rodiny! Co potřebuji já jako rodič, co potřebuje dítě a v jakém rozsahu? Bez ohledu na to, že bychom to rovnou komunikovali prostřednictvím šablony, kterou je konkrétní registrovaná služba a konkrétní typ školky – ať už je to speciální školka nebo běžná integrovaná školka.

Ale jsme přece jen limitovaní financováním. Aby rodina mohla čerpat službu zdarma jakožto registrovanou, musí se vejít do nějaké existující šablony, na kterou se „napasuje“.

Ano, přesně. Ty důvody, proč děláme „zkratky“, jsou známé. Velmi často je to financování a často i určitá, řekněme, regionální nabídka, že nás systém do něčeho dotlačí. Vůbec bych nechtěla tuto odpovědnost přenášet na rodiče, ale myslím si, že toto je právě dovednost case manažera, který se na situaci podívá z odstupu a je strážce toho, aby se nesklouzlo k příliš rychlému řešení. Tím vůbec neříkám, že to je jednoduché. Je to velká výzva.

Víme od několika rodičů dětí se sluchovým postižením, kteří využívají služby Tamtamu, že by ocenili, aby péči o jejich dítě někdo koordinoval. Někdo, kdo se "vyzná napříč obory". Kdo by podle vás mohl hrát tuto roli?

Ideálně je to právě case manažer, který zohledňuje potřeby vzdělávací a zdravotní, což by mohl být poradce rané péče. Ale třeba u hodně komplikovaných případů je vhodná nějaká synergie, že case manažera dělá třeba sociální pracovník na obci nebo na kraji. Už jen proto, že v případě návrhu nějakých způsobů řešení, které nejsou v tu chvíli dostupné, je zde rychlejší cesta, jak komunikovat to, co v systému chybí. Tím, že case management děláme jako sociální službu, saturujeme úlohu veřejné správy.

Možná se řešení bude lišit i podle toho, zda rodina žije na vesnici, nebo ve městě?

Určitě. Myslím si, že každá obec nebo město mají svoje regionální specifika.

S tím souvisí i otázka, kde by rodiče mohli o takového koordinátora žádat?

Před 2 lety začal projekt ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) na posilovaní case managementu v obcích s rozšířenou působností. I MPSV se drží toho, že výkon case managementu primárně spadá na obce a obce pak mohou spolupracovat třeba s poskytovatelem sociálních služeb nebo s krajským case manažerem. Takže rodič by měl jít určitě za sociálním pracovníkem na obci.

Máte nedávnou zkušenost s rolí koordinátora v oblasti péče o dospívající a dospělé lidi s autismem v projektu Transformace služeb pro Pražany. Co bylo vaším úkolem?

Měla jsem původně 3 různé cílové skupiny. Jednak to byli rodiče a jejich děti, které už z důvodu náročnosti péče nemohou žít doma, jsou v dětské psychiatrické nemocnici a bylo pro ně třeba zajistit novou kapacitu. Pak šlo o dospělé klienty, kteří byli hospitalizovaní v léčebně v Bohnicích. Měla jsem tam i rodiny, kde byli klienti ohrožení tím, že budou umístění do ústavní péče. Praha je specifická – má velký objem svých pobytových služeb, ale mimo území Prahy, třeba ve Středočeském nebo v Ústeckém kraji či na severu v pohraničí. Mým úkolem bylo zabránit tomu, aby rodinám, které už mají třeba 20 až 25leté dítě, v Praze nenalézají alternativu péče, a přitom chtějí pracovat na osamostatnění svého dítěte nebo jsou už vyčerpaní, dítě neodešlo až do Šluknovského výběžku. Třetí skupina byli ti, kteří do Šluknovského výběžku už odešli, protože v Praze nebyla kapacita, ale chtěli se vrátit.

Podařilo se najít řešení situace pro tyto klienty?

V projektu se obecně moc nedařil návrat do Prahy. Dost často to lidé už nechtěli – byly tam třeba již přerušené vazby s rodinou a bylo to velmi křehké… Co se týče problematiky psychiatrické nemocnice, zde jsem se zaměřila na pomoc odejít z nemocnice, což se dařilo díky tomu, že v rámci projektu byly prostředky i na kapacity nových komunitních pobytových služeb na území Prahy. Takže se povedlo pro několik desítek lidí vytvořit nové kapacity.

Jak fungují zmíněné komunitní pobytové služby?

Máme definice služby komunitního charakteru, které jsou i nově legislativně ukotvené, a týkají se mimo jiné maximálního počtu lidí v jedné domácnosti, jednom domě a v rámci jednoho regionu. Už zde panuje plus minus i politická shoda, ale i tato čísla jsou poměrně vysoká. Nám se třeba podařilo v Praze vytvářet domácnosti pro 3-4 lidi maximálně, i když kritéria umožňují 6 lidí. Ale byli to lidé obzvlášť zranitelní, s chováním náročným na péči, většinou z důvodu autismu. Ti samozřejmě musí mít i příslušný počet pečujícího personálu. Ale protože šlo o služby vznikající v běžných bytech, naštěstí byty ani dispozičně neumožňovaly pobyt 6 lidí a k nim 5 asistentů. Díky těmto novým kapacitám se projekt částečně dařil i v případě pacientů, kteří tam odešli a osamostatnili se od rodiny. Projekt byl 3letý, takže moje působení v něm skončilo plánovaně po 3 letech. Ale podařilo se vyjednat s magistrátem, že vytvořil kapacity v Centru komunitních služeb Pro život p. o., kde mají krajem financovaný case manažerský tým, který se snaží na moje působení navázat. Na tento tým se nyní mohou obracet lidé, jejichž situace je tak komplikovaná, že ji nezvládnou vyřešit obce, respektive městské části zde v Praze. Týká se to třeba klientů s kombinovaným zdravotním znevýhodněním.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Dity Vojířové a Shutterstock.com