Kurz keramiky nejen pro neslyšící děti a dospělé

Jak vznikla keramická dílna pro děti se sluchovým postižením v Praze? Jaké má pro ně přínosy? O tom si povídáme s Tiborem Kaligem, který ji vede od samého počátku. Kurzy dokáže přizpůsobit neslyšícím (sám ovládá český znakový jazyk), nevidomým i osobám s tělesným či mentálním handicapem. Dnes je už i dědečkem nedoslýchavé vnučky a keramika s neslyšícími i slyšícími účastníky kurzu mu nepřestává dělat radost.

Jak jste se dostal k vedení kurzu keramiky pro děti se sluchovým postižením?

Za všechno můžou divoká a velice svobodomyslná devadesátá léta. Byla to revoluční léta se vším, co k tomu patří. Zanikala, ale i vznikala různá střediska, seskupení, sdružení a spolky mimo jiné pro nevidomé, tělesně, mentálně a sluchově postižené děti i dospělé. Byla snaha eliminovat státem, respektive komunistickým režimem, řízený Svaz invalidů, nebo se od něj přinejmenším odpoutat. I když ne vše na něm bylo špatné. Nově vzniklá střediska poskytovala jak sociální, zdravotní, tak volnočasové aktivity.

Jak konkrétně to vypadalo?

Byla to tak euforická doba, že všechno, co nás napadlo, se zdálo být možné. Vše bylo dosažitelné, ale vyžadovalo to hodně odvahy a také štěstí. V té době už vznikla Federace rodičů a přátel sluchově postižených, ve které jsem byl od počátku, a prosazoval se zákon o znakovém jazyce. Jako rodič dětí se sluchovým postižením jsem ve schválení tohoto zákona viděl velký potenciál. Školy, kde se budou děti učit ve znakovém jazyce, internát, kde budou vychovatelé ovládat znakový jazyk a volnočasové aktivity s vedoucími kroužku, kteří budou jazykově kompetentní, aby se v tomto duchu nesl vzdělávací proces dětí se sluchovým postižením a také jejich volnočasová činnost. Posléze se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Kompetentních jazykově vybavených pedagogů bylo velice málo.

V té době už jste vedl kroužek keramiky?

Ano, byl to kroužek keramiky pro sluchově postižené ve škole pro sluchově postižené v Holečkově ulici, kterou navštěvovala i moje dcera.  Vidina byla taková, že keramika je řemeslo, které může obohatit okruh škol, kam by se mohli hlásit dospívající se sluchovým postižením. Vzpomínám, že když jsem zahájil propagaci, přihlásilo se okolo třiceti dětí. Neměl jsem to srdce nikoho odmítnout, a tak se do jedné třídy, kterou nám pán ředitel k této činnosti poskytl, vešly všechny děti. Nastal šrumec, jaký jsem si ani ve snu nedokázal představit. Zkušenost mi napovídala, že časem zvědavost opadne a zůstane jen pár dětí. Dlouho to trvalo, ale byla to velice příjemná práce. Finanční odměna nebyla žádná. Odměnou mi byla zvídavost dětí a výrobky, které si pak odnášely s hrdou tváří domů. Myslím, že počátek toho všeho byl tam. Byla to však třída, kde hlína nadělala nepořádek, a i když jsem se snažil sebevíc, stejně se školou neslo nespokojené vrčení paní uklízečky, pochopitelně (smích). Tím nastal zlom.

Co bylo s kroužkem dál?

V té době už naše federace (tehdejší Federace rodičů a přátel sluchově postižených – pozn. redakce) měla prostory v Hábově ulici a snažili jsme se o to, aby celá budova, která byla částečně v katastrofickém stavu, sloužila v co největším rozsahu. Za to, v jakém stavu je po dlouhých létech nyní, patří díky všem, kteří se tam vystřídali – jak ve vedení, tak ve společenství rodičů a přátel. Jak příhodné a přesné to tenkrát bylo s názvem Federace rodičů a přátel sluchově postižených!

Jak vznikla v budově dílna?

Federace zde provozovala jídelnu, která byla v mínusu a nebyla efektivní. Jedním z návrhů, jak využít prostory kuchyně, bylo přestěhovat sem keramickou dílnu z Holečkovy. Výbor Federace to nakonec schválil a pak začala přestavba. Sehnat pec, kruhy a vše, co dílna potřebuje, nebylo jednoduché... Vybavení pomáhala zajistit i mateřská škola PIPAN prostřednictvím dobročinné aukce uměleckých děl, například sochaře Olbrama Zoubka. Slavnostní otevření keramické dílny ve Stodůlkách proběhlo v únoru 1999. Byli u toho i zástupci ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a tehdejší starosta Prahy 13 Petr Bradský, který si tu osobně vyzkoušel práci na hrnčířském kruhu.

Kdo do dílny chodil?

Začaly sem chodit děti jak ze školy v Holečkově ulici, tak z radlické školy pro sluchově postižené. Později kurzy keramiky začali navštěvovat i slyšící dospělí a děti z blízkého i dalekého okolí. Pro všechny bylo přínosem, že přicházely do kontaktu děti slyšící a neslyšící. Bylo zajímavé je pozorovat a obeznamovat slyšící o specifikách neslyšících a o jejich kultuře. Také zájem o znakový jazyk ze strany slyšících byl velký. Někdy byla komunikace slyšících dětí s neslyšícími tak veselá, že nám čas na práci s hlínou skoro až moc rychle utekl. Přínos viděli také rodiče… Všichni zde najdou zázemí. Ta možnost, jít si do keramické diny pro lidi se sluchovým postižením něco vyrobit, seznámit se s řemeslem a odpočinout si, je vymoženost, kterou naše Centrum pro dětský sluch Tamtam poskytuje již víc jak 25 let.

V čem všem je keramika pro děti přínosná?

Přínos je opravdu velký. Za ta léta se mi už vracejí děti těch, kteří do dílny chodili jako malí. Klid a pohoda, spokojené děti a rodiče, kteří nám svěřují svoje děti, je toho důkazem. Vždy přistupuji ke každému individuálně, podle specifických potřeb klientů. Neslyšící tu mají vždy domácí prostředí i jazykovou kompetenci už proto, že mám sám děti a vnučku se sluchovým postižením.

Jak přizpůsobujete kurz dětem se sluchovým postižením?

Je pravda, že se musí vše nejdřív ukázat, pak teprve vyrábět. Je to zdlouhavější a někdy velice zábavné. Když máte ruce od hlíny a potřebujete něco vysvětlit, zůstanou vám po tváři či jiných části těla znaménka krásy od hlíny. Dílnu navštívili i nevidomí, jim je také třeba přizpůsobit kurz. Lidé s tělesným postižením potřebují svoje, stejně tak lidé s mentálním postižením. Každá skupina má jiné priority, co se týče požadavků, co si přejí vyrobit, nebo co se chtějí naučit. Malé děti, s jakýmkoli postižením nebo bez něj, se nechají rády vést. Vše se děje podle ročního období, dle různých svátků a počasí. Když letos napadl v Praze trochu sníh, začali jsme vytvářet sněhuláky. Děti rády tvoří takové výrobky, které již dělaly, nebo si někde zažily. Vždy se snažím obohacovat jejich umění novou technikou, aby se naučily co nejvíce z řemesla. U malých dětí se snažím maximálně o rozvoj jemné motoriky. Jsou na to techniky už dlouhá léta vyzkoušené v praxi. Čím jsou starší, tím se jejich díla zvětšují a zdokonalují, přidává se náročnost a u dospělých se jejich výrobky rovnají uměleckým dílům.

Jak může lektor odhadnout, co jsou děti v určitém věku schopné zvládnout vyrobit, a co je třeba pro ně ještě příliš těžké?

Jak určit, co budou dělat děti malé a velké a co dospělí kurzisté, je dáno už zkušeností, kterou jsem prošel. U malých dětí jsem se naučil jim práci rozfázovat do procesů. Když bychom si řekli, že uděláme skřítka, rozfázujeme ho na pár malých výrobku – nejdříve uděláme řepu, k řepě přijde myška a vykouše vnitřek řepy. Máme základ na skřítka, pak vytvoříme hada. Toho obmotáme okolo řepy a máme klobouček. Uděláme kuličku, z té je nosík, další kuličku a máme bambuli na čepici. Pak již pod nosem otevřeme otvor na pusu. Připraveným nářadím naškrábeme vlasy a vousy. Skřítek je na světě. Když k tomu přidám příběh o skřítkovi, který hlídá nemoc, nebo ztracené věci, je o zábavu postaráno. Trpělivost některým dětem v dnešní době na počátku schází, později se ale už dokážou věnovat jedné věci i deset, či patnáct hodin rozloženě. Po dvou hodinách, co trvá kurz, si výrobek zabalí a nemůžou se dočkat, až jej příště zase rozbalí. Někdy však slýchávám větu, „ale mě se to takto líbí,“ aby na tom nemuseli pracovat dál (smích).

Je v hodinách přítomný i pedagog? Pokud ano, jakou má roli?

Když ke mně dochází skupinky dětí z mateřských školek, je s nimi vždy i jejich paní učitelka. Přivede je a odvede, je také s námi u práce. Pokud je to nutné, pomůže dětem, které jsou méně zručné, třeba přilepit kuličku na čepičku skřítka, nebo vytvořit váleček. Jinak si celý proces řídím sám podle toho, co vytváříme a podle schopností dětí. Musím říct, že dětem se jejich zručnost velice mění. To, co jsme zvládli před deseti lety s dětmi v mateřské školce, dnes už máme co dělat, aby vytvořily děti osmileté. Je znát samozřejmě rozdíl v tom, zda je do kroužku přihlásí rodiče, neboť se domnívají, že to dítěti prospěje, a v tom, když na to přijde samo dítě, že chce chodit na keramiku. Ať jsou jeho pohnutky jakékoli, po dvou či třech letech chození se buď rozcházíme, nebo zůstanou až kolikrát do střední školy. Také se stalo, a to již několikrát, že se pak při studiu na vysoké škole vrátí k nám a pokračují až do ukončení studií. Pak se u nás objeví se svými dětmi. To si pak říkám, má to smysl. To je to, co mě na té práci baví. A rodiče, kteří přijdou a pochvalují si, jak sem jejich dítě rádo chodí.

Jaké další momenty máte na své práci rád?

Když se náctiletí, kteří sem chodili jako malé děti, vracejí na tzv. „sezení za pecí” o Vánocích, nebo když dospělí přijdou povědět svůj příběh svým dětem, které jsou na „sezení za pecí“ poprvé. Momenty, kdy se při svíčkách zpívají koledy a naladíme se na čas vánoční. Nebo když se přijdou dospělí podívat, zda ten hliněný drak, co chrlil oheň jen na Vánoce, zase bude plivat žár při zpěvu vánočních písní, jako když oni byli ještě malé děti. To vše dělá radost nejen mně, ale všem, kteří se do dílny přijdou podívat, něco si vytvořit, užít si svůj čas klidu, pohody a vytvořit si vlastní rukou hrnek, misku či umělecké dílo. Napadá mě také moment radosti, když přijde maminka, co navštěvuje Centrum pro dětský sluch Tamtam, a řekne, že u naší stálé výstavy před dílnou se její dítě naučilo říkat hlásku „r”, když se koukali na rybu či jiný výrobek začínající tímto písmenem. Když oknem vidím, jak chodí rodiče s dětmi, prarodiče s vnoučaty okolo výstavy a mají to jako pravidelnou procházku okolo naší stálé galerie.

Povězte nám ještě o vašich neslyšících dětech a vnučce…

Mám tři již dospělé děti, dvě mají sluchové postižení. Všechny tři do dílny chodily a nějaký čas tam trávily. Nyní mám už i tři vnoučata, Barborku, Sebastiana a Karolínku – ty už také chodí na keramiku. Dvě jsou slyšící a jedno nedoslýchavé. Sebastian a Karolínka bydlí dál za Prahou, tak to mají daleko, ale chodí do kroužku keramiky při škole. Barborka chodí do školy v Ječné ulici, tak se vidíme na keramice každý čtvrtek. Pozvala si i kamarádku.

Můj první syn vystudoval zubního laboranta v Berouně ve škole, kterou FRPSP založilo, a dcera se vyučila zahradnicí. Druhý syn vystudoval na konzervatoři hru na klasickou kytaru a nyní ji i vyučuje. Přestože prvotní motivací založit keramickou dílnu pro sluchově postižené byla myšlenka a přání, aby tohle řemeslo mohly dělat mé děti, u nich se neujala. Mám však velkou radost, když mi přijde někdo do dílny, kdo sem chodil před léty a řekne, že to byl počátek jeho sochařské, malířské či jinak umělecké kariéry. 

Proto musím i já poděkovat všem, kteří umožnili a podpořili naši činnost, a také těm, kdo ji nadále podporují a doufám, že neustanou.

Připravila: Mgr. Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: archiv Tibora Kaliga