Děti se nejlépe učí, když nevědí, že se učí

Rozvíjet komunikaci s dítětem se dá různými způsoby – v sedě u stolečku, na procházce, nebo také v kolektivu spolužáků během hry. Ta dítě baví a jen odborník ví, že správně cílenou hrou se dají posílit oblasti od motoriky po řeč. O báječné bilingvální školce rodinného typu, kde mají učitelé blízko jak k dětem, tak k jejich rodičům, si povídáme s vedoucí speciální pedagožkou Veronikou Dolívkovou.

Veroniko, pracujete jako učitelka v mateřské škole PIPAN v pražských Stodůlkách. Můžete nám přiblížit, na jakých principech je založena a jakým žákům je určena?

Naše školka je určena hlavně dětem se sluchovým postižením, dále CODA dětem, tedy slyšícím dětem neslyšících rodičů a také dětem bez sluchového postižení, které mají opožděný vývoj řeči nebo vývojovou dysfázii. Slovo bilingvální, které máme v názvu, vyjadřuje, že s dětmi mluvíme českým jazykem a zároveň k tomu používáme znaky z českého znakového jazyka. Mluvní projev je doplněn znaky v klíčovém sdělení tak, aby se dostal k dítěti v obou komunikačních kanálech. Hezky to funguje i u dětí s vývojovou dysfázií, protože ikonické znaky jako jídlo, zima aj. rychle pochopí a dokážou i rychle použít. Poslední dobou k nám míří i děti bývalých žáků PIPANU, tedy z neslyšících rodin, jejichž mateřštinou je znakový jazyk. My, učitelky, všechny znakujeme, takže si s dětmi vzájemně rozumíme a můžeme je tak laskavou formou seznamovat se slyšícím světem a mluveným jazykem.

Společné bubnování

Stává se vám, že jsou používáním znakového jazyka rodiče zaskočeni?

To ani ne. My máme vždy před nástupem osobní schůzku s rodiči, kde jim vše vysvětlíme a oni si pak posoudí, zda jsme to správné zařízení, do kterého má jejich dítě docházet. Společně s nimi se domlouváme na rozsahu využití znakového jazyka a zohledňujeme také doporučení speciálně pedagogického centra. Postupujeme především s ohledem na aktuální individuální potřeby dítěte.

Jaké postupy, pomůcky či hračky pro rozvoj komunikace u dětí používáte?

To je hodně široká otázka, takže princip naší práce popíšu jen ve zkratce. My máme na každý týden nějaké téma. Menší děti mají jednodušší, předškoláci trochu rozšířenější. Hodně pracujeme s reálnými předměty, aby si je děti mohly osahat, vyzkoušet a získaly jasnou představu i o jejich velikosti, materiálu, fungování, kterou z obrázku nezískají. K tématu Lékaře jsme si třeba zkoušeli poslouchat srdce fonendoskopem, když máme téma Ovoce a zelenina, zase některé druhy ochutnáváme. K tématům nahráváme znaky a klíčová slova do aplikace Twigsee. Dáváme tam i tematickou básničku, která nás provází celým týdnem. Vše, co probíráme, mohou rodiče používat i v domácím prostředí. Funguje to skvěle. Nahráváme i fotky, které během dne uděláme a rodiče si pak doma mohou s dětmi povídat i o tom, co ve školce dělaly. K tématu týdne se vztahují i aktivity, didaktické a pohybové hry. Každý den začíná tím, že se v rámci aktivit v ranním kroužku pozdravíme. Hodně pracujeme s rituály.

Pojmenování přiřazování předmětu k obrázku, upevňování představy o věcech za propojení hmatu, zraku, řeči

S jakými rituály? K čemu slouží?

Rituály jsou velmi důležitá věc. Hodně se o ně ve školce opíráme, protože víme, že díky nim se děti rychle začnou cítit bezpečně. Když ráno přijdou, nalepí si značku se svojí fotkou na dveře, máme stejnou uvítací písničku, používáme zvoneček, který odděluje různé aktivity. Rituál může být i užitečný komunikační prostředek. Když ho má dítě už osvojený a já udělám malou změnu, větší děti mě hned upozorní. U malých dětí to může být třeba oblíbená hračka, která je na jiném místě než obvykle. Dítě musí za mnou přijít a zeptat se, kde je. Tento princip mohou používat rodiče s dětmi i doma. U nás ve školce jsou třeba u kluků oblíbená velká auta, která máme v nejvyšší polici na skříni. Kluci nás musejí požádat, abychom jim auta sundaly, musí říct barvu atd. a jsou tak přirozeně motivováni komunikovat. Nebo jen drobná věc jak výměna role – při řízené činnosti, kde má dítě osvojený princip si vyměníme role. Dítě třeba zadává nebo popisuje obrázky, které má učitelka co nejrychleji najít. Děti najednou cítí zodpovědnost, jsou na sebe pyšné, že zvládnou „zadávat úkoly“ jako paní učitelka. Často pak hru inovují a rozšíří dle své fantazie tak, že nás to opravdu překvapí.

Naše rituály

Pracujete také se zážitkovými deníky?

Ano. Máme fotky, které, jak jsem říkala, nahráváme do aplikace rodičům, ale také je dětem lepíme do jejich deníčků. Jsou to klasické sešity formátu A4, A5. Z každého týdne vytiskneme pár fotek, napíšeme, co jsme dělali, kde jsme byli na procházce, s kým si dítě hrálo. Děti si je odnesou na víkend domů. Doma se pak mohou pochlubit rodičům, babičce, dědovi, co dělaly a povídat si o tom. Je to přirozený a hezký prostředek ke komunikaci. Jsme moc rádi a rodiče v tom podporujeme, když i oni přidají pár fotek z víkendu, kde byli na výletě, jakou měli oslavu apod. Dítko deník přinese do školy, kde ho můžeme použít jako začátek logopedické terapie, nebo když má dítě těžké ráno a nechce se mu do školky. Je to hezká motivace.

Zastavme se u té logopedie. Jak často na ní děti chodí?

U nás probíhá 3x v týdnu. Jednou týdně děti chodí ke klinické logopedce. Děti diagnostikuje a nastavuje jim terapii. 2x týdně pak děti chodí k naší školní logopedce Monice Sládkové. Společně konzultují postupy a pracují společně. Velkou výhodou je, že Monika je s dětmi ve třídě a zná je z jejich přirozeného prostředí. Zná jejich zájmy, ví, jak reagují při volné hře, a může to využít i při logopedii. Stává se, že někteří rodiče chtějí, aby logopedie byla každý den, ale podle mě je to 3x týdně ve školce dostačující. Protože logopedie a to, jak mohu pomoci dítěti se rozvinout, není jen o tom, že sedíme u stolečku. Dítě se může skvěle rozvíjet i během společně tráveného času ve školce, kdy děláme přesně to, co máme od paní logopedky zadáno k procvičování. Nebo když jdeme na procházku a povídáme si o tom. Dítěti dá mnohem více to, když máte společný zážitek z hřiště nebo procházky, než když vidí nešťastného rodiče, který ví, že je třeba dělat logopedii každý den 10 minut. A dítě zase sedí nad stejnými obrázky, které už vidělo 20x předtím a nebaví ho to.

Rozumím. Vy se logopedii věnujete nepřetržitě, ale v přirozených situacích…

Přesně tak. Máme ji i v tom klasickém slova smyslu s logopedkami 3x týdně, ale jak často říkám rodičům, ona se nám prolíná celým dnem. Využíváme i drobných vhodných chvilek, abychom si ukázali nějaký znak, napodobili hlásku, povídali si nad oblíbenou knížkou. Využiju zájmu dítěte, toho, že ho baví určité téma, hra. Rodiče dítěte s postižením mají někdy tendenci hodně s dítětem pracovat, aby dohnalo to, co mu chybí. Je to pochopitelné a je pro mě nesmírně obdivuhodné, když si rodič najde v každodenním kolotoči čas na společnou práci s dítětem. Nesmíme ale zapomínat na to, že každé dítě si potřebuje také hrát. A někdy nejlepší učení je to, když dítě ani neví, že se učí. Když si hraje. Hlouposti, legrácky s rodiči nebo s učitelkami, do kterých nenápadně vložíme pár cílených aktivit, to je to nejlepší.

Podle čeho vybíráte pomůcky pro výuku? Které se vám nejvíce osvědčily?

To je těžké říct. Každé dítě je jiné. Liší se věkem, typem postižení, hloubkou sluchové vady, dalšími specifickými potřebami. Pomůcky vybíráme na základě toho, co potřebujeme s dítětem rozvíjet. Nejedná se ale o žádné speciální, prostě klasická výbava, která je ve školkách i v každém dětském pokojíčku. Všechny děti u nás mají individuální vzdělávací plán. Buď oficiální, z SPC, nebo od nás ze školky, abychom zajistili kontinuitu vývoje. Tam píšeme, co děti zvládají, jaké mají dovednosti a na čem je třeba pracovat. Vidí to i rodiče a mohou na tom pracovat doma. Vždy po půl roce vyhodnocujeme, jak se dítě posunulo a kde je potřeba ještě zapracovat či to zkusit jinak. Když to dáváme číst rodičům s odstupem, jsou často překvapeni, jaký pokrok dítě udělalo. Je to důležitá zpětná vazba pro ně i pro nás. Používáme i pomůcky přímo z Tamtamu. Třeba znakující medvídek Čumáček provází děti celým vzdělávacím programem. Je stěžejní postavou hlavně na začátku roku. S menšími dětmi komunikační karty pro individuální práci. Velkou výhodou je, že dítě si může dozadu dát reálnou fotku, např. maminky. Měli jsme tu třeba neslyšícího chlapečka z Ukrajiny a ten se s pomocí karet rychle rozjel. Rodičům doporučujeme aplikace pro výuku znakového jazyka.

Zapojujete do aktivit také divadlo?

Naše děti mají hrozně rády, když si dramatizujeme pohádky. Třeba si hrajeme Červenou Karkulku a ony mohou být herci. Někdy používáme i loutky. Dají se koupit nebo vyrobit z papíru. Není to pak jen o tom, že děti sedí a poslouchají nebo se dívají, jak znakujeme pohádku, ale samy se mohou vložit do příběhu. U starších dětí je velmi oblíbené, když při vyprávění pohádku pleteme. Třeba Karkulka je modrá – a děti ihned reagují, že ne.

Jakou roli hraje v rozvoji komunikace spolupráce s rodiči?

Obrovskou. My, učitelky, i když jsme s dětmi hodně, přece jen nejsme jako rodiče. Rodič je vzor, ten, s nímž chce dítě sdílet zážitky, pocity, s nímž nejvíce komunikuje a jehož styl komunikace přebírá. Ale důležitá je nejen komunikace rodiče s dítětem, ale i s učitelem. Rodiče nám nejlépe řeknou, co děti baví, nebaví, čeho se třeba bojí, nebo jestli je nějaká změna v reakci dětí na zvuk, na určitou frekvenci. To je pro nás důležité, protože když si třeba dítě najednou začne sundávat procesor, nebo si strhává sluchadlo, musíme vědět proč. Péče o kompenzační pomůcky patří také k našim povinnostem. Když přijde dítě poprvé, ptáme se rodičů, jak se s pomůckou zachází. Chceme, aby dítě mělo buď čelenku, nebo klip. Pomůcky jsou drahé věci. Přesto se něco může stát, třeba dítěti sluchadlo na zahradě spadne, vybije se baterka aj. Ale když je něco akutního, hned telefonujeme rodičům. Neslyšícím pak přes webkameru.

Jak lze zvýšit motivaci dětí k procvičování toho, co je třeba?

Určitě využitím toho, co dítě baví. A nebát se být kreativní. Dnes je už inspirace k nalezení na Pinterestu, kde jsou návody, jak vyrobit různé pomůcky. My si jich vyrábíme spoustu třeba jen z kartonu. Kluci vidí obrovské auto z kartonu, mohou mu namalovat kola, jezdit s ním. Znakujeme si u toho, kde má volant, kam jede, jakou má barvu. Vedle na kartonu máme obkreslené tvary nářadí, které děti používají na „opravu“ a hned se i aktivně učí jejich názvy. Autíčka jsou obecně populární, i u holčiček. Když s ním dítě jezdí po dráze, hned posiluje pletenec ramenní, koordinaci oko-ruka, zrakové vnímání, ale i řeč, když dělá zvuk auta, nebo na konci dráhy nabere předmět/obrázek, jehož název řekne. Vlastně si hraje s oblíbenou hračkou, a přitom se zároveň rozvíjí v různých dovednostech. My se ve školce snažíme, abychom vždy vymezili tak hodinu, dvě pro pobyt na zahradě – kvůli pohybu, pro rozvoj hrubé motoriky. Ta je totiž často opomíjená, a přitom hrozně důležitá. Je to alfa a omega celého vývoje. Jakmile se děti celkově zlepší motoricky, rychle poskočí i v dalších oblastech – v řeči, jemné motorice a v návaznosti i v myšlení. Často mnohem více než logopedické sezení u stolečku může dítěti dát pohyb venku, s rodičem, kde je občas využitá situace pro krátkou logopedickou chvilku. Vidíme to i na našich dětech. Po prázdninách, kdy jsou třeba měsíc na chalupě, kde hrabou listí, sbírají jablka, chodí na túry, se hodně posunou.

Nenapadlo by mě, že hrubá motorika je tak důležitá i pro logopedické pokroky.

My jsme s kolegyněmi byly na školení o stimulačním programu Maxík pro předškoláky, který vymyslela paní magistra Pavla Bubeníčková. V rámci Maxíka se pracuje na třech oblastech: motorické, grafomotorické a percepční. Vždy se začíná právě cvičením, při kterém se aktivují mozkové hemisféry, které pak spolu lépe spolupracují při dalších úkolech z grafomotoriky a percepce (úkoly na zrakové a sluchové vnímání). Školení nám hodně dalo. Maxíka dětem nabízíme a kromě něj také program s dlouhým názvem Trénink jazykových schopností dle D. B. Elkonina, který je určen pro rozvoj předčtenářských dovedností, kde se děti učí slyšet hlásky a dokážou je rozeznat mezi ostatními. Program je krásně udělaný, procházíme pohádkovou krajinou, učíme se jednotlivé hlásky, máme k tomu vyrobené i loutky. Děti to moc baví. Nabízíme i hudební kroužek s metodou Dobrého startu, kroužek keramiky, chodíme do snoezelenu. S kolegyní se vzděláváme i v neuro-vývojové stimulaci, jsme i v uzavřených učitelských skupinách na Facebooku, kde si učitelé vyměňují zkušenosti.

Jakou máte zpětnou vazbu od rodičů? Stává se vám, že rodiče přijdou s nějakou představou o programu, které nelze vyhovět?

Na konci školního roku dáváme všem rodičům dotazník spokojenosti, kterým se řídíme. I když třeba někdy nemůžeme některé jejich přání momentálně splnit, neshazujeme ho ze stolu a ukládáme si ho do budoucna. Hezkou odezvu jsme měli třeba nedávno na školku v přírodě. Děti byly 3 dny ve Stradonicích u Berouna, kde se jim moc líbilo. A musím říci, že za celé tři dny ani jedno dítko nezaplakalo.

Chodíte s dětmi i na akce, které pořádají kulturní či vzdělávací instituce, kde je lektorský program tlumočený do znakového jazyka. Jaká akce byla například u dětí úspěšná?

Tyto akce hodně využíváme. Máme výhodu, že ve srovnání s jinými školkami v té naší je 18 dětí. Chodíme hlavně s těmi většími, kterých je třeba 10 a k nim 3 učitelky. Takže je zaručena bezpečnost během přesunu. V ostatních školkách takové možnosti nemají. Chodíme často, jednou za 2 měsíce, od jara i jednou měsíčně. Moc hezké interaktivní programy jsme si užili v Židovském muzeu, v Zemědělském muzeu. Je tam ohraničený prostor, děti sedí na polštářcích, nebo plní jednouché úkoly, interagují a hodně se samy zapojují. Program, kde lektor jen povídá o tom, co děti vidí, není pro ně tak zajímavý.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Bilingvní mateřské školy PIPAN