Facebook YouTube Instagram

Překážky se snáze zvládají ve dvou

7. března 2017

Odlišný pohled partnerů vedoucí ke společnému cíli, aneb příběh rodiny Hradeckých.

      Ženy bývají lepší ve schopnosti vidět problémy v kontextu. Muži mají větší schopnost analýzy a lepší systémové myšlení. Nezaměřují se na menší a menší části problému, ale soustředí se na výkon. Tento obecně známý poznatek mi během rozhovoru s panem Jaroslavem Hradeckým několikrát probleskl hlavou. Nutno však podotknout, že probleskávat začal až poté, co se k nám připojila jeho manželka, paní Lenka Hradecká.

S tatínkem bilaterálně implantované osmileté dívky Johanky jsme se sešli v příjemné restauraci pod chlumeckým zámkem. Paní Hradecká dorazila o chvíli později. Oba měli za sebou náročný pracovní den, přesto jsem z rozhovoru odjížděla s úsměvem na rtech a nabitá pozitivní energií. V době, kdy se dle statistik rozvádí každé druhé manželství, je krásné být konfrontován s ukázkou partnerského souznění, se spokojenými partnery, kteří jsou sami sobě oporou. Byť s odlišnými názory na spoustu věcí. Třeba jako tehdy, když se měli vyjádřit, kde vidí svoji dceru za deset let. „Kde by? Doma!“ byl přesvědčen pan Hradecký. „Nechci Johanku posílat někam na internát, s její povahou by tam akorát zvlčila.“ Manželka mu však kontruje: „Na druhou stranu by bylo dobré, aby se učila osamostatnění, ne?“ Jak dvě misky jedné váhy, napadlo mě při pohledu na následující výměnu názorů. Odlišný pohled rodičů malé Johanky vychází nejen ze samotné lidské podstaty, ale především je ovlivněn traumatizujícím zážitkem, spojeným s narozením dcery.

Na hraně života

„Dcera měla obtížný start do života. Narodila se se srdeční vadou, hypoplazií levé komory srdce. Tato vada je neslučitelná se životem a dětí, které přežily, u nás moc není,“ sděluje mi s chlapskou stručností pan Hradecký. Jeho paní byla v rozhovoru, který jsme spolu dělaly do Info – Zpravodaje v roce 2013 (nyní čtvrtletník Dětský sluch, pozn.red.), přece jenom sdílnější. Díky tomu jsem se dozvěděla, že měla Johanka otevřenou dutčej v místě srdíčka a rodiče byli postaveni před nelehké rozhodování, zda souhlasit s riskantní operací. „Pokud bychom se rozhodli, že operaci nechceme, pak by se jen čekalo, kdy se dutčej uzavře a Johanka umře,“ svěřila se paní Hradecká s bolestnou vzpomínkou. Vzhledem k nízké prevalenci závažné srdeční vady neměli ani lékaři Dětského kardiocentra ve Fakultní nemocnici v Motole jednoduché rozhodování. Johanka byla nakonec týden po narození operována a následující tři týdny strávila v kritickém stavu na hranici života. „Bylo to nesmírně náročné období,“ přiznává s pohnutím pan Hradecký. „Každý den jsem ihned po práci spěchal do nemocnice. Večer se vracel s hroznou nejistotou, zda se dcera dožije rána. Po propuštění manželky z porodnice byly následující týdny snad ještě horší. Několikrát denně telefonáty do Kardiocentra. Než konečně svitla naděje, vyslechli jsme si, že se máme připravit na nejhorší.“ Je vidět a slyšet, že vzpomínky na první dva měsíce, než byla dcera propuštěna z nemocnice, jsou pro pana Hradeckého stále velmi živé a bolestné. „Já alespoň chodil do práce. Situace byla rozhodně těžší pro manželku, která si zaslouží obdiv za to, jak to všechno zvládla a jak fungovala,“ přiznává. 

rodina Hradeckých

Johanka svůj boj o život nakonec vyhrála. Vzhledem k vážnému stavu jí však odumřela část tlustého střeva a musel být udělán vývod bokem. Později byl prokázán reflux (zpětný tok žaludečních šťáv ze žaludku do jícnu, pozn. red.), v důsledku kterého nebyla Johanka schopna přijímat potravu. Kolem jednoho roku věku pojala babička podezření, že vnučka nereaguje na silné zvuky. Rodičům její postřeh vrtal hlavou a začali si všímat Johančiných reakcí na různé sluchové podněty. „Aktivní v tomto směru byla rozhodně manželka. Kamarádka jí doporučila kontaktovat pana doktora Dršatu z Hradce Králové. Z následujícího vyšetření BERA zjistili velké postižení sluchu. Na pravém uchu činila ztráta asi 100 dB, na levém 70 dB,“ nastiňuje další etapu života pan Hradecký. Rodičům se zhroutil svět podruhé. S odstupem doby pan Hradecký přiznává, že diagnózu sluchového postižení nesla mnohem hůře manželka. „Pro mě bylo a je důležité, že Johanka žije, chodí, je relativně samostatná. Tomu, že neslyší, jsem nepřikládal až takový význam,“ říká. Pro celou rodinu však nadcházející období nebylo vůbec jednoduché. Učili se nové komunikaci s dcerou, zvykání si na sluchadla, pronásledovaly je všudypřítomné otázky, zda bude Johanka schopna fungovat v běžné mateřské či základní škole, nakolik si poradí se životem. Paní Hradecká kontaktovala ranou péči, začala se učit znakový jazyk a s jeho prvky seznamovala i ostatní členy rodiny. „Manželka je zlatá! Má neskutečnou zásluhu na tom, jak daleko se Johanka posunula, že je dnes tam, kde je. Za nikoho bych ji nedal!“ s pýchou v hlase sděluje pan Hradecký. Netají se tím, že on sám komunikaci znaky nezvládl. „Na dcerku mluvím. Čím je starší a zlepšuje se v mluvené řeči, mění se i mé nároky. Dcera mluví heslovitě, tak ji vyslechnu a opravím. Nestačí mi, když řekne: Johanka děda škola. Chci, aby se vyjádřila celou větou: Byla jsem s dědou ve škole. Jsem přesvědčený, že pokud nebude umět mluvit tak, aby jí ostatní porozuměli, bude muset v životě překonávat daleko víc bariér.“ 

Jde se do školy

Rozvoji řeči výrazně napomohla kochleární implantace, kterou Johanka podstoupila ve třech letech. Ruku v ruce s rozvojem sluchového vnímání se otevřela otázka integrace do běžné mateřské školky. Podařilo se vyjednat kombinovanou docházku: tři dny v týdnu navštěvovala Johanka běžnou školku v místě bydliště, zbývající dny ji paní Hradecká nebo děda převáželi do padesát kilometrů vzdálené školy pro děti a žáky se sluchovým postižením. Zvolený model se osvědčil zejména díky přístupu vedení běžné mateřské školy a pedagogovi asistenta. Rozkol mezi manželi přišel s výběrem základní školy. Zatímco paní Hradecká se přikláněla ke speciální škole, manžel byl jiného názoru. „Nelíbilo se mi to hlavně z praktických důvodů. Běžnou základní školu máme hned naproti domu, kde bydlíme. Bál jsem se, že bude dcera z každodenního dojíždění unavená a nesoustředěná. Navíc s preferovanou komunikací mezi učiteli a žáky na speciální škole upustí od mluvené řeči a bude komunikovat pouze znakovým jazykem,“ přiznává pan Hradecký.  Nakonec se nechal přesvědčit a Johanka nastoupila v září 2015 do základní školy pro děti s vadami sluchu v Hradci Králové. „Obavy z dojíždění se nakonec nenaplnily,“ rozpovídá se pan Hradecký. „Až na pár dní, kdy byla Johanka extrémně unavená, zatím dojíždění zvládá. Stejně jako školní docházku. Je sice slabší v grafomotorice a matematické představivosti, ale překvapila nás, jak pěkně a s porozuměním čte.“

V dopravování dcery do školy se střídají paní Hradecká s dědou. „Každodenní cestování je samozřejmě náročné, a to i finančně. Manželka nastoupila do práce, čímž výrazně vylepšuje rodinný rozpočet na cesty do Hradce, ale jsem rád, že nám byl na sluchovou vadu přiznán příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu. Vada srdce se totiž nikde nezohledňuje. Přitom Johanka ještě v pěti letech prodělala v pořadí třetí operaci srdce. Od té doby je však dle tabulek zdravé dítě. Je to smutné, protože se srdeční vadou bude muset žít celý život, pravidelně docházet na kontroly, nebude moci mít děti.“ Když si jeho manželka povšimne mého překvapeného výrazu, vysvětluje: „První, na co se manžel optal lékařů v Kardiocentru, bylo, zda bude mít dcera někdy děti. Překvapilo mě, že nad tím přemýšlí, pro mě tato informace nebyla v danou chvíli vůbec důležitá.“

Srdce je život

„Je něco, co byste zpětně udělal jinak?“ zajímá mě. „Rozhodně bych nechal Johanku oboustranně implantovat hned, jak nám byla implantace schválena. V době, kdy měla být dcera operována, se bilaterální implantace ještě neprováděly. Museli jsme si počkat další tři roky, pak znovu oběhat lékaře a pojišťovny. Přitom dva implantáty mají nezpochybnitelný přínos. Alespoň v našem případě. Zlepšilo se směrové slyšení, orientace, porozumění řeči,“ vypočítává pan Hradecký. Přestože se snaží nedávat na sobě znát city, vnímám lásku, s jakou hovoří o dceři. „Je pravdou, že jsem v tomto období osobou, kterou Johanka upřednostňuje. Zatímco manželka se s dcerou učí, na mě připadla radostnější povinnost dcerku ráno budit, číst jí večer před spaním, koupat ji. Johanka to vyžaduje přímo ode mě, také se se mnou víc mazlí, což dříve nebylo.“ Protože je Johanka velmi živé dítě a do všeho se vrhá, dalo by se říci, téměř po hlavě, rodiče ji musejí při sportu hodně hlídat. „Nemá pud sebezáchovy,“ směje se pan Hradecký. „Sjezdovku je schopná sjet přímo, na kole musíme být taky dost obezřetní, ale je to naše zlatíčko.“ Platí i tady pravda, že všechno špatné je pro něco dobré? „No, to je takové všeobecně známé klišé. Přitom podle mě je to blbost. Kdybychom neřešili problémy s malou, tak bychom se s manželkou rozešli, nebo co nám to mělo přinést? Já bych se podobných zkušeností milerád vzdal,“ říká s upřímností sobě vlastní pan Hradecký. Z tohoto přesvědčení si není jist, co by vzkázal rodičům, kteří se vyrovnávají se sluchovým postižením dítěte. „Možná něco ve smyslu: Hlavně se z toho nezbláznit! Sluchová vada neznamená konec.“ Poté se chvilku odmlčí a dodá: „Protože jen srdce je život!“

 

Autorka: Romana Procházková

Autorka je vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi CDS Tamtam, o.p.s. v Pardubicících

Foto: archiv rodiny Hradeckých

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.