Na stejné misce vah, jako je kompenzace sluchové vady, musí být i rozvoj komunikace

Doktorku Radku Horákovou v životě provází řada rolí. Některé se vzájemně doplňují, jiné jdou trochu proti sobě. Je dcerou neslyšících rodičů a maminkou neslyšícího Lukáše (11) a slyšícího Kryštofa (5). Lukáš má kochleární implantát a prospívá s ním v běžné škole. Přesto Radka coby akademický pracovník v oboru surdopedie nevidí inkluzi žáků s těžkým sluchovým postižením do běžných škol jako jediný vzdělávací model, který by mohl dobře fungovat v širším měřítku. Povídali jsme si o nezastupitelné roli znakového jazyka ve výchově a vzdělávání neslyšících, o rodičovské lásce, síle intuice a respektu k názorovým rozdílům.    

Působíte na část úvazku jako odborná asistentka na Masarykově univerzitě, kde mimo jiné vyučujete surdopedii. Přiznám se, že slovo surdoped mi moc nezní…

Máte pravdu, také to slovo nemám ráda. Není mi milé. Výraz podle mě neobstojí už ani v kontextu vývoje – toho, že ve školách se objevují děti, které nemají jen sluchové vady, ale různá kombinovaná postižení.  Dnes člověk, který vystudoval „jenom“ surdopedii, přestává být schopen porozumět potřebám žáka a zabezpečit je. Nároky na speciálního pedagoga se proměňují, protože se mění obtíže dětí a žáků, se kterými ve výchovně vzdělávacím procesu přicházíme do kontaktu.

Jak by tedy měl vypadat správný učitel neslyšících?

Jakmile někdo přichází do kontaktu s neslyšícími, měl by ovládat znakový jazyk, nebo minimálně respektovat to, že se bez znakového jazyka neobejde. To je základní předpoklad. Bohužel, to vnímám jako velkou bolest, nejsme momentálně schopni na naší fakultě v rámci nabízeného studijního programu, který je koncipován jako logopedie a surdopedie, zabezpečit samostatnou výuku českého znakového jazyka (ČZJ). Výukových hodin vyhrazených jen znakovému jazyku je zde minimum. S ohledem na tlak, který je na ten obor kladen, se na něj snáší velká kritika. Absolventi pak často ani nenastoupí do škol pro sluchově postižené. V oboru obvykle zůstávají pouze ti, kteří mají velkou motivaci poznat a sdílet svět neslyšících a dále se zdokonalují ve znakovém jazyce mimo fakultu.

Bavíme se o Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, ale ono je to bohužel podobné i na jiných fakultách v České republice, nebo ne?

Ano, vnímám to podobně. Samozřejmě jsou regionální rozdíly, třeba Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci v tomto směru posílila. Mají tam neslyšícího kolegu jako posilu týmu odborných asistentů. My bychom rádi neslyšícího pedagoga v týmu rovněž uvítali, oslovovali jsme několik neslyšících absolventů naší fakulty. Ale obvykle pod tíhou povinností spojených s přípravou výuky, samotného zpracování projektu disertační práce a dalšími úkoly spojenými s doktorským studiem, jej ani nezahájili. Je to i o přípravě, o kompetenci v češtině, ty nároky nejsou malé. Spolupracujeme se Střediskem pro pomoc studentům se specifickými nároky (Teiresiás), které zajišťuje předmět český znakový jazyk, máme i externí lektory, kteří do výuky českého znakového jazyka vstupují a zabezpečují ji. Nejsme to my, slyšící, kteří bychom výuku ČZJ zajišťovali.

Co se s tím dá dělat?

Chtělo by to třeba založit samostatný studijní program, který by se profiloval jen pro výuku a vzdělávání neslyšících žáků. Když přicházím do kontaktu s neslyšícími rodiči neslyšících dětí, říkají mi: „Ve speciálních školách je to velmi smutný pohled. Není tam kompetentní pedagog, který by učil moje neslyšící dítě, který by vedl výuku v jazyce, kterému by dítě rozumělo.“ Ale toto vyžaduje systémové řešení, to není otázka na mě jako řadového pedagoga z jedné instituce. Je třeba připravit tento studijní obor tak, aby do něj vstupovali kompetentní neslyšící, kteří by uměli učit znakový jazyk – učili v něm a učili o něm. Ale kolik takových u nás je? Přibývají, samozřejmě, a jsme za to rádi. Vždy, když vidím výstupy absolventů třeba z oboru čeština v komunikaci neslyšících v Praze na FF UK a sleduji, kde absolventi po studiích pracují, říkám si, že je to super. Ale pořád je to jen proces, něco, co se vyvíjí. Proto je nyní velký tlak neslyšících rodičů dávat děti do běžných základních škol a usilovat o zařazení druhého, speciálního pedagoga nebo tlumočníka mezi pracovníky školy.  

Připadá mi to pochopitelné…

Také to chápu, respektuji jejich názor. Když neslyšící rodiče vidí, že ani oni sami učiteli nerozumí, že se s ním nedomluví, nechtějí, aby vzdělával jejich dítě.

Ale je inkluze neslyšících dětí do běžných škol systémové řešení?

Obávám se, že to obecné řešení není. Jsou to jen takové ostrůvky naděje, že tento model může někde fungovat. Z praxe víme, že to někde opravdu funguje, spíše na úrovni střední školy, kde se sejde nadšená paní učitelka, která dobře spolupracuje s asistentem pedagoga a je přítomen i tlumočník znakového jazyka jako samostatný pracovník školy. Ale kolik takových pracovišť v České republice máme? Daleko častější model, se kterým se lze setkat, je, že dítě s různým stupněm sluchového postižení (nedoslýchavé dítě se sluchadly, neslyšící uživatel kochleárního implantátu aj.) je zařazeno do běžné školy spolu s asistentem pedagoga. Zároveň zde hraje roli poradenské zařízení – speciálně pedagogické centrum pro sluchově postižené, které má se školou úzce spolupracovat. Já sama se jako rodič setkávám s funkční inkluzí do běžné školy u svého syna Lukáše. Je implantovaný na jedno ucho a mívá potíže se směrovým slyšením, protože slyší jen na levou stranu. Řešíme to každý den, ale Lukáš je zdatný a dobře se s tím vypořádává. Žijeme na malém městě, spolupracující učitelé ho provázejí vlastně už od počátku.  Ale funguje to jen díky ochotě školy diskutovat o jeho potřebách.

Možná ani není dostatečný počet kompetentních pracovníků, kteří by se v takové míře mohli věnovat jednomu žákovi?

Přesně tak. Já jsem si ten pravý smutek některých rodičů, kteří vlastně nemají moc možností volby pro své neslyšící dítě, uvědomila až tehdy, když jsem si prošla procesem výchovy vlastního dítěte a začala řešit Lukášovo vzdělávání.  Víte, dítě třeba často má tak těžkou sluchovou vadu, že není vhodné ho zařadit na běžnou základní školu, a tak musí rodiče uvažovat o škole pro sluchově postižené, kde ale zase nejsou spokojeni s kompetencí pedagogů, kteří ne vždy plně ovládají znakový jazyk. Dále pak řeší složení žáků ve třídách, protože řada dětí  má kromě sluchového postižení přidružené i jiné obtíže, které vyžadují zcela jiný přístup, než když dítě „pouze“ neslyší.

Zajímalo by mě, zda učitelé na běžných školách jsou vůbec připraveni na neslyšící děti. Zda dokážou respektovat jejich potřeby?

Učitelé obecně samozřejmě chtějí respektovat potřeby dítěte se sluchovým postižením, ale někteří z nich si myslí, že má-li dítě sluchadlo nebo kochleární implantát, že prostě nic dalšího nepotřebuje. Netuší, jaká jsou úskalí sluchového postižení – že dítě přijde do školy a ne vždy je plně kompetentní v češtině. Sice slyší, ale není pro vstup do základní školy jazykově vybaveno, nezná dostatek slov. Nevědí, že čeština je jazyk, se kterým se dítě začalo seznamovat třeba až ve 3 nebo 4 letech. Ať už proto, že bylo pozdě diagnostikováno, nebo se postupně upravovala kompenzace sluchu. Mnohdy si neuvědomí, že neslyšící dítě má těžší start. A ani nemůžeme po učitelích chtít, aby vše věděli, když k tomu nemají podklady.  Jsem ráda, že nyní v Ústavu národního vzdělávání a na dalších pracovištích vznikají nové metodiky výuky češtiny u neslyšících, ale pořád je to málo. I někteří rodiče zapomínají, že dítě s kompenzační pomůckou zůstane stále neslyšícím dítětem. Myslí si třeba, že když funguje komunikace v rodině, musí fungovat i v širší společnosti. Ale dítě se musí se svým neslyšením nějak identifikovat. Jeden rodič si mi třeba posteskl: „Já bych si jen přál, aby moje dítě bylo veselé, aby bylo vtažené mezi vrstevníky. Jeho školní výsledky mě ani tolik nezajímají. Jak mu můžu pomoci?“ 

A jak se cítí váš syn Lukáš ve škole? Má asistentku? Jak vychází s dětmi?

Lukáš měl v 1. a 2. třídě asistentku, která ovládala základy znakového jazyka. Nyní má asistentku sdílenou s dítětem s jiným typem postižení. Paní asistentka říká, že ji Lukáš nepotřebuje. Ale on ji potřebuje, protože je to právě ona, kdo zabezpečí, že třída je v klidu. Jinak by Lukáš nerozuměl. Měl výhodu, že se už v předškolním věku seznámil s FM systémem (pozn. redakce – bezdrátový systém pro lepší poslech s kompenzační pomůckou v hlučném prostředí). Když pak nastoupil do 1. třídy, šel hned za učitelkou a bez ostychu jí vysvětlil, co potřebuje – jak má zapnout vysílač apod.

Co paní učitelka na to?

Zvládla to skvěle, nejen metodicky s Lukášem, ale zvládla celý dětský kolektiv! Při jedné z aktivit poslala Lukáše na chodbu a řekla něco dětem ve třídě. Potom si Lukáše zavolala a on všem zopakoval, co si ve třídě povídali, když byl venku. Byl to pro něj skvělý start – najednou předvedl něco, co ostatní děti neuměly. Jeho handicap se stal „výhodou“. Když děti přišly domů, vyprávěly o tom rodičům, takže někteří posílali paní učitelce e-maily s dotazem, kde se dá koupit to „špionské ucho“ (smích)? Lukášova učitelka zpočátku samozřejmě neměla představu o světě neslyšících, postupovala intuitivně a sama si hledala materiály o vzdělávání dětí se sluchovým postižením. Velmi významně zde pak sehrálo roli zmiňované poradenské zařízení a pracovnice speciálně pedagogického centra pro sluchově postižené, které jsou se školou v kontaktu.

Chystáte se na atestaci klinického logopeda. Věnovala jste se Lukášovi i jako logopedka?

Ne, se mnou nikdy moc pracovat nechtěl. Asi jako všechny mámy s dítětem s postižením jsem s ním měla potřebu více pracovat a zvlášť ze své pozice speciální pedagožky-logopedky. Ale byl vůči jakýmkoliv mým zásahům zcela imunní, role rodiče a logopeda mi dohromady nešla. (smích) Takže měl jinou logopedku, výbornou.

Jaké to bylo, když šel Lukáš do 1. třídy? Jak jste to jako maminka prožívala?

Já jsem samozřejmě chtěla nějak zasahovat, pomáhat. Ale ve škole mě ujišťovali, že jsou v kontaktu se speciálně pedagogickým centrem, takže já jako maminka nemusím dělat nic (smích). Lukáš mi nyní říká, že má už všechny komunikační situace ve škole zvládnuté. Nechce třeba ani dál používat Roger Pen (digitální bezdrátová technologie, novější varianta FM systému – pozn. red.). Ale já doufám, že se k němu vrátí, protože na 2. stupni ho bude více potřebovat. Budou se mu střídat učitelé, měnit třídy, tím pádem bude zažívat různé poslechové situace apod.

Nyní problémy s poslechem nemá?

V některých situacích má, samozřejmě. Třeba, když jsou ve frontě na obědě, všichni řvou a ještě hraje rozhlas, tak neslyší. Někdy říká, že ho bolí hlava. Jednou si proto implantát sundal a položil na tác vedle talíře! Ale jinak si Lukáš dává na implantát pozor, myslím, že je velmi uvědomělý. Řešili jsme i možnost druhého implantátu, ale ten nechce.

Jak se ke kochleární implantaci syna stavěli vaši neslyšící rodiče?

Byli to právě oni, kteří mě hodně přesvědčovali, ať do toho jdeme. Táta mi řekl: „Jsem rád, že Lukáš se narodil do doby, kdy to jde.“ Nyní jsem to já, kdo povzbuzuje své rodiče – aby na Lukáše ukazovali znakovým jazykem, aby mu představili komunitu neslyšících. Teď, v 11 letech, už Lukáš dobře ví, že děda s babičkou komunikují znakovým jazykem. A můj slyšící syn Kryštof, tomu je sice jen pět let, ale hned pochopil, že děda s babičkou neslyší a vůbec ho nenapadne na ně mluvit. Nebo na bráchu, když je ve sprše. Legrační bylo, když se mě tuhle Kryštof  ptal, odkdy děda s babičkou neslyší? Odjakživa? Prý myslel, že když já jsem byla malá, tak slyšeli.  

A jaké to bylo, když jste byla malá?

Vyrůstala jsem se svojí o čtyři roky mladší sestrou. Naši neslyšící rodiče byli v duchu tehdejší doby vzděláváni v ústavních zařízeních, ve školách pro sluchově postižené, takže od svých 4 let pobývali na internátě. Až nyní, v dospělosti, když sama mám děti, si uvědomuji, jak velký deficit měli, co se týče jejich vlastního rodinného života. Ale oni nám to se sestrou bezmezně vynahradili. Byli neuvěřitelně schopní zajistit nám krásné dětství a přirozené podmínky v rodině, takže jsme si to s nimi moc užily. Přístup mých rodičů k naší výchově však také částečně odpovídal duchu doby. Tehdy, bohužel, mívali slyšící prarodiče snahu pomáhat svým dospělým neslyšícím dětem s výchovou jejich slyšících dětí, byl v tom jakýsi „ochranitelský pud“. I naši prarodiče byli takoví. Velmi mým rodičům zasahovali do naší výchovy. Jako bychom já, sestra a rodiče byli jejich čtyřmi dětmi.

Vzpomínáte si, jak to na vás jako na dítě působilo?

Nebylo mi tehdy příjemné, když babička s dědou rodiče před námi za něco peskovali, snižovalo to autoritu rodičů. Ale zase musím říct, že my jsme se sestrou většinou stály na straně mámy a táty, což mezi námi vytvářelo jakýsi spiklenecký vztah. Prostě bylo jasné, že toto se dědovi s babičkou říkat nebude (smích). Rodiče si toho byli vědomi a myslím, že to posílilo jejich rodičovské sebevědomí. Dnes říkají: „My měli takové štěstí, že jste byly dvě vzorné dcery a vyrostly jste ve slušné bytosti.“

Komunikovali jste doma znakovým jazykem?

Ano, ale rodiče tehdy pod tlakem doby, která znakový jazyk ve vzdělávání zakazovala, neměli dost sebevědomí, aby nám ho předali v jeho ryzí podobě. Ale zapojovali se jinak jako rodiče všude, kde mohli. Já třeba jako dítě chodila do pěveckého sboru. Naši nevynechali jediný koncert. Sice nic neslyšeli, ale seděli v první řadě, aby viděli. Táta fotil a máma šila kostýmy pro celý náš sbor, pro 45 členek! To je přesně to, čemu se dnes říká inkluze (smích)! Ale na některé věci jsme byly samy…

Třeba?

Třeba ve škole. Naši samozřejmě nebyli negramotní, ale neměli dobrou češtinu. Nedávno jsme vylovily se sestrou notýsek, kam psala učitelka rodičům vzkazy domů. Byla tam stránka, kde bylo napsáno PROFESE a dvojtečka. Maminka to dole podepsala, ale nevyplnila. Nevěděla, co tam má napsat. Víte, ta nejistota, že něco není v pořádku, ve mně dodnes trochu zbyla. Ty pohledy ostatních lidí… Pamatuji si to. Něco jako: „Jejda, ty holky jsou na to samy.“ Moc nám to neusnadňovali.  Nebyla v tom zloba, neochota respektovat „jinakost“, ale doba tehdy naší situaci nepřála.

Měli by se podle vás slyšící rodiče neslyšících dětí učit znakový jazyk?

Ano. A významně je v tomto názoru podporuji. Kromě práce na fakultě působím v AUDIO-FON Centru Brno a pravidelně přicházím do kontaktu s rodiči a neslyšícími dětmi, jejichž vývoj komunikačních schopností není v souladu se skupinou slyšících vrstevníků. Musím říci, že investice rodičovské energie v raném věku dítěte se vyplatí. Na stejné misce vah, jako je kompenzace sluchové vady, musí být i rozvoj komunikace. Převážná většina rodičů, jejichž neslyšící děti máme v péči, je slyšící a u každého trvá jinak dlouho, než pochopí potřebnost znakového jazyka. Nejprve se potýkají s přijetím dítěte jako takového. Říkat jim hned na začátku, že mají jít do kurzů znakového jazyka, podle mě není vhodné, ale od počátku je ke znakovému jazyku směrujeme. To, že AUDIO-Fon centr je zdravotnické zařízení, neznamená, že tam ke znakovému jazyku není respekt. Rovněž jsme v úzkém kontaktu s kolegyněmi z Centra pro dětský sluch Tamtam a v přístupu k rodičům a dětem se snažíme být v souladu. Jako velmi přínosné a vhodné vnímám i propojení se studenty na fakultě. Můžeme zabezpečit, že řada studentů dochází v rámci praxe do rodin a pomáhá jim s rozvojem komunikace.

V určité době jste působila také jako tlumočnice znakového jazyka. Tlumočíte někdy i dnes?

Ne, nikdy jsem se necítila být profesionálním tlumočníkem. Snažila jsem se jen naplnit očekávání, tlumočila jsem v přirozeném důsledku prostředí, ze kterého jsem vzešla a také té doby – 90. léta, později novelizace zákona a tak dále. Prostě jsem se k tlumočení nachomýtla. Ale cítila jsem, že je pro mě čím dál víc zatěžující oddělit osobní zkušenost a také citovou stránku od pouhého tlumočení. Vždy jsem byla vtažena do situace a měla jsem tendenci pomáhat neslyšícímu, plnit funkci ochránce v případě, že jsem viděla, že je v komunikační situaci ztracený a potřebuje pomoct.

Někteří zástupci komunity neslyšících jsou proti kochleárním implantátům. Obávají se, že by mohly ohrozit znakový jazyk a vést k úpadku kultury neslyšících. Vy jste v komunitě neslyšících vyrostla. Setkala jste se s nějakou negativní reakcí, když jste se rozhodla implantovat syna Lukáše?

Ano, s negativní reakcí některých neslyšících jsem se osobně setkala.  Nemám nic proti tomu, když neslyšící nechtějí nechat implantovat svoje dítě. Ale měli by také respektovat jiný názor. Nyní už dospívají implantované děti neslyšících rodičů. Plnohodnotně komunikují ve znakovém jazyce a jsou součástí komunity neslyšících. Takže mezi námi brzy vyrostou prostředníci mezi oběma světy.  Že se někdo narodil jako neslyšící, ho ještě nepředurčuje k tomu, aby se stýkal jen s neslyšícími. A naopak.   

Jste autorkou a spoluautorkou přes 20 odborných publikací. Mimo jiné jste se zabývala nástroji pro hodnocení úrovně komunikačních dovedností dětí s těžkým sluchovým postižením v raném věku. Jaké nástroje to například jsou?     

Máme a používáme nástroje pro hodnocení sluchového vnímání. Třeba škála pro posouzení sluchového vnímání IT-MAIS od společnosti Advanced Bionics nebo LittlEARS od společnosti MED-EL a jiné (pracovnice rané péče CDS Tamtam k tomuto hodnocení dlouhodobě používají materiál Integrované vývojové škály – pozn. red.). Ale chybí vhodné nástroje pro hodnocení úrovně slovní zásoby dítěte, hodnocení jeho celkového jazykového rozvoje, myšlení apod. Dítě je třeba chytré, ale když mu chybí jazykové prostředky, jak se má vyjádřit, jak se má vzdělávat? Obecně musím říct, že podle mě doposud nemáme tolik nástrojů, abychom všichni specialisté, kteří děti hodnotíme, hovořili stejným jazykem, tedy logopedi, surdopedi, pracovníci speciálně pedagogických center a další. Je třeba více sdílet informace.

PhDr. Radka Horáková, Ph.D., pracuje jako logopedka v AUDIO-Fon centru Brno a na část úvazku jako odborná asistentka na Katedře speciální a inkluzivní pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.  Několik let zde působila také ve Středisku Teiresiás  jako tlumočnice znakového jazyka. Vyučuje předměty surdopedie, sluchová protetika, raná logopedická a surdopedická intervence a další. Vystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity a v roce 2006 zde obhájila disertační práci Analýza tlumočnických služeb pro sluchově postižené. V akademickém roce 2011/2012 absolvovala díky Fulbright Masarykovu stipendiu studijní pobyt na washingtonské univerzitě v Seattlu v USA (Department of Speech and Hearing Sciences), což významným způsobem ovlivnilo její další směřování v oboru.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: archiv Radky Horákové