Facebook YouTube Instagram

Maminka má stejnou cenu jako dítě

22. března 2018

Práce na rodinné mapě spojuje každého s jeho původní rodinou a pomáhá mu odhalit zdroje jeho životní energie, ale také konfliktů, hněvu a bolesti v rodině. Rozhovor s Mgr. Klárou Konvalinovou a Mgr. Ivou Rainerovou.

Řekne-li se rodinná mapa, představím si rodiče s dětmi na výletě. Zabloudili v krajině a sklánějí se nad mapou, která jim pomáhá jít dál… Jak moc je moje vize odlišná od rodinné mapy coby terapeutické techniky?

Iva: Myslím, že je to velice dobrý příměr, protože rodina, která za námi přijde, většinou nějakým způsobem bloudí a mapa jí může ukázat směr. Často říkám, že mapa je skládačkou. Člověk k terapeutovi přichází s obrazem nebo se střípky obrazů a terapeut se snaží skládačku doplnit, aby našel další střípky, nebo aby přeskládal obraz tak, že se bude klientovi nejen líbit, ale může z něj i čerpat a být na něj hrdý. Z pohledu klienta se na mapu mohu podívat jako na nástroj, který mi ukáže, kde jsou v rodině nějaké uzlíky, ale také se mohu podívat na to, co v rodině funguje a pomáhá jí růst.

S rodinnými mapami pracují také sociální pracovníci. K čemu slouží tato technika jim?

Klára: Rodinná mapa je jednou z technik transformační systemické terapie. Zakladatelkou tohoto modelu je Virginia Satirová – techniku vymyslela, začala používat a její žáci ji pak rozvedli. My tento terapeutický nástroj v současné době předáváme sociálním pracovníkům na kurzech a oni ho používají při sociální práci. Dává jim pohled na rodinnou anamnézu a proměňuje se zároveň v nástroj diagnostický.

Co se do mapy zakresluje?

Iva: Jsou tam faktické údaje jako datum a místo narození, povolání, vzdělání, víra, národnost a tak dále. Potom je tam hlubší pohled, zde jsou vztahy, zvládání stresu apod. Faktické údaje jsou společné všem, ale každý člen rodiny může rodinu subjektivně vidět jinak, například jaké jsou mezi nimi vztahy, jaké kdo má vlastnosti, to je subjektivní. Někdy se stane, že přijdou dva lidé z jedné rodiny, oba dají svůj pohled – a vy máte pocit, že každý žije někde jinde.

Kdo všechno má být u toho, když se mapa tvoří?

Klára: Když se tvoří mapa s klientem v terapii, většinou pracujeme s jedním z členů rodiny. Při sociální práci, kde mapu používají jako nástroj sociální pracovníci, si oni sami zakreslují svůj vlastní, subjektivní pohled na rodinu, čeho si v ní všimli, jak oni vnímají vztahy v rodině.

Jaké základní principy při práci s mapou by měl terapeut dodržovat?

Iva: Respekt, citlivost a otevřenost. Terapeut by měl respektovat to, co klient říká, jeho možnosti, ale i sám sebe. Měl by být otevřený ke klientovi i k sobě. Klient má právo na to, mít svůj vlastní pohled, je to realita, kterou žije, ačkoli terapeut může mít jiný pocit.

Klára: Je důležité naučit se přijímat obraz klienta tak, jak ho klient sám vnímá, i když jako terapeut si mohu myslet něco jiného. Třeba dítě v pubertě může mít pocit, že ho rodiče nemají rádi, že jsou blbí – a je to úplně přirozené a legitimní, že dítě to takto vnímá.

U rodičů, kterým se narodí dítě s handicapem, se mohou objevit skryté pocity viny, selhání, negativně to potom ovlivňuje jejich rodičovství a vztahy v rodině vůbec. Jak pomoci takové pocity rozkrýt?

Iva: Jednou z věcí, kterou může právě i mapa ukázat, je naše představa o roli správné ženy, muže, matky, manželky… Když klient přijde a přinese nám svou představu o tom, že v této roli selhal, protože se mu narodilo dítě s postižením, dá se s tím pracovat. Dá se pracovat i s přijetím toho, že tato situace nastala.

Klára: V tuto chvíli je důležité ze strany terapeuta projevit hodně respektu, protože někdy je to velmi obtížné přiznat si pocit, že se třeba zlobím na své dítě (… ono mě zatěžuje, mám chuť vrátit čas, nebo vrátit dítě…). To přiznání je první krok, těžký okamžik. Přitom jsou to úplně běžné a normální pocity každé mámy a každého táty, kterým se postižené dítě narodí. Hodně z nich to zažívá – a pocit selhání mohou mít právě z toho (… narodilo se mi postižené dítě a já k němu, chudákovi malému, ještě navíc cítím negativní pocity a vlastně ho nechci…).

Jak rodičům pomáháte se tohoto pocitu zbavit?

Iva: My, lidé, máme očekávání, od sebe, od svých dětí, když se nám narodí. A máme představu, co od nás očekává okolí, i naše dítě. S tím se dá pracovat.

Klára: Důležité je také podívat se na naše touhy, protože za tím, že cítím negativní emoci ke svému dítěti, bude pravděpodobně nějaká moje nenaplněná touha. Ať už je to touha po uznání, respektu nebo po přijetí sama sebe (… mám problém sama sebe přijmout, když jsem přivedla na svět dítě s postižením…). A na této touze vůbec nic negativního není.

Jenže nenaplněné touhy maminek dětí s handicapem jdou trošku stranou, ne? Matka se naopak plně soustředí na dítě, které pozornost potřebuje, aby prospívalo a rozvíjelo se.

Iva: Já vám položím hnusnou otázku: Myslíte si, že maminka má menší cenu než její postižené dítě?

Ne, to si nemyslím…

Iva: No vidíte, ale to je přesně to, co si matky někdy myslí. Je třeba přijmout to, že mám jako maminka stejnou cenu jako dítě.

Dáváte maminkám třeba nějaký návod na to, jak si uspořádat denní režim, aby si v něm našly čas i na sebe či další členy rodiny?

Klára: Veškeré jednoduché návody na to, jak rozdělovat pozornost v rodině, selhávají na tom, že maminky nevěnují pozornost svým potřebám. Jejich fokus je zaměřen na postižené dítě a ony často nevidí ani potřeby ostatních členů rodiny, natož svoje. Je třeba pomoci jim naučit se respektovat nejen dítě, ale i sebe, svoje hranice. Jedné maminky postiženého chlapečka jsem se třeba zeptala, co dělá pro sebe. Myslela si, že jsem se zbláznila. Ale já jsem byla vytrvalá. Ona pak přišla na to, že když si večer uvaří čaj a sedne si na pár minut s knížkou ke stolu, že jí to strašně pomáhá, aby druhý den zvládla péči o dítě.

Chápu, že péče o dítě s postižením bere rodičům hodně sil, je to stresující.

Klára: Ano, ve stresu máme tendenci žít v módu přežití a v tu chvíli musíme vydávat mnohem více energie. Ale je těžké žít dlouhou dobu v pozici přežití. Rodiče často mají pocit, že všechny zdroje musí věnovat dítěti. Jenže, obrazně řečeno, když se rodič vyčerpá, dítě nepřežije. Používáme příměr z letadla – tam je instrukce, co dělat, když padá letadlo. Kdo si první nasazuje kyslíkovou masku? Nejprve rodič, až potom dítě. Jedině když budu o své zdroje pečovat, dočerpávat energii, budu jich mít dost i pro dítě.

Proč je vlastně důležité, aby rodina znala síly, které ji pohánějí?

Iva: Jestliže si člověk uvědomí, jaké má zdroje, dává mu to obraz o něm samotném a může to posílit jeho sebeúctu, jeho vnímání sebe sama.

Nejen u maminky, ale i u dítěte se může projevit únava. Jak odhalit jeho zdroje, co ho baví, nebo naopak unavuje, když ještě neumí s rodičem komunikovat?

Iva: Když si rodič s dítětem hraje, společně s ním dělá nějakou aktivitu, tam všude jsou zdroje dítěte. A když se rodič naučí je vidět, uvědomí si, že dítě nemusí ani mluvit, a ty zdroje mu nabízí, protože pomáhají dítěti věci zvládat a postavit se jim.

Klára: Ten zmíněný šálek čaje a knížka, to byl příklad vnějšího zdroje, ale my máme celou řadu vnitřních zdrojů, jsou to naše vlastnosti, schopnosti, dovednosti… A nemusíme si představovat jen samé nóbl věci… (smích). Pro dítě může být úžasným zdrojem třeba vztek – dá jím rodiči najevo nespokojenost, že se něco děje, že ho táta s mámou tlačí do něčeho, do čeho se mu nechce apod. Nebo naopak úsměv, gesto, mimika. I když dítě zatím nemá dovednost se dorozumět, jsou tyto neverbální projevy jeho způsobem, jak nám sdělit, zda je mu dobře.

Některé mapy nahlížejí i do historie rodiny. Co když lidé nemají chuť se vracet ke svým kořenům, projevují nedůvěru?

Klára: Je důležité v prvé řadě respektovat klienta. Mapa je „jen“ nástroj. Má velkou výhodu, že v rychlosti zanese velké množství informací. Ale jakmile by se člověku do toho nechtělo, pravděpodobně mu něco brání, strach, obavy… Můžeme mu nabídnout jinou cestu, jak problém zpracovat. Někdy stačí ujištění. Lidé mají představu o terapii, jak ji znají z filmů. Třeba jeden klient se ujišťoval, zda terapie neznamená, že když půjdeme do historie jeho rodiny, budeme tam hledat, co dělali jeho rodiče špatně.

A co tam tedy hledáte?

Iva: No, my se naopak většinou snažíme podívat na to, co rodiče dětem z velké lásky předali, tedy to, co je dobře. Proto hned na začátku dáváme ujištění, že náš názor je ten, že rodiče dělali to nejlepší, co uměli, a my z toho budeme vycházet. Nejsme tu od toho, abychom je soudili a hledali na nich chyby.

Jaké problémy je možné pomocí mapy řešit?

Iva (se smíchem): Já bych řekla, že se dá s mapou řešit všechno.

Klára: Každá mapa má směřovat k tomu, co v rodině funguje, jaké má zdroje, co je podpůrné – a posílit to, a také pomoci změnit to, co nefunguje. My, jako dospělí, již můžeme dělat rozhodnutí. I když jsem se například ve své původní rodině naučila nějaké rodinné pravidlo, tak pokud mi nevyhovuje, mohu se rozhodnout ho změnit.

Iva: Často si v sobě nosíme obrazy, které jsme si udělali před x lety, ale když na ně dokážeme pohlédnout současnýma očima, může nám to pomoci vidět věc jinak.

Myslíte, když třeba dospělí ustrnou v názoru, který si vytvořili v dětství?

Klára: Ano, spoustě lidí to může pomoci posunout se dál… Například pokud ustrnou ve zmíněném pubertálním pohledu na rodiče. Je jim padesát a stále nechápou, jak takoví pitomci jako jeho rodiče mohli mít tak úžasné dítě, jako je on…

Iva: Anebo naopak se stává, že člověk má i v dospělosti pocit, že ho rodiče dostatečně nemilovali a touží po tom, aby ho konečně uznávali, aby ho tatínek pohladil, vzal na klín – a tatínek už je padesát let po smrti. A ten člověk pořád poslouchá, pořád dělá věci tak, jak od něj ostatní očekávají, protože co kdyby náhodou mu tatínek dal to uznání…

Co když dospělí lidé ani po smrti svých rodičů na ně nedokážou vzpomínat v dobrém? Jak je zbavit negativního postoje, který může komplikovat jejich současné vztahy?

Iva: Tady zrovna může být mapa užitečná. Člověk má třeba nějaký obraz o svém otci a v mapě je zakresleno, jaké měl otec koníčky. A on může zjistit, že ho oslovují. Pracuje se i s pohledem na vlastnosti. Nevytváříme otce-démona, ale ukazujeme, že i on byl lidský, že měl také dobré vlastnosti. Ptáme se na okamžiky, kdy mu s ním bylo dobře.

Proč je důležité mít pozitivní vztah k rodičům?

Klára: Přirozené je, že sami sebe vnímáme jako pokračování svých rodičů. Z půlky jsem moje máma, z půlky můj táta. To jsou geny, které jsem dostala. A když budu mít, dejme tomu, v rodině alkoholika, mohu si myslet, že jsem předurčena k tomu, abych také pila alkohol. Nebo naopak, budu se prát s tím nikdy se nenapít alkoholu, protože mám nějaké pravidlo… Nepřiblížím se ke svým dětem, abych jim neublížil tak jako táta mně apod. Posune to moji citlivost v tomto směru. To, jaký mám vztah k rodičům, tvoří i pohled na mě samotnou.

Existují různé druhy map. Pracuje se i s třígeneračními, které sahají až k praprarodičům. Takové údaje musí být těžké získat. Kdy je žádoucí doprovodit klienta tak daleko do rodinné historie?

Iva: To je proces, který se jmenuje rodinná rekonstrukce. Klient se s terapeutem rok připravuje, sbírá materiály, často musí do archivu. Potom dá svůj příběh k dispozici. Pozve si lidi, kteří se procesu účastní jako herci kousků jeho příběhů. Terapeut hledá, kde je v tom příběhu konkrétní rodiny nějaký zádrhel, který by mohl mít dopad na klienta. Vymodeluje to s pomocí účastníků a potom s tím pracuje, mírní dopad problému na klienta.

Nepřipomíná třígenerační mapa trochu rodokmen?

Klára: Zpočátku, když začínám tvořit strukturu mapy, opravdu vypadá jako docela obyčejný rodokmen – hledám, jak se jmenoval můj prapradědeček, kolik měl sourozenců apod. Ale mapa nabízí mnohem hlubší pohled, jehož nedílnou součástí je například i dopad historického kontextu. Toho, že naši prarodiče či praprarodiče zažili války, změny režimů. Má to obrovský vliv na to, jak v současnosti žijeme my. Jaká máme rodinná pravidla, přesvědčení… Z historického kontextu vychází spousta věcí. V židovské komunitě se dodneška mluví o fenoménu tzv. druhé a třetí generace s lidmi, kteří sami nezažili holokaust, ale přesto nesou pořád následky.

Iva: A co se týče dalších účastníků rodinné rekonstrukce, těch, co mají role herců – pokud nepocházejí odjinud, může dopad historického kontextu na jejich rodinu být hodně podobný. I oni si v terapeutickém procesu nacházejí svoje, hodně si toho sami odpracovávají. A ani nemusí hrát, stačí, když jen sedí a poslouchají.

Takže proces působí terapeuticky i na ty, kteří ho jen sledují?

Klára: Ano. Člověka, který poslouchá o něčí rodině, to zákonitě vede k myšlenkám, jaké to měl on doma. A to nejen při rodinné rekonstrukci. Stalo se mi, že jsem mluvila na jedné konferenci o domácím násilí a několik žen se tam rozplakalo, protože jsem mluvila o věcech, které důvěrně znaly. A začaly mluvit o sobě. Přitom to byly odbornice, ženy, které zároveň pracují s klienty. Každý má za sebou své maminky, tatínky, babičky. Nejsme schopni se oddělit od svého rodinného kontextu. Jak já vždycky s oblibou říkám, sluníčko nás z pařezu nevytáhlo.

 

Mgr. Klára Konvalinová – terapeutka, lektorka. Zabývá se individuální, párovou a rodinnou terapií, pracuje s dětmi i s dospělými. Má zkušenosti s prací s rodinami v rozvodu, s tématikou domácího násilí a dalšími sociálně rizikovými jevy. Je lektorkou sebezkušenostních programů pro laickou i odbornou veřejnost. V současnosti je ředitelkou společnosti Triadis.


Mgr. Iva Rainerová – terapeutka, lektorka a psycholožka. Zabývá se individuální, párovou, rodinnou a skupinovou terapií, pracuje s mládeží a dětmi ohroženými sociálním vyloučením, má zkušenosti z práce s dětmi z dětských domovů, pěstounskými rodinami a rodiči. V současnosti působí v obecně prospěšné společnosti Triadis, která nabízí péči o rodiny, prevenci sociálně rizikových jevů a akreditované kurzy celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách.

 

Připravila: Lucie Křesťanová, autorka je šéfredaktorkou časopisu Dětský sluch

Foto: Autorka a Pixabay.com


Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.