Díky všem našim dětem, ať už jsou kdekoli

S vaším jménem se pojí organizace Dlouhá cesta. Kam vede a koho na ní provázíte?

Hezky jste se zeptala, kam vede... Měla by vést k přijetí toho, co nelze změnit. K nalezení síly a odvahy vyjet z kruhového objezdu smutku a bolesti. Na cestě nacházet znovu vztah k sobě a proměnit vztah ke svému dítěti. Bez lítosti, sebeobviňování a hořkosti.

Na této cestě jsme průvodcem rodičů po ztrátě dětí v jakémkoli věku a z jakékoli příčiny a naši pomoc využívají i ostatní členové rodiny a blízkého okolí. Poskytujeme podpůrné aktivity, které jsou založeny na laickém sdílení a profesionální podpoře.

Do skupiny aktivit, které jsou založeny zejména na laickém sdílení, patří například individuální laické provázení, svépomocná skupinová setkání, rekondiční pobyty, předvánoční vzpomínková akce Zapalme svíčku a proměny pokojíčků pro sourozence. A svým způsobem sem patří i divadelní představení Budu všude kolem tebe. V přípravě a organizaci těchto aktivit nám pomáhají dobrovolníci, což jsou z velké části rodiče, kteří ztrátu dítěte zažili.  Dlouhá cesta jim v určitém období pomohla, tak i oni chtějí pomoci dalším rodinám.

S kým ještě spolupracujete, kromě dobrovolníků?

I laická a dobrovolná podpora musí mít svá pravidla a podporu profesionálů. Proto spolupracujeme s psychology, psychoterapeuty a dalšími odborníky z pomáhajících profesí, se kterými přípravu konzultujeme. Zajišťují nám garanci a supervize.

Z podpory, kterou ve velké míře zajišťují odborníci, bych ráda zmínila projekt Vědomý zármutek, který běží druhým rokem díky finanční podpoře Evropského sociálního fondu. Troufám si říci, že to je ojedinělý projekt v rámci Evropské unie a jsem nesmírně ráda, že se nám ho podařilo zahájit.  Byli jsme dojati nad zpětnými vazbami, které jsme s lektory kurzu při závěrečném setkání první skupiny pročítali. Za všechny si dovolím jednu z nich citovat:

…Vstoupit do života lidí tak zoufalých, jako jsme my, vyžaduje odvahu, vědomé vnitřní rozhodnutí a odhodlání. Ukázali jste mi, že osobní, vnitřní nejniternější pocity a prožitky prozkoumáme, když se jim důkladně, dlouze a vědomě věnujeme…

Podporu pro druhou skupinu účastníků – pozůstalých rodičů, sourozenců či prarodičů, zahajujeme letos v září a třetí skupinu plánujeme otevřít v létě 2020. Účastníci se scházejí jedenkrát za měsíc nad tématy, se kterými se v období truchlení nejvíce potýkají a mezi setkáními mají možnost čerpat individuální terapeutickou či poradenskou podporu.

Věřím, že velkou podporou zejména v prvním období jsou i naše weby www.dlouhacesta.cz a www.prazdnakolebka.cz, kde jsou kromě aktuálních a edukačních  informací sdílené příběhy, láskyplné vzpomínky i výpovědi o tom, co rodičům v těžkých chvílích nejvíce pomáhalo.

Kromě pomoci rodinám nabízíme i podporu odborníkům z pomáhajících profesí. Více než tři roky pořádáme v rámci projektu Prázdná kolébka e-learningové kurzy Péče o rodiče po perinatální ztrátě, kterými prošlo kolem dvou set zdravotníků z Fakultní nemocnice Ostrava, Fakultní nemocnice v Olomouci a v současné době probíhá proškolování zdravotnického týmu v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí. Zároveň tento kurz jednou až dvakrát ročně otevíráme i pro odbornou veřejnost z celé republiky.

Jaké máte ohlasy na vaše skupinové programy? Co rodičům dávají? 

Skupinové programy mají největší přínos v tom, že se potkají lidé s podobnou životní zkušeností.  Jednak ve skupině cítí bezpečné prostředí, ve kterém mohou mluvit o všem, co v důsledku ztráty dítěte prožívají, do jakých situací se dostávají. Aniž by měli pocit, že někoho obtěžují. Je pro ně velmi úlevné slyšet ostatních, že pocity, emoce, zkušenosti ostatních jsou podobné jako ty jejich. Tím jak mluví a poslouchají, začínají nabývat ztracenou sebedůvěru, postupně v sobě ukotvují ztrátu jako trvalou. Zároveň se  navzájem  inspirují, když mluví o tom, jak se jim podařilo zvládnout např. těžkou komunikační situaci v rodině či zaměstnání, Nebo když se podělí o to, jak uspořádali vzpomínkovou akci na památku svého syna či dcery. I tady si dovolím uvést jednu větu ze zpětných vazeb Vědomého zármutku: …Poprvé jsem tu měla mezi vámi pocit, že si nemusím na nic hrát, nemusím nasazovat žádnou masku, že prostě můžu být taková, jaká jsem. Tahle zkušenost pro mě byla nejcennější…

Vyhledávají vaši pomoc častěji ženy než muži?

Častěji ženy. Není to proto, že by muži truchlili méně, ale mají jiné projevy a potřeby, zejména potřebu sdílení. A taky formu sdílení. Jsem si vědoma, že činnost  Dlouhé cesty oslovuje spíše ženy. Některé muže odrazuje představa sezení v kruhu, kde je většina žen, které si povídají o pocitech. V našem případě o pocitech a prožívání v té nejtěžší životní situaci. V projektu Vědomý zármutek máme několik párů, za což jsme velmi rádi. Díky tomu, že tam nejsou osamoceni, a navíc vždy jeden z lektorů je muž, si myslím, že se tam cítí dobře a bezpečně.

Sama jste se musela vyrovnávat se ztrátou dítěte. Co bylo pro vás nejtěžší a co vám naopak nejvíce pomohlo? 

Teď v září to je šestnáct let, co Ondra zemřel. V každém období mi pomáhalo něco jiného. A s odstupem času se mi mění i pohled na to, co mi vlastně opravdu pomohlo. Zpočátku mi  pomáhalo to, že jsem měla ve svém okolí maminky z nemocnice, kterým zemřely děti ve stejném roce jako Ondra, a hodně jsme byly spolu v kontaktu. Pak knížka od Senecy, část Útěchy pro Marcii, kterou jsem si četla pořád dokola. Fyzické cvičení, psaní deníku, básniček. Návrat k tomu, co jsem ráda dělala v dětství jako malá holka. Založení Dlouhé cesty a kontakt s dalšími rodiči. A určitě i nová láska a nové mateřství.

V posledních letech mi pomáhá jóga, a to nejen  fyzické cvičení. Pomáhá mi pracovat se strachem, který mi vstoupil do života před jedenácti lety společně s narozením syna Tomáška, a který mi  občas  vztah s ním komplikuje. Učím se vnímat,  že všechno, co se děje, je v pořádku, i když to probíhá naprosto jinak, než bych si přála.  Učím se, jak zastavit rozmotávající se klubíčko myšlenek, co všechno se může stát. Zároveň v józe vidím velký potenciál, jak  pracovat se zármutkem.

A čím dál tím více tím mi v těch smutnějších chvílích dělá dobře příroda. A čas věnovaný výhradně a vědomě Ondrovi. Láskyplné a kreativní vzpomínání. Někdy mívám pocit, že se mi po šestnácti letech ze života vytrácí.

Existovala tehdy specializovaná odborná pomoc pro rodiče v podobné situaci? 

Tenkrát jsem žádnou takovou pomoc neobjevila. Odbornou pomoc poskytovali psychologové či psychiatři v rámci své práce či praxe. Z odborné literatury jsem čerpala z knížky Poradenství pro pozůstalé od PhDr. Nadi Špatenkové. K založení Dlouhé cesty, která by měla být kromě pomoci rodičů i iniciací veřejnosti k zájmu o toto téma, mě podpořila PhDr. Ilona Špaňhelová.  Dnes už je situace lepší. Péče o pozůstalé (nejen rodiče) se stává součástí rozvíjející se dětské paliativní péče. Rozšiřují se možnosti vzdělávání v této oblasti. Profesionálové, kteří s rodiči přicházejí do kontaktu, si mohou doplňovat své znalosti a dovednosti v kurzech paliativní péče, krizové intervence, poradenství pro pozůstalé.

Zmínila jste představení Budu všude kolem tebe, které vypráví o životě po ztrátě dítěte a zrodilo se ve vaší hlavě. Mělo premiéru před třemi lety, a pokud vím, hrály v něm čtyři ženy, které samy přišly o dítě. Jak se vám s maminkami spolupracovalo? Co pro ně představení znamenalo?

Všechny maminky  jsem znala delší dobu, takže se mi spolupracovalo výborně. I když jsem s nimi v představení nehrála, byla jsem téměř na všech zkouškách a na divadelním soustředění na Sázavě. Myslím, že období zkoušení bylo pro nás pro všechny nezapomenutelnou etapou života v tom nejhezčím slova smyslu. Bavilo nás  být spolu, diskutovat, zkoušet scény, poznávat, jak vzniká divadelní představení. Byl to takový terapeutický balíček. Balíček sdílení, tvoření a splněného přání.

Kdo vám s uvedením hry nejvíce pomohl po umělecké stránce?   

Byla to Iveta Dušková, divadelní režisérka a ředitelka Divadla Kampa. Jsem jí za to nesmírně vděčná. Než jsme začaly zkoušet  a divadelně pracovat, půl roku jsme se s ní scházely a vyprávěly jí naše příběhy a prožitky. Je to nejen skvělá profesionálka, herečka a učitelka, ale i empatická, laskavá a odvážná žena. Z našeho vyprávění vytvořila scénář a  citlivě zkombinovala jednotlivé scény. A pak nás  i učila pohybovat se po jevišti, přirozeně mluvit a nehrát si na herečky, nebo nás učila „jako žehlit a jako věšet prádlo“ tak, aby to diváci poznali. A Petra Bílková. To je úkaz, renesanční osobnost. Výborná herečka a muzikantka. Zároveň umí skvěle kreslit a  pracovat se dřevem. Obě mají navíc smysl pro humor, takže přes smutné téma nebyla nouze o spoustu legrace.

Jaké byly ohlasy na představení? Kolik jich proběhlo? 

Jejda tak to spočítané nemám... Hrálo se nejen v Divadle Kampa, ale mnohokrát i mimo Prahu. Ohlasy, které se k nám dostanou, jsou plné vděku, ocenění a podpory. Většinou je zpětná vazba okamžitá. Jednak je znát už při hraní z hlediště a jednak se diváci se po představení chvíli zdrží a mají možnost si s herečkami popovídat. Vyprávějí svoje příběhy, sdělují pocity. Dostáváme i písemná poděkování. Na konci loňského roku bylo v jednom časopise představení uvedeno v žebříčku kulturních zážitků jako divadelní zážitek roku. Věřím, že má význam i pro odborníky, kteří přicházejí do kontaktu s pozůstalými rodiči a i pro diváky, kteří nemají tu zkušenost a koupili si lístek „náhodou“.

Četla jsem, že hra o truchlení nebyla tragická, že byla plná naděje a smíchu.  Co se vám honilo hlavou, když jste představení poprvé viděla "hotové", na jevišti před  diváky? 

Byla to euforie, že se všechno podařilo dotáhnout do konce, že to holky zvládly, že si diváci střídavě utírali slzy od pláče i od smíchu. 

Všechno v představení, každá chvíle, každé slovo, jsou pravdivé. A myslím, že  pro nás pro všechny tak trochu platí první věta, kterou říká Libuška Fáryová v představení úplně na začátku: „Odmalička jsem toužila hrát divadlo…“ A najednou jako velká stojíte na jevišti, máte pocity štěstí a radosti a zároveň víte, jaká cesta vás tam dovedla. Nedá se to popsat.

Do konce roku proběhnou ještě dvě představení –  v Mnichově Hradišti 18. října a 5. listopadu v Divadle Kampa.

Plánujete vznik dalšího podobného představení nebo knižního zpracování tak těžké životní situace, jakou je ztráta dítěte? 

Představení už ne. Líbilo by se nám mít pod Dlouhou cestou divadelní minisoubor, ale to by chtělo, aby členové byli místně co nejblíže k sobě, což je u nás problém.

A knížek s tématem ztráty dítěte už  několik existuje. Takže se sama sebe ptám, jestli bychom tu knížku dokázali napsat tak, aby byla co nejvíce podpůrná, v něčem jedinečná. Něco mi občas v hlavě zarezonuje, poznámky si dělám. Takže kniha je ve fázi přemýšlení o její formě, významu a dělání poznámek.

Mám moc ráda dvě knížky, které nejsou primárně o ztrátě dítěte,  ale ztráta dítěte je součástí příběhu – života postav.  Obě jsem četla ještě v době, kdy jsem netušila, jaká životní zkouška mě potká. A myslím, že by si obě zasloužily filmové zpracování.

První se jmenuje  Krev mé krve. Je o bezpodmínečné mateřské lásce. Četla jsem ji poprvé, když mi bylo dvacet a dodnes mě ten příběh i styl, jakým je napsaná, fascinuje.

A  druhou knížkou je Doktorka z domu Trubačů. Je o české lékařce Vlastě Kálalové, která založila nemocnici v Bagdádu, vrátila se do Čech a na konci války ztratila během chvíle obě děti i manžela. Je to neskutečný životopisný příběh.

Krev mé krve si umím představit jako minimalistický nízkorozpočtový film. Doktorku z domu Trubačů jako světový velkofilm, něco jako Vzpomínky na Afriku. Tímto vysílám oba náměty do světa (smích).

Chtěla byste něco vzkázat rodičům, kteří mají za sebou ztrátu dítěte?

Všem rodičům, kteří zrovna prožívají nebo nedávno prožili tuto bolestnou zkušenost, bych ráda dodala odvahy, aby se nebáli otevřeně mluvit o tom, co prožívají. Aby si dokázali říci o pomoc a podporu a zároveň byli shovívaví k rozpačitosti okolí. Aby se nebáli smutku. Často uvolní kohoutek živé vody s léčivou tvořivostí a k novému láskyplnému vztahu k dítěti.

A přála bych jim, aby měli vždy někoho nablízku, kdo jim pomůže brečet, ale i dojít na nákup. Aby se dokázali orientovat v tom, co všechno taková událost může ovlivnit a neostýchali se poradit s odborníky, kontaktovat Dlouhou cestu, setkat se s ostatními rodiči.

A samozřejmě bych jim nejvíce přála, aby JEDNOU přišla chvíle, kdy si sednou u kávy nebo sklenky vína a budou si naprosto jisti, že žijí dobrý a plný život. I díky všem našim dětem, ať už jsou kdekoli.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: archiv Martiny Hráské