Spokojeného života docílíme, když spolu budeme trávit čas a komunikovat

Soňa Procházková působí jako psychoterapeutka dětí, párů a rodin, a to hlavně v tématech s psychosomatickým kontextem. V Hradci Králové nabízí konzultace osobně, ale pracuje i online. Tvrdí o sobě, že má talent hledat v dětech to dobré a nalézat opory v křehkém partnerském vztahu. Vedle poradenství realizuje kurzy, webináře, přednášky a nabízí meditace. Každoročně pořádá v Hradci Králové konferenci přístupnou také neslyšícím.

Líbí se mi váš vzkaz na blogu, že nikdy není pozdě začít dělat změny. Znamená to, že i v seniorském věku lze uskutečnit změnu, na kterou jsme předtím třeba neměli dostatek odvahy?

Ano, s tím souhlasím na sto procent. Dle mé zkušenosti jsme jako lidé připraveni dělat zásadní změny v různých obdobích života. Naše zážitky, psychická odolnost, připravenost, schopnost sebereflexe a mnoho dalšího předurčují, kdy se posuneme o kousek dál v poznání sama sebe. To, že mám zájem a chci věci změnit, upravit a vylepšit ještě neznamená, že se mi to podaří. Musím k tomu mít ty správné podmínky, kolem sebe konkrétní lidi a projít určitými zkušenostmi. Tedy ano, i ve stáří je to možné.

Pracujete s dětmi i dospělými. Máte v péči i osoby s vadou sluchu, komunikující znakovým jazykem? Jak taková konzultace pak probíhá po komunikační stránce?

Ano, poskytuji konzultace osobám, jejichž jazykem je znakový jazyk. Při konzultacích je někdy přítomen tlumočník. Pokud jsem s neslyšícím já sama a není přítomen další slyšící účastník konzultace, pak tlumočníka nepotřebuji a konzultaci vedu přímo v českém znakovém jazyce. Profesionální tlumočení do znakového jazyka využívám v rámci přednášek, workshopů, ale také při spolupráci s mým neslyšícím manželem, který se někdy konzultací účastní jako spolu-konzultant, převážně při párových konzultacích. Pokud jsou přítomny osoby, jež ovládají znakový jazyk, preferuji komunikaci jen v českém znakovém jazyce. Pokud je potřeba komunikovat oběma jazyky, českým a českým znakovým, pak je přítomen i tlumočník. U mne není rozdíl v tom, co nabízím slyšícím nebo neslyšícím.

Soňa s manželem

Chápu. Konzultace s přítomností tlumočníka si umím představit, ale jak je to v případě meditací?
Probíhají naprosto stejně, pouze mají klienti po celou dobu otevřené oči a vnímají instrukce. Po zacvičení jsou schopni zažívat pocity klidu a uvolnění sami se zavřenýma očima. Je to praktika, která je vhodná naprosto pro všechny. U neslyšících využívám také hudbu. Někteří ji vnímají nebo vnímají alespoň její rytmus. Záleží na typu sluchového postižení. Pak je důležitý projev v českém znakovém jazyce. Má nespornou výhodu, že do něj lze zakomponovat melodii a jemnost, kterou přináší hudba slyšícím lidem. No a pokud jsem s klientem individuálně, pak lze využívat doteku. Je to velmi individuální. Pokud znáte webové stránky www.weblicko.cz, umíte si představit, že každý příběh je vizualizací pro děti s vadou sluchu a dají se do něj zakomponovávat léčebné prvky. Tak se pracuje i s meditacemi.  

Vrátím se ještě k vaší poznámce. Co jste myslela tím, že je váš manžel přítomen konzultaci?

Můj manžel prošel kurzem koučování, má za sebou přípravu na pomoc v krizové intervenci, jako posluchač se zúčastnil mnoha kurzů a zároveň jako aktivní účastník psychoterapie. Sám si se mnou prošel třináctiletou párovou a rodinnou psychoterapií a jako otec se setkává v konzultacích s naším psychoterapeutem. Navštěvoval mužské kruhy a má nyní své mužské průvodce jako je například MUDr. Lubomír Hadaš, Mgr. Jaroslav Novotný a Ing. Václav Chytil. V konzultacích mi je velkou oporou a jeho náhledy jako neslyšícího muže, otce a partnera, zároveň jako člověka, který zná konzultační procesy, jsou velmi cenné. Konzultuje i sám.

Manžel Soni Procházkové se synem

Vnímáte nějaké překážky pro vyhledání odborníka na duševní zdraví pro neslyšící?

Největší překážkou v této době je právě obava samotných neslyšících mít při konzultaci tlumočníka. Na straně slyšících odborníků, a to z jakéhokoliv konzultačního oboru, dosud přetrvává nedostatečná informovanost o tom, jak spolupracovat s tlumočníkem a neslyšícím. Vnímám, jak je mnohdy na svět neslyšících nahlíženo jako na svět, kde není možné vyjádřit vše tak jako ve světě slyšících. Rozumím tomu, jak tento názor vzniká a nezlobím se na ty, kteří si to myslí, ale není to pravda. Naučila jsem se, že je fajn to lidem vysvětlovat. Jde o sbližování dvou světů, které jsou v mnoha směrech opravdu rozdílné, přitom v mnoha zase tak stejné. Moc bych si přála, aby mezi slyšícími a neslyšícími bylo stále více lidí, kteří obě komunity propojí. Je tolik věcí, co se od sebe můžeme navzájem naučit. Vnímám to jako slyšící žena neslyšícího muže. Jako slyšící máma neslyšícího syna a jako slyšící psychoterapeut pracující se slyšící i neslyšící komunitou. Za mě je pro to potřeba mnoho sebereflexe, trpělivosti, informací z obou stran a otevřené komunikace. Neustálá práce na sobě, která nikdy nekončí! To, co v tomto pomáhá vždy mě, je začít u sebe.

Co nejčastěji řešíte ve své psychoterapeutické praxi v případě neslyšících dětí?

U neslyšících dětí je to zejména nedostatečně rozvinutá schopnost komunikovat o vnitřním světě. O světě emocí. O svých pocitech a tom, co se odehrává v jejich těle. Toto je však časté téma i u slyšících dětí. Domnívám se, že velkou roli hraje to, jak se s dětmi komunikuje nejen doma, ale i ve škole. Dětem s vadou sluchu stále chybí dospělí neslyšící, kteří by jim posloužili jako vzor pro komunikaci s ostatními týkající se jejich vnitřního prožívání.

Dospělí klienti s vadou sluchu potřebují dopomoci s jinými tématy?

Ve své praxi se setkávám se třemi stěžejními tématy. Prvním je zpracování časného odloučení od rodiny z důvodu pobytu na internátě, což může mít i následky narušeného attachmentu (selhání nebo naprostá absence citlivého a vnímavého pečovatele v raném dětství, pozn. red.). Dokonce existuje tzv. syndrom internátních dětí, který krásně popisuje například film Ticho. Druhé téma, s kterým se setkávám, je téma sociokulturního hendikepu, kam spadají minulá zranění od slyšících osob. Ať již se jedná o ponižování, komunikační frustraci, deprivaci, omezování kontaktů s komunitou ve víře, že se dítě nerozvine apod. Bez ošetření tohoto zranění vznikají hluboká přesvědčení, která znemožňují neslyšící osobě další vývoj nebo komunikaci v práci, či způsobují přecitlivělé reakce v běžných situacích. Hodně se poslední dobou zajímám právě o téma sociokulturního hendikepu a menšinového traumatu. Tato témata s neslyšícími souvisí, byť se o tom v souvislosti s neslyšícími nemluví, ale dá se čerpat od psychologů, antropologů, sociologů a dalších odborníků zkoumajících různé jiné menšiny. Třetím tématem, se kterým se na mě klienti obracejí, je téma nepřijetí od rodičů, neuznání, neporozumění rovnocennosti a schopnosti neslyšícího dítěte. Rodiče často v dobré víře a starostlivosti zasahují dítěti do života a do rozhodnutí i v jeho dospělosti.

Jsem rodič dítěte a zvažuji, zda vás kontaktovat. S jakými obtížemi dítěte se na vás mohu obracet?

S čímkoliv, co souvisí s psychosomatikou dítěte. Co se objevuje na dítěti již jako nemoc, bolest, nebo symptom, s kterým si neví rady. Ať již zácpy, časté bolení bříška a podobně. Nebo opravdu témata, jak vůbec s dětmi komunikovat jejich vnitřní svět v mnoha životních situací. Například, když má dítko za sebou nějakou traumatickou událost nebo když se něčeho hodně bojí. Mohu pomoci i jednorázově v situacích, kdy si nejsou rodiče něčím jisti! Vždy je lepší se zeptat, když si nejsem jako rodič jist, zda mé otázky do psychoterapie patří. Tato témata se týkají vždy celé rodiny, převážně rodičovského páru. Proto pracuji s celými rodinami a s páry právě v kontextu dětských témat.

Zdá se mi to, nebo je od Covidu ve společnosti větší nárůst úzkostí, potažmo i depresí? Čím si myslíte, že je to hlavně způsobeno?

Je to efekt posttraumatického procesu. Covid i válka v mnoha lidech vyvolalo trauma. Vládními příkazy jsme byli dlouho udržováni v nesvobodě a hlavní ventily, které nám pomáhaly se s traumaty vyrovnávat, byly zastaveny. To nejhorší, co se v těchto dobách může stát je, že jste odtrženi od blízkých vztahů. Mnoho lidí zároveň získalo velmi silnou závislost na technologiích. A aniž bychom si to uvědomovali, ne každý má tu vůli, informace a možnosti, vrátit se nebo objevit nyní zdravý způsob života. Tyto věci ruku v ruce vznik úzkostí a deprese podporují velmi. 

Jak uvádíte na svých webových stránkách, sama jste si prošla životní krizí, která zásadně ovlivnila vaši profesní cestu. Z koho nebo z čeho jste čerpala sílu, když už se zdálo, že situace nemá východiska?

Mě jistě podpořila shoda mnoha věcí. Způsob výchovy, který by se mohl v mnoha ohledech zdát tvrdý, ale který mi byl právě v těžkých chvílích nápomocen v tom nevzdávat se, překonávat těžkosti a bojovat. To, že jsem se v dětství naučila komunikovat se svým tělem a získala jsem velké základy pro práci s tělem. Například nyní dobře poznám, kdy mám zpomalit. Vnímám díky signálům z těla, kdy a jak se mám situacím bránit. Jak nastavit své hranice a podobně. Na toto téma mám celý kurz. Komunikaci s tělem nyní učí například také odborníci na mindfulness. To, že jsme se s mužem stali pěstouny a byla nám doporučena psychoterapie, díky které jsme prošli velký kus cesty s obrovskou podporou. Z toho všeho těžím dodnes nejen ve svém životě, ale také ve své práci, rodičovství, partnerství.

rodina Procházkových

Práce s hranicemi a přetěžování je rezonující téma ve společnosti. Co je podle vás potřeba k tomu, abychom si udrželi psychické zdraví?

Nejdůležitější není dělat všechno správně, plnit všechny úkoly, být dokonalým rodičem, partnerem, dítětem. Spokojeného života docílíme, když spolu budeme trávit čas a budeme spolu komunikovat. Toto vnímám jako zásadní. Děti i dospělí v současné době tráví hodně času s technologiemi, u televize, v práci či ve škole a vytrácí se přirozená komunikace a zájem. Jako druhou věc bych vytyčila mít sny a víru. Věříme vlastně jen tomu, co je nám předkládáno, ale nemáme nic, čemu bychom věřili vnitřně. Nesníme, budoucnosti se bojíme a na minulost jen nadáváme. No, a tím třetím kamenem psychického zdraví je vděčnost. Často s páry na začátku práce mluvím o tom, jak je významné, aby si vzájemně všímali, co ten druhý dělá dobře, příjemně a funkčně pro jejich vztah. Mnoho párů se tomu diví, nejde jim to, protože oni sami k tomu nebyli vedeni. Naopak byli v životě upozorňováni jen na to, kde dělají chybu a zažívali jen kritiku.

Když vás tak poslouchám, vaše práce je bezesporu náročná, ale musí být také velmi naplňující. Dalo by se říct, z čeho máte vy sama největší radost?

Neustále si zvědomuji velké dary mého života. To, že mám úžasného muže. To, jaké mám skvělé děti, jak se máme doma krásně, a přitom zažíváme samozřejmě i těžké chvíle. Ale právě díky mé práci si jsem vědoma toho, jak málo stačí, abych tyto kvality neviděla. Co mě baví na straně klientů je barevnost příběhů a lidí, se kterými se setkávám. Mám ráda nevšední věci a od malička mě zajímaly „zamotané a hluboké příběhy“, které mě takto doprovází dál. Baví mě také mnohdy sledovat jak „malé kroky“ způsobí „velké změny“.

Připravila: Romana Procházková, vedoucí Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi CDS Tamtam v Pardubicích
Foto: archiv rodiny Procházkových (fotograf Jaroslav Klein)