Seriál o duši a uších (6. část)

Přichází k vám do poradny často klienti s problémem tzv. rovných (či nerovných) šancí?

Ano, téma rovných šancí v psychologické poradně opravdu rezonuje. A rozhodně to není úplně černobílé a jednosměrné, jak se může nabízet („Necítím rovné šance, zažívám kvůli tomu nepohodu.“) Začala bych příkladem méně tradičním. Může to být pro čtenáře zajímavý námět k zamyšlení.

Dospělí i pečující odborníci okolo dítěte se sluchovým postižením chtějí dítěti co nejvíce pomoci. Takový směr mají i podpůrná opatření. Pomoc, podpora, soucit, angažovanost, nasazení. Podpůrná činnost speciálně pedagogických center je určitě něčím, co dává dětem více možností, více času, více může situace přibližovat podmínkám, jaké mají slyšící spolužáci a vrstevníci. Setkali jste se ale někdy s tím, že by se dítě vůči podpůrným opatřením vymezilo?

Představte si, že se dostanete do konfliktu, protože máte jiné představy o tom, co dítě v náročné situaci potřebuje. Výuka, přijímačky, zkoušky, maturity. Představte si, že je na pomezí mladšího-staršího školního věku. Je to k zamyšlení, jestli už o něčem takovém může samo rozhodovat, nebo „ještě ne“…?

Je z toho cesta ven? Může i dítě samo přinést svůj úhel pohledu k otázce, co jsou to rovné šance?

Určitě na to neexistuje odpověď, kterou bychom mohli hromadně „vytasit“ v takových situacích. Ale v příbězích, které prožívám s klienty tady v poradně, je většinou nejvíce nápomocné naslouchání, prostor říct vše (nejen tolik, co stihnu, než se druhý rozčílí), a především společné hledání cesty, čemuž hodně pomáhá kreativita. Nejčastěji ta dětská. Vzpomínám si na situaci, kdy jsme s klientem sepisovali do bločku podmínky, jako bychom byli vyjednavači. Pokud se rodiče a odborníci staví na „pečující stranu“ a vidí důležitost v tom, aby při zkouškách s dítětem byl asistent, ale dítě si ho tam za žádnou cenu nepřeje, můžeme se snadno dostat do slepé uličky. A zakopávat se v zákopech (argumentech) hlouběji a hlouběji. Když ale klient dostal prostor o tématu mluvit bez hodnocení a tlaku, vzešly z toho velmi podnětné body. Například, že asistent dítě nemá rušit! Kdo by si to byl pomyslel, že někdo, koho vnímáme jako oči a uši a pomoc pro dítě, může dítě rušit? Opravdu, bylo mi vysvětleno, že když dítě počítá, asistent najednou něco začne říkat, dítě z celého procesu vytrhne. Také dítě přišlo s požadavkem umístění asistenta, aby asistent byl za ním, a pouze v případě potřeby poklepal na rameno a něco třeba jen dovysvětlil. Například když se zadávají pokyny. Zjistila jsem také, jak nekonkrétní je pojem „asistent“ pro dítě, které ho dosud nemělo. Přálo si, aby to byl někdo, koho zná. Při té jedné události – přijímacích zkouškách. Někdo ze školy.

S papírkem z bločku se dítě mohlo vydat s rodičem na cestu (směrem k SPC a škole) už společně, jako parťáci, kteří mají plán a nalezli kompromis.

Tyto chvíle jsou pro dítě zásadní. Proč?

Je to cenný dílek do skládačky sebedůvěry a sebevědomí – zvyšuje to důvěru v sebe a své schopnosti. Dítě si uvědomuje, že má vliv na to, co se v jeho životě děje, což podporuje jeho zdravý pocit vlastní hodnoty. Dítě se učí přebírat odpovědnost za své volby. I když to má někdy následky, dítě se postupně učí, jak se s tím vyrovnat a jak postupovat příště. Dítěti se rozvíjí kritické myšlení. Přemýšlí nad různými možnostmi, hodnotí je. Přináší mu to podporu samostatnosti, což je základem pro autonomii a schopnost čelit výzvám. V neposlední řadě je to důležité i pro emocionální rozvoj. Dítě čelí těžké volbě, učí se, jak zvládat frustraci, zklamání nebo naopak radost z dobrého rozhodnutí či právě kompromisu.

Pokud bych to měla nějak shrnout, každý z výše nabízených dílků později pomáhá k nezávislosti a vyspělosti u dítěte a také k odvaze dělat rozhodnutí.

V naší terapeutické místnosti jsou ale častější situace a příběhy, kdy by si klient zasloužil a potřeboval rovné šance. Nebo někoho, kdo mu s nimi pomůže. Naráží na nepochopení a nerespekt. Společně se v těchto pocitech snažíme zorientovat, společně čelíme nespravedlnosti a hledáme východiska. Kdybych z těchto příběhů měla přinést jednu nejdůležitější myšlenku, pak určitě tu, aby člověk na své starosti nikdy nezůstával sám. K tomuto je dítě možné podporovat už od nejranějšího věku.

Pokud dítě během svého vývoje vnímá podobné prožitky: „Ať se děje cokoliv, zvládneme to společně, všechno je řešitelné, vždy za námi můžeš přijít. Máme tě rádi, bez ohledu na to, co se stalo, nebo co někdo říká. Je tu pro tebe bezpečno, vždy tu jsme pro tebe. Nemusíš být na to sám.“ Ať je to řečeno jakkoliv, ať je to vyjádřeno beze slov, v objetí nebo každodenních rituálech, je to nesmírně cenný základ, který by si člověk měl do života nést.

Na klientech vidím často velkou úlevu, když na nejrůznější situace už nejsou sami. Pokud jsou zaměstnáni ve velkých firmách, čelí neempatickému chování, nepochopení, zdravá část uvnitř nich jim vždy může napovědět, že toto nemusí zažívat. Někdy potřebují někoho „externího“, kdo tuto jejich část osloví a podpoří. Existují organizace i odborníci, kteří se za jednotlivé příběhy mohou postavit a poskytnout oporu.

Vrátila bych se k pojmu „sebehodnota“, který jsem zmiňovala u dětských klientů. U těch dospělých je také zásadní ji zdůraznit. A pracovat na tom, aby si klient zvnitřnil, že slyšení nebo neslyšení, komentáře neochotných lidí k neslyšení, nevhodné pracovní podmínky, neschopnost naplnit nereálná očekávání, se nevztahují k jeho hodnotě. Má úplně stejnou cenu jako jakýkoliv jiný člověk na této planetě.

„Ty za to nemůžeš, že to potřebuješ.“ Aby ti poklepali na rameno, než na tebe ze strany začnou mluvit. Aby si nezakrývali ústa, aby nemluvili jeden přes druhého. „Je v pořádku, že to tak potřebuješ.“ A není v pořádku, když ti někdo dává najevo, že ho to obtěžuje. To je jeho neochota, to nevypovídá nic o tobě.

Pro práci se sebejistotou, vnitřní hodnotou a cenou velmi doporučuji knihu Začni si věřit – Rádce pro teenagery pro rozvoj sebedůvěry (Schab, Lisa M.).

Mgr. Marie Holyanska je psycholožka, která se specializuje na práci s nedoslýchavými a neslyšícími dětmi a dětmi s narušenou komunikační schopností. Ovládá český jazyk, ruský jazyk a základy českého znakového jazyka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a od roku 2022 je zařazena v 5,5letém psychoterapeutickém výcviku v logoterapii a existenciální analýze. Vzdělává se také v Sandtray – terapii hrou v písku. V Psychologické poradně Centra pro dětský sluch Tamtam pracuje především formou individuálních konzultací – s dětmi terapií hrou, s dospívajícími nebo dospělými formou psychoterapie. Poskytuje i poradenství rodičům z klientských rodin.

Připravila: Mgr. Marie Holyanska, psycholožka z Psychologické poradny Centra pro dětský sluch Tamtam

Fotografie: Shutterstock.com