Pro rodiče dnes bývá těžké najít si čas na obyčejné povídání

V posledních letech stoupá počet dětí, které mají problémy se sebepoškozováním, trápí je úzkosti, deprese. Ve společnosti panuje nejistota, blízko nás zuří válka, máme za sebou nedávné náročné období pandemie. Jak můžeme našim dětem pomoci, aby se cítily bezpečněji? Trápí slyšící a neslyšící děti stejná témata? O tom si povídáme s Kristinou Pánkovou Kratochvílovou, psycholožkou z pražské školy pro žáky s postižením sluchu a terapeutkou podpůrných rodičovských skupin Centra pro dětský sluch Tamtam.

Kristino, jako psycholožka konzultuješ s dětmi i dospělými jejich starosti a problémy. S jakými tématy za tebou nejčastěji přicházejí školní děti? Chodí samy?

Na 1. stupni většina dětí nepřijde sama, ale osloví mě kolegové nebo rodiče. S menšími dětmi hodně pracujeme s emocemi, pomáhám jim si je uvědomovat a ovládat je, aby lépe zvládaly různé situace. Na druhém stupni už děti častěji přicházejí samy. Tam se asi nejčastěji objevují vztahová témata, s vrstevníky, ale i s rodiči a učiteli. Nebo že se necítí dobře, hůř spí, něco je trápí. Chodí ke mně i studenti střední školy, ti jsou často už plnoletí. Témata jsou ale podobná jako u dětí ze 2. stupně. Často souvisí s dospíváním, s hledáním vlastní identity, s osamostatňováním se. V poslední době vnímám více témata, která trápí i slyšící děti, a týkají se sebepoškozování, úzkostí, depresivních stavů.

Myslíš, že tyto problémy odstartovala pandemie covidu?

Covid to určitě hodně urychlil, ale nárůst těchto psychických problémů by přišel i tak. Souvisí i s jinými věcmi ve společnosti, například s rozvojem digitálních technologií a sociálních sítí. Také pozoruji, že rodiče mají na děti méně času. Musí hodně pracovat a zvyšuje se i počet nestabilních rodin.

Proč právě technologie?

Ani pro nás dospělé není lehké s technologiemi nějak rozumně pracovat, aby byly pro nás přínosem a dávaly nám jen pozitivní věci. Pro děti je to ještě těžší. Dnešní doba je rychlejší, obecně je více stresu ve společnosti. To vše s tím souvisí.

Jaký vliv na psychiku dětí, ale i dospělých může mít probíhající válka na Ukrajině, nedávný atentát na univerzitě v Praze a další hrozné události? Já už jsem se třeba přestala dívat na Zprávy...

Válka a ostatní události jsou samozřejmě také velice stresující. Doba přináší velkou nejistotu ve společnosti.

Přijde mi, že negativní informace na nás útočí ze všech stran, aniž bychom si je k sobě chtěli pouštět. Mohou vůbec rodiče svoje děti před takovým nepříjemným tlakem reality ochránit?

Jako zásadní vnímám to, aby si rodiče o těchto věcech s dětmi povídali. Zároveň vidím, že je to pro řadu z nich složité – mají hodně práce, spoustu odpovědnosti. Je pro ně těžké si najít čas na „obyčejné“ povídání. A u některých neslyšících dětí se slyšícími rodiči bývá i určitá komunikační bariéra. Nebo se setkávám s rodinami, kde sice komunikace funguje, ale rodiče nejsou zvyklí si s dětmi povídat třeba u stolu u večeře a podobně. Sami to v dětství nezažili, není to pro ně přirozené. Co se týče zmíněných digitálních technologií, jsem zastáncem toho, čas u nich strávený dětem regulovat. Hlavně u těch menších, které ještě nemají tak vyvinutou vůli. Není dobré technologie úplně zakazovat, ale domluvit se společně s dětmi, kolik hodin denně u nich budou trávit. Zajímat se o to, co na nich děti dělají. Setkávám se s rodiči, kteří dětem nechávají volnost a potom se jim to vymkne z ruky. Děti si zvyknou, že mají neomezený přístup k technologiím a těžko se to pak mění. Mnozí rodiče navíc sami na mobilu tráví hodně času. Nelze ani děti pořád kontrolovat, ale spíše je třeba vybudovat si vzájemnou důvěru. U neslyšících dětí z internátních škol hraje roli i to, že bydlí daleko od sebe, a tak o víkendech a o prázdninách nejsou v kontaktu se svými spolužáky. Proto se s nimi kontaktují na sociálních sítích, propojí se přes webkameru a povídají si spolu. A kdyby jim to rodiče zakázali, přišli by o kontakt s vrstevníky. Přitom ten je pro ně hodně důležitý.

Existují podle tvých zkušeností témata, která častěji trápí neslyšící děti než slyšící?

Asi jo. Obecně vnímám u neslyšících dětí neslyšících rodičů, že tam komunikace funguje úplně přirozeně. Rodiče vůbec neřeší to, že dítě neslyší, není to pro ně nic nového. Tyto děti svou sluchovou vadu také neřeší, je to pro ně něco úplně normálního. Zde se s žádnými specifickými tématy nesetkávám. U neslyšících dětí slyšících rodičů to může být jiné. Ty častěji řeší svou sluchovou vadu a identitu, to je velké téma. Často se to odvíjí od toho, jestli rodiče přijmou dítě takové, jaké je, jestli se naučí s ním komunikovat. A pokud mezi nimi komunikace drhne, nebo tam není stoprocentní přijetí faktu, že dítě neslyší, chodí do speciální školy a podobně, dítě to vnímá a v rodině se může cítit osamělé. To se pak promítne i do dalších oblastí. Dítě se může domnívat, že kdyby slyšelo, bylo by „něco víc“. Že není dost dobré a nenaplnilo očekávání rodiny. Děti s těžší sluchovou vadou, které chodí do běžných škol, mohou častěji trápit pocity jinakosti ve vztahu k slyšícím vrstevníkům. U studentů, kteří k nám přišli z běžné základky, se někdy setkávám s tím, že se tam cítili osamělí, nerozuměli si s vrstevníky a přechod na střední školu pro sluchově postižené pro ně byl úlevný.

V jakém věku se tyto otázky nejčastěji objevují?

Některá témata, například nedostatečná komunikace nebo problémy s přijetím, se projevují už u předškoláků a u dětí na 1. stupni. Nevyjadřují to slovy, ale emocemi, problematickým chováním nebo psychosomatickými potížemi. Na přelomu 1. a 2. stupně si už problémy začínají více uvědomovat a jsou schopny je popsat, například že se cítí osamělé. Otázky spojené s identitou jsou typické pro období dospívání. Na 1. stupni někdy pracuji s dětmi, u kterých se objevuje náročnější chování ve třídě, ale přitom to vychází z problémů v rodině. Výhodou je, když mohu pracovat i s rodinou, ale ne vždy to jde.

A zveš si někdy rodiče?

Ano, snažím se. Rodiče na začátku mé spolupráce s dítětem podepisují informovaný souhlas, takže ví o tom, že dítě ke mně chodí. Někdy mají rodiče zájem, spolupracují, a pak se vše posouvá rychleji. Někdy na spolupráci nemají prostor, potom to jde pomalu. U dětí na druhém stupni, které za mnou přicházejí samy, je to tak, že když chci mluvit s rodiči nebo rodiče se mnou, proberu to i s dítětem a většinou se dohodneme na společném setkání. Nejednám s rodiči bez vědomí dětí.

Jak získáš důvěru dětí? Jak žákům vysvětlíš, že vše, o čem si povídáte, nepůjde někam dál.

Jako školní psycholožka mám povinnost mlčenlivosti a říkám to i dětem. Jak to formuluji, to se hodně odvíjí od věku dětí a jejich rozumové a komunikační úrovně. Menším dětem to někdy ani neříkám, protože by to nepochopily. Starším zároveň říkám, že sice mám povinnost mlčenlivosti, ale může se stát, že některé věci budu muset říct někomu dalšímu, abych je ochránila. Třeba kdybych se dozvěděla, že jim někdo ubližuje, musím myslet i na oznamovací povinnost. Někdy je trochu oříšek, jak to formulovat, aby ke mně měly důvěru.

Jakých témat se to například týká?

Oznamovací povinnost se vztahuje k tématům, která se týkají ohrožení zdravého vývoje dítěte, a k trestným činům. Patří sem týrání nebo zanedbávání péče a další závažné věci.

A co šikana?

Ano, to je určitě téma, které se musí řešit a nemohu si ho nechat pro sebe. Pokud už je to rozjetá šikana, někdo dítěti ubližuje, jsou dané postupy, jak to řešit. Mým úkolem by bylo ocenit dítě, že se svěřilo, ošetřit jeho emoce a poskytnout mu bezpečný prostor. Ve škole dětem spíše pomáhám řešit různé rozmíšky a konflikty, které jsou obvykle oboustranné. Snažím se jim předávat strategie. A pokud přijde žák, který je ve fázi, že se s ním nikdo ve třídě nebaví, nemá kamarády, můžeme na tom také pracovat spolu, a kdyby se to neposouvalo, přizvat například třídního učitele.

Spatřuješ nějakou výhodu při práci s dětmi či jinými neslyšícími klienty v tom, že sama neslyšíš?

Vnímám jako důležité, že mohu být pro děti vzorem. Jsem dospělý neslyšící člověk pracující jako psycholog ve škole, mám plnohodnotný život. U nás ve škole mohou takto děti vidět více neslyšících dospělých – učitele, vychovatele… Znalost znakového jazyka si myslím, že je samozřejmost, tu bych očekávala i u slyšících kolegů. Kdo chce pracovat s neslyšícími, u toho je to podmínka. Snad se možná jako neslyšící člověk díky vlastní zkušenosti dokážu na děti lépe napojit. U slyšícího psychologa může být zase výhodou větší odstup od komunity neslyšících.

Kromě dětí se věnuješ také dospělým klientům. V Centru pro dětský sluch Tamtam například vedeš podpůrné rodičovské skupiny. Pojďme si k nim něco říct. Jedná se o skupinovou terapii?

Nejde přímo o skupinovou terapii. Scházejí se zde lidé, kteří mají něco společného. Jsou to rodiče dětí se sluchovým postižením, nebo rodiče, kteří sami mají ztrátu sluchu. Podpůrné skupiny jsou součástí pravidelných skupinových programů v rámci sociálně aktivizačních služeb Tamtamu pro rodiny s dětmi a konají se zpravidla jednou za dva měsíce, tedy 5krát do roka. Setkání trvají 1,5 hodiny. V Praze funguje celkem šest skupin pro rodiče a děti, které jsou rozděleny podle věku dětí, a sice tři skupiny pro rodiče s dětmi od 0 do 2 let, dvě skupiny od 3 do 5 let a jedna navazující skupina od 6 do 10 let. Na „podpůrkách“ se tedy schází stabilní skupinky rodičů, které se znají ze svých pravidelných skupinových programů v rámci SAS.

Co rodičům tato setkání přinášejí?

Rodiče spojuje podobná životní situace a zkušenost, kterou mohou ve skupině sdílet. Vidí, že se svým problémem nejsou sami. V tom sdílení je velká síla, protože se mohou navzájem podporovat.

Jaká témata se ve skupině probírají a co je lepší řešit s rodiči jednotlivě, individuálně?

Jak jsem už řekla, ve skupině jde hlavně o sdílení. Při individuálních konzultacích je prostor jít více do hloubky, věnovat se sobě, zaměřit se na proces změny. Ve skupině se řeší to, co do ní jednotliví členové přinesou. Oni určují, o čem se budeme bavit a většinou jde o témata, která se vztahují ke všem a zajímají všechny. Nejčastěji samozřejmě přinášejí věci kolem dětí, sluchu a komunikace, rodičovství, ale objevují se i témata vyčerpání, nedostatek času pro sebe, únava. U rodičů dětí se sluchovým postižením jsou tato témata častější, protože s dětmi musí pravidelně chodit k lékařům, na nastavování kompenzačních pomůcek, na logopedii, musí trénovat komunikaci s nimi. Opravdu to vyžaduje spoustu času. S tím se také spojuje i oblast partnerství, slyšících sourozenců…

Jsi spíše průvodce skupiny, nebo ji vedeš a do procesu hodně zasahuješ?

Vnímám se spíš jako průvodce, který zajišťuje bezpečný prostor, aby se všichni cítili dobře a mohli sdílet i své emoce. A také hlídám čas. Nechávám hlavní prostor rodičům a podle potřeby reaguji, doptávám se. Nebo řeknu svoji zkušenost, něco přidám, uhladím.

Jakým jazykem ve skupině komunikujete?

Ve skupinách je se mnou vždy tlumočník znakového jazyka, protože já sama neslyším a potřebuji odezírat, což je ve skupině náročnější. Díky tlumočníkovi mám jistotu, že budu vždy rozumět. Hodně se to odvíjí od toho, jací rodiče se ve skupině sejdou. Zda slyšící, nebo neslyšící. Když jsou ve skupině jen neslyšící rodiče, tlumočníka samozřejmě nepotřebujeme a komunikace probíhá ve znakovém jazyce. Někdy je to tak půl na půl. Pro smíšené skupiny už jsem si našla takovou cestu, která nám funguje. Když se obracím na celou skupinu, mluvím, a když reaguji na neslyšícího účastníka, znakuji nebo mluvím, podle toho, jestli on mluví, nebo komunikuje znakovým jazykem.

Nebývají někteří rodiče zaskočeni, když na ně poprvé promluvíš?

Možná to pro některé slyšící rodiče může být trochu nezvyk, když na ně mluvím poprvé, protože sice mají neslyšící děťátko, ale nikdy se nesetkali s dospělým neslyšícím člověkem. Mohou být zpočátku zaskočeni, že mluvím trochu jinak a na mé výslovnosti je znát, že mám sluchovou vadu. Možná se musí více soustředit, aby rozuměli, ale vždycky si zvyknou. Zatím mi žádný z rodičů nenavrhl, abych znakovala a mluvil tlumočník. Zase je to pro ně příležitost se trochu potrénovat (úsměv). A kdyby byl problém, tlumočník je tam a vždy pomůže.

Kristina s manželem Petrem a dětmi

Jsi maminkou 4 dětí. Co je podle tebe, z pohledu matky i z pozice psycholožky, nejdůležitější pro to, aby z dítěte vyrostl duševně vyrovnaný dospělý? Co pro to mohou udělat rodiče?

To je tedy hodně obecná otázka a není vůbec jednoduché na ni krátce odpovědět. Ale jako nejdůležitější asi vnímám, trávit společně čas s dětmi, povídat si s nimi, být tu pro ně. Na chvilku odložit mobily a jen tak si povídat, aby nás nic nerušilo. Být spolu jako rodina a budovat vztah, důvěru už odmalička, aby to pro děti bylo něco přirozeného. Protože pak přijde puberta, která nemusí být jednoduchá, a je potřeba mít na čem stavět, aby se dalo projít tímto obdobím jednodušeji. A u slyšících rodičů, kteří mají neslyšící dítě, určitě budovat plnohodnotnou komunikaci, abychom si spolu mohli povídat. Někdy, když má rodič slyšící i neslyšící dítě, třeba i podvědomě komunikuje více s tím slyšícím, protože je to pro něj jednoduší. Na to je třeba myslet. Dávat neslyšícímu více prostoru, vyvažovat to. Komunikaci vnímám jako základ všeho. Když funguje, je to dobrý základ pro vzájemný vztah a řešení různých situací. Problémy se pak řeší snadněji. A ještě bych dodala, že pro budování zdravé identity, což s psychikou úzce souvisí, je velmi důležité dětem umožnit kontakt s jinými neslyšícími nebo nedoslýchavými. Týká se to hlavně dětí a dospívajících, kteří chodí do běžné školy a mohou si připadat osamocení, i když to nedávají najevo.

Co když u rodiče problém s přijetím dítěte přetrvává? Tomu se nedá poručit. Kdo může pomoci?

To může být hodně náročné, citlivé, a ovlivněné i širší rodinou. Je dobré nechat si v tom pomoc třeba na individuální terapii. Dnes je spousta odborníků, na které je možné se obrátit. Není dobré s tím zůstávat sám a vyčítat si to.

Ale co když má rodič předsudky, nedůvěru k této odborné pomoci? Je i jiná možnost?

V tomto jsou výborné právě skupiny nebo pobyty rodičů s dětmi, třeba od Tamtamu nebo od SUKI, nejrůznější setkání rodičů. Když vidí, že i ostatní se s tím potýkají, že jsou v podobné situaci. I pro děti je to dobré. Má to spoustu benefitů. Je také fajn, když se rodina s někým skamarádí a lidé pak udržují spolu přirozené přátelství dál. Mohou se scházet. A je dobré být v tom trochu aktivní, musí se vynaložit trochu úsilí. Nejde to samo (úsměv). Ale určitě se to vyplatí!

Rodina na výletě

Kristino, a kde nabíráš síly ty? Péče o čtyři děti, to dá zabrat.

Když byly děti malé, měla jsem pro sebe opravdu hodně málo času. Znám to a mám pro rodiče v tomto pochopení. Dříve jsem cvičila jógu, chodila jsem na skupinu pro neslyšící k lektorce, která znakovala, to bylo super. Bohužel tento projekt už skončil a na to, abych cvičila sama nebo si našla něco jiného, jsem trochu líná. S příchodem vlastních dětí jsem se naučila více naslouchat svému tělu. Snažím se hýbat, chodit na procházky a mít dost pohybu. Také hodně spát, to je základ všeho. Když jsem večer unavená, odpočívám, nevařím – a dáme si studenou večeři. Poslouchám i svůj měsíční cyklus, je to výhodné. Také je dobré vědět, že všechno nemusí být hned.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Mgr. Kristiny Pánkové Kratochvílové, Shutterstock.com