Je důležité přizpůsobit vyšetření danému dítěti

Jak mohou rodiče a další pečující poznat, že by bylo dobré navštívit psychologa?

K. H.: Je to velmi individuální a dala bych tu spíše na pocity samotných rodičů či pečujících. Pokud mají pocit, že je u dítěte něco zvláštního, něco není v pořádku, mají s ním potíže, se kterými si nevědí rady, či tápou v tom, jak své dítě v dané situaci podpořit, neváhala bych se obrátit na odborníka. Přinejlepším zjistí, že je vše v pořádku, a dozví se něco více o svém dítěti, respektive o tom, kvůli čemu za odborníkem zašli.

M. Ch. B.: Také bych řekla, že potom, co rodičům dělá něco starost, a trvá to delší dobu, může být čas navštívit psychologa nebo jiného odborníka.

Jaké jsou specifické vývojové poruchy učení?

K. H.: Specifické poruchy učení, ve zprávách často i pod zkratkou SPU, jsou skupinou obtíží, mezi které patří například dyslexie, tedy porucha čtenářských dovedností, dysortografie – porucha písemného projevu, dysgrafie – porucha písemných dovedností nebo dyskalkulie, porucha matematických dovedností. Patří sem i například dyspraxie, tedy pohybová neobratnost, které ale u nás není věnováno příliš pozornosti. Není neobvyklé, že jich má dítě více. Tyto poruchy přetrvávají do dospělosti, nicméně obtíže mohou být díky intenzivní práci ve školním věku, postupném osvojení různých strategií a nalezení své vlastní cesty, kde člověk uplatní především své silné stránky, výrazně menší.

M. Ch. B.: Začínají být zřetelné především během školní docházky; u každého mohou vypadat jinak, hraje roli více faktorů.

Jak se projevuje afázie a jak dysfázie?

K. H.: Afázie i dysfázie jsou poruchy jazykových schopností, které se mohou týkat produkce i porozumění. Jejich rozdíl spočívá v tom, že zatímco dysfázie je narušení vývoje těchto schopností, u afázie dochází k poškození náhle v důsledku poškození jazykových oblastí v mozku. U afázie tedy měl člověk jazyk před úrazem nebo onemocněním už osvojený, u dysfázie naopak dochází k obtížím při osvojování. Poruchy se mohou projevit u mluvených jazyků včetně jejich psané podobny, ale i u znakových jazyků.

Jak mohou potíže způsobené afázií, dysfázií či ADHD souviset se sluchovým postižením?

K. H.: Sluchové postižení není primární příčinou ani jedné ze zmíněných poruch. Všechny tyto poruchy se vyskytují i u slyšících dětí. Může být ale příčinou projevů, které jsou velmi podobné, ne-li stejné jako u těchto poruch. Například pokud dítě kvůli sluchu nemá dostatečné jazykové podněty, může to negativně ovlivnit jeho vývoj a jeho produkce či porozumění se může podobat vývojové dysfázii. Avšak primární příčinou by tu byla spíše jazyková deprivace – takové dítě by třeba tyto projevy nemělo, pokud by jazykové podněty v kritickém období vývoje mělo dostatečné, třeba pokud by mělo sluch opravdu velmi dobře kompenzován, nebo si osvojovalo jazyk, který by bylo schopno vnímat, tedy znakový. Podmínkou by tu však bylo, že by se muselo jednat skutečně o český znakový jazyk v plnohodnotné podobě, aby se dítěti správně vyvinuly jazykové oblasti v mozku. Avšak i děti se sluchovým postižením mohou mít specifické poruchy učení, ADHD či vývojovou dysfázii bez ohledu na sluch.

M. Ch. B.: Doplním, že v některých případech, například u nedonošených dětí, se může určité zasažení mozku projevit ve více oblastech, kdy jednou z nich může být sluch a další například právě nějaká neurovývojová porucha.

Kateřino, ve speciálně pedagogickém centru se věnujete i vyšetření intelektu. Co obnáší?

K. H.: Obnáší to zejména pečlivý sběr anamnézy, osobní, školní... Ptám se rodičů, učitelů a dalších osob, které s dítětem pracují, a následně použití různých metod, zejména inteligenčních testů a v případě potřeby i doplňujících testů. Nedílnou součástí je i pozorování dítěte v průběhu celého vyšetření.

M. Ch. B.: Mě k intelektu napadá, že je potřeba rodičům zdůraznit, že vyšetření intelektu neznamená, že určíme: toto dítě je „chytré“ nebo toto dítě je „hloupé“. Číslo IQ rodičům samo o sobě bez kontextu nic moc neřekne. Výstupem by měl být popis silných a slabších stránek – každý máme nějaké. Je také důležité přizpůsobit vyšetření danému dítěti. Pokud by například neslyšícímu dal někdo test poslechovou formou, mohl by klidně vyjít velmi špatný výsledek. Musí se vždy ověřit, že dítě rozumí zadání a že má test vhodnou formu s ohledem na to, že dítě je neslyšící, ale zároveň, aby tyto úpravy co nejméně zatížily spolehlivost testu, aby se daly výsledky správně interpretovat. O tomhle by se dal napsat celý článek, možná i kniha.

Na co se mohou rodiče s dítětem připravit, že bude během diagnostiky probíhat?

K. H.: Velmi záleží na zakázce, tedy na tom, s čím dítě, respektive rodič dítěte přichází, ale v zásadě podobně jako u inteligence. U diferenciální diagnostiky je velmi důležitý pečlivý sběr anamnézy, jde se opravdu až do historie, do období těhotenství. Pro diagnostiku jsou důležité i informace o rodičích, prarodičích, například zda se u někoho v rodině nevyskytovalo něco podobného. Dále se používají různé diagnostické metody, pozorování atd. Někdy může být kvůli délce vyšetření rozděleno třeba na dva dny. Konkrétní podoba vyšetření závisí na zakázce.

M. Ch. B.: S dítětem je z mého pohledu dobré mluvit o vyšetření na rovinu přiměřeně věku a neříkat mu například, že si tam jde jen hrát. Ale ani jej nestrašit. Lze například říct, že je to podobné, jako když chodí k paní doktorce na prohlídku, takže tady taky půjde na takovou prohlídku, aby se zjistilo, zda v něčem potřebuje lépe podpořit. Následné zpracování výsledků a sepsání zprávy trvá zpravidla několik měsíců. Výsledek diagnostiky vždy záleží na zakázce, podle toho se může měnit i délka vyšetření a výstup z něj. Speciálně pedagogické centrum (SPC) vystavuje právně závazný dokument, psycholog mimo SPC může napsat svůj pohled. V rámci nějakých doporučení by například dítě mělo být vystavováno přiměřené zátěži, která jej motivuje, ale neodrazuje. U malých dětí bývá důležité, aby se doporučená aktivita, procvičování něčeho apod. odehrávalo každý den, i kdyby jen na pár minut.

V čem všem je specifická situace dítěte s kombinovaným postižením?

K. H.: Specifické je to, že u dítěte se mnohdy nejedná o pouhý součet projevů jednotlivých diagnóz, ale jednotlivé obtíže často ovlivňují další oblasti obtíží a jejich projevy se lámou i v jedinečné osobnosti každého dítěte.

Zvyšuje se výskyt některých diagnóz?

K. H.: Spíše se zvyšuje počet diagnostikovaných díky větší informovanosti a lepším metodám, postupům.

M. Ch. B.: To je otázka spíše na statistika a s časovým odstupem.

Setkáváte se s dětmi, které by se v ideálním případě měly do SPC dostat dříve?

K. H.: Není to v našem SPC tak časté, ale někdy ano. Jedná se zejména o děti s jazykovou deprivací. Dnes se to týká zejména mnoha neslyšících ukrajinských dětí, které ve své zemi dosud neměly odbornou péči, kterou by potřebovaly.

Čím vším může být způsoben tzv. opožděný vývoj dítěte? Jak může souviset se sluchem?

K. H.: Opožděný vývoj se může týkat psychomotoriky nebo řeči či dalších oblastí a může být způsoben mnoha faktory. Primární příčina může mít biologický základ – třeba v nějaké genetické poruše nebo například ve sluchovém postižení, sekundárně na to potom mohou nasedat další faktory – třeba jazyková deprivace u sluchového postižení, pokud není vyřešena cesta, jak by mohlo jazykové podněty vnímat. Někdy příčina známá není nebo se na ni přijde zpětně až právě tím, že se v nějaké oblasti dítě nevyvíjí standardně. Dítě má například potíže s řečí, s orientací, v sociálních dovednostech a až později se při zjišťování příčin zjistí, že má potíže se sluchem.

M. Ch. B.: Snažím se srovnávání dětí vyhýbat, ale zároveň pokud si rodiče všimnou, že dítě reaguje v něčem výrazně jinak než vrstevníci, bývá užitečné vyhledat odborníka.

Čeho bývá užitečné si všímat, pokud je dítě vývojově o něco pozadu za vrstevníky?

K. H.: Vývoj je velmi složitý proces a jakékoli opoždění dítěte v nějaké oblasti oproti vrstevníkům ještě nemusí znamenat problém. Každé dítě se vyvíjí svým tempem, v některé oblasti rychleji, v jiné zase pomaleji. V případě obav, ale i jen pocitů, že je něco v nepořádku, doporučuji obrátit se na pediatra či další odborníky. Věřím, že většina z nás ráda poradí.

M. Ch. B.: Čím je dítě menší, tím více bych vše směřovala na pediatra. Psychomotorický vývoj má sledovat primárně on. Čím menší dítě, tím obecnější projevy může nějaký problém mít, je proto důležité, aby byla nejdříve provedena všechna lékařská vyšetření a sledování.

Co následuje po návštěvě dítěte v SPC a obdržení zprávy?

K. H.: Zde záleží na zakázce. V SPC se posuzují speciální vzdělávací potřeby. Často se u mne jedná o zhodnocení aktuálního vývoje rozumových schopností. Poté pokračuje dítě u speciálního pedagoga v řešení svých vzdělávacích potřeb (často má např. sluchové postižení, vývojovou dysfázii atd.) a píše se zpráva a doporučení například podpůrných opatření pro účely vzdělávání nebo třeba pro uzpůsobení podmínek pro konání maturitní zkoušky. Konzultují s námi především rodiče a učitelé, děti samozřejmě mohou také. Řešíme ale speciální vzdělávací potřeby. Pokud mají i jiné potíže, které by chtěly probrat, třeba osobní, rodinné, vztahové ve škole, je jim k dispozici školní psycholog.

Představuji si, že vaší velkou výhodou je, že s dětmi můžete pracovat mluvenou češtinou i českým znakovým jazykem…

K. H.: Ano, je to výhoda, zejména při práci s rodilými mluvčími českého znakového jazyka. Můj mateřský jazyk je český znakový jazyk. Jsem zároveň i lingvista, to mi hodně pomáhá v úvahách ohledně použití diagnostických testů, které mají verbální část.

M. Ch. B.: Můj mateřský jazyk je mluvená čeština a český znakový jazyk jsem se naučila až na vysoké škole. Pracuji v rámci svých schopností i českým znakovým jazykem, jen se snažím mít vždy na mysli, že český znakový jazyk není můj mateřský, moje vnímání situace může být díky tomu částečně zkreslené (diagnostika navíc nikdy není exaktně přesná). Stejně jako u dětí, které neznakují, se vždy snažím vycházet z co nejvíce zdrojů a informací.

Kateřino, zabýváte se jazykovými poruchami u českého znakového jazyka. Jaké to jsou a jak se projevují?

K. H.: Afázie a dysfázie. Projevují se podobně jako u mluvených jazyků. Jen to vypadá trochu jinak, protože se jedná o strukturně odlišné jazyky. Například v obou jazycích u afázie může docházet k záměnám fonémů, avšak v českém jazyce by pacient zaměnil „t“ za „b“ a vyslovil by „auBobus“, ale mluvčí českého znakového jazyka by zaměnil konkrétní tvar ruky, to je jeden foném, za jiný konkrétní tvar ruky. Vzhledem k tomu, že mluvené i znakové jazyky mají své jazykové prostředky, které se u druhých jazyků nevyskytují (např. u mluvených některé předložky, u znakových simultánní konstrukce), existují u mluvčích znakových jazyků projevy, které bychom u mluvčích mluvených jazyků neviděli, a naopak.

Jak děti reagují na to, že jste neslyšící? V čem všem je to při vaší práci výhodou?

K. H.: Zatím velmi dobře. Výhodou je kromě českého znakového jazyka i skutečnost, že jsem na „stejné lodi“ a u některých dětí také, že jsem ze stejné kultury – znám její specifika.

M. Ch. B.: Některé děti, se kterými jsem pracovala, mohly vnímat, že mám sluchadla stejně jako ony, že jsem dospělá neslyšící, která funguje normálně a třeba i vidět, že to tak mohou mít také, až vyrostou. Obecně pro mě „neslyšet“ znamená mít zkušenost, ze které mohu čerpat, možná i lépe pochopit, čím si neslyšící dítě může procházet. Zároveň je ale pro mě důležité si stále uvědomovat, že každý máme cestu trochu jinou a dávat si pozor na to, abych si na základě svých zkušeností nedomýšlela příliš.

Připravila: Mgr. Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: archiv Marie Chudožilov Bendové, Kateřiny Holubové a Shutterstock.com