Jaké jsou diagnostické milníky při sledování vývoje dítěte z pohledu psychologie?

Tuto velice komplexní otázku lze zkoumat skrze mnoho pohledů. Historicky dle různých psychologických škol a autorit se lze zaměřovat na milníky psychosexuálního či psychosociálního vývoje, kognitivního vývoje, attachmentu, vývoje self, ale také na morální vývoj nebo vývoj genderu, sexuality a vrstevnických vztahů. Každým tímto „okénkem“ bychom nazírali na životní cyklus od raného dětství, přes batole, předškoláka, střední dětství po preadolescenci, adolescenci a pozdní adolescenci.

Čtenáři budou mít v tomto článku možnost blíže nahlédnout na milníky, které popsal psycholog Erik Homburger Erikson. Tato teorie zaujímá přední místo mezi teoriemi popisujícími duševní vývoj dítěte.

Psychosociálních stádií je zde popsaných osm a zjednodušeně se dá říci, že každá fáze je spojena se zásadním životním úkolem, zároveň každá fáze obsahuje určitý vnitřní konflikt, neboli síly, které působí na formování osobnosti dítěte.

Z hlediska diagnostiky dítěte tedy psycholog může zkoumat, jak a jestli byla vývojová krize vyřešena a jestli se dítě posunulo do dalšího stádia, nebo konflikt vyřešen nebyl a může to vysvětlovat potíže, specifické projevy, které například neodpovídají věku, historicky popsané například jako „pocity méněcennosti“.

Od narození do 1. roku je otázkou základní důvěra vs. základní nedůvěra. Hlavním úkolem tohoto období je získat důvěru v život a svět. Dítě důvěřuje sobě, svým blízkým, že mu pomohou naplňovat jeho potřeby. V opačném případě dítě nedůvěřuje a v lidech ani okolí se neorientuje, má pocit nejistoty. Zjednodušeně se dá říci, že tento první rok života ovlivňuje člověka v tom, jaký pohled na svět si odnese.

Získanou ctností je pak naděje.

Mezi 1. a 3. rokem je vývojovou otázkou autonomie vs. stud, pochyby. V tomto období velmi záleží na okolí a na tom, jestli děťátko v určitých oblastech může získávat autonomii. Rádo by si svou samostatnost chtělo prosadit a začíná mnoho činností dělat samo. Zlobí ho, když se mu nedaří. Úkolem rodiče je nalézt rovnováhu v situacích, kdy dítě chce dělat to, co mu ještě nejde, například tu činnost celou neudělat za dítě, nebrat mu to a nepojmenovávat to jako nešikovnost, ale pouze dopomoct. V opačném případě se může stát, že dítě to zkoušet přestane a raději ve všem čeká na pomoc.

Dle v psychologii známého termínu (zóna proximálního vývoje) je dobré dítě v tomto období přiměřeně stimulovat tak, že mu nabízíme činnosti a úkoly o malou úroveň výše, než co již umí, toto dítě velmi baví a podněcuje k aktivitě, zvídavosti a rozvoji.

Získanou ctností je pak vůle, síla chtění.

Mezi 3. a 6. rokem je vývojová otázka popsána jako iniciativa vs. vina. V tomto období dítě poprvé začíná samo sebe hodnotit, začíná se tvořit sebevědomí i svědomí. Stěžejní je aktivita dítěte, především spontánní hra, činnosti, které ho baví. Dítě je potřeba v této spontánní aktivitě podporovat, podporovat jeho chuť poznávat svět i sebe, nepřehlušovat to vlastní iniciativou a nabídkami, a to z toho důvodu, aby se jedinec v budoucnu nebál dělat rozhodnutí, riskovat a zároveň vnímat zodpovědnost za své činy.

Získanou ctností je pak účelnost, směřování k cíli.

Další období mezi 6. a 12. rokem je charakterizováno konfliktem mezi snaživostí a méněcenností. Klíčová myšlenka tohoto rozporu by se dala shrnout do povzbuzení, aby děti od začátku školní docházky často zažívaly, že jsou v něčem dobré a neměly neustálý pocit méněcennosti, že jsou například pořád „na chvostu“ celé třídy. Dítě se v tomto období začíná více porovnávat s ostatními. Toto je nutné brát v potaz například, když se (často po rozdělené první třídě) přeřazují děti ze škol pro sluchově postižené do běžných škol. Vždy je potřeba vzít v potaz, jestli dítě, které bylo nejlepší ze třídy, nebude v běžné třídě o 30 žácích najednou zatíženo neustálými pocity neúspěchu či selhání. Primární je, aby dítě neztratilo chuť se učit a také jeho psychická pohoda.

Získanou ctností je pak píle a kompetence.

V následujícím období (12–19 let) se řeší konflikt mezí nalezením identity vs. pocity nejistoty ve vlastní roli. V tomto období hraje vrstevnická skupina jedinečnou a nezastupitelnou roli, i když je v tom i určitá ambivalence, protože na jednu stranu by dospívající rád byl jedinečný a vůči vrstevníkům se vymezil, na druhou stranu si přeje a potřebuje s nimi co nejvíce splynout. Díky těmto procesům a také zpětné vazbě pak hledá vlastní jedinečnost a identitu, pozici mezi lidmi. Dospělý by pro ně měl být v tomto období někým, vůči komu se mohou vymezovat a také díky těmto konfliktům a situacím získávat hlubší sebeobraz o sobě a o své vztahovosti. Zásadní potřebou pro dospívající je se od rodičů sociálně a emocionálně začít odpoutávat, aby se poté mohli do rodiny a vztahu vrátit v kvalitativně odlišné roli.

Dospívající v tomto období zápasí a hledají i hodnoty, smysluplnost života a svou roli v budoucnosti. Při pozitivním vyřešení tohoto konfliktu se jedinec cítí sám sebou, přijímá se takový, jaký je a dokáže sebe sama sdílet s ostatními. Věří, že má své místo na světě, má svou vizi života.

Získanou ctností je pak poctivost, věrnost.

Připravila: Mgr. Marie Holyanska, psycholožka Psychologické poradny Centra pro dětský sluch Tamtam

Fotografie: Shutterstock.com