Dítě potřebuje být dítětem, odpočívat i nudit se

Moje kolegyně Marie Holyanska pracuje s neslyšícími dětmi i dospělými v psychologické poradně Centra pro dětský sluch Tamtam. Terapie s ní může probíhat v českém jazyce, českém znakovém jazyce nebo za pomocí alternativních komunikačních prostředků. Podle Marie má terapie smysl i pro děti (od tří let), které nemluví ani neznakují a teprve si komunikační prostředky utvářejí. Rozhovor s ní je pro mě jako vždy milý a povznášející nejspíš proto, že člověk vnímá její mnohé dovednosti a zkušenosti, ale ona sama se nepasuje do role experta. S pokorou a otevřeností je ve své přívětivé pracovně připravena věnovat se tomu, co druhý právě teď přináší. Hovor nás zavedl k překážkám, které brání lidem vyhledat psychoterapeutickou pomoc, k nejčastějším trápením klientů i možným přizpůsobením terapie pro neslyšící. Dozvíte se také, v čem je podle Marie sezení jiné, když je přítomen tlumočník znakového jazyka, jak se v terapii pracuje s pískem, místností snoezelen nebo hrou.

Marie, s jakými psychickými potížemi se nejčastěji setkáváš u neslyšících dětí?

Bývají to potíže s orientací ve vlastních emocích. Často jsou způsobeny něčím vnějším: dítěti se rozchází rodiče, v třídním kolektivu zažívá osamocenost atp. V terapii se na ta témata společně díváme a posilujeme sebejistotu dítěte. Rodiče mě mohou oslovit s tím, že moc neví, co se to děje nebo jim něco dělá starost. A kolikrát pomůže, když do toho vstoupí terapeut jako člověk úplně zvenku a dítě dostane bezpečný prostor, kde může své trápení sdílet. Současně dávám podporu i rodiči, který pomoc vyhledal.

Jak pracuješ s tím, když chtějí rodiče vědět, co ti dítě na terapii říká?

Záleží, kdo je klientem. Děti často do terapie nevstoupí, pracuji s maminkami. Ale u té dětské terapie jsem tu pro dítě. Současně, když jej maminka dovede nebo mi volá, vyslechnu ji a zachytávám, co se jí daří. Máme určitá pravidla, kdy se mlčenlivost porušit musí – například v případě ohrožení života – ale jinak jsou u terapeuta veškeré informace v bezpečí. Děti na první konzultaci ubezpečuju, že co mi tu řeknou, zůstane mezi námi. Líbí se jim to a krok ke společné důvěře je na světě. Když se mnou chce rodič mluvit sám a trvá to déle, jdu pak za dítětem a na rovinu mu říkám: „Trvalo to dlouho, viď? Seděl jsi tu teď sám…Mamka má velkou starost, tak mi říkala, co jste v tomto týdnu zažili.“ Neříkám detaily, které si rodič nepřeje, abych sdílela, ale snažím se být hodně otevřená, autentická a informovat dítě, co se v procesu děje, aby nemělo pocit, že se na něj dva „dospěláci“ domlouvají.

Řekla bys, že jsou nějaká témata nebo potíže, které zažívají neslyšící ve větší míře?

Jsem čím dál víc přesvědčená, že je to podobně individuální jako u slyšících. Málokdy mi potíž přijde propojená se sluchovým postižením. Na druhou stranu u dospívajících jsem se setkávala s tím, že jejich slyšící vrstevníci nevěděli, jak se k nim vztahovat. Chybí osvěta, že je potřeba neslyšící neochuzovat o informace, nemávnout jen rukou, když něco nepochopili jen proto, že pro slyšící je komunikace s neslyšícími náročnější. Nechtěla bych ale škatulkovat, že jsou nějaké potíže typické pro neslyšící, abych nevzbuzovala v rodičích strach, že když jejich dítě neslyší, bude mít automaticky nějaké konkrétní potíže…

A z čeho mívají slyšící rodiče neslyšících dětí strach?

Hodně rodičů přichází s obavami, že se k jejich dítěti budou vrstevníci chovat nějak jinak, protože neslyší a má třeba sluchadlo. Ale nakonec dojdou k tomu, že stejně tak by se k němu mohli chovat jinak kvůli brýlím nebo čemukoliv jinému. Pokud se podaří předat dítěti myšlenku, že ano, má nějakou odlišnost, ale stejně tak má i každý druhý nějakou odlišnost, dítěti se v tom podaří lépe „usadit”, upevnit, chápat to jako něco přirozeného. Záleží, s čím dítě do světa vykročí. Pokud se v něm podaří vybudovat vědomí, že je lidská bytost, se kterou je všechno v pořádku a ničemu nevadí, že má sluchadlo, je také o to větší šance, že později nespadne třeba do nějakého patologičtějšího vztahu.

Některé rodiny mají tzv. hodně naloženo, ale úsilím, snahou a vším, co pro dítě udělají, z něj vyrůstá pevný človíček, který umí i vtipně odrazit nějakou případnou poznámku a cítit se dobře. Kdežto jiné dítě ani nemusí mít sluchové postižení, ale je křehké, nejisté, protože pro něj mohlo být všechno nejisté doma.

Mohlo by zároveň pojmenování témat, se kterými se neslyšící dítě může a nemusí potkat, pomoct jeho rodičům? Aby věděli, čeho si všímat a necítili se v tom sami, pokud už to jejich dítě zažívá?

To je pravda, zvlášť pokud někdo nemá vůbec zkušenosti s neslyšícími dětmi. Když se narodí neslyšící dítě slyšícím rodičům, od malička se toho řeší opravdu hodně – sluch, logopedie a často ještě něco navrch. Dítě je v permanentním zápřahu a už od nejranějšího věku cvičí, trénuje, dělá úkoly. A když je to první dítě a rodiče nemají srovnání, může jim to připadat normální. Jedou v rychlém tempu úkolů a procvičování, aby se dítě posunulo. Až jim někdo třeba v Tamtamu řekne povzbuzující zpětnou vazbu: „Vydechněte a nechte dítě být dítětem.“ Maminky mi často říkají, že je to hrozně úlevné vynechat třeba jeden den některé cvičení nebo povinnost. Přestože zvlášť u dětí s kombinovaným postižením je to ještě složitější, vždy mi přijde důležité, aby se dítě mohlo i nudit a užít si dětství.

Co může podle tebe přinést psychoterapie někomu, kdo ji ještě nezkusil a váhá?

Řekla bych, že existuje zažitá představa, že na terapii se jde jen s nějakým závažným trápením až traumatem a člověk o tom má sofistikovaně mluvit a terapeut bude klást hlubokomyslné otázky (úsměv). Ale podle mě může být psychoterapie i formou osobního rozvoje a psychohygieny, péče o své duševní zdraví. Nemusí pouze hasit požáry. Ale abych mluvila konkrétně – kolikrát mi maminky říkají: „Tady je jediné místo, kde tohle vůbec můžu říct – hrozně mi to pomáhá, nemusím být na to sama...“ Přestože mají dobré rodinné vztahy, někdy nebývá v režimu rodiny na něco takového prostor nebo na to druzí nejsou naladěni. A v Tamtamu nemusí nic vysvětlovat, jsou v uvozovkách „doma”, protože rozumíme specifikům toho, čím si maminky neslyšících dětí mohou procházet. Takže terapie nemusí být jen o něčem hrozně hlubokém, ale i o prozkoumávání sama sebe a o tom mít možnost díky podpoře ustát, co dennodenně zažívám. Psychoterapie současně může určitě pomoct s úzkostmi, napětím, vyhořením, podpořit v sebeocenění.

Jak vnímáš svoji roli terapeuta?

Nedávám rady, ale hledám spíš moudrost v tom, co říká klient a pomáhám mu zorientovat se v tom, co cítí. To bývá léčivé. Potkávám se poslední dobou s vysoce citlivými lidmi, kteří si dlouho připadali jako mimozemšťani, protože ve svém okolí nemají nikoho, kdo by takhle prožíval vztahy, pocity. Žijí v domnění, že je s nimi něco špatně. Až tady zjistí, že nejsou divní, ale jen kolem sebe nemají stejně naladěné lidi. To uvědomění často vede k tomu, že si znovu dobijí svoji sílu. Vnímám tedy svoji roli především jako podpůrnou.

Jaké překážky obvykle brání neslyšícím klientům či jejich rodinám vyhledat terapii?

Někdy vnímám vstupní obavu klientů z toho, že jejich téma není závažné a důležité, protože už to od někoho předtím zažili. Řeknou třeba: „Já vám to teda řeknu, ale my to doma samozřejmě nějak zvládneme.“ A když s klientem u tohoto pocitu zůstanu a pochopí, že není kam spěchat, nemávnu rukou nad tím, co sděluje, získá klid a odvahu o tom mluvit. Zjistí, že mu to dělá dobře. Měla jsem i klienty, kteří byli připraveni absolvovat jen jednu konzultaci, „když jim to teda doporučila poradkyně rané péče“ (úsměv). Ale na konci konzultace se ptali na další termín. Dobrá zkušenost je posílí vyhledat i v budoucnu případně někoho dalšího. Ale je to spíš nabídka to vyzkoušet a záleží vždy jen na klientovi, zda chce pokračovat. Je také v pořádku vyzkoušet víc psychoterapeutů, než si s někým klient sedne.

Jaké všechny služby pro oblast duševního zdraví Tamtam nabízí?

Máme k dispozici také další odborné poradny (speciálně pedagogické, logopedické, sociální), podpůrné rodičovské skupiny, pobytové akce, ale i možnost setkávání rodin s dětmi se sluchovým postižením, které mnohdy vytvoří základ pro budoucí neformální setkání a vzájemnou podporu.

Jak bys čtenářům přiblížila rozdíl mezi psychoterapií a psychologickým poradenstvím?

Psychologické poradenství může vypadat tak, že maminka dítěte ze školky vylíčí něco zcela konkrétního, akutního a společně vymyslíme několik nápadů, co by mohlo dítěti pomoci. Maminka je poté aplikuje a stává se, že se ozve, že některý z nich zabral a není potřeba nabízet dítěti další formu pomoci, protože „to bylo ono“ a potíže díky tomu vymizely.

Naopak dohoda na vstup do individuální psychoterapie vyžaduje klientovu touhu se na některé své životní téma podívat více zblízka a na rozdíl od poradenství jde více do hloubky a trvá delší dobu. Zde v Tamtamu pracuju jen individuálně, neposkytuju párovou ani rodinnou terapii – v případě takové potřeby dávám doporučení na kolegyni Michaelu Veselou z Poradny pro rodinu, manželské a mezilidské vztahy, která také umí „znakovku“.

Jaké jsou podmínky, které musí klienti splnit? A jak dlouho může klient docházet?

Z hlediska věku není žádná podmínka, může jim být od tří do nekonečně (smích). V případě novorozence až do tří let poskytuju poradenství pro rodiče a od 3 let už terapie hrou. Naštěstí nemáme nijak omezenou ani délku psychoterapie, což není běžné. Pro mě je to oáza, protože nemáme nad sebou tlak například jen pěti nebo deseti sezení jako v jiných zařízeních. Na první konzultaci mapujeme, zda to tady klientovi sedí nebo by potřeboval jiný typ péče. Klient se může na cokoliv zeptat. Můžu mu pomoct i s nasměrováním do péče v místě bydliště. Po pěti až deseti konzultacích si s klienty, dětmi i jejich rodiči říkáme zpětnou vazbu, zda jim vše vyhovuje a přejí si pokračovat, což většinou chtějí. Dospělí klienti, kteří mají potřebu a spolupráce jim vyhovuje, chodí i několik let. Jednu dospívající klientku mám v péči přes 4 roky a stále máme na čem pracovat – terapie u dospívajících je často jednoduše oporou, aby zdárně a ve zdraví došli do dospělosti.

Jsou konzultace zdarma? A probíhají jen osobně nebo i online?

Pro klienty, kteří už vstoupili do služby rané péče nebo sociálně aktivizační služby, je psychologická péče zdarma. Pokud se jedná o úplně nové klienty, platí symbolicky 200 Kč na první konzultaci a následně 50 Kč za konzultaci. Je dokonce možnost terapie telefonickou nebo online formou pro klienty, kteří bydlí daleko. Klienti často preferují Tamtam i na dálku kvůli tomu, že chtějí někoho, kdo má zkušenosti s neslyšícími. Nedávno jsem začala pracovat v Tamtamu na plný úvazek, takže přijímám i nové klienty. Zájem je velký – je znát, že je to potřeba. (Ceny mohou být prozatím nastaveny na takto symbolickou částku díky finanční podpoře sponzorů CDS Tamtam – pozn. redakce)

Jaká přizpůsobení terapie neslyšícím nabízíš?

Je možnost využít konzultace písemnou formou chatování na dálku. Dále umím „znakovku“ na úrovni dostačující pro práci s dětmi, ale není to na hlubší práci s dospělými. Mám ale zkušenosti s terapiemi, kdy má neslyšící znakující klient doprovod tlumočníka. Někdy klient přizve dokonce nejen slyšícího tlumočníka, ale i neslyšícího tlumočníka, který umí český znakový jazyk naprosto perfektně. Je to pro případy, kdy ani já ani tlumočník nechytíme vše, co znakující klient sděluje. Neslyšící tlumočník proto znova odznakuje formálním českým znakovým jazykem, co vyjádřil klient například méně formálněji a čemu jsme s tlumočníkem neporozuměli. Nebo tlumočí klientovi i „výrazem svého těla, zjednodušeně, vizuálně, názorně“ co sděluju já, aby tomu porozuměl. Mnozí neslyšící klienti přítomnost dalšího znakujícího neslyšícího hodně oceňují.

Jak je to s mlčenlivostí tlumočníků na terapii? Zvlášť vzhledem k tomu, jak je komunita kulturně Neslyšících malá.

To je strašně důležité téma a u některých neslyšících z komunity existuje obava vyhledat terapeutickou pomoc z důvodu, aby se nějaká informace nedostala v komunitě dál. Mám ale samé dobré zkušenosti. Tlumočníci jsou velmi profesionální a naprosto věřím, že dodržují etický kodex. Smekám klobouk před Neslyšícími, kteří přicházejí na terapii s jedním nebo dvěma tlumočníky. Jedna paní mi řekla, že se musí nejdřív naladit na to, že se na ni dívají čtyři oči a naprosto ji chápu. Většinou si po chvíli zvykneme a hezky to mezi námi všemi plyne. Dokonce bych řekla, že některé klienty to „nabíjí“ a naplňuje ještě na další úrovni, než kdybychom spolu v místnosti byli jen dva.

Současné prostory psychologické poradny

S jakými dalšími specifiky se v psychoterapii s neslyšícími setkáváš?

Další možnost, kterou s klienty využívám, je práce s kresbou. Jedna klientka dokázala velmi barvitě a emotivně něco vyjadřovat ve „znakovce“. Potom začala situaci malovat a mně vyvstala před očima ještě o tolik jasnější představa. Neslyšící jsou často velmi kreativní a společně hledáme, jak se vyjádřit a dorozumět. Pracuju také s pískem – klienti tak mohou svůj vnitřní svět vyjádřit v něčem hmatatelném. Kresba nebo práce s pískem jsou neverbální způsoby práce, při kterých si klient bere čas pro sebe a oba se zpomalujeme. Zmíněná klientka si kresbu užívá, dává si záležet, vytvoří i detaily, výrazy v tváři. Ve verbální terapii se slyšícími, řekne klient třeba: „Nevím, je to prostě těžký…“ Ale v neverbální terapii klientka vezme papír a přenese na něj, jak fakt moc těžké to pro ni je a já to mohu pocítit s ní zase jiným způsobem. Klienti se tak dostávají do kontaktu se sebou.

Jak funguje práce s pískem nebo kresbou a současně znakování?

Děti i dospělí využívají písek také relaxačně. Tvoří z něj, co chtějí, co potřebují a jsou s ním ultra přítomní. Přehrávají si příběhy. Po ukončení se pak věnujeme tomu, co klient vytvořil, ale neruším ho během procesu, kdy se ponoří do relaxace a modelování. U znakování by to totiž také bylo obtížnější – poklepala bych na rameno, začala znakovat a už ho vytrhla z procesu. Když je terapie verbální, je možné i něco slovy prohodit během toho, co klient s pískem pracuje, aniž by ho to tolik vyrušilo, ale pokud znakujeme, přizpůsobuju to takto.

Při práci s pískem i při využívání tlumočníků je to pro mě trénink paměti (smích), protože je pro mě těžší do rozhovoru vstoupit, než když je slovní, takže už jsem se naučila si v hlavě dělat poznámky, k čemu se vrátit.

Jaká další uzpůsobení pro neslyšící nabízíš?

Využívám různé pomůcky, jako jsou například emoční karty. Dále místnost snoezelen. V době, kdy všude kolem nás něco křičí a bliká, klientům hodně prospívá jít do místnosti, kde si smysly mohou odpočinout. Vedu klienty k tomu, aby tam zkrátka jen tak byli. Vychází nabití energií a více zpřítomnění. Jsem otevřená i čemukoliv dalšímu – klient může navrhnout, co by potřeboval.

Terapie bývá chápána jako prostor, kde se mluví, ale vlastně to tak vůbec být nemusí.

Přesně tak. Dospělí třeba znakují, některé děti nemluví, vydávají nějaké zvuky nebo si modulují hlásek, ale nic z toho není překážkou pro terapii. Hodně se dá vykomunikovat skrze oči, tělo, zvýrazněnou mimiku, hru. Konkrétně pro dítě, které nemluví, může být terapie hodina nerušeného bytí dítětem, a ještě dostane reflexi, že mu druhý rozumí, přestože se nevyjadřuje slovy. Podpořila bych rodiče, aby se toho nebáli a psychoterapii dítěti dopřáli.

Figurka se sluchadlem pro terapii

Co ti přijde důležité, aby neslyšící a jejich blízcí věděli o duševním zdraví?

Běží mi hlavou jedna myšlenka od Kláry Svobodové, autorky knihy Kojící Spock, mámy neslyšící dcery. Píše o tom, jak je důležité, nebýt na těžkosti sami. Sice poradkyně, terapeutka ani jiný rodič neslyšícího dítěte nesejme břemeno situace, ale jde o to nebýt na to břemeno sami. Vědět o možnosti podpůrných skupin pro rodiče, kde mohou vzájemně sdílet.

Ráda bych také rodičům řekla, aby dali na svoji intuici. Často sami vědí, že něco není v pořádku, tak ať důvěřují tomu, co vidí, co cítí a udělají potřebnou změnu, protože na tom stojí duševní zdraví celé rodiny. Někdy je nutné využít i další pomoc, třeba odlehčovací službu nebo hlídání od babičky, aby i rodiče sami mohli dočerpat sílu a předávat ji dítěti. Přetížené děti můžou z ničeho nic „polevit” nebo v uvozovkách „zlobit”. Rodiče si pak přejí, aby jejich dítě změnilo své chování, aby bylo něco jinak. Jenže my jsme v té situaci jako dospělí, tzv. hotové bytosti, což děti ještě nejsou. Můžeme dětem poskytnout podporu, možnosti pro změnu, ale musíme mít odkud. Proto je zásadní péče rodiče o sebe samého. Je klíčové dovolit odpočinek dítěti i sami sobě.

Co od tebe obvykle potřebují rodiče neslyšících dětí?

Slyšící rodiče, kteří zjistí, že jejich dítě neslyší, většinou zpozorní a zpřítomní je to. Přijde mi, že bývají vnímavější i díky této zkušenosti. Většina rodičů se zakousne všemi silami, maká a dře. Dopřejí si odbornou pomoc a jsou velmi snaživí. Potřebují spíš povzbuzení, ujištění, zda jdou správným směrem. A obvykle jdou a dělají toho ještě o dost víc, než musí.

Jak ses dostala k práci s neslyšícími?

Od gymplu jsem věděla, že chci pracovat s dětmi. Dobrovolničila jsem v kojeneckém ústavu a dětském domově. Na vysoké škole přišla nabídka pracovat jako asistentka pedagoga v základní škole pro sluchově postižené v Ječné. Okouzlilo mě to a za dva dny jsem byla přijata. Působila jsem tam čtyři roky. Později jsem nastoupila do jejich SPC už na pozici psycholožky. Obojí mě moc bavilo a zdálo se mi, že mám předpoklady rozumět i dětem, kterým okolí tolik nerozumí. Nabídka pracovat v Tamtamu mě nadchla, protože psychoterapie – a potřeby klientů – jsou zde na prvním místě.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie: archiv CDS Tamtam a Marie Holyanské