Facebook YouTube Instagram

Děti si chtějí hrát a přirozeně objevovat svět

4. ledna 2019

Rozhovor s poradkyní rané péče Alžbětou Osmančíkovou

Alžběta Osmančíková pracuje jako poradkyně rané péče Centra pro dětský sluch Tamtam již šest let. Za tu dobu navštívila padesát pět rodin s dětmi se sluchovým postižením a najezdila za nimi téměř sto tisíc kilometrů. Povídaly jsme si spolu o tom, co je na práci poradce nejkrásnější, co se ukrývá v té velké a nesmírně tajemné tašce „tety poradkyně“, ale také o chvílích strávených za volantem.

Alžběto, co předchází návštěvám poradkyně v rodinách?  

Vše začíná tím, že se nám rodina ozve – telefonicky nebo e-mailem, ale mohou přijít i osobně. Kolegyně k tomu určené se s rodiči dohodnou na termínu úplně první, informativní schůzky v rodině. Na této schůzce si řeknou základní informace o nás, o nich a také o problematice sluchového postižení. Pokud se rodiče rozhodnou, že opravdu chtějí být klienty rané péče, pozveme je k nám na vstupní konzultaci. Zde se s nimi setkávám poprvé. Zrekapitulujeme si potřebné informace a dozvím se, co je pro ně v tuto chvíli to nejpodstatnější, v čem bych jim mohla pomoct. Také podepíšeme  smlouvu, se kterou se rodina seznámí předem. K ní patří podmínky poskytování služby a základní informace pro rodiče, co mohou od poradce žádat.

Co tedy mohou od poradce žádat, co vše je součástí služby rané péče?

Úplně obecně řečeno je služba určena pro rodiny nebo kohokoliv, kdo má v péči děti raného věku s vadou sluchu. Poradce provází rodinu v nezvyklé a složité situaci, kdy se rodiče dozvědí, že jejich dítě špatně slyší. Pomáhá jim, aby mohli s dítětem běžně komunikovat, měli dostatek informací a mohli se rozhodovat o tom, co je pro ně v dané situaci nejlepší. Aby v budoucnu měli pocit, že to zvládnou, nebo věděli, na koho se obrátit, protože život s dítětem jim bude přinášet stále něco nového (první vysvědčení, odjezd dítěte na tábor, puberta atd.). Podle zákona služba provází rodinu až do sedmi let věku dítěte, ale většinou pokud jde vše dobře, dítě dobře prospívá a nemá žádné další problémy, rozloučíme se dříve než v sedmi letech. Hlavním ukazatelem může být třeba to, že dítě nastoupí do školky a rodiče budou oba dva v práci. V takové chvíli se již v rodině vídáme méně často a domlouváme se, zda není čas službu ukončit.Pomůcky 6

Vzpomínáte si na úplně první rodinu, se kterou jste pracovala? Na vaši první návštěvu?  

Vybavuji si jednu z prvních rodin z Českolipska. My klienty zveme nejprve k nám na úvodní konzultaci, kde jsme v takovém větším týmu a já tehdy byla nemocná, takže jsem rodinu neviděla. Proto jsme k nim na první návštěvu jely ve dvou, měla jsem s sebou paní vedoucí. Byla jsem trošku nervózní, nevěděla jsem přesně, jak to bude vypadat. Ale nakonec to bylo velmi příjemné. Rodině i mně při seznamování pomohlo, že chlapeček si hodně chtěl hrát. A měla jsem pomoc ze strany paní vedoucí…

Jak se pozná, že spolupráce rodiny a poradce funguje? Je to možné nějak objektivně posoudit? Každé dítě má jinou sluchovou vadu, jiné zázemí… 

Rozumím otázce, ale bude pro mě hodně těžké odpovědět. Nevím, zda se dá situace posoudit objektivně, ale poradce ji vždy může posoudit společně s rodinou. Každá rodina je jinde, v jiném okamžiku života… Abychom věděli, co je bod, kam s rodinou směřujeme, máme dohodu o spolupráci.  Dohodneme se, kdo a co bude dělat, třeba v horizontu jednoho roku. Tedy co bude dělat poradce pro rodinu a co budou rodiče dělat, aby se dostali ke svému cíli. Cesta k tomu může být různá, může se i měnit, ale my si vždy řekneme, jak k cíli budeme docházet a domlouváme se průběžně.Pomůcky 4

Jak může ten domluvený cíl například vypadat?

Třeba rodina s malým dítětem čeká na implantaci. Mají před sebou půl roku, kdy dítě bude nosit sluchadla, než se potvrdí, zda je vhodným kandidátem na kochleární implantát. Jestli je to opravdu ta cesta, po které má jít, nebo jestli třeba zůstanou u sluchadel. Ze zkušenosti vím, že jde o období, kdy je potřeba, aby se rodina „připravila“ na implantaci, na tu operaci. Aby měli dostatek informací. Často jsou na začátku a nevědí, jaké vyšetření je čekají v centrech kochleárních implantací. A my už to víme, třeba kolikrát tam půjdou, jak to vyšetření probíhá. Dále jsou důležité informace o rehabilitaci po kochleární implantaci. Většinou ten prvotní cíl nebývá  ani vyjádřen konkrétně a je to v pořádku. Je to  třeba přání rodičů, „aby dítě začalo slyšet.“. S tím jim můžeme pomoci, protože víme, jak probíhá, když se dítě učí slyšet s kochleárním implantátem. Tedy v době, kdy najednou má přístup ke zvukům, které dříve neslyšelo, a potřebuje se v nich nějak zorientovat a vědět, co znamenají, ještě před tím, než se bude učit rozumět řeči. Známe kroky, které vedou k posílení sluchového vnímání.Pomůcky

Jaké jsou ty kroky? Jak pomáháte rodině učit dítě slyšet?

Předvádím rodičům, jak to budou dělat s dětmi doma. Formou hry si ukazujeme různé zvuky. Používáme zvukové hračky, upozorňujeme dítě  na zvuky doma i venku a pojmenováváme je. Třeba jestli to byla pračka, ukážeme si, kde doma ta pračka je a odkud ten zvuk přichází. Nebo jestli to bylo auto, můžeme se na ně jít ven podívat. Na všechny tyto zvuky bychom měli dítě upozorňovat, že je slyšíme a že je to fajn je slyšet.  Můžeme u toho udělat zvuk pro auto, třeba BRRRM, nebo říci, že auto jede… Je to malé dítě, takže na něj mluvíme tak, aby to odpovídalo úrovni jeho věku, nebo lépe, bylo o kousíček nad jeho věkovou úrovní.  Současně společně s rodiči sledujeme, jak dítě na zvuky reaguje, zda už dokáže i samo naznačit, že je slyší. Poté formou různých her zkoušíme zvuky rozlišovat a cíleně na ně reagovat. Současně se zaměřujeme na to, jak dítě začíná reagovat na mluvenou řeč.

Jakou roli hraje v komunikaci s dítětem se sluchovým postižením znakový jazyk?

Je to individuální. Velmi významnou pro rodiče s dítětem, které velmi špatně slyší a teprve se adaptuje na některou z kompenzačních pomůcek, na sluchadla nebo na kochleární implantáty. V takovém případě to může být na počátku spolu s mluvenou řečí jeden z hlavních komunikačních prostředků, jak se spolu mohou domluvit. Jak si pojmenovat a ukázat, co se bude dít, jakou hru budou hrát, jakou knížku si spolu budou prohlížet a podobně. Znakování spolu s mluvenou řečí dítěti s velmi těžkou vadou sluchu pomůže, aby se v každodenních situacích lépe orientovalo, a rodičům může dát jistotu, že jim dítě bude dobře rozumět. Naprosto zásadní je v rodinách, kde dítě velmi špatně slyší a z jakéhokoliv důvodu nemůže mít kompenzační pomůcku, nebo jde rehabilitace  extrémně pomalu. Trochu jiná situace bude v rodině, kde má dítě lehkou nebo střední nedoslýchavost a je dobře adaptované na sluchadla. U takového dítěte budou rodiče velmi pravděpodobně záhy pozorovat, že dítě se sluchadly dobře reaguje na mluvenou řeč, dobře se řečově rozvíjí a dohání své vrstevníky. Asi nebudou mít potřebu společně s dítětem znakovat, čemuž úplně rozumím, ale nikdy se neví, co bude dál... Zda se například sluchová vada v budoucnu nezhorší. Znakový jazyk má význam i pro utváření osobnosti a identity dítěte se sluchovým postižením.Pomůcky 5

 Ano, období hledání vlastní identity dítě určitě čeká… Napadá vás další důvod, proč stojí za to i v těchto rodinách znakový jazyk používat?

Ze zkušeností z rodin vím, že jim znakový jazyk velmi pomáhá. Některé rodiny si znakování udržují i dále poté, kdy už je dítě adaptované, dobře rozumí a mluví a je v běžné mateřské školce, například kvůli tomu, že vědí, že mohou nastat situace, kdy je potřeba si něco sdělit „na dálku“, nebo třeba při večerním koupání, kdy dítě musí pomůcky odložit.. Je myslím také  podstatné zmínit, že pro děti, které špatně slyší a nosí sluchadla nebo kochleární implantáty, i pro jejich rodiče může vždy být velkým přínosem setkat se i s někým, kdo  v komunikaci používá znakový jazyk.  

Popište mi, jak vypadá běžný den poradkyně rané péče, která vyjede za rodinou…

Několik dní předem se na konzultaci připravuji. Znovu si projdu, na čem jsme se minule s rodinou domluvili, zda je tam něco konkrétního, co mám přivézt. Podle toho vyberu pomůcky, které s sebou vezmu. Těmi pomůckami myslím úplně běžné hračky, co používáme. Buď je rodiče mají doma, nebo jim je můžeme zapůjčit. Děti se učí vždy formou hry, nejde o klasické učení. Hrou podporujeme rozvoj slyšení a komunikaci. Komunikace s dítětem probíhá po celou dobu návštěvy – od úvodu, kdy se pozdravíme, když se domlouváme, co budeme dělat apod. Komunikujeme pořád. Ukazujeme si i další typy činností, které se dají hrou podpořit. Děti to baví. Vždycky si chtějí hrát a pak už je to jen o tom, jak rychle zjistí, že v té velké tašce je něco zajímavého… (smích). To je pro poradce velké plus, protože na to, co se vyndá z tašky, se dítě při dalších konzultacích už těší… V konzultaci je vždy prostor jak na hru s dítětem, tak na rozhovor s rodičem. Na závěr návštěvy provedu shrnutí. Domluvíme se s rodiči, co budou sami s dítětem doma dělat do příště. Když skončíme, jedu do kanceláře, kde si udělám stručný záznam z návštěvy a zapíšu dohodnuté cíle.

Jak dlouho trvá návštěva v rodině a jak časté jsou konzultace?

Návštěva trvá většinou tak dvě hodiny. První půlrok se vídáme obvykle jednou za dva až čtyři týdny, po půlroce jednou za měsíc. Po roce už jednou za čtyři až osm týdnů. Když už jsou děti ve školce a vidíme, že všechny cíle se daří naplňovat, scházíme se jednou za dva až tři měsíce.Výjezd ke klientům

Kolik času trávíte za volantem?

To je různé, třeba minulý týden jsem jela do pěti rodin a najela kolem pěti set kilometrů. Člověk asi zrovna tohle nemusí mít úplně rád, ale mně to naštěstí nevadí. Jen někdy je to vyčerpávající, když je třeba ucpaná Praha, více návštěv za den. Ale jindy si to i užívám, je to součást přípravy na setkání s rodinou.

Co vám připadá na práci poradkyně rané péče nejhezčí?

Člověka hodně nabíjejí děti – chtějí si hrát, přirozeně objevovat svět. Téměř vše, co se jim ukáže, je zajímá. Je hezké, jak se děti učí komunikovat, ať už je to znakovým jazykem, nebo mluvenou řečí, jak používají gesta. A je krásné vidět, jak rostou. Z půlročního miminka je najednou dvou a půlletá holčička, co se už chystá do školky. A rodiče vědí, že její nástup zvládnou, že mohou jít do práce…Pomůcky 2

Když se někdo chce stát poradcem rané péče, co pro to může udělat a jaké by měl mít k tomu předpoklady, vzdělání apod.?

Poradce by měl mít odpovídající vysokoškolské vzdělání. Každý poradce, který nastoupí a zaučuje se, prochází kurzem zastřešující organizace Asociace rané péče ČR, kde dostane všeobecné vzdělání nejen v té „své“ oblasti, tedy u mě v oblasti sluchu, ale i dalších, se kterými se může setkat, třeba oblast zraku, ale i psychologické vzdělání a informace ze sociální oblasti. A předpoklady? Poradce by měl počítat s tím, že bude hodně komunikovat s lidmi, s rodinou, která je v nové, pro ně nečekané situaci.  Poradce bude potřebovat spoustu informací, které musí získat – od kolegy, nebo si je dohledat. Nesmí mu vadit, že věci nejdou vždy podle plánu, musí tam být určitá flexibilita. Vždy se musí věnovat tomu, co je aktuálně v rodině potřeba. Neměl by se také bát toho slova poradce. To zní, jako by toho člověk musel spoustu znát a vědět, ale tak to úplně není. Pokud poradce nějakou informaci neví, a rodina ji potřebuje, může ji zjistit, případně odkázat rodinu na někoho jiného, kdo bude více kompetentní. Takže je to spíš o provázení a poskytování informací než o radění.

Co když má rodič podezření, že jeho dítě má kromě sluchového i jiné postižení, třeba vadu zraku?

V takovém případě by se měli obrátit na odborníka z příslušné oblasti a také jim můžeme předat kontakt na kolegy, kteří se zabývají ranou péčí v rodinách s dětmi se zrakovým postižením. Dá se i zajistit společná konzultace v rodině, kde jsme přítomni všichni poradci i rodiče, abychom tu službu nějakým způsobem zkoordinovali a řekli si, kdo co bude zajišťovat, aby se na nic nezapomnělo, a naopak, aby se něco nedělalo dvakrát.   

Každá spolupráce s rodinou jednou skončí. Nestýská se vám po nich? Jaké máte pocity při loučení?

Pro mě je to změť pocitů – pozitivních i jiných… Ale já vždy říkám, že se mi rodina může kdykoli ozvat, dojet k nám na některou z našich akcí, třeba na Zahradní slavnosti, nebo i zavolat a probrat potřebné věci. Pokud bydlí v okolí, můžeme se potkat na akcích pořádaných v rámci našich sociálně aktivizačních služeb. Někdy sdílíme zkušenosti, když třeba kolegyně potřebují pro jiné rodiny kontakt na odborníky z jejich lokality, nebo když chtějí představit našim novým klientům rodinu v podobné situaci. Pocit, že v tom nejsem sám, je osvobozující a pomáhá. Jejich zkušenost může být důležitá i pro ostatní rodiče. A pro mě je to hezká příležitost je znovu kontaktovat.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka časopisu Dětský sluch

Fotografie: autorka

 

Sociální sítě

Zůstaňte s námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Partneři

Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. Ministerstvo zdravotnictví České republiky Včasná pomoc dětem Nadace Sirius Úřad vlády České republiky Nadace Jistota