Děti mají nejraději logopedická cvičení v pohybu, s momentem překvapení

Co všechno může zahrnovat logopedická práce? Kdy nechat dítě od úkolů odpočinout? A jaké nejčastější potíže mívají neslyšící děti? Vyzpovídaly jsme Renátu Coufalovou z Pardubické nemocnice.

Co obnáší práce logopeda ve zdravotnictví a klinického logopeda?

Oba poskytují odbornou péči klientovi a jeho rodině, ať už se jedná o dítě, anebo dospělého člověka s vrozenou či získanou narušenou komunikační schopností. Z obecného úhlu pohledu se práce logopeda ve zdravotnictví a klinického logopeda nijak neliší.

Co je nyní náplní vaší práce v Pardubické nemocnici?

Aktuálně pracuji na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku. V rámci její ambulantní sekce spolupracuji s oddělením foniatrie, audiologie a vestibulologie. Do náplně mé odborné práce spadá především diagnostika a terapie narušené komunikační schopnosti, tedy přímá práce s klientem. Dále administrativní činnost, jakou je psaní odborných zpráv. Odborná konzultace pro rodinné příslušníky a kolegy z jiných rezortů. Poskytování odborné praxe studentům vysokých škol a kolegům/ kolegyním v před atestační přípravě. Ve spolupráci s kolegy z ORL kliniky se nyní snažíme o zajištění a spuštění vyšetřovací metody VRA (visual reinforcement audiometry, vizuálně posílená audiometrie – pozn. redakce), která se používá k diagnostice poruchy, vady sluchu u nejmenších dětí.

Jaké logopedické potíže mají nejčastěji děti se sluchovým postižením, které k vám přicházejí?

Logopedické potíže mohou být různého charakteru a stupně, přes lehčí, středně těžké až těžké, podobně jako je tomu u sluchové vady. U převodní nedoslýchavosti, senzorineurální vady sluchu i smíšené nedoslýchavosti jsem se nejčastěji setkala s opožděným vývojem řeči, opožděným vývojem tzv. fonematického uvědomění, kdy děti nejsou schopné rozlišit drobné nuance ve dvojici slov, například pere x bere, jede x vede, mává x dává, luk x lak, dále s poruchou porozumění, opožděným vývojem artikulace a sníženým komunikačním apetitem.

Renáta Coufalová

Co znamená snížený komunikační apetit?

To je stav, kdy děti téměř nezahajují, neiniciují rozhovor, nejeví o něj velký zájem, odpovědi na otázky jsou zpravidla jednoslovné, reakce na otázky mohou být nejisté. Děti nevyhledávají komunikační situace, jeví se jako tiché, nekonfliktní. Mohou tak maskovat své problémy se sluchem.

Čemu se s dětmi se sluchovým postižením nejčastěji věnujete, co jim a rodičům nabízíte?

Dětem se sluchovým postižením a jejich rodičům zpravidla nabízíme diagnostiku a terapii narušené komunikační schopnosti. Při samotném vyšetření hodnotíme úroveň porozumění mluvené řeči, orientačně i znakům, aktivní slovní, ale i znakovou zásobu, stavbu věty slovně i ve znaku, sociální zdatnost dítěte. V pozdějším věku dokážeme posoudit i aktuální úroveň vývoje artikulace. Do terapie jsou pak zahrnutá sluchová cvičení dle vytvořené metodiky – detekce, diskriminace, diferenciace, identifikace, reprodukce, porozumění.

Co znamená v rámci logopedie detekce, diskriminace a další pojmy, které jste zmínila?

Detekce zjišťuje, zda dítě slyší nebo neslyší zvuk po předchozím upozornění, poté spontánně. Při diskriminaci dítě vybírá, zda jsou dva sluchové podněty stejné, anebo rozdílné. Diferenciace je výběr ze dvou předmětů, obrázků. Ptáme se, co dítě slyšelo? Bubínek nebo zvoneček? Identifikace znamená výběr ze souboru více předmětů, obrázků. Reprodukce je opakování, napodobování slyšeného zvuku, rytmu anebo řečového signálu (slova). Porozumění – míněno významu, obsahu zvuku nebo slova.

Kdy by měli rodiče dětí se sluchovým postižením zvážit návštěvu logopeda?

Podle mého názoru co nejdříve, abychom my, odborníci, mohli v čase sledovat vývoj řeči a celkově rozvoj komunikačních schopností u dítěte s nedoslýchavostí a rodiče měli šanci s námi včas konzultovat své dotazy. Ovšem to nezáleží jen na rozhodnutí samotných rodičů. Aby se zákonní zástupci dítěte se sluchovým postižením dostali k naší péči, musí je především doporučit lékař specialista – ORL, foniatr, anebo praktický dětský lékař.

Je podle vás vždy žádoucí snažit se u dítěte rozvinout řeč?

Pokud myslíte za jakoukoli cenu, pak určitě ne. Klinický logoped se sice z podstaty své profese věnuje rozvoji komunikačních schopností orální cestou, ale jsou situace, kdy vidíme, že konkrétnímu dítěti lépe vyhovuje jiný typ komunikace, například znakový jazyk, fotografie, piktogramy a jiné systémy dorozumívání.

Jak nastavujete, čemu se společně věnovat a co by mělo být cílem?

Cílem je nastavit vysoce funkční komunikaci nejprve v rodině, poté s okolím, ve kterém se dítě pravidelně pohybuje, a to ve spolupráci s odborníky z organizace Centrum pro dětský sluch Tamtam. Při prvním společném setkání nám rodiče vyplňují anamnestický dotazník, kde se mimo jiné ptáme na konkrétní požadavky rodiny, abychom zjistili, jaká očekávání zákonní zástupci mají. Pak se společně domlouváme na jednotlivých krocích, které povedou k progresi ve vývoji komunikačních schopností jejich dítěte, a vedeme rodiče k tomu, jakým způsobem by měli se svou ratolestí komunikovat, aby nedocházelo k pocitu frustrace z neporozumění u obou stran, dítěte a rodiče.

Jak často k vám obvykle neslyšící děti docházejí na konzultace? Jak často neslyšící děti s kombinovaným postižením?

Interval návštěv se snažím maximálně přizpůsobit individuálním potřebám dítěte a jeho rodiny. Zpravidla to bývá jednou měsíčně, ale lze se domluvit na zkrácení i prodloužení mezidobí. Optimální je, pokud má rodina možnost konzultovat své problémy nejen s námi, ošetřujícím lékařem, ale i s odborníky z Tamtamu.

Jaké metody, pomůcky, hračky, aplikace, hry aj. ve své práci používáte pro rozvoj verbální i neverbální komunikace?

Pokud jde o rozvoj verbálních schopností, pak využívám metody častého a krátkého cvičení, opakování. Držím se zásady vývojovosti a snažím se zachovat postup logické souslednosti jednotlivých logopedických cvičení. V případě rozvoje neverbální komunikace používám přirozenou mimiku obličeje, gesta, trojrozměrné předměty, obrázky ve formátu 2D, 3D. Ráda využívám všech pomůcek a hraček, které vydávají zvukový signál. Přijde mi přirozené a nenásilné použití předmětů, které téměř denně používáme a můžeme jimi vytvářet specifický zvuk (hrnek, sklenička, příbor, hrnec, poklice, vařečka atd.), anebo využít hudebních nástrojů např. Orffovo instrumentárium. Přednost dávám spíše společné hře před jednotlivými aplikacemi na počítači, tabletu nebo telefonu. K tomu se přikláním jen v nejvyšší nouzi (smích), tedy ve chvíli, kdy selžou všechny mé nápady a motivační prvky. Čtenářům se omlouvám, že nezmíním konkrétní firemní názvy pomůcek, hraček, deskových her a aplikací. Je jich nepřeberné množství.

Používáte s dětmi se sluchovým postižením nebo poruchou řeči znaky? Pokud ano, jak mohou být užitečné pro podporu komunikace?

Nejprve se přiznám, že zatím ovládám pouze základy znakového jazyka, ale v budoucnu bych chtěla tuto dovednost více, hlouběji rozvinout. Znaky používám zejména v situaci, kdy na dítěti vidím, že ne zcela rozumí slovnímu zadání, pak se uchyluji k použití znaků a jiných podpůrných komunikačních prostředků. V podstatě se snažím slovní instrukci vizualizovat. Dítě tak může využít své silnější stránky (zraku) a lépe porozumět slovnímu sdělení. Navíc znakování jako takové je dynamický pohyb horních končetin, který děti baví. Pokud zvládnou nápodobu hrubých gest (velkých svalových skupin) a nápodobu jemných gest, mimiky obličeje (drobných svalových skupin), může to být pro dítě a jeho komunikačního partnera nekonečná zábava. Pomocí znaků lze vytvořit plnohodnotný, funkční komunikační systémsloužící k dorozumívání se.

Co všechno při logopedických cvičeních u dětí rozvíjíte?

Snažím se rozvíjet komunikační schopnosti dítěte – například sociální interakci, aktivní slovní zásobu, větnou stavbu, sluchové vnímání, fonematické uvědomění, porozumění, koordinační cvičení artikulačních orgánů, samotnou artikulaci, výslovnost, hrubou a jemnou motoriku, grafomotoriku, zrakové vnímání – s využitím všech základních smyslů. Často aplikuji i dechová cvičení.

S jakými odborníky spolupracujete?

Nejčastěji s lékaři, zdravotními sestrami, psychology, fyzioterapeuty, ergoterapeuty, speciálními pedagogy, poradci rané péče, učiteli, odborníky z oblasti sociálních věcí. Upřímně se omlouvám těm, které jsem zapomněla vyjmenovat (smích).

Máte nějaké tipy na zapojení cvičení do konkrétních praktických situací během dne?

Tzv. oromotorická cvičení, motoriku mluvních orgánů (jazyka, rtů, dolní čelisti, měkkého patra) mohou rodiče provádět v rámci pravidelné hygieny dutiny ústní nebo v rámci stravovacích návyků. Co se týká rozvoje slovní zásoby, sluchových cvičení, pohybových dovedností, ty je možné realizovat při pravidelné procházce, anebo při hraní společenských her. Logopedické deskové hry jsou dobře dostupné, stačí se s odborníkem domluvit, kterou oblast je potřeba rozvíjet.

Jaká cvičení podle vašich zkušeností děti nejvíce baví a která moc ne?

Hodně záleží na věku dítěte, úrovni jejich komunikačních schopností, pohybových dovedností a ostatních faktorech. Obecně děti rády přijímají cvičení v pohybu, cvičení s momentem překvapení, možností samostatné volby, cvičení s pochutinami, zkrátka takové aktivity, které odrážejí jejich aktuální vývojový stupeň. Nerady přijímají dlouhé, statické a mechanické činnosti, o kterých si naopak jejich rodiče mohou myslet, že jsou zcela efektivní. Děti často neví, proč mají taková cvičení provádět a vůbec si je zvesela neužijí.

Co dělat, když dítě nemá motivaci k logopedickým cvičením?

Jednoznačně dítě nenutit a nevyvíjet na něj zbytečný nátlak. Dítě si musí logopedická cvičení prožít s pocitem spokojenosti. Spíše bych si položila sama otázku, co mohu udělat já jakožto odborník nebo rodič, aby bylo dítě ke cvičení lépe motivováno. Někdy stačí dát dítěti větší prostor pro výběr společné činnosti, anebo ho nechat odpočinout.

Jak hledat balanc a pracovat s tím, aby dítě nebylo úkoly a cvičeními přetížené?

To je velice složitá otázka, kterou si kladu několikrát za den. Snažím se o střídání činností statických a dynamických. Takže někdy sedíme s dětmi u stolu, jindy zase lezeme a skáčeme po celé místnosti. Dětem to dobíjí baterky, mě řečeno s nadsázkou naopak trochu vybíjí (smích). Snažím se neustále pozorovat jejich reakce, které jsou pro mě hlavním ukazatelem a zpětnou vazbou o tom, jak se děti v průběhu logopedických cvičení cítí. Pokud vidím, že je dítě unavené, nechám ho odpočinout, činnost změním, přeruším, či zcela zastavím. Někdy dojde i na malou svačinku, kterou si dítě přinese ve vlastním batůžku. Pro dítě je to většinou odměna a pro mě diagnostické pozorování (úsměv).

Jaká je cena jedné konzultace ve vaší poradně?

Pardubická nemocnice má uzavřené smlouvy se všemi zdravotními pojišťovnami ČR, tudíž je naše odborná péče plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Jinými slovy řečeno, zákonní zástupci dítěte (i se sluchovým postižením) na našem pracovišti nic neplatí.

Co je podle vás při práci v logopedické poradně to nejdůležitější?

Být klidná, vyrovnaná a trpělivá, zároveň empatická, houževnatá a kreativní. Zkrátka své povolání vykonávat zodpovědně, svědomitě s láskou, entuziasmem a pokorou.

Renáta Coufalová

Proč jste se rozhodla pro obor logopedie?

Obor logopedie vnímám jako pomáhající profesi. Moje mamka i babička pro mě odmalička byly příkladným vzorem, jak pomáhat druhým, zejména dětem, seniorům a nemocným lidem. Snažím se kráčet v jejich stopách... Navíc v rámci studia na vysoké škole a v průběhu postgraduálního vzdělávání jsem měla možnost potkat odbornice jako například doc. PhDr. Evu Souralovou, Ph.D., PhDr. Radku Horákovou, Ph.D. nebo Mgr. Jitku Holmanovou, které mě utvrdily v myšlence, že povolání logopeda, surdopeda může člověka naplňovat po celou dobu jeho profesní kariéry.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie: archiv Mgr. Renáty Coufalové