Dát rodičům cestu, naději a pochvalu

O zásadách logopedické práce s dětmi se sluchovým postižením jsem hovořila s klinickou logopedkou Petrou Kopeckou. Některé patří k obecně doporučovaným, jiné Petra získala mnohaletou praxí v logopedické poradně. 

Máte zkušenosti s rozmanitými věkovými skupinami dětí s různými diagnózami. Co je podle vás nejdůležitější pro úspěšný rozvoj komunikace s dítětem se sluchovým postižením?

Nejdůležitější je vytvořit jakýkoliv způsob komunikace s dítětem. Tvrdím, že neexistuje dítě, které nekomunikuje. I dítě s poruchou autistického spektra, které se kouká jinam než na nás, s námi vlastně komunikuje – říká nám, že s námi komunikovat nechce. Musíme se začít snažit dítěti rozumět. Jen tak může ono porozumět nám. Může to být neverbální způsob komunikace, třeba znaky, obrázky, gesta, fotografie. Chceme samozřejmě rozvíjet i mluvenou řeč, ale záleží, jak to jde. Tím, že spolu začneme komunikovat, si mezi sebou vytváříme vztah a naladíme se na sebe. To je důležité pro další rozvoj, protože my něco chceme, dítě také a je potřeba to skloubit dohromady.

Je velikost sluchové ztráty dítěte přímo úměrná jeho problémům v komunikaci?

Myslím, že tomu už tak často není. Doba pokročila, vyvinuly se technologie a jsou skvělé kompenzační pomůcky. Díky nim tedy často velikost sluchové ztráty není pro rozvoj komunikace podstatná, pokud se jedná „jen“ o sluchové postižení. Stává se, že dítě s kompenzačními pomůckami dobře slyší, ale nerozumí slovům nebo rozumí, ale stále nemluví. Pak je otázka, jestli se nejedná ještě o kombinaci s jiným postižením. Důležité je, přijít na to, proč dítě nemluví nebo nerozumí. Těch důvodů je řada a některé můžeme zjistit třeba až časem, protože například vývojovou dysfázii u malých dětí neodhalíme. Může se také jednat o motorický problém, že mluvidla jsou neobratná. Jsou i děti, které mají problém s pozorností. I když mají dobře kompenzovanou sluchovou ztrátu sluchadly nebo kochleárním implantátem, je pro ně náročnější dávat pozor, aby rozuměly. Jejich pozornost se dříve unaví a hůře spolupracují. A čím jsou menší, tím je to u těchto dětí větší problém.

Při práci s dětmi se držíte určitých postupů a také zásad. Přiblížíte nám je?

Nejdůležitější je, uvědomit si, jak je dítě staré. Logopedická péče dnes začíná ve věku i kolem 1 roku věku, neboť sluchová vada může být díky screeningu zjištěna velmi brzy. Děti dostanou včas sluchadla nebo implantáty. To je skvělé, ale vývoj dítěte nelze uspěchat a některá vývojová stádia přeskočit. Dítě ve věku 1 až 2 let ještě není schopné systematicky pracovat, poslouchat a dělat na povel, co ho nebaví nebo mu nejde. Naopak, chce dělat jen to, co ho baví, hned teď, na nic nechce čekat (smích)! A my bychom ho chtěli posadit do židličky, aby plnilo úkoly, co mu nejdou, protože na ně ještě není připravené a tím ho odradíme. Na takhle malé děti je potřeba jít jinak.

Petra Kopecká s klientem

Jak?

Obráceně. Využít toho, co je baví a snažit se přizpůsobit naše cíle jejich zájmům. Naladit se na dítě a vytvořit hru, která ho bude rozvíjet. Snažím se to vysvětlit i rodičům, aby nebyli nešťastní, že dětem něco nejde a že nejsou schopny pracovat tak, jak si oni představují. Protože většina dětí dělá věci, které nechce dělat a dokončí je, až v předškolním věku. Je to znak školní zralosti, kterého ale dociluje v 5–6 letech. Někdy až v 7 a proto mají odklad školní docházky. Další chybný postup je, když nerespektujeme, na jaké úrovni jsou jeho dovednosti a schopnosti. Na tom musíme stavět a nepřeskakovat žádné vývojové stádium. Nemůžeme chtít po 3letém dítěti, aby mluvilo ve větách a drilovat to s ním, když není schopné říct jednotlivá slova. Dítě je sice starší, ale reálně má schopnosti odpovídající 2 rokům věku. Z této úrovně musíme vycházet a jen postupně se přibližovat vyšším cílům a snažit se dohnat postupnými kroky schopnosti odpovídající jeho věku. Když v 5 letech nemluví, nebude tvořit věty a vyprávět. Rodiče nesmějí mít přehnané nároky i očekávání. Jelikož vím, jak probíhá fyziologický vývoj řeči, vím, co dítě v dané chvíli zvládne. Rodiče mají někdy pocit, že by toho už mělo umět více a doma něco zkouší, ale často jen dítě odradí. Tak jim říkám: „Uberte.“ Také někdy v dobré snaze dítě opravují, protože něco řeklo špatně – a ono se jim „zašprajcuje“, přestane mít chuť mluvit. Je to jako když batole začíná chodit. Nejprve padá, ale my se na něj nemůžeme zlobit, nejdříve musí posílit nožičky, aby chodilo dobře. A s řečí je to podobné – nejprve to motá, ale to nevadí. I za nepodařený pokus ho chválím, aby mělo chuť to zkusit znova. Stačí, aby nejprve ve slově řeklo správně samohlásky a dodrželo počet slabik. Postupně se rozvijí slovní zásoba a upravuje gramatická stavba řeči a současně s tím začnou naskakovat další hlásky a ty, které se do určitého věku nedaří, pak začneme upravovat.

Je to těžké, snad každý rodič má tendenci srovnávat svoje dítě s jinými v podobném věku. Ale může to pak vést k frustraci, že?

Ano, také to vždy rodičům říkám – nesrovnávejte, ale vím, jak je to těžké. Vysvětluji rodičům, že jejich dítě třeba ve 3–4 letech neumí to co jiné, ale možná v 8–9 letech na tom bude stejně nebo i lépe než ostatní děti. Snažím se rodiče povzbudit, ale opatrně. Dávám si pozor, abych jim nedávala plané naděje – protože pak může přijít velké zklamání. A to je demotivující. Už se mi to bohužel také stalo.

Jak tedy postupovat, když dítěti něco nejde?

Když mu budeme dávat úkoly, které jsou nad jeho síly, odradíme ho a spolupráci úplně zkazíme. Ale když ji postavíme na tom, co už umí a postupně mu dáváme o něco těžší úkoly, bude ho to bavit. Ideální je, zakončit cvičení opět něčím, co už mu jde. Aby odcházelo spokojené. To platí i pro nás, dospělé – když nám někdo dá do ruky tenisovou raketu a řekne „hraj tenis“, nepůjde nám to a brzy s tím sekneme. Nejdříve si prostě musíme pinkat u zdi (smích). Pěkně krůček po krůčku. Nic z „tréninku“ nelze přeskočit. Ideální je, využít situací běžného dne. Když jdeme nakoupit, dítě něco chce a bere to do ruky, pojmenováváme věci. Když se dítě obléká, ptáme se, kde má čepici, ponožky. Když jsme venku, bavíme se o tom, co vidí. Podobně při vaření, praní. Rozvíjíme tím přirozeně jeho slovní zásobu, jemnou a hrubou motoriku, logické myšlení. Když dítě komunikační potíže nemá, děláme to také a ani o tom nepřemýšlíme. Ale když je má, musíme se na to zaměřit, protože nestačí říct to jednou, ale třeba i 50krát. Reálné věci fungují lépe než obrázky. Navíc některé děti jsou živější a potřebují hodně pohybu. Pohyb, třeba i znak, více zaujme jejich pozornost.

Vrátíme se ještě k těm zásadám?

Jedna z dalších velkých zásad je, dát dítěti čas na odpověď. Rodiče se mnohdy dítěte na něco zeptají, a když jim neodpoví hned, řeknou to za něj nebo mu to ukážou, udělají. Týká se to i jemné motoriky. Dítě něco chce udělat, ale dá mu to hodně práce. Musíme být opravdu trpěliví a nedělat to za něj. Jinak se to nenaučí. Opakování, ať už řečí nebo znakem, je ovšem jiná schopnost, než když si slovo dítě samo vybaví. Na začátku je ovšem opakování důležité a správné, jen postupně chceme, aby dítě samo zvládlo vybavit si slova a tím bylo schopné nám říci co chce, anebo nechce.

To ovšem v některých situacích vyžaduje téměř nadlidskou trpělivost…

Samozřejmě, když spěcháme ráno do školky, asi dítěti při oblékání pomůžeme (smích). Ale je třeba vědět, že dítě to chce udělat samo, chce to říct, ukázat. Když se mu to podaří, má z toho radost, bude to chtít zkoušet znovu a tím se učí. Jsou dvě klasické zásady, které se objevují i v literatuře – lepší je pracovat s dítětem kratší dobu a častěji, než je mordovat hodinu. Malé dítě neudrží dlouho pozornost a když ho budeme chtít přinutit, budeme trápit jeho i sebe. Časově je to náročnější, ale dá se to dělat během celého dne, třeba i v autě. Jen si vzpomenout a myslet na to. Samozřejmě velmi důležitá je pochvala – i za nepříliš vydařený pokus. Děti to motivuje zkoušet něco znovu. Ze zkušenosti s prací s rodiči vím, že je také důležité dávat menší počet úkolů a cílů. Když je před námi moc práce, nechce se nám do ní. Proto rodičům dávám přiměřeně úkolů, aby je to bavilo. Rodiče toho po dětech někdy chtějí příliš a tím je odradí. Dítě to třeba i chvilku zvládne, ale po delší době odpadne.

Poznáte, na jakém stupni vývoje se dítě nachází a kolik toho zvládne už při prvním setkání?

To je ale velice různé. Někdy přijde sociálně zdatné dítě, které okamžitě začne komunikovat a naváže se mnou kontakt a vztah – a já mohu dobře dělat diagnostiku. Jiné dítě je hodně stydlivé, nechce mluvit a působí to, že nic neumí. Ale stačí třeba jen 2–3 návštěvy, a je to jinak. Pak jsou i děti, které nejsou schopny žádné komunikace. Tam je diagnostika na delší dobu. Je třeba se ptát i rodiny, jak dítě funguje doma, ve školce apod.

Děláte diagnostiku sama?

Ano, ale vycházím i z diagnostik od jiných kolegů. Zajímá mě, jak vypadá audiogram z foniatrie, vyšetření psychologa, poznatky z rané péče ohledně porozumění řeči, reakcí, někdy i z neurologie. Také za mnou mohou později přijít do ordinace, když s tím rodiče souhlasí, ať už jde o asistentky, učitelky, speciální pedagogy. Za zájem dalších odborníků jsem vždy ráda. A v určitých případech doporučím ještě jiná vyšetření.

Logopedi při práci s dětmi hodně využívají jejich smysly. Jakým způsobem to děláte vy?

Rozvíjíme samozřejmě sluchové vnímání. Není to tak, že dítě dostane kompenzační pomůcku a hned s ní slyší. Musí se postupně probouzet jeho sluchová centra. Souvisí to s imitací fyziologického vývoje, o kterém jsem již hovořila. Někdy děláme chybu v tom, že děti dostanou ve věku 1,5 roku implantát a my chceme, aby opakovaly slova, říkaly věty, rozuměly. Ale tím úplně přeskočíme celou fázi vývoje, kdy dítě žvatlá, brouká si a hraje se zvuky. Napodobuje samo sebe a teprve potom okolí. Nám se to pak může vrátit, protože děti najednou mají začít vyslovovat správně, ale neposlouchají se. Nemají korekci, nevnímají to. Takže my si musíme hrát se zvuky a napodobovat dítě. Dělat jeho legrační zvuky, dělat dítěti takový zesilovač. Z dalších smyslů u miminek hodně využívám hmat – mluvím jim na bříško, na záda. Milují to. Stimulace vibrací, tedy hmatem, je hodně baví a vy s nimi navážete hezký kontakt. Nastavují ručičky, bříška. Hmat se dá použít i pro vyvozování hlasu – vnímání vibrací na krku, toho, jak letí vzduch při foukání. To je důležité i pro řeč. Dech, hlas a artikulace – to vše musíme spojit, abychom něco vyslovili. Zrak také využíváme. Samozřejmě při odezírání, díky čemuž může dítě rozumět, pracujeme s obrázky. Usnadňuji to dítěti tím, že obrázek nebo věc dávám ke svému obličeji.

Pomůcky používané při logopedii

Kdo vytyčuje cíle, kterých má dítě dosáhnout?

Rodiče přicházejí s představou, přáním, co by chtěli, aby dítě zvládlo, pochopitelně. Někdy jsou hodně nároční a chtějí toho víc, než na co dítě v danou chvíli má. Pak je musím usměrnit, abychom dítě neodradili, protože jak jsem už řekla, méně je někdy více. Takže cíl vytváříme společně a postupně. Někdy doporučuji nahrávat si čas od času děti – pro srovnání. Všechno chce čas. Nevíme přesně, co bude za půl roku, ale důležité je vidět cestu a také drobné pokroky. Člověk zapomene, jak na tom dítě dříve bylo. A často jsou rodiče zpětně překvapeni, když si pustí nahrávku, jak se dítě zlepšilo.

Jakou roli hraje spolupráce s rodiči?

Ti jsou úplně nejdůležitější. Já mohu poradit a ukázat cestu, jak dítě rozvíjet. Mohu doporučit jaké hry, knížky s krásnými obrázky nebo pomůcky jsou v dané chvíli vhodné a proč, co tím rozvíjíme. Konkrétně doporučit, co mohou doma s dětmi dělat. Ale oni jsou s dětmi a nejvíce práce je na nich. Děti se ani dnes tak často nedostanou k logopedovi, jak by potřebovaly. Logopedů je málo a dětí s potížemi hodně. A úspěch je v tom systematickém snažení se dennodenně. Pak to přináší výsledky.

Nezdá se vám, že si dnes rodiče s dětmi povídají méně než dříve? Vytrácí se přirozená konverzace v běžných situacích. Místo toho komunikační výbavu dětí hodně ovlivňují technologie.

To je asi pravda. Bohužel, technologie nám přinášejí nejen mnoho dobrého, jako například dokonalejší kompenzační pomůcky, ale také nám něco berou. Výhodou technologií pro rodiče je, že děti zabaví. Dospělým to ubere práci a mohou dělat něco jiného. Ale neuvědomují si, že povídat a hrát si s dětmi je hrozně důležité. Ale já jsem optimistka a myslím, že i tato nová generace zjistí, že monitory a displeje jsou v něčem škodlivé, a že musí ubrat. Když se bavím s mladými lidmi, už mi to i někteří sami říkají. Obávám se, že i dnešní generace rodičů už je trochu jinde. Někdy je musím učit, jak pracovat s dítětem a knížkou. Připadám si pak trochu jako nějaká babička (smích). Jenom si dítě vezmu, prohlížíme si knížku, já se ptám, komentuju – a ono je šťastné s knížkou. A rodiče vidí, že to jde i bez tabletu. Vysvětluji, že je důležité, aby omezili dobu dítěte na počítači. Když jsou vnímaví, tak to změní. Může se stát, že najednou se dítě rozmluví. Že to, co vypadalo jako vývojová vada řeči, způsobilo koukání na displej. Nadužívání tabletu a telefonu vede i k tomu, že dítě neumí dodržovat komunikační pravidla, třeba střídání rolí, neumí reagovat, naslouchat, nemá žádnou korekci. Navíc jsou programy dělané tak, že se v nich střídají krátké, třeba desetivteřinové sekvence a není tam dlouhá linka k udržení pozornosti a jejímu rozvíjení. Děti se pak nevydrží koukat ani na delší pohádku.

Mluvily jsme o významu pochvaly u dětí. Ale ona má význam i u rodičů, že?

Ano. Pochvalu potřebuje každý – jak dítě, tak rodič. Když vidím jejich úsilí, pochvalu si opravdu zaslouží. Někdy dávám dítěti za odměnu i bonbon či obrázek, protože musí dělat práci navíc, co jiné děti nemusí. Ty se učí od nás nápodobou a ani si to neuvědomují. A když pochválím rodiče, že to s dítětem pěkně natrénovali, také mají radost. Je špatné, že se dnes tak málo chválí. Přitom pochvala je jednoduchá věc. Lidé, kteří mají děti s nějaký problém, mají v životě hodně starostí a pochvala je může učinit šťastnějšími. Proto je důležité dát i rodičům pochvalu, a také nějakou cestu a naději.

Využíváte při práci s dětmi se ztrátou sluchu hodně znakový jazyk? Nebrání se tomu někdy rodiče?

Znakový jazyk využívám hodně a často. Je to pohyb, a ten děti baví. Pomáhá s rozvojem komunikace i v mluvené řeči. Nejen dětem se sluchovým postižením, ale i s dysartrií, poruchami autistického spektra či vývojovou dysfázií. Dříve se říkalo, že když bude dítě ukazovat, nenaučí se mluvit. Je to už překonaný názor, ale přesto, výjimečně, ještě někdy rodiče přijdou s obavami, protože jim to někdo řekl. Ale jakmile vidí, že to funguje, rychle je ztratí.

Pomůcky používané při logopedii

Jaké pomůcky či hračky pro rozvoj komunikace nejraději používáte?

Stále mám ráda obrázky, obrázkové knížky, logické hry, logopedické pomůcky. V současné době je tak obrovský výběr krásných věcí. Doporučuji je i rodičům. Pochopitelně existuje i spousta běžných činností a her, které děti rozvíjejí, jen si to musíme uvědomit. Mnoho her rozvíjí nejrůznější schopnosti, i obyčejné tleskání, přebíračky, navlékání korálků, stavění věže, nejrůznější hopsání, houpání, posouvání věcí, šťouchání do něčeho, nebo házení věcí na zem… Jen ať to lítá! (smích).

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Mgr. Petry Kopecké