Jak se vyrovnat se ztrátou sluchu, když jste hudebník?

Americký hudebník Doug Guod hrával v mnoha kapelách. Hudba byla jeho vášní, obživou i životním smyslem. Ztráta sluchu se ale Dougovi začala zhoršovat a on si nakonec musel přiznat, že je potřeba situaci řešit. V článku, jehož překlad vám přinášíme, sdílí, co mu na cestě k přijetí ztráty sluchu pomohlo, a jak zjistil, že může mít dokonce i výhody.

Měl jsem komplikované dětství. Absolvoval jsem asi devět operací ještě před třetím rokem života. Jedním z mých zdravotních problémů bylo, že jsem se narodil s plochou Eustachovou trubicí, která nemohla správně odtékat, což způsobilo hrozné ušní infekce a ztrátu sluchu v raném věku. Tehdy jsem podstoupil experimentální léčbu, která vyžadovala zavedení kovových trubiček do mých dětských uší. Když mi je odstranili, zůstaly po nich silné jizvy uvnitř zvukovodů a stejně mé problémy s Eustachovou trubicí nevyléčily. Nebyl jsem schopen správně porozumět řeči a produkovat některé zvuky, takže jsem spolupracoval s logopedem. Můj sluch byl však již mírně poškozený.

Během let, kdy jsem se cítil jako vyděděnec a podivín, jsem nacházel útočiště u dalších podivínů. Většinou je přitahovalo umění: hudba, poezie, malba atd. Právě pouze prostřednictvím umění jsem cítil, že se mohu skutečně propojit s ostatními lidmi – sdílením mé vášně pro hudbu, zvláště pro heavy metal! Tohle byl jediný druh hudby, kterému jsem opravdu rozuměl a mnoho věcí mě na heavy metalu inspirovalo.

Přestože lidé předpokládají, že moje ztráta sluchu je přímým důsledkem hraní v kapele, můj příběh je trochu bizarní, protože jsem byl vlastně napůl neslyšící před tím, než jsem začal hrát. Ale pak se moje progresivní ztráta sluchu během krátké doby ještě prohloubila.

Doug Guod od mládí vystupoval v různých kapelách a cover bandech.

Hold slavným kapelám

Již v době dospívání jsem působil v mnoha různých kapelách. Přidal jsem se ke stávajícím skupinám a založil vlastní projekty. Býval jsem v nejlepších revival kapelách v regionu. Hráli jsme v sálech před stovkami lidí a dostávali zaplaceno tisíce dolarů – dost na to, abychom alespoň dočasně opustili svá zaměstnání. Mám spoustu silných zážitků ze zpívání v revival kapele Led Zeppelin a revival kapele Guns N' Roses. Vzdával jsem hold hudebníkovi Jimmy Pageovi (můj druhý nejoblíbenější kytarista všech dob).

Byly doby, kdy jsme hráli písně „Stairway to Heaven“ nebo „Sweet Child O' Mine“ a já sledoval, jak po šťastných tvářích našeho publika stékají slzy. Jsem hrdý na to, že jsem mohl prostřednictvím hudby přinést lidem tolik štěstí. Nicméně v té době jsem si začal všímat, že nejsem schopen slyšet sám sebe ani ostatní na pódiu. Pořád jsem nutil zvukaře, aby mi zesiloval mix odposlechu do uší. Zkoušel jsem velmi drahý bezdrátový odposlechový systém (in-ear monitoring), ale nefungoval dobře s mými sluchadly. Rychle se to dostalo do bodu, kdy jsem jen odhadoval, co slyším.

Začalo mi to způsobovat spoustu stresu a úzkosti. Nejhorší bylo, že jsem měl pocit, že nemůžu otevřeně sdílet své problémy, zvláště ne mezi svými spoluhráči, kteří měli být mými nejbližšími přáteli. Byli také mými obchodními partnery a nechtěl jsem nést odpovědnost za to, že kapela selže. Sotva jsem dokázal zvládnout svá vlastní selhání, natož vzít na sebe zlomené sny svých nejlepších přátel.

Naštěstí jsem byl schopen hrát dostatečně dobře se svalovou pamětí (a dalšími drobnými triky), takže to skoro nebylo patrné. Tímto způsobem jsem dokázal pokračovat docela dlouho, i když jsem věděl, že moje ztráta sluchu se zhoršuje a nemám nad ní kontrolu. Bylo na čase postavit se hudbě tváří v tvář.

Pak najednou, jako by se zvedl temný závoj, se vyjasnilo, co bylo celou dobu přímo přede mnou. Uvědomil jsem si, že vidím vizuální vodítka toho, co se z hlediska hudby děje na pódiu, a že mi to může pomoct hrát. Vnímal jsem komplikovanost skluzu trsátka hlavního kytaristy – šlo odvodit, že po skončení svého sóla přivádí kapelu do další části. Rozlišil jsem způsob, jakým bubeník udeřil do virblu, aby zdůraznil rytmus, nebo jak bušil do činelů, aby zdůraznil přízvučnou dobu (down beat).

Všímal jsem si, jak basista udržuje rytmus, když kýve hlavou. Někdy mi dokonce i ty podivnější tělesné pohyby, které doprovázely zmíněné kývání hlavou, pomohly znovu se dostat do rytmu, když jsem z něj vypadl. V pohybech úst během zpěvu byly zřetelné nuance. Když jsem byl trochu mimo rytmus, mohl jsem se s nimi sladit mnohem lépe podle vizuálních vodítek než pomocí sluchu.

Vizuální podněty

Pak jsem si uvědomil, že jsem vlastně to samé dělal i v začátcích, když jsem se poprvé učil hrát v kapele. Sledoval jsem, jak se zpěvákovy rty pohybují, aby zdůraznily určité slabiky a jak se během určitých vysokých tónů hýbe hrdlo. Díky tomu jsem se naučil zpívat jako Robert Plant a Axl Rose. Dokonce jsem se naučil hrát na kytaru jen tím, že jsem sledoval styl tzv. downpickingu Jamese Hetfielda a ruku Tony Iommiho na kytarovém pražci, když hrál své silové akordy na krku kytary výše, než je běžné, pro větší plnost zvuku.

Studoval jsem obratné pohyby prstů Jimmyho Page, když předváděl sóla, která byla zároveň nedbalá a dokonalá. Sledoval jsem, jak Angus Young tzv. riffoval jako divoký školák a točil se v kruzích na zemi. Naučil jsem se techniku tappingu sledováním Eddieho Van Halena – poté, co se konečně rozhodl otočit čelem k publiku a ukázat se mu.

Vrchol mého studia bylo, když Zakk Wylde předváděl svou špičkovou kvílivou techniku kytarového flažoletu (pinch harmonic). Učil jsem se od Dimebaga Darrella, jak se střemhlav vrhal do zkresleného kytarového whammy efektu. Absolvoval jsem pokročilé kurzy tzv. shreddingu sledováním živých videí Joe Satrianiho a Yngwieho. Chápete, co chci říct? Mými nejlepšími učiteli zkrátka vždycky byly moje oči, ne moje uši.

Toto uvědomění mělo i hlubší roviny. Začalo mi docházet, jak mě moje postižení v podstatě přimělo k tomu, abych si uvědomoval i nejjemnější detaily ve výrazech obličeje. To mi nadále pomáhá ocenit význam řeči těla a všechny její bohaté spletitosti. Přimělo mě to věnovat větší pozornost pocitům jiných lidí, což výrazně zvýšilo mé vlastní sebeuvědomování a emoční inteligenci.

Možná nakonec není ztráta sluchu jen špatná, říkal jsem si. Možná má další výhody, kterých jsem si jen doposud nebyl vědom. Více jsem se naladil na sebe samého.

Nový způsob uvažování

Když jsem se konečně dostal z fáze popírání a řekl jsem si o pomoc, měl jsem už těžkou až úplnou ztrátu sluchu na obou uších. Do té doby jsem od svých 20 let používal sluchadla jen jako způsob, jak mít jednoduchou konverzaci s lidmi, ale nyní jsem začínal mít extrémní problémy s porozuměním řeči.

Strávil jsem dobrých tucet let popíráním své progresivní ztráty sluchu, protože jsem se nechtěl vzdát svých snů stát se skutečnou rockovou hvězdou. A nechtěl jsem čelit tomu, že ztrácím něco, co dávalo mému životu smysl. Smysl mého života se tak provázal s hudbou, že jsem měl pocit, že bez hudby bych byl bezcenný.

Tehdy jsem věděl, že musím změnit své myšlení. Potřeboval jsem najít nový způsob, jak dát prostor svým tvůrčím schopnostem, ale nezahrnovat do toho své uši. Začal jsem intenzivně psát a také jsem se vrátil ke staré vášni: ilustrování komiksů.

Přesunout pozornost od svého postižení k tomu, co mi velmi dobře jde, rozhodně pomohlo mému duševnímu zdraví. Pomohlo mi to znovu získat pocit hodnoty. Samozřejmě tím neříkám, že lidé potřebují dělat něco kreativního nebo mít zvláštní talent, aby měli nějakou hodnotu. A ani mě to nezbavilo všech problémů, protože jsem se stal umělcem, který má hluboko do kapsy.

Jednou z největších lekcí, kterou jsem si z toho všeho mohl vzít, je, že jsme zodpovědní za hledání smyslu a účelu ve svém životě. Je to na nás a na nikom jiném.

Stále se potýkám s úzkostí a depresí v sociálních situacích. Doufám, že lidé se ztrátou sluchu získají možnost zpřístupnění takových věcí, jako jsou titulky, aniž by přitahovali přílišnou pozornost… abychom se necítili jako přítěž. Také stále hledám svůj „kmen“ – ostatní lidi, kteří se potýkají se ztrátou schopnosti hrát a slyšet hudbu. Chci se spojit s dalšími, kteří také truchlí nad ztrátou jednoho ze svých fyzických smyslů.

Mám štěstí, že jsem si na této cestě našel pár přátel, kteří mě podporují. Moje rodina mě také podporuje a moje přítelkyně je obzvlášť úžasná. Dokonce se se mnou začala učit znakový jazyk. Mnoho mých blízkých mi řeklo, že bych měl svůj příběh sdílet, nejen proto, abych pomohl svému okolí pochopit, čím procházím, ale abych také pomohl inspirovat ostatní. Takže toto je první krok.

Až když jsem začal psát tento článek, mi došlo, že bych sám mohl být aktivistou. Myslel jsem si, že je potřeba nějaký příběh o obrovském úspěchu, ale už jen to, že si uvědomím, že jsem stále tady a nenechal jsem se tím zničit, je samo o sobě úspěchem. Dokonce jsem začal vnímat mnoho způsobů, jak jsem dokázal proměnit své postižení v superschopnost!

Doug Guod od mládí vystupoval v různých kapelách a cover bandech.

Připomíná mi to, jak si Tony Iommi, kytarista ze skupiny Black Sabbath, usekl tři prsty na ruce při průmyslové havárii, když mu bylo 17 let. Mohl dopustit, aby to byl konec jeho hudební kariéry. Ale místo toho se rozhodl použít kožené proužky a náprstky a stylově si ozdobil a přizpůsobil konečky prstů. Nejenže se stal úspěšnou rockovou hvězdou, ale vytvořil také zcela novou formu hudby, která se stala inspirací pro celou generaci metalistů! Takhle se z postižení dělá superschopnost. (A to je také důvod, proč je mým nejoblíbenějším kytaristou všech dob… Pokud vás zajímalo, kdo je na prvním místě před Jimmym Pageem.)

Poslední věc, kterou bych rád řekl všem skeptikům (i já jsem jím dlouho byl), kteří se mohou potýkat se ztrátou sluchu nebo ztrátou schopnosti hrát, vystupovat a/nebo si užívat hudbu: Nejste sami.

Byl jsem velmi překvapen, když jsem se dozvěděl, že existuje spousta úspěšných hudebníků, kteří se museli potýkat s podobnými překážkami. Někteří jsou pro mě dokonce hrdiny, rockové hvězdy jako Pete Townshend z The Who a Brian Johnson, zpěvák AC/DC. A není to úžasné, že díky nedávnému technologickému pokroku v oblasti bezdrátových odposlechových systémů (in-ear monitoring) a kompenzačních pomůcek se mohl hudebník Johnson vrátit na pódia se svou kapelou?

Proto je velmi důležité držet krok s nejnovějšími technologiemi. Hearing Health Foundation (HHF) provádí špičkový výzkum procesu opětovného růstu vláskových buněk uvnitř hlemýždě, což by jednoho dne mohlo pomoci obnovit ztracený sluch. A existují samozřejmě sluchadla a kochleární implantáty, které mohou pozitivně ovlivnit kvalitu života.

Takže nezapomínejte, že existuje naděje do budoucna. Existuje pomoc a díky organizacím, jako je HHF, víme, kam se obrátit pro podporu a jaké možnosti jsou pro nás dostupné. Jen musíte být ochotni si říct o pomoc.

Doug Guod žije v Ohiu. Tento článek byl zveřejněn v jarním vydání časopisu Hearing Health z roku 2024.

Autor: Doug Guod

Zdroj: Hearinghealthfoundation.org - Facing the Music, 30. 4. 2024.

Přeložila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s., redakčně kráceno a upraveno

Fotografie: archiv Douga Guoda, publikováno s laskavým svolením