Rodič je odborníkem na své dítě, a proto by měl být součástí mezioborové spolupráce

Lenka Hricová již od dob svého studia působí v oblasti surdopedie. Je velmi aktivní v propojování studentů, odborníků, rodičů neslyšících, nedoslýchavých a hluchoslepých dětí i dospělých lidí ze stejných skupin. V rozhovoru, během nějž z ní sršelo zapálení pro všechny činnosti, kterým se věnuje, s námi sdílela své zkušenosti se spoluprací napříč resorty a specializacemi.

Paní doktorko, můžete nám představit svoje aktuální pracoviště?

Samozřejmě, jedná se o speciálně pedagogické centrum ve Frýdku-Místku, což je detašované pracoviště SPC při Mateřské škole, základní škole a střední škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí. Kromě Frýdku máme ještě odloučené pracoviště ve Zlíně a centrála SPC sídlí přímo v naší škole ve Valašském Meziříčí.

Co SPC nabízí? Kdo se zde na vás může obracet?

Nabízíme služby dětem se sluchovým postižením a dětem s narušenou komunikační schopností. Začleňujeme je jak do speciálního vzdělávacího proudu, tak i do běžných škol v rámci inkluze. Poskytujeme také nadstandardní služby, jezdíme například do mateřských škol dělat depistáž sluchových ztrát, a to s přenosnými audiometry. Pedagogové MŠ zjistí zájem rodičů a vytipují děti, u kterých má kontrola sluchu význam, kde třeba mají pedagogové podezření na vadu sluchu či pochybnosti o dobrém slyšení, sledují horší reakce u dítěte na pokyny a zvukové podněty, opožděný vývoj řeči atp. Záchyt nějakých obtíží je poměrně častý, ale může se jednat o řešitelné záležitosti. Samozřejmě nesuplujeme lékařská vyšetření, naše měření je pouze orientační. Proaktivně také informujeme v mateřských školách o screeningu sluchu v pěti letech na pracovištích ORL a foniatrie, protože je stále málo dětí, které se k němu dostaví.

Kde všude jste za svou kariéru působila?

Začínala jsem na Pedagogické fakultě na Katedře speciální pedagogiky v Brně. Jakožto vysokoškolský pedagog jsem spolupracovala s mnoha odborníky. Zaměřovala jsem se na obor surdopedie, tedy na přípravu budoucích speciálních pedagogů, kteří mají za úkol vzdělávat děti se sluchovým postižením. Dosud spolupracuji s fakultou externě, ale po nějaké době jsem i na základě svých původních představ odešla do praxe, nejprve na pracoviště AUDIO-Fon Centr v Brně, což je soukromá foniatrická klinika, kde jsem pracovala od roku 2015. Pan docent Lejska tehdy na klinice zakládal logopedické pracoviště, byla jsem tedy při začátcích a tvorbě celého konceptu. Následně jsem v roce 2022 začala pracovat v SPC, kde jsem doteď.

Lenka  Hricová

Dlouhodobě se věnujete také lidem se smyslovým postižením i ve volném čase…

Ano, v průběhu svého studia a později profesního působení jsem sbírala zkušenosti v rámci dobrovolnických činností ve spolupráci s různými organizacemi, například ECPN – Evropské centrum pantomimy neslyšících, LORM – Společnost pro hluchoslepé, VIA osob se smyslovým postižením (kde jsem od roku 2022 předsedkyní), Záblesk – Sdružení rodičů a přátel hluchoslepých dětí či Klub přátel červenobílé hole. Spolupráce zahrnovala mimo jiné zprostředkování dobrovolníků z řad studentů. Zapojila jsem do různých projektů i kamarádky z hudební skupiny Spálený sušenky, kde jsem členkou. Ve sdružení VIA se nyní věnujeme především osvětě a vzdělávacím a volnočasovým aktivitám. Organizujeme rekondiční pobyty a akce zaměřené na sociální inkluzi. V roce 2018 jsem ve spolupráci se školou pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí uspořádala první letní orientační týden pro rodiny dětí se sluchovým postižením, který od té doby pořádáme každý rok. Pobyt je nabitý přednáškami odborníků z různých oblastí, řeší se například lékařská problematika, technická oblast (nastavování sluchadel a kochleárních implantátů), dále problematika psychologická, sdílení zkušeností a nedílnou součástí jsou lekce znakového jazyka.

Jaké zkušenosti s mezioborovou spoluprací jste nasbírala v jednotlivých pracovištích a profesních rolích, kterými jste prošla?

Když jsem učila na fakultě, byla jsem hodně namířená do praxe, protože je nesmysl přednášet o něčem bez zkušeností. Spolupráce s lidmi z praxe je velmi důležitá. Zvala jsem jakožto přednášející lidi s hluchoslepotou, kteří sdíleli vlastní zkušenost se studenty, dále speciální pedagogy ze škol a odborníky z různých organizací, kteří poskytují služby osobám s nějakým typem postižení. Přenosem praktických zkušeností směrem ke studentům může vznikat větší provázanost s pracovní realitou a vůbec přemýšlení studentů v souvislostech. Spolupráce s kolegy je samozřejmě také velmi přínosná – je třeba se obohacovat z příbuzných oborů už jenom proto, že řada lidí má kombinované postižení. Spolupracovala jsem také úzce se střediskem Teiresiás pro pomoc studentům se specifickými nároky ve vzdělávání – koordinovala jsem neslyšící lektory znakového jazyka na fakultě a učila jsem němčinu neslyšící a nedoslýchavé studenty. Úzce jsem také spolupracovala s pedagogy a studenty oboru Výchovná dramatika pro neslyšící na brněnské JAMU, jeden čas jsem tam i vedla některé semináře. Mělo smysl propojovat studenty i pedagogy. Z dnešního pohledu externího spolupracovníka je pro mě i nadále významná spolupráce s kolegy, kteří na fakultě působí, například v podobě zprostředkovávání praxe studentům – mohou je získat například na některé akci VIA a samozřejmě i u nás v SPC.

Členky sdružení VIA s neslyšícími kolegy, lektory ČZJ

Jak praxe pro studenty fungují?

Ráda si ke spolupráci vybírám studenty, kteří mají opravdu zájem o obor a chtějí zkušenosti. Když s nimi spolupracuji, snažím se, aby přínos praxe byl pro obě strany. Hodně s nimi diskutuji, při účasti na pobytech například řešíme přípravu na akci a zároveň společně hodnotíme, co si z praxe odnášejí. Mnoho studentů tuto zkušenost vítá a já jsem ráda, že se v tom takříkajíc neplácají sami, ale že mohou mít v utřiďování poznatků nějakou podporu a vedení. Ať už studují speciální pedagogiku, surdopedii, logopedii, tlumočnictví nebo jiný příbuzný obor (např. psychologii), je pro ně užitečné získávat zkušenosti už při studiu.

Jak fungovala mezioborová spolupráce v AUDIO-Fon Centru?

Ve spolupráci s lékaři jsme postavili logopedické pracoviště jako součást kliniky. Dnes se hodně mluví o pedaudiologických centrech a můj názor je takový, že Audio-Fon Centr je tomuto modelu hodně blízko. Fungovala tam výborná spolupráce mezi foniatry a kolegy logopedy. Diagnostika byla perfektní stejně jako nastavování sluchadel, probíhala i spolupráce s centry kochleárních implantací. Všem šlo o kontinuitu péče, jelikož diagnostika bez návazné terapie má jen malý význam. Děti, u kterých bylo podezření na sluchovou vadu, měly možnost dále vše potřebné řešit na stejném místě. Společně s lékaři jsme mohli během delšího časového horizontu sledovat, jak dítě reaguje, jak se rozvíjí jeho komunikace, jak reaguje na zvuky atp.

Jak se vaše práce prolínala s péčí lékařů a dalších kolegů?

I my speciální pedagogové jsme se mohli účastnit různých foniatrických kongresů a seminářů, takže jsme znali spoustu informací i z medicínského hlediska. To nám pomáhalo v práci s dětmi, ale hlavně s rodiči, kteří se často doptávali na informace, co dostali od lékařů. My jsme měli více času s nimi témata rozebrat a doporučit také další služby, včetně rané péče Tamtamu například. Realizovali jsme intervizní konzultace „nad“ dětmi v rámci logopedického oddělení. O některé děti se staralo vícero z nás a měli jsme tak k dispozici různé pohledy. Já jsem také dlouhodobě nabízela skupinovou logopedickou péči, aby děti přišly do vzájemného kontaktu, učily se komunikovat a aby si i rodiče během čekání v čekárně mohli společně spontánně popovídat. „Nad“ některými dětmi jsme se po souhlasu rodičů setkali také s s poradkyněmi rané péče z Tamtamu, které poskytovaly služby jejich rodinám, případně s dalšími externisty. Úzce jsme spolupracovali s Fakultní nemocnicí Brno.

Byla mezioborová spolupráce nějak formálně nastavena?

Řekla bych, že pro interní ani externí mezioborovou spolupráci jsme neměli nastavena žádná přesná pravidla. Mezioborová spolupráce fungovala spíš na intuitivnější úrovni, a to přesně podle aktuálních potřeb jednotlivých dětí a odborníků. Měli jsme vysoce individuální přístup. Dětí je však hodně a všem se snažíme poskytnout maximum, zároveň času je málo. Diskuze nad dětmi jsme vedli například i cestou na konferenci, abychom využili každou chvilku. V případě potřeby jsme se potkali na pracovišti nebo jsme si zavolali. Výhodou byla prostupnost systému v počítači, v rámci nějž jsme měli přístup do zpráv ostatních.

Zažila jste situaci, že měli v rámci týmu odborníci jiné názory na optimální postup?

Myslím si, že je naprosto běžné, že se názory mohou někdy různit. Důležitá je diskuze, komunikace a hledání společné cesty. Nenarazila jsem na nějaký významnější nesoulad, který by mi zůstal v hlavě. Naopak si pamatuji, že když jsem přicházela do AUDIO-Fon Centra, měla jsem spoustu nápadů, které byly postupně dobře přijímány. To byla velmi pozitivní zkušenost. Lékaři si také zvykali na novou formu spolupráce se speciálními pedagogy – surdopedy a logopedy. Vznikala nová platforma pro diskuzi, například o tom, zda a jak je přínosný znakový jazyk, co znamená kultura Neslyšících aj. Když jsme témata probírali, mohli jsme nabízet naše znalosti lékařům. My jsme se zase hodně učili od nich.

Probíhá i na pracovišti v SPC spolupráce s jinými odbornostmi?

SPC ve Valašském Meziříčí funguje hodně i v rámci školy – kolegyně poskytují péči dětem v ní zařazeným. Spolupracují tedy s interními pedagogy. Mají také pravidelná setkání s logopedickými asistentkami z běžných MŠ. Naše odloučené pracoviště ve Frýdku spolupracuje s běžnými školami v blízkém i širším okolí. Jako speciální pedagogové obecně spolupracujeme s klinickými logopedy, klinickými psychology, neurology, foniatry či ORL lékaři, případně dalšími. Podle potřeby si zatelefonujeme a posíláme si prostřednictvím rodičů zprávy o péči. Když k nám rodič s dítětem přichází, měl by donést všechny zprávy od jednotlivých odborníků, abychom se mohli zorientovat, jak nejlépe dítěti pomoct a nastavit podpůrná opatření ve školce či škole. Spolupracujeme také s pracovníky Pedagogicko-psychologické poradny. Některé klienty sdílíme, podle potřeby konzultujeme. Jsme také v kontaktu s dalšími pracovníky SPC. Spolupracujeme s řediteli a pedagogy škol. Jsme v písemném a telefonickém kontaktu především tehdy, když nastavujeme podpůrná opatření nebo oni vyhodnocují, jak jsou opatření účinná v praxi. Týká se to jak běžných škol, tak logopedických tříd. Účastním se také pravidelného setkávání SPC v Ostravě, kde probíhá dlouholetá úzká spolupráce s Fakultní nemocnicí Ostrava – jejím oddělením ORL a foniatrie. Řešíme novinky, změny v legislativě, ale i případově některé děti. Některých setkání se účastní také pracovnice z Tamtamu.

Skupinový pobyt 2025

Kdo další je pro vás důležitý v mezioborové spolupráci?

Určitě rodiče, ti jsou stěžejními lidmi pro dítě. Jsou průvodci životem a měli by o všem vědět, být informováni. Měli by mít přehled o tom, na čem s kým dítě spolupracuje, ale i o tom, co musí rodič s dítětem zvládat sám. Rodiče svým způsobem řadím mezi odborníky, protože každý rodič by měl být největším „odborníkem“ na své dítě. Nejlépe dítě zná. Ideální kontakt s rodičem můžeme navázat v prostředí, kde se může uvolnit, tedy při volnočasových aktivitách či na pobytech. Zde je zároveň obklopen dalšími rodiči a odborníky, kteří mu mohou být zdrojem zásadních informací. A zároveň rodič přináší informace, které nikdo jiný nepodá. Je pro mě také důležitá spolupráce s pracovníky veřejné knihovny ve Frýdku-Místku, kde nabízíme osvětové programy pro veřejnost. Společně vytváříme prostor pro sdílení, vzdělávání veřejnosti a neslyšících dětí i dospělých.

Nerada bych ale na někoho zapomněla, lidí, se kterými spolupracujeme, je hodně a každé spolupráce si moc vážím.

Účastní se někdy případových setkání i rodiče?

To záleží podle potřeby. Na setkání ve školách nebo u nás v SPC někdy rodiče přizveme. Když má rodič zájem, vždy se to dá nějak udělat.

Za SPC probíhá mezioborová spolupráce s dalšími odborníky také spíše dle potřeb? Ano, podle individuálních potřeb. Upřímně řečeno, na něco pravidelného formalizovaného není ani v praxi čas. Někdy si říkáme, že se stěží dá zvládat to, co je.

Kdy typicky je podle vás mezioborová spolupráce potřeba?

Myslím, že určitě u dětí, které mají souběžné postižení – u nich se bez mezioborové spolupráce člověk neobejde. Dále u dětí se sluchovou ztrátou, kde se něco nedaří, ani po kompenzaci se sluch nebo řeč nerozvíjí atp. V takovém případě je na místě se spojit s foniatrem, psychologem, nebo se snažit získat pohled nějakého jiného speciálního pedagoga, protože těmto dětem rychle běží čas.

Vnímáte nějaké změny ve vývoji mezioborové spolupráce za dobu své kariéry?

Nevím, zda bych si troufla na nějaké porovnávání. Ze své zkušenosti můžu říct, že se rozvíjí spolupráce lékařů a speciálních pedagogů. Je důležité se scházet i osobně a řešit například změny v legislativě, která někdy věci komplikuje. V současnosti je to podle mě rušení odkladů školní docházky, rušení kompetence speciálních pedagogických center přidělovat předmět speciálně pedagogické péče do mateřských škol. Někdy mám pocit, že doporučení, která dáváme školám, se stávají spíše formálními, ale člověk nemá moc velkou šanci pomoct v něčem konkrétním.

Kde čerpáte energii a jak všechny své aktivity stíháte?

No, je pravda, že s časem je to horší. Hlava mi pořád překypuje nějakými nápady, které sama ani všechny nemůžu převést v realitu. Někdy musím cíleně kontrolovat hranice toho, kdy pracuju a kdy odpočívám. Moje práce mě moc baví a věnuju jí hodně času a energie i ve volnu, mezi čímž je pak tenká hranice. Snažím se ale vždycky myslet na to, aby to bylo o spojování příjemného s užitečným a aby to, co dělám, vycházelo ze mě. Spočívá v tom obrana před vyhořením. Vyhledávám také spolupráci s lidmi, kteří mají chuť a zájem o to samé a předávám jim své nápady, které pak mohou realizovat společně se mnou nebo jim jen nápad předám a ten už potom běží svým vlastním životem. Uznávám, že kdyby mě práce nebavila, nešlo by ji dělat v takovém rozsahu.

Připravila: Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z.s.

Fotografie: archiv Lenky Hricové, Roman Valný a Renata Škrachová