Pečujete o sebe?

Jak pečují o svou duševní pohodu a co jim pomáhá proti stresu a starostem? Jaké relaxační metody zkoušely, kde se je naučily používat a co jim přinesly do života? Oslovila je někdy jóga? Na to jsme se zeptali čtyř aktivních žen. Spojuje je to, že jsou podobného věku, mají ztrátu sluchu a věnují se intenzivně jak svým dětem, tak své profesi.

Lucie, 46 let, pedagožka

Snažím se. Pro mě je tohle priorita, obzvlášť když mám 5 dětí a jedno z nich ještě s poruchou PAS (poruchy autistického spektra, pozn. redakce). Každý den si vždy vyhradím hodinku pro sebe a medituji, cvičím jógu nebo pilates, nebo si zaběhám. Občas chodím i na masáže, nebo kraniosakrální terapii. Sebepéče je pro mě velmi důležitá, jinak bych nemohla fungovat.

S přestávkami několik let praktikuji jógu. Nyní jedu podle programu Yogalife HappyLife, kde jsou i cviky otitulkované speciálně pro neslyšící, díky Juditě Berkové, kterou jsem kdysi oslovila. Odkaz je zde: yogalifehappylife.cz. Jde o program 10 dní s jógou. Cvičím také podle videí Báry Sedlákové na YouTube. Meditaci si provádím sama, vizualizuji si.

Jednou jsem absolvovala kurz Meditační techniky. Je to už dávno, asi v roce 2012. Tam jsem se ty techniky naučila (úsměv). Přineslo mi to nové rozměry a především duchovní seberozvoj.

Iva, 45 let, pedagožka, výtvarnice

Proti stresu mi pomáhá čtení skutečných příběhů, které mi ukazují, že neprožívám starosti, které život přináší, zcela sama. Inspiruji se příběhy jiných lidí a čerpám z nich zkušenosti. Nejvíce si ale odpočinu při procházkách v přírodě, obzvláště na chalupě, kde s dětmi objevujeme naše oblíbená místa, jako jsou lesy, stezky, zákoutí a rybníčky. Ráda se také setkávám s přáteli na vínko nebo kávu, a užívám si tlumočené kulturní a společenské akce, jako třeba výstavy a umělecké festivaly pro neslyšící. Když je možnost dovolené, ráda cestuji do nových zemí, jezdíme lyžovat na hory, na kola, vodu apod. Relaxuji aktivně, ale zároveň si užívám klidné činnosti jako čtení a malování. Tyto aktivity mi pomáhají načerpat energii, tzv. dobít baterky a připravit se na další životem dané povinnosti. Také mi pomáhá komunikace s blízkými; když se s nimi podělím o své starosti, často se cítím lépe, protože mi mohou poradit a pomoci. Jak je známo, sdílená starost je poloviční a radost je naopak dvojnásobná.

Absolvovala jsem dvouletý kurz arteterapie, který mi umožnil proměnit mou zálibu ve výtvarničení v něco víc než jen koníček a výuku ve škole. Naučila jsem se techniky, jak pomoci klientům vyjádřit jejich trápení, ať už vědomé či nevědomé. Pomáhám jim rozpoznat a pochopit různé emoce, což jim může přinést radost nebo uvědomění. Tyto techniky využívám při práci s neslyšícími klienty v sociálně aktivizačních službách při České unii neslyšících Praha. I když na sobě tyto metody nevyužívám, baví mě pomáhat ostatním a skrz malování objevovat sebe sama. Dělá mi radost, když vidím, že moje práce přináší lidem úlevu nebo jim pomáhá něco důležitého v životě pochopit.

Zkoušela jsem jógu v rámci projektu MOJA při České unii neslyšících nebo s přáteli. Pro mě je důležité, aby jógu vedl někdo, kdo umí komunikovat s neslyšícími, protože běžná jóga se často praktikuje se zavřenýma očima a podle hlasových pokynů, což může být pro neslyšící stresující. Proto preferuji masáže, kde není potřeba tolik komunikovat a vše si mohu domluvit předem. Nejlepší je však masáž doma od přítele (úsměv).

Nejvíce si užívám volnou malbu na plátno s jemnou hudbou, kterou jsem zažila na malířských workshopech pro ženy. Při těchto setkáních se uvolníme a malujeme venku v přírodě nebo uvnitř pro radost, učíme se nové techniky s akrylovými barvami a sdílíme své prožitky z malby. Tyto workshopy, které nevedu já, ale někdo jiný, mi přinášejí nové zážitky a zkušenosti. Také mi hodně pomáhá psaní, kdy si zaznamenám „pracovní i domácí“ úkoly a rozdělím si je podle priorit. Ráda si vše barevně označuji a mám radost, když je to přehledné. Pomáhá mi to orientovat se v mých úkolech. I když to možná někoho překvapí, stále i v této digitální době používám papírový kalendář ve formě deníčku, protože mám ráda pocit kontroly nad tím, co si zapisuji a kreslím si do něj.

Základy jsem získala v kruhu neslyšících žen pod vedením Soni Procházkové, kam chodím již přibližně sedm let. Díky tomuto kruhu jsem si uvědomila, že je důležité dopřát si i chvíle pro sebe, plnit si přání a sny a nestresovat se neustálými povinnostmi. Mnoho věcí lze sdílet v rodině a je důležitá komunikace s dětmi, partnerem a blízkými. Neměli bychom si tedy vyčítat, že si dopřáváme jednou za čas i chvilky pro sebe a děláme si radost tím, co nás baví a umí odreagovat od starostí, které bývají nedílnou součástí našeho žití.

Milena, 45 let, tlumočnice znakového jazyka

Vedle pravidelné hygieny a návštěvy kosmetičky se snažím myslet na odpočinek. Ne vždy se mi to povede. Ale vím, že mi hodně pomáhá poslech hudby. Všimla jsem si, že si vybírám hudbu nebo kapelu podle nálady. A pak je pro mě velmi důležitý pravidelný pohyb. Musím běhat alespoň 2x týdně. A když je čas, tak četba nějakého románu. Součástí je umět se obklopit lidmi, kteří nejsou toxičtí (úsměv).

Jógu jsem zkoušela spíše jako samouk, nemám ráda skupinová cvičení mezi slyšícími. Možná u neslyšících lektorek by to bylo lepší. Potřebuji trpělivého průvodce. Mám skvělou kamarádku, ale ta je daleko a na online cvičení jsme to ještě nedotáhly (úsměv). Na zklidnění používám uvědomělé dýchání tím, že se napojím na své tělo.

A kde jsem se to naučila? U uvědomělého dýchání to byla asi kombinace všeho. Něco mě naučily kupodivu chytré hodinky, část jsem načetla, a i na fyzioterapii mi vysvětlili, zda dýchám tak, jak bych měla. Je dobré se umět napojit na své tělo, protože je to to jediné, co vás celý život (vedle duše) doprovází a zaslouží si, aby se o něj pečovalo.

Lucie, 45 let, akademická pracovnice, lektorka českého znakového jazyka, certifikovaná průvodkyně žen, prezidentka neziskové organizace

Mně pomáhá při pracovním nasazení dobrá výživa – lehčí jídlo a dostatek tekutin. V práci často piji zelený čaj. Po ránu si dávám rychlovku – minicvičení na 5 minut, pak se probudím a kafe nesmí chybět (úsměv)! Mám radši pomalejší rána.

Když mám zrovna dost věcí, pomáhá mi vypsat si body, co je nejdůležitější, a taky to probrat s mým mužem. Někdy prostě odmítnu nebo se s někým domluvím, že jindy a jak na to. A taky jsem typ, že nechávám některé věci odležet, dát jim čas, a pak se rozhodnout, co s nimi.

Jógu moc nevyužívám, ale spíš se uvolním tancem, modlitbou a cvičením klasicky na záda, co jsem se naučila v lázních.

Dále ráda maluju volným tempem a něco vyrábím s dětmi, také si moc ráda s dětmi popovídám. Svým způsobem je to terapie a dává mi radost..., též se s rodinou obejmout, tam je moje zázemí (úsměv).

Modlitbu mne naučila sestra Viera, tanec umím díky organizaci Druna. Způsoby komunikace mě naučila psychoterapeutka Soňa Procházková. Třeba jak umět být asertivní, jak komunikovat doma i v práci, nehodnotit druhé. Prošla jsem dvouletou psychoterapeutickou skupinou, abych se naučila pracovat sama se sebou a ostatními lidmi.

Vedle toho dělám ženské kruhy Rytmus. Jsou to setkávání nejen pro neslyšící a mají určitý program. Též jsem si vyrobila karty s afirmacemi. Věty vycházejí z mých vlastních zkušeností a používám je pro sebe i ostatní.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: Canva.com