Komunikace je základ vztahu. Ať už mezi partnery, nebo mezi rodičem a dítětem

Evo, co vás přivedlo ke curlingu? Není to zrovna masově provozovaný sport...  

Ke curlingu mě přivedl v roce 2019 známý, se kterým jsem se seznámila na badmintonových akcích. Jestli bych si nechtěla vyzkoušet něco nového – curling. Upřímně, moc mě to nelákalo. Kromě snowboardu zimním sportům moc neholduji, a když mě někdo vytáhne na led si zabruslit, většinou mám co dělat, abych to ustála. A navíc, komfortněji se cítím v teple, když na sobě nemusím mít navlečených X vrstev oblečení. Ale měla jsem tou dobou po mateřské dovolené, a touha být zase sportovně aktivní byla větší, a tak jsem na nabídku nakonec kývla. Zjistila jsem, s kolika kameny tým hraje, vyzkoušela jsem si, jak se pohybovat na ledu, a že led je úplně jiný, než jaký mají hokejisté... Nových a zajímavých věcí bylo nepočítaně. První osahání curlingového ledu bylo na pražské Zbraslavi, které jsem zůstala věrná doteď. Curling mě baví a chci se v něm stále zlepšovat.

Prozradíte nám něco o vašem týmu a klubu? Kdo vás trénuje, kde a jakých soutěží se účastníte?

Od jara 2019 až doteď hraji za pražský klub neslyšících I.PSKN, kde jsou sdruženy dva curlingové týmy neslyšících: mužský a ženský. Nejsme ale jedinými neslyšícími curlery v ČR. Další tým je i v Brně, kde hrají muži za SKN Brno.

Naší domovskou dráhou je led na pražské Zbraslavi, kde pravidelně trénujeme pod vedením zkušeného trenéra Petra Dáni. Kromě tréninků s námi se dokázal i hezky přizpůsobit specifikům naší komunikace. A že to nebyl žádný med! Náš tým je různorodý: někdo preferuje komunikaci ve znakovém jazyce, někdo mluvenou řeč a vyžaduje zřetelnou artikulaci. Někdo je zvyklý hrát se sluchadly, kochleárními implantáty, a druhý zase beze všeho, aby měl ticho a klid, a mohl se tak na hru soustředit.

Eva se syny a rodiči

Jak vás napadlo uspořádat benefiční curlingový turnaj?

Myšlenka uspořádat tuto benefiční akci mě napadla ve chvíli, kdy jsem na internetu narazila na podobnou událost v Brně. Tato akce podporuje služby ParaCENTRA Fenix, které pomáhá lidem s poškozením míchy. Letos se uskuteční už potřetí, a jak jsem nyní zjistila, shodou okolností mají brněnskou akci ve stejný den jako my curling s Tamtamem. Šestý listopad tak bude dnem, kdy se na dvou curlingových místech v České republice bude pomáhat lidem se zdravotním znevýhodněním (úsměv).

Jaký máte vztah k Tamtamu? Proč chcete pomoci právě jemu?

Centrum pro dětský sluch Tamtam má v mém životě své specifické místo. Před mateřskou dovolenou jsem zde pracovala jako sociální pracovník v Sociálně aktivizačních službách pro rodiny s dětmi. Z vlastní zkušenosti vím, že komunikace mezi slyšícími rodiči a neslyšícím dítětem může být velmi náročná – i moji slyšící rodiče to se mnou jako s neslyšícím dítětem neměli vždy snadné. O to více si vážím práce odborníků, kteří rodinám pomáhají vzájemně si porozumět a nacházet společnou cestu. Proto považuji služby Tamtamu za velice přínosné.  

Z jaké rodiny pocházíte? Jaké bylo vaše dětství?

Narodila jsem se se sluchovým postižením, konkrétně s praktickou hluchotou. Pocházím ze slyšící rodiny, vyrůstala jsem v malé obci na Karvinsku a základní školu jsem navštěvovala v Ostravě, ve škole pro neslyšící. Několik let jsem tam také pobývala na internátě. Byla to pro mě velká škola, brzy jsem se tam naučila samostatnosti a mohla jsem sdílet osobní život s kamarády, kteří jsou na tom stejně. Mezi „svými." To, co mi uši nedokázaly z okolního světa předat, jsem doháněla čtením komiksů, hlavně Čtyřlístku. Právě díky nim jsem si postupně našla cestu i ke knihám. Co se týče českého jazyka, byly pro mě tím nejlepším učitelem.

Mluvit a správně vyslovovat těžší hlásky mě naučila logopedka PaedDr. Anna Salomonová (klinická logopedka, zakladatelka Asociace klinických logopedů – pozn. redakce), ke které jsem docházela už v době, kdy jsem chodila do školky. Velkou zásluhu na tom mají i mí rodiče. S maminkou jsme doma společně poctivě trénovali vyslovování před zrcadlem. A když ještě v televizích nebyly skryté titulky, ochotně se role překladatele ujmul táta, který mi poctivě tlumočil, co bylo v pořadu řečeno. Se znakovým jazykem jsem se blíže seznámila až na základní škole a později i na gymnáziu v Praze.

Máte ráda sport. Vedete ke sportu i svoje děti?

Ano, jsme sportovně aktivní, jede u nás dohromady florbal, curling, cyklistika, badminton, hokej, běh, turistika... a tak dál. V současnosti spolu se svým slyšícím manželem vychováváme dva slyšící raubíře školou povinné, tak je to u nás doma často i slušná mela (smích).

V rakouských Alpách s rodinkou

Co byste vzkázala slyšícím rodičům, kterým se narodí neslyšící dítě? Jak mu mohou být oporou a mít hezký vztah? Sama jste vyrůstala ve slyšící rodině… 

Rodičům, kteří zjistí, že jejich dítě neslyší nebo má částečnou ztrátu sluchu, bych ráda vzkázala, aby se toho nebáli a hledali si k dítěti cestu. I když neslyší, pořád je hodně důležité s ním komunikovat – jakýmkoli způsobem. Dítě, které vidí, že se rodič snaží, že se s ním třeba dorozumívá pomocí obrázků nebo jednoduchých znaků, je šťastné. To, že neslyší, neznamená, že na něj přestaneme mluvit, protože „ono stejně nic neslyší“. Naopak! Je potřeba komunikaci podporovat všemi způsoby. I zbytky sluchu se dají s pomocí kompenzačních pomůcek využít, aby dítě aspoň něco z mluvené řeči pochytilo.

Možná to zní jako klišé, ale komunikace – jakákoli – je základ vztahu. Ať už mezi partnery, nebo mezi rodičem a dítětem. A pokud v komunikaci s dítětem tápou, jsou tu organizace, které rodiny právě v tomto podporují – Centrum pro Dětský sluch Tamtam. Také existují kurzy znakového jazyka pro rodiče (Tichý jazyk), aplikace v mobilu „Znakujte s námi“, kde jsou ve videích znaky ke všem možným slovům. Nemusí být na to sami. 

Jaká máte plány do budoucna – ohledně sportu, práce či rodiny?

Osobně si nedávám žádné velké cíle. Spíš se snažím těšit z maličkostí a být s lidmi, se kterými mi je dobře. Když přijde nějaký problém, beru to tak, že všechno se dá nějak vyřešit – a hlavně se z něj dá poučit, aby to příště bylo lepší. Žiju přítomností, tak jak nám to v rodině aktuálně vyhovuje. A mám radost, když se nám čtyřem v rodině podaří najít kompromis, pokud se na něčem neshodneme.

A co se týče snů? Takový vzdálenější sen mám – chtěla bych napsat knížku. Je v procesu, ale pořád ji odkládám kvůli jiným věcem, které teď potřebují víc pozornosti. Asi ještě nepřišel ten správný čas a múza mě momentálně nelíbá. Naštěstí mám doma manžela, který to umí vynahradit (smích). Když to shrnu na závěr, mým skromným cílem je, aby se nás drželo zdraví a abychom měli radost ze života.  

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Evy Novákové