Pomůže sport, hudba nebo tma a klid

Jak o svou pohodu a duševní zdraví pečuje člověk pracující v odvětví, které vyžaduje permanentní sebevzdělávání a ověřování informací? Právo je někdy velice stresující a člověk potřebuje vynaloženou energii nějak získat zpět. Jak se to daří právničce Janě Havlové?

Jano, byla jste snad prvním implantovaným neslyšícím dítětem s neslyšícími rodiči. Nemuseli vaši rodiče (nebo vy jako dítě či dospívající) řešit nějaký odpor okolí nebo problém s komunitou n/Neslyšících?

Je to tak, byla jsem prvním implantovaným dítětem neslyšících rodičů. Rodiče byli vystavováni tlaku ze strany některých neslyšících, kteří nechápali, že mí rodiče uvažují o kochleárním implantátu a chtějí pro mě lepší podmínky ve vzdělávání, než měli oni sami. Z vyprávění vím, že to byl poměrně velký tlak, kdy jim říkali mimo jiné i věty typu „vaše dcera bude robotem“. Je to smutné, ale bohužel se to tak stalo a stále se to děje.

Jak vzpomínáte na své dětství? Jak jste doma komunikovali?

Na své dětství vzpomínám ráda, s mými rodiči a prarodiči jsme hodně cestovali. Taktéž mě doma vedli ke sportu, ke vzdělávání, čtení knížek apod. Vzhledem k tomu, že oba mí rodiče jsou neslyšící, bylo zcela přirozené s nimi komunikovat českým znakovým jazykem. A s ostatními členy mé rodiny – slyšícími – jsem pak komunikovala českým jazykem v písemné i mluvené podobě. To vlastně vytvořilo zázemí pro bilingvální výchovu. Díky tomu mám možnost se pohybovat mezi oběma světy, tedy jak mezi slyšící, většinovou, společností, tak i mezi neslyšícími.

Mimo jiné jste také skautskou vedoucí. Kdo vás přivedl ke skautu?

Skautkou jsem takřka odmala, sama jsem se k nim chtěla přidat – tenkrát mi hodně imponovalo, že nosí kroje a učí se respektovat přírodu. Prvně jsem chodila do jednoho slyšícího oddílu v Hradci Králové, poté jsem přešla k neslyšícím skautům (53. oddíl Potkani). Své členství u Potkanů jsem posléze z osobních důvodů ukončila, ale před 2 lety jsem se k nim vrátila. I když moje “skautská pauza” trvala skoro 10 let, pořád u mě platila věta “jednou skaut, navždy skaut”.

Jana Havlová jako skautská vedoucí

Co vám skaut přinesl a přináší?

Skauting mi přinesl hodně nových věcí, zejména pak dovednosti, znalosti (například přežití v přírodě, práce s mapou, ruční tvoření), práci v týmu a také mi to otevřelo srdce a mysl. Role vedoucího je hodně velkou zodpovědností, protože máte být vzorem pro děti, ale baví mě to a věřím, že tahle dobrovolná práce má smysl.

Studovala jste právo, což je nepochybně obtížný obor. Jaké to bylo?

Chtěla jsem pracovat u Policie ČR nebo v armádě, ale vzhledem ke svému sluchovému postižení jsem se také chtěla uplatnit v oboru, kde mohu pomoci dosáhnout spravedlnosti. A právě právo pro mě bylo nejlepší možností – absence matematiky pak byla příjemným bonusem. (smích) Studium na právnické fakultě bylo poměrně náročné, ale díky své píli, motivaci a podpoře jsem dotáhla své magisterské studium do zdárného konce. Bohužel kvůli několika překážkám se mi nepovedlo dosáhnout vysněného Ph.D. titulu, ale věřím tomu, že tato možnost přijde jindy.

Byly překážky, které jste musela překonávat? Co bylo nejvíce stresující a co jste naopak milovala?

Pro hladký průběh studia jsem potřebovala přítomnost přepisovatele, popřípadě tlumočníka do českého znakového jazyka. Bylo to hlavně kvůli tomu, že přednášky se konaly ve velkých aulách, kde porozumění mluvenému jazyku bylo obtížnější kvůli velikosti místnosti – tam jsem využívala hlavně služeb přepisovatele – a na seminářích se hodně diskutovalo, proto pro mě bylo jistější mít přítomného tlumočníka.

Za nejvíce stresující období považuju první ročník, protože jsem měla za to, že musím všechno zvládnout s nejlepšími známkami. Ale potom jsem si uvědomila, že bych si měla taky užít ta vysokoškolská studentská léta. (úsměv) Hodně mi v té době pomohl můj výjezd do Makedonie, kde jsem byla měsíc dobrovolnicí na místní škole pro neslyšící děti. A co jsem naopak milovala? Možnost čerpat nové znalosti a informace v oblastech, které mě bavily – pracovní právo, exekuční a insolvenční právo a další!

Váš obor vyžaduje permanentní sebevzdělávání a ověřování informací. I po studiu může být a je vyčerpávající a stresující. Jak svou energii získáváte nazpět?

Pravda, jedná se o obor, kde neustále dochází k novelizacím, a proto je nutné se průběžně vzdělávat. Snažím se číst aktuální zprávy a sledovat politickou situaci. K nabíjení mi hodně pomáhá sport, konkrétně badminton, který hraji i závodně – tam se vždy pořádně zapotím. (smích) Četla jsem také o několika relaxačních technikách, ale zatím jsem žádnou nevyužila. Pokud se cítím hodně přetíženě, většinou mi pomůže sport, hudba nebo tma a klid. Pak mi taky pomáhá, když mohu vidět výsledky své práce, protože ty mi ukazují, že moje snaha má smysl.

Mimo jiné jste pracovala v Kanceláři veřejného ochránce práv. Co pro vás představuje práce ombudsmana?

Myslím si, že role veřejného ochránce práv má smysl a může opravdu pomáhat lidem, kteří narazili na různé překážky či nespravedlnost v různých oblastech života. Na druhou stranu by bylo fajn, kdyby se jednalo o více uznávanou instituci, která je sama vzorem.

A co vaše současná práce v Teiresiás a ASNEPu, co obnáší?

Ve Středisku Teiresiás dělám odborného pracovníka. Mám na starosti překlady do českého znakového jazyka, popřípadě i mezinárodního znakového systému, dále dělám jazykovou/obsahovou kontrolu a jsem i projektovou manažerkou mezinárodních (Erasmus+) projektů. V ASNEPu pak pracuji jako právnička a koordinátorka advokační strategie pro přístupnost. ASNEP má jeden velký projekt, v rámci kterého se mají vytvořit 3 advokační strategie. Ty mají za cíl určit cíle a jednotlivé úkoly pro ASNEP. Jedná se o strategie na přístupnost, vzdělávání a tlumočení. Já mám na starost právě otázku přístupnosti. V rámci této strategie se zaměřujeme primárně na otázku digitální přístupnosti pro osoby se sluchovým postižením. Ale vedle toho řeším i jiné otázky a problémy, které se týkají přístupnosti u osob se sluchovým postižením.

Chodí k vám neslyšící lidé pro právní rady? Setkávají se často s diskriminací?

Ano, chodí za mnou neslyšící lidé, když potřebují poradit. Občas i slyšící. U neslyšících se většinou jedná o otázky diskriminace v oblasti zaměstnávání. Pak se na mě obrací se žádostí o překlad různých právních dokumentů do českého znakového jazyka. Jsem ráda, že jim mohu touto cestou pomáhat.

Daří se udržovat rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem?

Ve svém volném čase se snažím věnovat své rodině, tedy své manželce, synovi a našemu jezevčíkovi. A pokud je to možné, podnikáme společně výlety. Vím, že mám hodně aktivit – skaut, závodní badminton, pracovní povinnosti, práce člena ve výboru Českého deaflympijského výboru, ale snažím se to celé naplánovat tak, aby nedošlo k nějaké kolizi nebo nucenému omezování. Samozřejmě, ne vždy se mi to podaří, ale myslím na to. Je to taky o tom, umět dělat ústupky. A taky se smířit s tím, že vždy dojde k nějaké neplánované změně, a proto je nutné na to umět adekvátně a včas reagovat. (úsměv)

Na jaký výlet rádi vzpomínáte?

Máme hodně rádi výlety, které můžeme zažít společně. Vloni jsme byli na road tripu po Slovinsku a Rakousku. Byla to de facto první dovolená našeho syna, tak jsme byly s manželkou zvědavé, jak to zvládne. A zvládl to úplně skvěle, dokonce se mu líbilo spát pod stanem. To jsou ty momenty, které vám vykouzlí úsměv na tváři. Před narozením syna jsem byla s manželkou na putování po Peru, Kubě, ale i na Tchaj-wanu a hrozně ráda na to vzpomínám!

Jana Havlová se svou životní partnerkou

První dovolená se synem určitě stojí za zapamatování. Kolik let synovi je? Chodí s vámi také do skautu a/nebo hraje badminton?

Našemu synovi Hynkovi Antonínovi je momentálně 2,5 roků. Ještě je hodně malý na aktivity jako skaut a badminton, ale rády bychom ho vedly k takovým aktivitám, které ho baví a které mají pozitivní dopad na jeho fyzický i psychický vývoj, jeho vzdělávání apod.

Jaký je váš názor na platnou legislativu, týkající se soužití párů stejného pohlaví. Mají stejná práva ve vztahu jako smíšené páry? Setkala jste se vy sama s ohledem na svou orientaci s diskriminací?

Nevím, jestli je to náhoda nebo ne, ale zatím jsem se nesetkala s diskriminací kvůli své orientaci. V současné době máme v České republice registrované partnerství. Jedná se o svazek, který je na hony vzdálen od manželských a rodičovských práv. V rámci registrovaného partnerství neexistuje společné jmění manželů, místo toho můžeme využít pouze spoluvlastnictví. Ke svému synovi, kterého porodila moje manželka – používám pojem „manželka“, ale správně by to mělo být „registrovaná partnerka“ – nemám žádná rodičovská práva. Nemohu ho zastoupit jako zákonný zástupce, takže otázka zápisu do mateřské školy náleží pouze mé manželce.

Od 1. ledna 2025 dojde ke změně, kdy místo registrovaného partnerství budeme mít možnost být v partnerství. Práva jsou vyrovnaná s manželstvím, kromě možnosti společné adopce dětí – prvně musí adoptovat dítě jeden z partnerů a poté se opakuje stejné kolečko, ale s druhým partnerem. V případě, že jeden z partnerů má vlastní dítě, musí druhý partner projít cca půlročním kolečkem u OSPOD, aby proběhla adopce dítěte prvního partnera. A to mě čeká.

Kvůli tomu se budeme muset znovu vzít, protože proces uzavření registrovaného partnerství je jiný, například probíhá bez přítomnosti svědků. Jsou to sice další překážky, ale zdolám je už kvůli synovi, ať jsme rodinou i z právního hlediska. Co se týče partnerství, nabízí větší výhody než registrované partnerství, protože získáváme možnost vdovského i sirotčího důchodu, což je důležité pro zabezpečení rodiny.

Kromě těchto plánů, jaké další do budoucna máte?

Nemám žádné konkrétní plány a raději všemu nechávám volný průběh. Pak mě o to víc těší to, co přijde. (úsměv) Jsem stále otevřená novým výzvám, stále se ráda učím novým věcem. Průběžně se snažím dávat sama sobě zpětnou vazbu, nebo ji přijímat od ostatních. Věřím totiž tomu, že i negativní zpětná vazba má smysl, protože se díky ní můžete zlepšovat. Ale samozřejmě musíte umět tu negativní zpětnou vazbu přijímat.

Děkujeme za sdílení vašich zkušeností!

Připravila: Mgr. Veronika Kovalová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam, o. p. s., v Ostravě

Fotografie: archiv Mgr. Jany Havlové