„Měla jsem neskutečné štěstí.“

Ve třinácti letech stála poprvé před diagnózou oboustranné lehké nedoslýchavosti. Uplynulo dalších pět let, aby Edita Kolářová získala svá první zvukovodová sluchadla. Poslech s nimi byl však nedostačující, doprovázený nepříjemným šumem. Pod jeho náporem Edita opakovaně omdlévala. Se změnou odborného lékaře přišla změna diagnózy: z lehké nedoslýchavosti se vyklubala progresivní ztráta sluchu. „Ten šok, když vám někdo celé roky vykládá, že slyšet budete a najednou se dozvíte, že postupně míříte k úplné hluchotě, je naprosto šílený,“ říká Edita. Přesto se určitého návratu sluchu dočkala v podobě poslechu s bilaterálním kochleárním implantátem.

Kdy jste poprvé začala přemýšlet o kochleárním implantátu?

Jako první zmínil implantaci nový audiolog. Utěšoval mě, že ohluchnutí nemusí být konečná a vysvětlil mi, co je kochleární implantát a jak funguje. Zároveň však krotil mé neskrývané nadšení, protože s tehdejší sluchovou ztrátou jsem nedosáhla na kritéria potřebná pro získání implantátu. A tak jsem několik let postupně ztrácela sluch a čekala, až do kritérií zapadnu. Mezitím se prohlubovala komunikační bariéra, která se negativně podepsala na vztazích s okolím a na mé psychice.

Zhruba před dvěma lety začalo být téma kochleární implantace u vás velmi aktuální. Zbytky sluchu šly rapidně dolů, přestávala jste rozumět mluvené řeči.

Shodou okolností jsem zrovna v té době zažádala o přijetí do skupiny Kochleární implantát na facebooku. Načerpala jsem tam množství informací a získala kontakt na pana docenta Skřivana z Fakultní nemocnice Motol. Okamžitě jsem mu naspala. Pan docent mi dle přiloženého audiogramu odepsal, že bych mohla být indikována pro kochleární implantaci, ale musela bych podstoupit potřebná vyšetření. Já to tehdy nechala plavat, psala jsem diplomku, pracovala v laboratoři a říkala si, že počkám až po státnicích. Každopádně mi jeho odpověď dala naději, že bych mohla implantát někdy získat.

Co bylo dál?

Náhoda tomu chtěla, že jsem se na podzim roku 2014 dostala jako průvodce na výstavu Naše cesta v Praze. Napadlo mě, že bych mohla využít souvisejícího dvouměsíčního pobytu a oběhat si potřebná vyšetření. Zúčastnila jsem se semináře pana doktora Jana Boučka, operatéra dospělých osob, který přednášel na semináři pro implantované. Tento seminář pořádal nadační fond Dar sluchu během podzimního pobytu SUKI (Sdružení uživatelů kochleárního implantátu, pozn.red.). Ukázala jsem mu zhruba tři měsíce starý audiogram a domluvili jsme se na dalším vyšetření na ORL. A pak to vzalo spád. Po audiu mi byl nabídnut uvolněný termín patnáctého prosince. Samozřejmě jsem hned souhlasila. Musela jsem však v relativně krátkém časovém horizontu podstoupit potřebná předoperační vyšetření. V tomto směru mi moc pomohla paní Gabriela Dänemarková, ředitelka nadačního fondu Dar sluchu. Zajistila termíny vyšetření na audiometrii, foniatrii, neurologii, psychologii a logopedii. Na mně pak bylo, abych si zajistila oční vyšetření, počítačovou tomografii a předoperační vyšetření u svého lékaře v Boskovicích.

Rybaření je Editin oblíbený koníček / foto: archiv Edita Kolářová

Do stanoveného termínu se podařilo všechna vyšetření absolvovat a byla jste shledána jako vhodný kandidát pro kochleární implantaci. Kdy došlo na debatu ohledně bilaterální implantace?

Na příjmu v Motole mě pan doktor, který měl právě službu, upozornil, že se u mě uvažuje o oboustranné implantaci, ale že to není jisté a schválené, a ať s tím moc nepočítám. Už tohle byl docela šok. Dvě hodiny před zákrokem jsem se pak dozvěděla, že budu mít dva implantáty. Odcházela jsem tehdy z vyšetřovny „vysmátá jak lečo“ a absolutně mi v tu chvíli nedocházelo, jak ohromné mám štěstí. Sehrálo zde roli asi mnoho faktorů: skutečnost, že jsem sluch začala ztrácet postupně od svých dvanácti let a mám proto velmi dobrou slovní zásobu. Také dobře mluvím a všechna předoperační vyšetření, včetně logopedie a psychologa, dopadla výborně. Určitou roli sehrál i fakt, že ztráta sluchu se velmi podepsala na mém psychickém stavu, takže jsem měla velkou motivaci.

Většina dospělých, kteří uvažují o implantaci, pociťuje obavy z operačního zákroku i možných pooperačních komplikací. Vy jste to měla rovnou dvakrát, nebála jste se?

Nesnáším nemocnice. Nicméně implantace a s ní spojená očekávání návratu sluchu mi stála za všechny nepříjemnosti. Opravdu jsem výjimečně neměla strach. Věděla jsem, kdo mne bude operovat, což mi také pomohlo. Pan doktor se ke mně vždy choval velmi laskavě a profesionálně, byla jsem v dobrých rukou. Jediné, co mi možná vadilo, že se před operací budu nudit a budu muset čekat. Strach jsem vlastně pocítila až na sále. Museli mě ujistit, že skutečně ležím na tom správném. (smích)

Z vašeho blogu vím, že se při nastavování řečových procesorů zpočátku nedařilo synchronizovat oba implantáty. Co se vám v té době honilo hlavou?

Byla jsem dost zoufalá a měla chuť oba procesory zahodit. Věděla jsem sice, že slyšení nebude hned ideální, ale přece jenom mě pak skutečnost poněkud zaskočila. Zvuky jsem vnímala pouze levou stranou, na pravé jsem slyšela jen jemný šum. Museli jsme snížit hlasitost na levém uchu, ale to se podepsalo na celkovém poslechu. Nebyla jsem schopna lokalizovat zvuky, ztratila jsem získané porozumění řeči. Hned další nastavení naštěstí přineslo určitý pokrok. Pomohlo mi, když jsem se dozvěděla, že i přesto, že se sluchadly bylo pravé ucho lepší, fyziologicky je horší. Musím proto počkat, až se pravý nerv vzchopí. Jediné, co mi zbývá, je trpělivě cvičit poslech.

Od vaší operace a nastavení řečového procesoru uplynula teprve krátká doba. Přesto: v čem spatřujete hlavní přínos bilaterální implantace?

Výhoda je určitě v tom, že jsem celý život zvyklá se dle zvuků prostorově orientovat a bilaterární implantace mi tuhle schopnost ponechala. Lépe reaguji na zvukové podněty, lépe dokážu zvuk lokalizovat, nemusím se ptát okolí. Prostě se podívám daným směrem a hledám zdroj zvuku. Také se již k ostatním tolik nenatáčím. V hlučném prostředí slyším vcelku dobře, i když se neobejdu bez odezírání. Dokonce mám pocit, že se mi zlepšila rovnováha, že se tolik nemotám, když jdu potmě. Ale to je možná jen psychické placebo. Jak jsem psala i na blogu (www.kochlearni-implantat.pise.cz, pozn. red.), oboustranné slyšení mi pomohlo na ulici, kdy zabránilo mé kolizi s autem. Prostě tak moc spoléhám na oboustranné slyšení, že nevím, jak bych se sžívala pouze s jedním implantátem. Určitě bych byla šťastná i za jeden, ale je naprosto bez diskuze, že se dvěma slyším přirozeněji. Se sluchadly se to nedá srovnat, už bych je nechtěla. Při původním scénáři jsem měla mít implantováno pouze pravé ucho. To teď mnohem obtížněji rehabilituji. Kdybych nebyla oboustranně implantovaná, budu mít asi velké psychické problémy. Namísto toho jsem šťastná! Od posledního nastavení v polovině března dokonce mohu omezeně telefonovat! Uvědomila jsem si dialekt v řeči, venku slyšela zpívat ptáky …. Doufám, že moje zkušenosti s oboustranným slyšením pomohou do budoucnosti i dalším lidem a zvýší šanci na bilaterální implantaci bez omezení.

Autor: Romana Procházková

Foto: archiv Edita Kolářová