V komunikaci mohou dítěti se sluchovým postižením pomoct znaky, asistent a logopedie

Paní Žaneta Kastlová má s manželem dva syny. Devítiletý Viki je slyšící a šestiletý Ríša neslyšící. V rozhovoru mi sdělila, co bylo pro Ríšu jiné tím, že neslyší. Začátky komunikace byly těžké, ale speciálně pedagogické centrum a raná péče Centra pro dětský sluch Tamtam podle maminky hodně pomohly. Aby měl Ríša možnost zapojit se do aktivit v mainstreamové školce jako ostatní slyšící děti, byla mu od začátku k dispozici asistentka a jednou týdně poradkyně z SPC. Dotkly jsme se i toho, co se od Ríši může naučit jeho slyšící okolí: zpomalit, uspořádat si myšlenky a jasně je formulovat.

Paní Kastlová, povězte mi prosím něco o svém synovi Ríšovi…

Ríšovi bylo nedávno 6 let. Má staršího bratra Vikiho, které mu je 9 let. Ríša má rád prakticky všechno. S manželem si říkáme, že usměvavější a veselejší dítě snad neznáme (smích). Rád si hraje se stavebnicemi, auty, jezdí na koloběžce a plave v bazénu. Není asi nic, co by ho vyloženě nebavilo a řekl by, že to nechce dělat. Když dostane jakoukoliv hračku, má z ní obrovskou radost. Hračky si dost brání, aby mu je někdo nerozbil a je plačtivý, když se s nimi něco stane. Je to tím, že si hraček hrozně váží.

Zažila jste někdy situaci, kdy bylo Ríšovi něco upřeno nebo znemožněno kvůli tomu, že neslyší?

Nesetkali jsme se myslím s tím, že by byl něčím vyloženě omezen. Dlouho jsme nevěděli, že neslyší, takže nás ani nenapadlo, že by mu mohlo být něco upřené a ani teď si to nemyslím. Když mu bylo něco přes dva roky, zjistili jsme, že neslyší. Nosil sluchadla a následně byl implantovaný. Báli jsme se nástupu do školky – zda bude moct komunikovat s ostatními dětmi a učitelkami. Ale měli jsme na školku štěstí a nebyl žádný problém. Učitelky si samy o sluchovém postižení zjišťovaly informace, naučily se některé znaky a měly jsme k tomu několik schůzek. Starší syn chodil do školky, kterou máme kousek od domu, ale tam jsme rovnou odhadli, že by to pro Ríšu nešlo, nepracovali by tam s ním. Takže sice nás mrzelo, že musíme dojíždět dále, ale vyplatilo se to.

Ríša a Viki

Co podle vás pomohlo jeho hladkému nástupu do školky?

Zašli jsme za paní ředitelkou, vysvětlili jí, že Ríša neslyší a ona řekla, že ho přijmou, i když není ze stejného města. Nejdřív měl jít do speciální třídy, ale tam jsou děti s pohybovým a mentálním handicapem. Tam jsme usoudili, že Ríša nepatří. Hodně pomohlo, že má ve třídě paní učitelku, která se věnuje logopedii a Ríšu každý den individuálně vyučuje. Doma s ním také procvičujeme logopedii. Nastoupil do školky až po implantaci asi ve 3,5 letech. Od začátku má asistentku, která mu nejprve pomáhala s komunikací pomocí znaků. Postupně Ríša přešel k mluvení a od znaků úplně upustil. Minulý rok už dělal vše jako ostatní předškoláci. Ve školce se také byla podívat naše poradkyně rané péče Bětka Osmančíková.

Vysvětlil někdo dětem ve školce, proč má Ríša implantáty a co potřebuje?

Paní učitelky to dětem vysvětlily. Všechny děti byly od začátku na Ríšu moc hodné. Když mu ouško, jak implantátu říkáme, spadlo, hned ho přinesly paní učitelce. Ríša má ve školce už dva roky nejlepšího kamaráda.

Zmínila jste znaky…

Ano, Ríša i my s manželem a Vikim jsme se rovnou začali učit znaky, abychom se dorozuměli. Hned, jak jsme to zjistili, kontaktovali jsme ranou péči Tamtamu. Ta nám pomohla od začátku a nejvíc. Já už jsem totiž něco o sluchovém postižení slyšela a věděla jsem, kam se obrátit. Stáhli jsme si aplikaci Znakujte s Tamtamem. I Vikiho znaky bavily, byl v tom věku ještě takový hravý a znaky pro něj byly sranda. Ptali jsme se Bětky na další znaky. Hodně už jsme ale od té doby zapomněli, protože je teď nepotřebujeme používat. Jen když se Ríša koupe nebo si sundá ouška před spaním, tak ještě znakujeme. Když jde Ríša spát ve školce, paní asistentka mu dá baterky do pouzdra a nic víc není potřeba.

Využili jste i pomoc speciálně pedagogického centra?

Ano, dvakrát jsme byli na vstupním vyšetření v SPC Demosthenes v Ústí nad Labem. Pracovnice SPC nám dala zprávu a následně 1,5 roku dojížděla každý týden za Ríšou do školky a cvičila tam s ním slovní zásobu. Učitelkám pak přišlo, že má na Ríšu velké nároky. Bylo to na něj moc a už ho to nebavilo. Nakonec se domluvily, že to převezmou. Teď se mu věnuje paní učitelka zaměřená na logopedii. Na to, že bydlíme na malinkém městě, ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, jsme ale z SPC dostali skvělou péči! Na začátku to Ríšovi hodně pomohlo.

Máte už vybranou nějakou školu?

Ano, přímo u nás v městečku, takže už odpadne dojíždění. Ríša nastoupí v září. Já na této škole pracuju jako asistentka pedagoga na druhém stupni. Někdy mi přijde, že když přijdu domů ke svým dětem, dělám vlastně stejnou práci – s Ríšou ještě navíc procvičujeme atd.

Uvažovali jsme o odkladu, ale nakonec jsme se s učitelkami shodly, že není potřeba. Bohužel na škole není žádné jiné neslyšící dítě a ani v okolí o žádném nevíme. Ríšův dětský lékař mi říkal, že se za celou kariéru nesetkal s jediným neslyšícím dítětem.

Jak je to s přístupností dětských akcí? Setkala jste se s nějakým přizpůsobením?

V žádném případě. V okolí se nikdo s nikým neslyšícím nesetkal. Akce pro neslyšící děti u nás žádné nejsou. Třeba na maškarním plese, když se každé dítě mělo představit, Ríša nemohl v hluku rozumět a bylo potřeba, abych k němu šla, vysvětlila mu, co se říká a představila ho. Nedá se to srovnat se slyšícím dítětem, na které můžete zakřičet z délky 15 metrů. K Ríšovi vždy musíme dojít. Dřív jsme ho také nebrali do kina, protože pohádkám nerozuměl. Pohádky pro neslyšící jsme nezkoušeli, ale teď poprvé už v kině vydržel asi tři čtvrtě běžné pohádky.

Vídá se Ríša s někým neslyšícím nebo viděl někdy někoho neslyšícího?

Nebyli jsme nikdy na setkání s rodinou, která by měla neslyšící dítě. Nedávno viděl v televizi někoho neslyšícího a říkal: „Hele, taky má ouška jako já!” Moje mamka má taky sluchadla, až teď ve starším věku, protože celý život pracovala v hlučném prostředí. Z Tamtamu nám chodily pozvánky na akce pro neslyšící děti, ale bylo to v týdnu a pro nás daleko, v Ústí nad Labem. A vlastně jsme to ani nevyhledávali, neměli jsme potřebu.

Vidíte v Ríšově budoucnosti nějaké možné překážky, na které se bude třeba připravit?

Myslím, že ve škole bude rozdíl oproti školce . Ríša už tam na vše bude víc sám. Zatím nevím, zda bude mít asistentku, ale snad ano. Ale věříme, že vše bude dobře pokračovat jako ve školce. Viki je tam ve třetí třídě a víme, že se učí pomocí hry a postupují pomalu. Ríša už zná skoro všechna písmenka a myslím si, že mu půjde i čtení. Doufám, že si tam také najde kamarády.

Napadá vás ještě něco k tématu rovných šanci pro neslyšící děti?

Ríša podle mě nikdy nevnímal, že by byl vývojově jinde kvůli sluchu a že by měl v životě nějaké jiné šance například v komunikaci s okolím. Strach jsme měli spíš my, on neměl ani nemá. Jak mluví a rozumí slyšící děti, s tím se to nedá srovnat. Výhodou ale je, že Ríša se umí ozvat a zeptat se, co neslyšel a co nechápe. Má obrovský zájem o komunikaci. Poradkyně Bětka nás naučila, jak s Ríšou komunikovat a následně se to naučily učitelky ve škole. Nyní se to budou muset naučit i učitelky ve škole. My už jsme zvyklí jasně artikulovat a mluvit pomalu, výstižně. Jakmile se to člověk naučí, už to není problém. Když ale přijde třeba nějaká moje kamarádka, co je zvyklá rychle mluvit, že je to rychlé i na mě, vidím, že Ríša nerozumí. Řeknu jí: „Prosím tě, řekni to ještě jednou pomalu a jasně.” A pak už to jde.

Rodina Kastlových

Říkám si, že i pro slyšící lidi může být přínosné se zpomalit, zklidnit a přemýšlet nad formulací svých myšlenek.

Přesně. Když se bavím s manželem o nějaké složitějším tématu, které by nepochopilo ani 15leté slyšící dítě, Ríša hned chce vědět, o čem mluvíme, a vše vysvětlit. A já musím přemýšlet nad tím, jak to podat, aby to pochopil a nahradit slova, která ještě nezná. Lidi si někdy nedovedou představit, co to obnáší neslyšet a komunikovat s neslyšícím. Začátky byly těžké, když jsem nevěděla, co se s Ríšou děje, co potřebuje a on zase nerozuměl, co se mu snažím sdělit já. Okolí to vysvětluju, ale nejlepší je představit si to na příkladu: například švagrová má dvouleté dítě a já jí říkám, aby si představila, že ještě další rok by neslyšelo a následně by teprve muselo vše začít dohánět.

Jaké byly reakce okolí na to, že Ríša neslyší?

Pro nás to byl šok a pro ně taky. Sami jsme byli v neznámu a museli jsme se naučit, co dělat – nic jiného nám nezbývalo, když jsme s ním chtěli komunikovat. Babičky se ze začátku bály a chtěly hlídat jen Vikiho. Měly strach, že když bude Ríša brečet, nebudou vědět proč. Vysvětlili jsme jim, že se komunikaci naučí právě tím, že s ním budou trávit čas. I když neznakovaly, zvykly si s Ríšou na sebe a dokážou spolu komunikovat.

Připravila: Mgr. Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: archiv rodiny