Správní lidé to berou tak, jak to je

Šimon Bambas (21) je mladý sportovec, který sklízí trofeje jak v plážovém, tak v šestkovém volejbale. Poměřuje si své síly v lize se slyšícími hráči a s neslyšícím kolegou Janem Žídkem vytvořil úspěšnou dvojici, která již několik let vyhrává soutěže českých neslyšících beachvolejbalistů. Reprezentovali Českou republiku i na poslední deaflympiádě v Brazílii. Jak Šimon vzpomíná na školní léta a čím ho oslovila Brazílie?

Šimone, jaké bylo vaše dětství? Co jste rád dělal?

Od malička mě to táhlo ke sportu a mám na něj nejsilnější vzpomínky. Oba dva mí rodiče aktivně hráli volejbal a další sporty, takže i já zkoušel různé sportovní aktivity. Hrál jsem například fotbal, ale potom mě rodiče přetáhli k volejbalu a u toho jsem zůstal dodnes.

Šimon (uprostřed) coby malý sportovec

Za pravým uchem máte kochleární implantát. Jak na něj reagovaly ostatní děti?

Na základní škole to pro mě bylo jednoduché, jelikož moje třídní učitelka byla velmi příjemná a schopná. Všem dětem hned vysvětlila, o co se jedná a co to mám za uchem. Přála si, aby si z toho spolužáci nedělali těžkou hlavu a aby mě brali stejně jako kohokoli jiného. Taky další kamarádi byli velmi vstřícní a nijak to neřešili. Rychle si zvykli a dnes už pomalu ani nevědí, že nějaký implantát mám.

A při přestupu na střední školu?

To bylo taky v pohodě. Výhodou bylo, že se mnou na jazykové gymnázium nastoupilo asi pět či šest mých spolužáků, takže jsme se znali. Ale i noví spolužáci vše přijali normálně, dospěle a jen se občas někdo zajímal, jak „kochleár“ funguje. Já jim vše v klidu vysvětlil. Nepamatuju se, že by se někdo zalekl a bál se se mnou mluvit. Naopak byli překvapení a všechno je to hrozně zajímalo. Chovali se ke mně, jako kdybych žádnou sluchovou vadu neměl.

Jak jste implantát vnímal vy? Zažil jste nějakou chvíli, kdy vám s ním bylo nepříjemně?

V dětství jsem ještě implantát neměl za uchem, ale na hrudníku jsem nosil takovou krabičku. Z počátku mi to asi nevadilo, bylo to schované pod tričkem. Ale postupně jsem z toho byl nešťastný a překáželo mi to. Přešel jsem na procesor za uchem, i když mi chvíli trvalo překonat myšlenku, že to je hodně viditelné. Bál jsem se, aby si lidé hned při prvním pohledu neřekli: „Pozor! Ten je postižený, musíme na něj opatrně!“. O to jsem nestál a nestojím. Chci, aby se ke mně všichni chovali normálně, jako ke všem ostatním. Aby se se mnou hned dali do řeči, nebyli fixovaní na mé ucho a normálně se bavili. Z toho jsem měl kdysi největší obavy.

Teď už tyto obavy nemáte?

Dnes to vidím tak, že to není vada, která by mi změnila život. Studuju, funguju jako každý druhý. Byly chvíle, kdy jsem si dělal starosti také se svou řečí a byl jsem naštvaný, že ráčkuju. Postupně jsem na tom zapracoval, naučil jsem se mluvit klidněji, což mi dodalo sebevědomí. Také kamarádi mě podporovali a pomáhali mi nabýt jistotu. Spousta lidí mě ujistila, že týden po našem seznámení o mém jazykovém nedostatku už ani nevěděli, neuvědomovali si ho. Zjistil jsem, že lidé více koukají na člověka a jeho osobnost než na jeho chyby. Občas vyslovuju lépe, občas hůře, ale už to pro mě není podstatné. Vím, že správní lidé to berou tak, jak to je.

Zmínil jste jazykové gymnázium. Jaké jazyky jste studoval a proč právě ty?

Učil jsem se angličtinu a ruštinu. Angličtinu využiju a ruština se mi líbila proto, že je podobná češtině a měl jsem pocit, že se ji nemusím tolik učit. (smích)

Měl jste při výuce jazyků nějaké úlevy?

Já byl vždy zastáncem toho, ať mám stejné podmínky jako ostatní a veškeré úlevy mi vadily. Později jsme se s češtinářem a angličtinářkou domluvili, že budu sedět v první lavici. To byla jejich podmínka. Oba byli velmi vstřícní a já jsem jim za to vděčný. Později jsem v češtině míval kratší diktáty, které mi dělaly největší problém. V angličtině jsem zase nemusel absolvovat poslechy – tedy hodnocené. Cvičení jsem si normálně zkoušel se spolužáky, ale nedostával jsem za ně známky. Pak jsem byl z poslechu uvolněn také u maturity. Občas jsem k paní učitelce chodil na doučování. Sice odezírám, protože když nerozumím, mohu si tím pomoct, ale v angličtině to tolik nejde. Pohyby rtů jsou jiné než v češtině a neznám je tak dobře. Musel jsem tedy mnohem více poslouchat a občas jsem potřeboval pomoc.

Jak velký rozdíl je v tom, když posloucháte v rádiu či telefonu češtinu, nebo když jde o cizí jazyk?

Je to těžší, ale rozdíl je asi jen v tom, že češtinu mám hodně naposlouchanou. Díky tomu, že ji dobře znám, nemusím ji tolik vnímat. V angličtině bych opravdu musel v tichosti sedět a soustředit se na každé slovíčko.

Jste studentem vysoké školy. Co studujete?

Studuji na pedagogické fakultě Jihočeské univerzity zeměpis a tělocvik. Zeměpis jsem měl vždy hodně rád a sportovec jsem odjakživa, tak mi to připadalo jako nejlepší nápad.

Šimon na Mistrovství Evropy neslyšících v plážovém volejbalu

Jak vypadá váš běžný den, myslím, co se týče kombinace studia i sportovní přípravy?

Po škole i tréninku si běžně rád odpočinu, chvíli posedím a poslouchám hudbu nebo si zahraju počítačové hry. Ale jsem nerad sám, jsem společenský typ a baví mě trávit čas s přáteli. Proto za chvíli zase vyrážím ven na procházku nebo za nějakým dobrým jídlem.

Jiné je to třeba na sportovním soustředění, tam mám daný program. V 7:30 je budíček, pak se jde na půl hodiny běhat. Následuje snídaně a hodina klidu, aby jídlo slehlo. Na to 2 hodiny trénink. Hygiena, oběd a 2, 3 hodiny odpolední klid. V tu dobu s kluky odpočíváme a pak nás čeká odpolední trénink. Po něm už jen hygiena a večeře a dále společný program. Když jsem byl mladší, musel jsem tam jít, nebo být v ubytovacím prostoru. Teď už jsem dospělý a mohu se rozhodnout, jak čas strávím. Podmínkou je, abych byl připravený a odpočinutý na další den.

Studujete a zároveň sportujete na vysoké úrovni. Zvládáte skloubit tréninky se studiem?

Je to těžké. Byl jsem zvyklý, že dopoledne absolvuji školu a po škole je čas na trénink. Teď mám přednášky v různou denní dobu a ne vždy zůstává dost prostoru trénovat. Teď tedy sportuji méně a více se věnuji studiu, ale věřím, že v létě se to opět otočí.

Jako beachvolejbalista jste před 2 lety reprezentoval Českou republiku na deaflympiádě. Jaké to tam bylo? Jaké zážitky jste si přivezl?

Doslova neskutečné. Už jen cesta byla zážitkem sama o sobě. Do té doby jsem za oceánem nikdy nebyl a na nový kontinent jsem se těšil. Brazílie mě zaujala už výhledem z letadla – obrovská, dlouhá Amazonka. Po výstupu nás překvapilo, že je tam zima. Občas to bylo i smutné, protože je to chudá země a lidé tam bydlí v chatrčích. Ale na druhou stranu to jídlo! Například banán, který my koupíme tady v obchodě, nechutná ani z poloviny stejně jako tam. Přestože nám nevyšlo počasí a museli jsme hrát v hale, nesmírně jsem si to užil. Je to nádherná země. Příroda, kultura…

Stihl jste se také někam vypravit nebo vás deaflympiáda zcela pohltila?

Naštěstí deaflympiáda trvá tři týdny, ale beachvolejbal je jen jedna část. My měli rozvrh skvěle poskládaný. První týden jsme trénovali a díky tomu jsme po trénincích mohli chodit tam, kam jsme chtěli a kochat se (smích).

Byl jste díky sportu ještě v nějaké jiné zajímavé zemi?

Před necelým rokem jsem jel na přátelský turnaj do Japonska, kde jsme hráli se slyšícími i neslyšícími. Japonsko je velice moderní země, čistá, všichni jsou tam velmi taktní. Řekl bych, že je to pravý opak Brazílie.

V rámci České republiky také hodně cestujete? Kde to máte rád?

Ano, se šestkovým volejbalem i beachvolejbalem. Turnaje bývají v Liberci, Budějovicích, Brně, Ostravě, Opavě. Také soustředění se konají na různých místech, já mám rád třeba Pelhřimov.

Z finálového turnaje extraligy v Českých Budějovicích (klub VK Příbram) 

Beachvolejbal hrajete s neslyšícím partnerem, ale hrajete i se slyšícími spoluhráči…

Ano, v šestkovém volejbale hraju se slyšícími. Vás určitě bude zajímat rozdíl. Sluch je při této hře hodně důležitý. Během šestkového volejbalu se stále něco volá – musíte komunikovat, kdo má balon, nebo s nahrávačem, co chcete nahrát. V šesti hráčích je potřeba se domluvit, abyste se nesrazili. Kdysi jsem asi potřeboval, aby všichni byli hlasitější, ale protože jsme spolu prakticky vyrůstali, postupem času jsem si zvykl, rozliším hlasy od sebe a nemusím se tolik soustředit.

Při beachvolejbalu se tolik nekomunikuje, ale také má svá specifika. Když hráč útočí, jeho spoluhráč mu pomáhá tím, že mu radí, kam má zahrát míč, aby se dotyčný nemusel koukat přes síť. Vzhledem k tomu, že já i můj partner jsme neslyšící, musíme více koukat. Na vyšší úrovni je to pak pro nás náročnější při hře se slyšícími.

Jakých sportovních úspěchů si nejvíce ceníte?

Pro mě je nejvíce aktuální asi mistrovství Evropy, kde jsme získali zlato. Na druhém místě je bronz z mistrovství světa v Polsku. Dále úspěchy s mým příbramským klubem v mládežnické kategorii do 22 let. Hodně si cením také 3. místa v kolektivních sportech v anketě Sportovec roku. Samozřejmě i 5. místo na deaflympiádě je úspěch, ale měli jsme větší ambice, takže to jako největší úspěch nevnímám.

Mistrovství Evropy v plážovém volejbalu neslyšících (Rakousko 2022)

V jednom z rozhovorů jste vyprávěl, že jste se kdysi spolu s rodiči učil znakovat, ale nyní už si znaky moc nepamatujete. Změnilo se od té doby něco?

V podstatě se nic nezměnilo. Já ani spoluhráč znakovat neumíme a ani na deaflympiádách tím pádem znakový jazyk vůbec nevyužíváme. Ale vždy se na šampionátech, kde jsme delší dobu, snažíme něco zachytit, abychom zvládli alespoň základy. Každopádně já jsem takový, že když odejdu ze šampionátu, znakovku hned vypustím a těším se na normální mluvu. Říkám si, že jednou bych se to mohl naučit, ale zatím jsem k tomu nedospěl a spíš se učím anglicky, abych se dorozuměl ve světě.

Kdysi k vám domů jezdila poradkyně rané péče z Tamtamu. Pamatujete se na ni?

Na paní Jungwirthovou si pamatuji. Chodila za mnou pravidelně domů. Z návštěv doma si na moc věcí nevzpomínám, byl jsem ještě hodně malý. Vím, že si hodně povídala s mamkou a celá návštěva byla moc příjemná. Ale já ji mám spojenou spíše se základkou. Několikrát za mnou přišla do školy a zjišťovala, jak se mi daří a jak se mám. Zůstala se mnou celé dopoledne. Společně jsme procházeli školu a bavili se o tom, zda je vše v pořádku. Podívala se na mé testy. Pokaždé to byl hezký den. Tamtam jako takový si nevybavuji skoro vůbec, ale vím, že jsme tam s rodiči párkrát byli na nějaké akci. Občas se objeví střípky – například logopedie nebo společné procházky s dalšími rodinami s dětmi.

Šimone, jaké jsou vaše plány do budoucna?

Vystudovat školu (smích) a uhrát co nejlepší výsledky na nadcházejícím mistrovství světa a další deaflympiádě. Pak po škole si myslím, že se volejbalem v Česku úplně neuživím, takže bych rád nastoupil do školství anebo pracoval jako trenér.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů ve sportu i studiu!

Připravila: Mgr. Veronika Kovalová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam, o. p. s., v Ostravě

Fotografie: archiv Šimona Bambase