Jsme s učiteli i rodiči partneři a snažíme se najít společnou cestu

V čem může dětem, rodičům i škole pomoct speciálně pedagogické centrum? Na jaká přizpůsobení může mít neslyšící dítě ve škole nárok a jak funguje financování pomůcek a asistentů? Proč se neosvědčuje, když se dítěti doma řekne: tak a jdeme si procvičovat logopedii? Jak na to jinak? Na tyto a další otázky nám odpověděla speciální pedagožka Šárka Prokopiusová z SPC při Dětském domově a mateřské škole Beroun.

Šárko, můžete nám představit vaše speciálně pedagogické centrum?

Naše speciálně pedagogické centrum (SPC) vzniklo historicky při Institutu pro neslyšící, což byla organizace fungující v devadesátých letech v tehdejší budově Federace rodičů a přátel sluchově postižených. Původně se jednalo o zařízení sociálních služeb, kde byly děti se sluchovým postižením a hluchoslepotou. Postupně se z něj vyprofilovalo školské zařízení: dnes je to mateřská škola, dětský domov a právě i zmíněné SPC. V současnosti už nejsme zaměřeni na hluchoslepotu, protože jsme financováni Středočeským krajem a smíme poskytovat pravidelnou péči včetně terénní jen klientům z této oblasti. Zaměřujeme se na děti se sluchovým postižením a kombinovaným postižením. Fungujeme pro děti od nástupu do školského systému, tedy mateřské školy. Při vstupním vyšetření určujeme, zda má dítě nějaké speciální vzdělávací potřeby a jaká škola je schopna je naplnit, případně s jakými pomůckami a uzpůsobením. Děti doprovázíme až do maturity a předáváme je vysokým školám, která mají svá střediska.

Jak se dítě dostane do SPC?

Musí se na nás obrátit zákonný zástupce dítěte, nejčastěji rodič. Často se na nás obrací školy, kterým doporučujeme, ať zažádá zákonný zástupce. Pokud bychom se věnovali konkrétnímu dítěti, musíme mít souhlas jeho zákonného zástupce. Když ho nedá, smíme učitelům poskytnout jen jednorázovou obecnou konzultaci k žákům s nějakými specifiky. Nejlepší je vyplnit formulář na našich webových stránkách a my se následně ozveme.

Stává se někdy, že rodič souhlas k návštěvě SPC nedá? Jak se situace řeší?

Někdy ano. Není žádný způsob, jak rodiče donutit řešit problém, který sám nevidí. Z praxe víme, že OSPOD vstupuje do situace, jen pokud jde o velmi vážné ohrožení dítěte.

Učitelé mohou vidět, že má žák nějaké potíže a bylo by dobré se tím zabývat, ale rodič to může vnímat jinak. Pro rodiče může být těžké přijmout, že má dítě nějaký problém. Například rodiče dětí s poruchou autistického spektra jsou okolím často odsuzováni, kritizováni za chování dítěte, které je vnímáno jako nevychované. Rodiče se cítí odmítáni, a když slyší, že učitel nebo nějaký odborník na něco poukazuje, vnímají to také jako kritiku a rovnou se brání. Za SPC se o tom snažíme s rodiči komunikovat. Dalším důvodem může být to, že některé rodiny nechtějí dítě tzv. trápit nějakými cvičeními, přijmou dítě takové, jaké je a nemají na něj vysoké nároky. V jiných případech za tím může být i nezájem o dítě.

Jak probíhá vyšetření a diagnostika, když u neslyšícího dítěte existuje podezření na nějakou vadu řeči nebo problémy s komunikací?

Typický příklad je, že se ozvou rodiče přibližně 2,5letého dítěte se sluchovým postižením. Velmi dobře funguje spolupráce s poradkyněmi rané péče, které na nás odkazují. Po nástupu do školky se věnujeme dítěti společně, spolupracujeme. Postupně nám dítě předávají do péče. Na začátku provedeme psychologické nebo speciálně-pedagogické vyšetření (nebo obojí). Psycholog zjišťuje vývojový profil a speciální pedagog se zaměřuje na oblast školní zralosti, stav vývoje dílčích funkcí apod. Někdy odesíláme také k vyšetření u klinického psychologa nebo dalšího odborníka, zvlášť pokud není jasné, do jaké míry jedno nebo druhé postižení něco ovlivňuje. K tomu, abychom mohli přijmout dítě do péče, potřebujeme mít lékařskou dokumentaci (od foniatra, ORL, klinického logopeda a dalších). Lékařská zpráva uvádějící diagnózu by neměla být starší než 6 měsíců. Diagnostika u nejmenších dětí může být opakovaná i v průběhu několika let. Diagnostické metody volíme podle individuálních potřeb dítěte.

Jaký je výstup vyšetření?

Zpráva určená pro zákonného zástupce, která obsahuje anamnézu, diagnostická zjištění a doporučení pro rodiče. Uvádíme také, jaký vzdělávací program by byl pro dítě vhodný – zda běžná škola s nějakou podporou nebo zda speciální škola. Pokud se dítě zařazuje do školy, nebo již ve škole zařazeno je, vystavujeme doporučení i pro školu. Zákonný zástupce musí ve škole doporučení podepsat. Při nástupu do základní školy řešíme, zda je potřeba odklad školní docházky. V průběhu vzdělávání probíhají opakovaná kontrolní vyšetření. Pro děti na střední škole můžeme doporučit úpravy při přijímacích zkouškách – například mohou mít více času. U maturity jde často o osvobození od poslechu angličtiny aj. V průběhu péče o dítě dojíždíme do škol, setkáváme se s rodiči a jsme jim k dispozici.

Jaká speciální podpůrná opatření ve škole obvykle doporučujete neslyšícím dětem?

Jedná se o doporučení na vzdělávací metody a organizaci výchovy. U neslyšícího dítěte budou vzdělávací metody běžné, ale je nutné přizpůsobit komunikaci, je doporučena větší vizualizace, úprava zasedacího pořádku, moderování dění ve třídě, rozdělení žáků například u výuky angličtiny na menší skupinky, možnost probírat novou látku s asistentem mimo třídu, průběžně ověřovat, že žák všemu rozumí apod. Může být doporučen individuální vzdělávací plán nebo asistent pedagoga. Neslyšící dítě může mít doporučeného tlumočníka českého znakového jazyka, ale vzhledem k jejich nedostupnosti to nebývá v praxi obvyklé. Vybavuju si dva případy přiznání tlumočníka ve škole, jednou to bylo na běžné základní škole, kdy se podařilo najít tlumočníka na tuto práci a pak případ, kdy se neslyšící dívka dostala na soukromou uměleckou školu a jeden rok se podařilo získat finance na čtyři tlumočníky, kteří se u ní střídali na nejdůležitější předměty. Ale je to výjimka, jednalo se o soukromou výběrovou školu a vznikla velká snaha jí pomoct. Je také možný přepis.

Na co dalšího má neslyšící dítě nárok?

Existují různé úpravy – například místo hudební výchovy může mít dítě hodinu češtiny navíc, nemusí se učit druhý cizí jazyk atp. V případě, že tomu odpovídají potřeby dítěte, uvádíme nárok na zařazení do speciální školy. Co se týče asistentů, v jedné třídě může být až na naprosté výjimky aktuálně jen jeden asistent financovaný státem a ten pracuje se všemi dětmi ve třídě, které mají nějaké speciální vzdělávací potřeby. Od příštího roku má vstoupit v platnost nová vyhláška, podle které budou asistenti sice od první do třetí třídy v každé třídě, ale dále se upravuje počet asistentů a jejich úvazků na škole dle celkového počtu žáků, nikoliv podle jejich potřeb. Většina odborníků vyhlášku kritizuje, protože malé školy na tom budou bity. Stát chce tímto způsobem redukovat finance na asistenty. Ráda bych podotkla, že je dobré se na SPC obrátit co nejdříve, aby mohlo dítě získat uzpůsobení, která mu pomohou. Dále jsou důležité pomůcky – na základě našeho doporučení na ně může škola čerpat finance stejně jako na asistenta.

Jaké konkrétní pomůcky se doporučují pro neslyšící děti?

Většinou pomůcky ke komunikaci, rozvoji jazyka, sluchového vnímání, sady pro rozvoj dílčích funkcí, komunikační systémy s obrázky a kartičkami. Dále tablet s určitými programy. Na vyšším stupni může tablet sloužit i pro přepis řeči. Doporučujeme také úpravu prostředí – například koberec, alespoň pod místo žáka. Dnes už na nižším stupni ZŠ bývá v zadní části třídy prostor na „válení“ se sedacími pytli, což pomáhá, aby se zvuk v místnosti nerozléhal.

Je podle vás vždy na místě zkoušet rozvíjet řeč neslyšícího dítěte?

Podle mého názoru je vždy potřeba se zaměřit na komunikační schopnost a je úplně jedno, jakým způsobem bude komunikace probíhat. Pokud se v souvislosti se sluchovým postižením řeč dostatečně nevyvíjí, je vždy na místě přidat ještě nějakou další možnost. Nemusí jít jen o znakový jazyk, i když je podle mě ideální, ale také třeba zapojení obrázkové komunikace. Později se ukáže, který komunikační nástroj dítě spíše preferuje, a podle toho se zaměřit buď spíš na rozvoj řeči, nebo na znakový jazyk. Trápí mě, když je rodičům třeba jednoročního implantovaného dítěte doporučováno nepoužívat znakový jazyk a zaměřit se jen na řeč. S tím nesouhlasím. Není rozhodně pravda, že znakový jazyk zpomaluje rozvoj řeči. Přijde mi ale také velmi důležité, aby neslyšící děti uměly dobře češtinu – pokud nemluví, tak aby mohly komunikovat českým jazykem písemnou formou.

Jaké další způsoby komunikace existují (například u kombinovaného postižení)?

Podle mě by všechny děti měly dostat všechny možnosti – totální komunikaci: základy mluveného i znakového jazyka, fotky, obrázky, piktogramy atd. Kolem 3 až 4 let se dá vypozorovat, jaký typ komunikace dítě nejvíc preferuje a na tu se zaměřit. Je to ale otázka týmové práce ve školce a s rodiči. Toto vyhodnocení nejsme schopni udělat v rámci jednoho vyšetření v SPC. My můžeme jen pomoci, nasměrovat Rodiče je dobré podpořit, aby se znakového jazyka nebáli. Pro děti s kombinovaným postižením existuje také jazykový program makaton nebo gestuno (mezinárodní znakový systém).

Jak je to u hluchoslepých dětí?

S hluchoslepými dětmi jsme využívali komunikaci pomocí zástupných předmětů, což je předstupeň obrázkové komunikace. Dítě dostane do ruky lžičku, ohmatá si ji a následuje jídlo. Když má jít ven, dostane do ruky nejdřív botičku a například kamínek, aby si to mohlo propojit s daným místem, kam jde. Cílem je, aby dítě dokázalo ukázat, co chce – například vybere jednu možnost z nabídky v řadě. Pokud dítě s kombinovaným postižením vidí, předmět pak můžeme vyfotit a pracovat s fotkou. Velký posun je kreslený obrázek např. lžičky – nemusí se už jednat o tu konkrétní lžičku, ale dítě chápe, že je lžička symbolem pro jídlo. U hluchoslepých dětí, které nevidí, můžeme používat hmat – dítě si předmět ohmatá, seznámí se s tvarem, pak se vytvoří obrys a ten se postupně zmenšuje do symbolu. Bohužel se ale u mnoha dětí s vážným kombinovaným postižením málokdy podaří dostat se na úroveň abstraktního myšlení. U neslyšících dětí s přidruženou diagnózou, u kterých se ví, že budou postupně ztrácet zrak, se hodně pracuje na tom, aby ukazovaly znaky velmi precizně a mohly díky tomu začít postupně využívat taktilní znakový jazyk.

Jak motivovat dítě a případně i rodiče k procvičování komunikace?

Chtít po dítěti, aby si sedlo a procvičovalo logopedická doporučení, nejspíš nebude fungovat. Je potřeba je nenápadně zařadit do běžného života. Rodiče bych podporovala v tom, aby s dítětem co nejvíce komunikovali a vzali ho do chodu domácnosti. Vše mu ukazovat, říkat, přizpůsobovat podmínky… Například společně vařit – napsat si seznam potravin, vybírat je, vážit, připravovat jídlo a učit dítě pracovat se seznamem a jazykem, aby se mu věci propojovaly s praktickou stránkou života. Nakoupené potraviny si dítě může osahat a vědět, že jsou v lednici. Vyhnout se tomu, že dítěti na jakoukoliv otázku sdělíme: řeknu ti to potom. Je dobré, aby rodiče motivovali dítě, aby se nebálo se ptát.

Spolupracuje obvykle pedagogický tým školy a rodiče s SPC?

Pokud vše funguje dobře, jsou zástupci školy (učitelé, asistenti, výchovní poradci, ředitelé), rodiče a SPC jeden tým. Spolupracujeme, konzultujeme a jezdíme na náhledy. Není to o tom, že by SPC něco nařizovalo a kontrolovalo, zda se nařízení dělají. S učiteli i rodiči jsme partneři a snažíme se najít společnou cestu. Já často říkám, že učitelé toho umí víc než já, ale přijíždím proto, abych je mohla podpořit v tom, co dělají a dát hlavy dohromady. Někdy se stává, že učitelé dělají něco, s čím my za SPC úplně nesouhlasíme a víme, jak by to mělo ideálně vypadat. Když ale vidíme, jaké jsou podmínky ve třídě, v rodině nebo že se učitel neumí přizpůsobit, netrváme na ideálu, ale snažíme se dospět alespoň k nějakému kompromisu. Když na ně budu tlačit, nebude to mít smysl. Například u neslyšícího dítěte nedoporučujeme diktát, ale místo něj doplňovací cvičení. Někteří učitelé ale řeknou, že dítě diktát prostě psát bude. Pak se snažíme učitele alespoň motivovat k tomu, aby při diktování stál u dítěte a naučil se rozpoznat, kdy dítě dělá chybu, protože gramatiku nezná, a kdy se přeslechl. Když má učitel vyloženě postoj, že dítě musí vše zvládnout a nechce se naprosto nijak přizpůsobit, většinou to odnese dítě a často dochází k přestoupení na jinou školu.

Po jaké době se doporučuje navštívit SPC znovu a vyhodnotit, jak se dítě posunulo? Zákon umožňuje návštěvu až po čtyřech letech, ale to děláme jen u velkých dětí na střední škole, když je vše dobře nastaveno. U malých dětí je potřeba nejpozději po dvou letech, spíše i za rok, je to individuální.

Jak pracovat s tím, aby se dítě ve škole necítilo kvůli individuálnímu plánu a speciálním podpůrným opatřením vyloučeno z kolektivu?

Je to hodně na učiteli, jak dokáže pracovat se třídou. Je dobré představit asistenta s tím, že je tady pro celou třídu, nejen pro nějaké dítě. Pokud má dítě nějaké úpravy a dělá některé věci jinak než ostatní, je potřeba to kolektivu vysvětlit. Existují různé programy, v rámci nichž poradci představují dětem, co sluchové postižení znamená.

Jste neslyšící a vaší mateřštinou je čeština. Jaká byla vaše cesta k volbě jazyka?

Já jsem se nejspíš narodila slyšící a ohluchla zřejmě kolem čtvrtého až pátého roku. Vzpomínám, že jsme byli s bráchou v pokojíčku a on mi seshora palandy něco povídal a já mu nerozuměla. Tehdy jsem si myslela, že je to tím, že zkouší mluvit německy, ale já ho nejspíš špatně slyšela. Až v 1. třídě pojala podezření moje učitelka. Dostala jsem pětku ze čtení, protože jsem neslyšela, a tudíž nevěděla, jaká pasáž v knížce se zrovna čte. A to moje rodiče překvapilo, protože než jsem nastoupila do školy, naučila jsem se sama číst. Nemyslím, že bych byla nějak zvlášť chytrá, ale podle mě mi podvědomě chyběly informace a snažila jsem se je tak získat. Čtení jsem měla strašně ráda a měla díky tomu velkou výhodu. S českým znakovým jazykem jsem se setkala až na gymnáziu pro nedoslýchavé v Ječné. Naučila jsem se ho a mám ho moc ráda. Pohybuju se ale hlavně mezi slyšícími, narodila jsem se do slyšící rodiny a můj manžel i děti jsou slyšící, takže i já jsem svým způsobem kulturně a jazykově slyšící, přestože neslyším (smích).

Co vás přivedlo k práci speciální pedagožky?

V pubertě jsem se hodně hledala a přicházela na gymnázium do Prahy s tím, že jsem jiná a že to je špatné. A tady jsem zjistila, že jsou další nedoslýchaví a neslyšící a že jsou to velmi zajímaví lidi. Pochopila jsem, že nevadí, že neslyším, mám jiné klady. A dospěla jsem k tomu, že bych chtěla pracovat s neslyšícími a se znakovým jazykem. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala na speciální pedagogiku první rok, kdy zrušili povinnou logopedii.

Jste také prezidentka významné organizace, Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR. Co vám tyto různorodé profesní zkušenosti přinášejí?

Činnosti se hezky doplňují. Práce pro Svaz je zase něco jiného, nezisková podpora dospělých neslyšících. Svým způsobem se práce i prolínají. Na Svazu mám možnost se dostat k legislativním záležitostem, které se týkají mimo jiné školství, kdežto z pozice speciálního pedagoga bych neměla možnost tyto informace dostávat a předávat. Jsem součástí kulatých stolů a pracovních skupin, připomínkuji, spolupracuji s ASNEP atd. Mým aktuálním tématem je např. možnost řízení auta pro neslyšící v rámci profese. Jsme u toho, když se řeší příspěvky na péči, nebo fungování tlumočnických služeb. Máme za Svaz s kolegy možnost jednat o tom, jak budou tyto a mnohé další záležitosti nastaveny.

Připravila: Lucie Křesťanová, šéfredaktorka magazínu Dětský sluch

Fotografie: archiv Šárky Prokopiusové, Shutterstock.com