Rozhovor s Pavlem Ptáčníkem z Rady vlády pro osoby se zdravotním postižením

Život se zdravotním postižením není jen o překonávání fyzických bariér, ale také těch legislativních, pracovních a společenských. Situace v České republice už se hodně zlepšila, i tak se lidé s postižením stále mohou setkat s nerovným zacházením – ať už jde o přístup k zaměstnání, vzdělávání nebo veřejným službám. Právě proto existuje Rada vlády pro osoby se zdravotním postižením, která se snaží prosazovat změny, jež vedou k rovným příležitostem pro všechny bez rozdílu. Jak tato rada funguje, co se jí daří měnit a jaké nástroje mají lidé s postižením k dispozici, pokud se cítí diskriminováni? O tom jsme si povídali s vedoucím jejího sekretariátu a právníkem rady Pavlem Ptáčníkem.

Představte nám, prosím, Radu vlády pro osoby se zdravotním postižením. Jaká je hlavní náplň její činnosti?

Rada vlády pro osoby se zdravotním postižením, dříve Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením, je poradním orgánem vlády. Patří k nejstarším poradním orgánům vlády, které po roce 1989 vznikly. Z jeho názvu vyplývá i jeho role – je to vlastně koordinace činnosti a formulace státní politiky ve prospěch lidí se zdravotním postižením. Znamená to, že rada mapuje situaci v oblasti lidí se zdravotním postižením a v případě potřeby vydává určitá doporučení či stanoviska k různým oblastem života těchto lidí, které se jich dotýkají.

Jak tyto situace mapujete?

Podněty, kterými se rada zabývá, zasílají například organizace lidí se zdravotním postižením. Často se na radu obracejí i organizace sluchově postižených. Tyto podněty se potom projednávají.

Jak velkou váhu mají doporučení rady v praxi? Nakolik je vláda a politici berou vážně?

Samozřejmě, téma zdravotního postižení je důležité, na druhou stranu jsou tady i jiná důležitá témata. Takže musíme vyvíjet významnější a větší aktivity tak, aby se téma dostávalo více do popředí.

Když si to představím jako laik – pokud se projednává nějaký zákon, který se může dotýkat oblasti lidí se zdravotním postižením, je k tomu rada přizvána?

Ano, my jsme připomínkovým místem. To znamená, že prostřednictvím zmocněnkyně vlády pro lidská práva můžeme uplatňovat připomínky. S tím, že dále sledujeme vývoj dané legislativy. Tedy, dostanou se nám do ruky připravované nové právní předpisy, případně ty novelizované, a my na ně nahlížíme zejména z pohledu práv a rovného zacházení s lidmi se zdravotním postižením.

Jaké úspěchy rady v posledních letech považujete za nejvýznamnější?

Z posledních let bych zmínil třeba Opční protokol k Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, který se podařilo po mnoha letech ratifikovat i v České republice. Pak důchodovou reformu, v níž se nám podařilo prosadit, aby pečující osoby měly výhodnější podmínky pro výpočet svého starobního důchodu. A pak příspěvky na péči. To bylo velké téma, kterému jsme se věnovali. Podařilo se aspoň dílčím způsobem realizovat valorizaci těch nejvyšších stupňů.

Jak byste definoval pojem „rovná šance“ pro osoby se zdravotním postižením ve společnosti?

Rovné šance, nebo také rovné příležitosti, lze charakterizovat tak, že lidé se zdravotním postižením by měli mít rovný přístup ke všem důležitým oblastem a právům v životě. Neměli by být znevýhodňováni pro své zdravotní postižení. Je třeba vytvořit takové podmínky, aby i oni mohli ze stejné startovní čáry jako ostatní vstupovat do života a realizovat své potřeby a přání. Mít práva, která běžně užívají lidé bez postižení.

Jak je na tom Česká republika v této oblasti ve srovnání s ostatními státy?

Myslím, že teď už srovnatelně. Nám se v legislativě v uplynulém období podařilo prosadit zákaz diskriminace do všech důležitých předpisů, ať už z oblasti zaměstnávání, vzdělávání, dopravních předpisů a podobně. Podmínky tak máme relativně dobře legislativně nastavené. Troufnu si říct, že srovnatelně s vyspělými evropskými státy. Problémem ale někdy bývá aplikace. Je tedy potřebné dbát na to, aby opravdu to, co je v předpisech zapsáno ve prospěch lidí se zdravotním postižením, bylo i důsledně naplňováno. A to je trochu problém celé naší společnosti. Takže u nás v tuto chvíli asi není nutné novelizovat spousty předpisů z hlediska zdravotního postižení a zákazu diskriminace, ale spíše dohlížet na to, aby se důsledně dodržovalo a respektovalo to, co v těch předpisech napsáno už je.

Jaké jsou z vaší praxe největší překážky, kterým lidé se zdravotním postižením čelí?

Těch překážek je určitě více. Jsou to například problémy související se zaměstnáváním. To je velké téma, které my v radě dlouhodobě řešíme. I přesto, že u nás máme nastavenou řadu pozitivních opatření ve prospěch různých příspěvků, nebo naopak restriktivní opatření a povinnosti zaměstnavatelů, kteří musejí splňovat určitý povinný podíl při zaměstnávání zdravotně postižených, není stále situace úplně dobrá. Pořád je dost lidí se zdravotním postižením, kteří by mohli pracovat a nepracují. A to je škoda, protože samozřejmě i pro ně je práce nějakou cestou seberealizace a naplnění života.

Má rada, kromě své poradní činnosti, i možnosti dohlížet na uplatňování legislativy v praxi?

Rada může na nedodržování práv upozorňovat, což také dělá. Pokud někde dochází k nějakým diskriminacím, tak to samozřejmě řešíme s příslušnými ministerstvy. Zejména třeba v oblasti vzdělávání. Pokud se ukáže, že systémově jsou problémy například při přijímání dětí se zdravotním postižením do běžných škol, na radě vlády se tomuto tématu věnujeme. A ukáže-li se, že je třeba dodělat nějakou legislativní „doúpravu“, od nás vychází podnět pro ministerstvo, které se tím potom zabývá.

Spolupracujete při připomínkování návrhů nebo při jejich přípravě také s neziskovými organizacemi, které pomáhají osobám s různými typy postižení?

Ano, určitě. Jejich podněty jsou pro nás velice cenné. My jako úředníci pochopitelně často nedohlédneme až dolů, do běžných problémů, se kterými se lidé setkávají. Proto spolupracujeme se spolky osob se zdravotním postižením. Během legislativního procesu vybraným organizacím, které mají kompetence a aparát, posíláme návrhy připravovaných právních předpisů. Připomínky, které od nich dostaneme, se potom snažíme v rámci připomínkového řízení uplatňovat. Takto spolupracujeme například s organizací ASNEP, se Svazem neslyšících a nedoslýchavých ČR a dalšími.

Mohli bychom tedy říci, že kdyby měl „obyčejný“ občan nějaký podnět, je nejlepší obrátit se na některou z neziskových organizací?

Určitě ano. Je lepší využít činnosti těchto spolků a organizací, které umí podnět zpracovat, dobře naformulovat a případně i navrhnout, jak by daná úprava měla vypadat.

Jsou podle vás osoby se zdravotním postižením dostatečně zastoupeny v rozhodovacích procesech?

V Radě vlády pro osoby se zdravotním postižením je v současné době 10 členů za občanskou společnost. To znamená 10 lidí, kteří zastupují různé skupiny lidí se zdravotním postižením. Například sluchově postižené zastupuje pan Alexandr Zvonek. Co se týká krajské a místní úrovně, tam to závisí na aktivitě spolků lidí se zdravotním postižením a na jednotlivcích, kteří se chtějí zapojit.

Jaké jsou klíčové priority rady v nejbližší budoucnosti?

Základní hlavní činností rady jsou Národní plány pro osoby se zdravotním postižením. První z těchto plánů byl připraven v roce 1992. V této chvíli budeme realizovat už osmý, protože ten předchozí, sedmý, v tomto roce končí. Aktuálně tedy byla vytvořena pracovní meziresortní skupina, v níž jsou samozřejmě také zástupci lidí se zdravotním postižením, a ta připravuje národní plán na roky 2026–2030.

Co je obsahem tohoto plánu?

Národní plány v současné době vycházejí z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kterou Česká republika ratifikovala. Jsou zaměřeny na nejdůležitější oblasti, které se lidí se zdravotním postižením dotýkají, například vzdělávání, zaměstnávání, přístupnost informací, přístupnost dopravy, sociální služby, přístup ke zdravotní péči, participace lidí se zdravotním postižením na správě věcí veřejných a podobně. K těmto oblastem jsou přiřazována konkrétní opatření, za která jsou potom odpovědná jednotlivá ministerstva. My v rámci této pracovní skupiny budeme národní plán tvořit tak, že si definujeme důležité oblasti. A pak ve spolupráci s ministerstvy a organizacemi zdravotně postižených v nich budeme navrhovat konkrétní opatření, ke kterým se chceme posunout v souvislosti s integrací lidí se zdravotním postižením zase o kousek dál.

Co byste vzkázal lidem se zdravotním postižením, kteří čelí diskriminaci nebo nerovným šancím a nevědí, jak se bránit? Kam se mohou obrátit?

V každém případě by si to lidé neměli nechat líbit. Neměli by říkat, já s tím nemůžu nic udělat. Neměli by k problému přistupovat pasivně. Ochrana je často možná. Někdy stačí se sejít s nadřízeným, pokud jde třeba o zaměstnání. Myslím si, že diskriminace bývá často nevědomá. Nebo vychází z nějaké mylné úvahy. Existují také poměrně silné psychosociální bariéry ze strany zaměstnavatelů, kteří se bojí zaměstnat osobu se zdravotním postižením, protože si myslí, že s tím budou mít nějaké další výdaje a problémy. Je třeba o těch věcech mluvit a snažit se je i na té nejzákladnější úrovni vyřešit. A pokud to nejde, nebo se problém vyřešit nedaří, je samozřejmě možné se obrátit na veřejného ochránce práv, který má tuto agendu přímo na starost (tzv. ombudsman – pozn. redakce).

Jak můžeme všichni přispět k vytváření rovných šancí pro osoby se zdravotním postižením?

Respekt a uvědomění. Zdraví lidé si musí uvědomit, že postižení sebou nese nějaká omezení, která by měli respektovat. Lidé s postižením přitom dokáží obrovskou spoustu věcí, které by od nich nečekali. Na druhou stranu ale vždy mají určitá omezení, která souvisejí s jejich postižením. Ten, kdo člověka s postižením zaměstnává, nebo s ním pracuje, by to měl vždy mít v patrnosti a respektovat to. Myslím ale, že se společnost v této oblasti už hodně posunula dopředu. Zdravotní postižení prostě patří k životu a většina lidí už se na něj nedívá jako na překážku. Nějaké diskriminace se určitě ještě vyskytují, ale vždy existují nástroje, jak se jim dá čelit. 

Připravila: Mgr. Radana Ardeltová, koordinátorka komunikace CDS Tamtam

Fotografie: Canva.com, archiv Pavla Ptáčníka