Nejdůležitější je zájem dítěte

Speciálně pedagogické centrum, ve kterém pracuje Mgr. Jana Barvíková, je zaměřené na děti a žáky se sluchovým postižením, případně v kombinaci s dalšími handicapy. Pracovníci centra poskytují jak diagnostickou, intervenční a poradenskou péči dětem a jejich zákonným zástupcům, tak i metodickou pomoc pedagogům ve školách.

V jakém věku by mělo být dítě, aby se na vás jeho rodina mohla obrátit?

Rodiče se na nás obracejí zpravidla tehdy, jakmile zjistí, že jejich dítě má sluchové postižení. Kontakt obvykle předává lékař na foniatrii. Pečujeme tedy o děti teoreticky od 0 let věku až do doby, kdy dítě ukončí vzdělávání na střední škole nebo vyšší odborné škole. Vysokoškolským studentům pomáhají poradenská centra pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami, která má každá vysoká škola svá.

Může být rodina klienty více speciálně pedagogických center?

Ano, pokud má dítě vícečetné postižení, může využívat služeb více poradenských zařízení. V případě našich klientů je to aktuálně nejvíce kombinace s mentálním postižením. V tomto ohledu je to v rámci Moravskoslezského kraje trošku komplikovanější, neboť se klientům nedostane péče v jednom zařízení. V některých krajích mají speciálně pedagogická centra pracovníky zaměřené na různé specializace, ale u nás to tak není. S dalšími centry tedy navzájem komunikujeme, vyměňujeme si informace a pokud je to možné, vydáváme také společné doporučení pro vzdělávání žáka.

Jezdíte i na náhledy do škol, takzvané hospitace. Co to v praxi znamená a proč se provádí?

My ji podle legislativy nazýváme vyhodnocením podpůrných opatření ve škole. Snažíme se, abychom každého z našich klientů zvládli alespoň jednou ročně navštívit ve škole a vyhodnotit podpůrná opatření, jak nám ukládá legislativa. Součástí je návštěva v hodině. Při ní sledujeme, jak dítě při výuce funguje, popř. i jeho vztah k asistentovi. Je dítě hodně zaměřené na asistenta a výuka tak v podstatě probíhá individuálně a se značnou podporou? Dokáže přijímat informace sluchovou cestou od paní učitelky? Nakolik je dítě pozorné? Jak dobře umí odezírat? Jakým způsobem paní učitelka nebo pan učitel respektuje doporučení, které jsme dítěti vydali? Následuje vyhodnocení hodiny, kdy mohu navrhnout další úpravy podle toho, čeho jsem si v hodině všimla. Chápeme, že ne každý učitel si musí všechna doporučení zvnitřnit najednou, takže jen pokud vidíme nějaké pochybení, učitele na to upozorníme – např. aby se v průběhu hodiny neotáčel k žákovi zády. Je skvělé, pokud se této konzultace s pedagogy účastní i rodič dítěte, ale ne vždy se může uvolnit z práce. Každopádně vždy je následně informován o tom, co jsme ve škole zjistili. Je fakt, že klientů máme hodně, tudíž je nutno zohlednit preference s ohledem na potřeby každého klienta. Na středních školách bývá zpravidla méně pravidelných hospitací, mnohem intenzivnější je vyhodnocování v začátcích vzdělávání – v mateřských školách a na prvním stupni základních škol. Vždy jsme ale v kontaktu s rodičem nebo zletilým žákem a školou, aby nás mohli kontaktovat, pokud se vyskytne nějaký problém.

Je nějaká situace, se kterou se ve školách setkáváte častěji?

Mnohdy se mi stává, že po mé návštěvě přesazujeme žáka na jiné místo, jelikož není zohledněna podmínka, aby dítě sedělo „lepším uchem“ do třídy a mohlo tak lépe přijímat informace sluchovou cestou. Jindy např. asistent sedí ze strany nekompenzovaného ucha, dítě tudíž nemůže získávat informace od asistenta přiměřeně jeho potřebám. Dokonce se také stalo, že dítě sedělo s asistentem ve třídě až vzadu. Žák byl pak zcela závislý na asistentovi a ze třídy byl eliminován. Nebyl veden k tomu, aby se zaměřoval na porozumění paní učitelce, což je naším prvotním cílem. Cílem podpory asistentem pedagoga je, aby, pokud je to možné, poskytoval žákovi jen nezbytnou pomoc – např. sleduje, zda porozuměl pokynům paní učitelky, zda ví, co má dělat, motivuje ho k činnostem, modifikuje sdělení apod. Žák je přitom veden k co největší samostatnosti – požádá o zopakování, přihlásí se, když látce nerozumí apod.

Jana Barvíková při speciálně pedagogické intervenci za přítomnosti rodiče

Mohou být potřeby žáka vnímány jinak rodiči a jinak školou?

Občas se stane, že rodina se školou nesouzní a v tu chvíli je potřeba vše vybalancovat. Navíc každý pracovník poradenského zařízení musí mít na paměti, že je pro nás nejdůležitější zájem dítěte a v tomto smyslu pak komunikovat s rodiči i učiteli. Obecně ale žádné významnější obtíže s komunikací řešit nemusíme. Nicméně máme několik velmi komplikovaných případů v rámci inkluzivního vzdělávání, kam musíme jezdit častěji a častěji vyhodnocovat podpůrná opatření.

Jak probíhá rozhodování o zařazení dítěte do vzdělávání inkluzivní formou anebo do školy zaměřené na žáky se sluchovým postižením?

U žáků s lehčím stupněm sluchového postižení je vzdělávání v běžné škole již samozřejmostí. Jiná situace je u dětí a žáků s těžkým sluchovým postižením, zejména s ohledem na úroveň dosažených komunikačních dovedností. Najít člověka, jenž by byl optimální pro vzdělávání dítěte, které má těžké sluchové postižení a komunikuje primárně znakovým jazykem, je velice obtížné. Na takového pracovníka jsou kladeny velké požadavky na komunikaci ve znakovém jazyce. Ideální podporou by byl učitel-speciální pedagog-surdoped, který zná metody vzdělávání žáků se sluchovým postižením. Jsme si vědomi toho, že ani při nejlepší vůli, připravenosti asistentů i snaze okolí, nemůže být znakujícímu žákovi poskytnuto plnohodnotné vzdělávání jako ve speciální škole, kde všichni pedagogové znakují, je zde malý počet žáků ve třídě, používají se speciální metody práce a tak dále. Takže pokud máme podobné dítě a rozhodujeme o jeho vzdělávání, porovnáme výhody a nevýhody té které cesty a řekneme rodičům svou preferenci. Nicméně rozhodující slovo má rodič.

Jaké máte zkušenosti s tím, že asistenta pedagoga svému dítěti dělá rodič?

Takové zkušenosti moc nemáme, jsou to spíše výjimky, ani to nedoporučujeme. Je to náročné pro zapojení dítěte do kolektivu i pro samotného rodiče, pro něhož je obtížné vybalancovat roli rodiče doma a asistenta ve škole. Zejména maminky dítěti nevědomky ulehčují.

Liší se podpůrná opatření na různých stupních vzdělávání?

Už jsem naznačila, že naše intervence jsou mnohem častější, čím je dítě mladší. Potřebujeme, aby se rozvíjela funkční komunikace a dítě se rozvíjelo už od raného období. Když vzdělávání nějakou dobu probíhá, žák si zvykl na režim i na to, co je od něj vyžadováno, opatření fungují, zpravidla už není na druhém stupni potřeba tak velká podpora. V praxi to znamená, že čím je dítě mladší, tím více podpory potřebuje – např. asistenta pedagoga, zvýšenou logopedickou nebo jinou speciálně pedagogickou péči, komunikaci ve znakovém jazyce, speciální pomůcky. Na prvním stupni základní školy se pak opatření trošku zmírňují, a protože cílem je osamostatnění žáka, pokud to jde, snažíme se ubírat podporu asistenta pedagoga, obvykle ve výchovách. Zejména pokud je předpoklad, že žák bude pokračovat v maturitním oboru SŠ, je žádoucí, aby na druhém stupni ZŠ byl co nejsamostatnější a asistenta už nepotřeboval. Na střední školy asistenty doporučujeme jen výjimečně, např. žákům s vícečetným postižením. Jiná situace je v případě potřeby zajištění tlumočníka znakového jazyka.

Na přednášce pro rodiče a pedagogy o bezdrátových technologiích

V některých školách jsou zřízeny speciální třídy, obvykle logopedické. Ty však končí prvním stupněm a na druhém už dítě zahajuje vzdělávání v běžné třídě. Rodiče se pak potýkají s otázkou, zda svého syna či dceru nepřesunout do jiné školy…

Mnohdy je to tak, že se v průběhu prvního stupně děti tak sžijí se školou a prostředím a naberou takové kompetence, že na druhém stupni jsou schopny fungovat, a často i bez asistenta pedagoga, poměrně dobře. Ale může se stát, a to zejména při kombinaci více vad, kdy vnímáme, že by dětem v běžné třídě nebylo úplně dobře. Dá se to sice ošetřit asistentem pedagoga, nicméně ze zkušenosti víme, že na druhém stupni se děti potřebují mnohem více socializovat, hledají kamarády a sociální vztahy s vrstevníky pro ně hrají prim. Z hlediska komunikační a sociální bariéry je pro ně ale těžké najít si kamarády ve stejné věkové skupině intaktních žáků. Potřebují si najít kamarády ve skupině jedinců se stejným postižením, se kterými mohou sdílet společné problémy a zkušenosti. Není ojedinělé, že děti utíkají do izolace, popř. se chytají „nedobré party“, která je využívá k nekalým praktikám. V takových případech je vhodný přestup do školy zřízené pro žáky se sluchovým postižením.

Je možné upravit přijímací, závěrečné a maturitní zkoušky pro žáky se sluchovou vadou?

Žáci se sluchovým postižením jsou u přijímacích zkoušek zařazování do dvou skupin – „SP“ nebo „O“. Didaktické testy jsou totiž jednotné pro všechny žáky, avšak pro žáky neslyšící ve skupině „SP“ je zkouška z českého jazyka modifikovaná. Do této skupiny jsou zařazováni žáci, jejichž primárním komunikačním prostředkem je znakový jazyk. „O“ je zkratka pro „ostatní“. Díky zařazení do této skupiny mohu doporučit čas navíc, zdůraznit přítomnost kompenzačních pomůcek, komunikaci založenou na odezírání nebo personální oporu. V případě našich žáků se nejčastěji jedná o asistenta modifikátora nebo tlumočníka znakového jazyka.

V případě maturitních zkoušek jsou žáci se sluchovým postižením zařazováni do tří skupin. Pokud to zjednoduším, dá se říct, že do skupiny 1 zařadíme žáky s lehkou nebo středně těžkou sluchovou vadou. Do skupiny 2 žáky, kteří mají významné oslabení jazykových kompetencí v jazyce českém v důsledku těžké sluchové vady a do skupiny 3 se zařazují žáci neslyšící, jejichž dorozumívacím jazykem je znakový jazyk. Ti mají podobně jako u jednotné přijímací zkoušky zkoušku z českého i cizího jazyka modifikovanou. Úpravy spočívají zejména v navýšení času, používání kompenzačních pomůcek (např. i různých slovníků), vyloučení poslechové části u didaktického testu z cizího jazyka. Obdobné úpravy pak praktikujeme při uzpůsobování závěrečných zkoušek na vyšších odborných školách.

Mohou se rodiče bránit, když někde nechtějí vyjít žákům se sluchovým postižením vstříc?

Většinu věcí si rodiče se školou řeší sami, ale pokud se naskytne problém, obvykle se rodiče obracejí na nás jako na své partnery. Nerada se stavím do pozice kontrolorů, protože to vnímám tak, že naše úloha je primárně poradenská a metodická, s důrazem na spolupráci při řešení problémů. Občas působíme jako prostředníci mezi rodinou a školou. Je pravda, že rodiče se ptají, zda jsou námi vydaná doporučení vymahatelná. To samozřejmě ano, ale bohužel některá podpůrná opatření může ředitel hodně těžko uplatnit, když mu to nedovolují třeba podmínky ve škole. Z doporučení je pak zřejmé, co je nezbytné a co je doporučení.

Mluvily jsme také o vaší podpoře pedagogů. Funguje to i obráceně, směrem k vám?

Ano, určitě. To je zejména patrné na konzultacích po hospitacích ve škole. Já komentuji své postřehy a mnohdy sám učitel přichází s návrhy ke změnám a ujišťuje se, zda budou pro dítě přínosné. Bývají to velmi dobré nápady, až si občas říkáme, proč to nenapadlo nás (úsměv). Pak rodičům říkáme, aby stejnou taktiku zvolili doma a metody z výuky přenesli i do domácího prostředí. Vůbec nejdůležitější obecně je spolupráce rodičů s učiteli a jejich komunikace. Rodič dává učiteli důležité informace o tom, co se dítěti daří, nedaří, kde se zaseklo a učitel díky tomu může žákovi poskytnou další podporu ve výuce nebo mimo ni. Nejhorší situace je, když jsou od sebe učitelé a rodiče distancováni.

A co spolupráce s dalšími odborníky?

Když jsme ve škole, nemluvíme samozřejmě jen s učiteli a rodiči, ale i s výchovným poradcem, speciálním pedagogem a ředitelem školy. Spolupracujeme také s dalšími speciálně pedagogickými centry, pedagogicko-psychologickými poradnami, Tamtamem, OSPODem. V Ostravě taky docela dobře a úzce spolupracujeme s foniatrií ve Fakultní nemocnici Ostrava.

S čím se na vás rodiče nejčastěji obracejí?

S výukovými problémy. V poslední době, a je to celorepublikový trend, se nás rodiče čím dál častěji doptávají na psychické problémy svých dětí. Nejsou spojeny se šikanou, spíš s úzkostmi, sklonem k depresím, popř. i psychotickými poruchami. Tato práce je odlišná od našeho primárního zaměření, ale ani dětem se sluchovým postižením se podobné problémy nevyhýbají. V některých případech to řešíme s naší paní psycholožkou nebo školním psychologem, pokud jej škola má, někdy i lékařem, který má žáka v péči. Těchto případů je bohužel stále více.

Co byste poradila všem, kteří s dítětem přicházejí do styku – hrají si s ním, pracují, vzdělávají ho a vychovávají?

Je důležité pohlížet na dítě v širších souvislostech. Jeho dovednosti a schopnosti nemohu posuzovat jen na základě toho, co vidím ve škole a jaké známky dítě dostává. Vždy je potřeba brát v potaz i další souvislosti – osobnostní, ale například i zdravotní předpoklady, také prostředí, ze kterého pochází, podmínky pro učení, priority a možnosti rodiny atd. Mysleme na to, že při výchově a vzdělávání je důležitý citlivý přístup ke každému jedinci, jehož vývoj je ovlivněn mnoha rozličnými faktory.

Připravila: Mgr. Veronika Kovalová, pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi Centra pro dětský sluch Tamtam, o. p. s., v Ostravě

Fotografie: archiv Jany Barvíkové