Nejdůležitější je paní učitelka

Desetiletý Dalibor Ťulák chodí do čtvrté třídy běžné základní školy a je uživatelem kochleárního implantátu. Nebudu předstírat, že Dalibora neznám. Ano, znám. Má neslyšící rodiče, mladší sestřičku s těžkým kombinovaným postižením a implantován byl ve dvou letech. Přesto, nebo právě proto, mi při rozhovoru s ním několikrát lidově řečeno spadla brada. Nejen, že bez zjevných obtíží zvládá s naprostým přehledem výuku mezi slyšícími spolužáky, on ještě navíc aktivně hraje fotbal, chodí již čtvrtým rokem na flétnu, do keramiky, na atletiku, donedávna byl členem souboru pantomimy PSI. Dokonce se objevil v České televizi; v historicky první pohádce ve znakovém jazyce, která běžela v předvánočním čase, kde hrál roli Josífka.

Dalibora jsem zastihla při příchodu ze školy. Nestačila jsem mu položit ještě ani první otázku a už mne upozorňoval: „Nejprve si musím napsat úkoly.“ Počkala jsem tedy, až si zcela samostatně, jen s malou dopomocí maminky, vypracuje úkol z českého jazyka a vlastivědy. Poté jsme si povídali hlavně o tom, jak zvládá školu, co jej baví, řeč se stočila i ke známkám a spolužákům. Po skončení rozhovoru jsem musela sama sebe několikrát ujistit, že Dalibor je naprosto výjimečný hoch. Kombinace inteligence, talentu, povahových vlastností, píle a mnoha hodin domácí práce, kterou mu museli jeho rodiče věnovat.

Dalibore, kolik vás je ve třídě?
Dvacet sedm. Deset kluků a sedmnáct holek.

Ve které lavici sedíš?
V druhé lavici uprostřed.

Co se ti vybaví, když se řekne první třída?
Už nevím. Jen si pamatuji, že jsem zaspal.

  foto: BMŠ Pipan

Rodiče tě zapomněli vzbudit?
Já se zapomněl vzbudit sám, protože jsem šel večer pozdě spát. 

Rozumíš paní učitelce, když vám diktuje diktát?
Úplně v pohodě.

Můžeš to trochu rozvést? Já také špatně slyším, a když nám paní učitelka diktovala diktát, tak jsem na ni koukala, pomáhala si odezíráním, a teprve až dořekla celou větu, začala jsme psát. Jak to máš ty?
Paní učitelka stojí kousek ode mě. Píšu hned, jak začne mluvit. Když nerozumím slovo, tak se přihlásím a paní učitelka mi to zopakuje.

Rozpoznáváš ve slovech, kde je „s“, „z“, „d“, „t“?   
V pohodě. Třeba ve slově zpěv celá třída napsala s. Jenom já měl správně se z. Na důkaz mi přináší školní sešit s bezchybnými a krasopisně napsanými diktáty. Když se pozastavuji nad samými jedničkami, otevírá ještě žákovskou knížku.  

To je obdivuhodné! Skoro samé jedničky!  
Už jich mám celkem osmdesát jedna! Ale Adam jich má sto! Já s ním soutěžím, potřebuji víc jedniček, aby zaplnily celou žákovskou knížku. Nevím, co mám dělat, abych jich měl vít.

Asi se víc hlásit?
Já se hlásím pořád, ale paní učitelka vyvolává spíš ty, co to neumí.

Třeba právě proto. Aby měli šanci si špatné známky opravit. Ty si zatím nic opravovat nemusíš. Jakou máš nejhorší známku?
Dvojku z angličtiny.
Do rozhovoru vstupuje maminka Monika Ťuláková, aby doplnila, že Dalibor dochází na doučování. Nejen z angličtiny, ale v případě, že během výuky něčemu nerozumí, tak i z jiných předmětů. Překvapilo mě, že v hodinách anglického jazyka jsou žáci známkovaní bez úlev i z poslechových cvičení, proto se Dalibor učí naposlouchat fonémy. V návaznosti na sdělení maminky mi Dalibor pouští na mobilu anglické písničky a prozpěvuje si spolu se zpěvákem. V tuto chvíli mi propadává brada podruhé.

Musím usoudit, že ti implantát opravdu hodně pomáhá. Poslech televize, telefonu, porozumění slovům v písničkách je obecně pro implantované lidi strašně náročné...
Chodím na flétnu, tak to mám asi naposlouchané. Ale chtěl bych hrát na bubny. Taťka neslyší, a když bych začal pořádně bubnovat, cítil by to. To by bylo prima.

Vrátím se ještě ke škole: sundáváš si na tělocvik procesor?
Ne. Mám ho za uchem stejně jako při fotbale. Občas mi sice sklouzne z ucha a visí jen na cívce. Tak jej vrátím zpátky.

foto: BMŠ Pipan

Máš ve třídě kamarády?
Jo. Dominika, Vojtu, Kubu.. Nejlepší kamarád je Dominik. Je stejný jako já. Líbí se mu hudba, má rád Lego a plechovky.

Plechovky?
Colu a jiné nápoje v plechovce. Mamka mi občas dovolí si je koupit.

Máš i neslyšící kamarády?
Jasně. Je to napůl. Mě je jedno, jestli slyší nebo neslyší. Buď ukazujeme, nebo mluvíme.

Prý máte ve třídě asistentku. Pomáhá ti?
Nepotřebuji. To spíše dvě holky od nás. Neumí třeba zaokrouhlit na desetitisíce číslo milion tři sta padesát pět dvě stě třicet. Monika Ťuláková vysvětluje, že asistentka pedagoga přišla do Daliborovy třídy až v druhém pololetí třetí třídy. V té době se v kolektivu dětí vyskytly určité sociální problémy, které nebylo v silách paní učitelky řešit. Protože je ve třídě více dětí s různým zdravotním znevýhodněním a specifickou poruchou učení, podařilo se zajistit asistentku. Situace ve třídě se stabilizovala.

Jaký je tvůj nejoblíbenější předmět?
Matematika a vlastivěda. Právě probíráme Karla IV. Byl to první český císař, založil Karlovu univerzitu a postavil Karlův most.

Líbí se ti ve škole?
Jo. Ale nemuseli bysme tam chodit. Stačil by jeden den v týdnu, to by bylo nejlepší. 

Dalibore, co bys vzkázal dětem, které mají sluchadla či implantáty a jdou v září poprvé do školy mezi slyšící spolužáky?
Aby měly co nejlepší rodinu a vzdělání!

S rodinou bych souhlasila, ale vzdělání ještě nemají. Proto jdou přece do školy.
To je právě problém. Potřebují dobrou učitelku. Když je přísná, tak je to jasný. Když je hodná, je to špatně. Naše učitelka je hodná i přísná.    

A co když se dětem budou spolužáci smát?
Jestli se jim bude nějaký kluk nebo holka posmívat, tak ať jdou za paní učitelkou. Ta to vyřeší.

Tobě se někdo smál?
Ne. Já jsem jim ukázal implantát hned a vysvětlil, proč ho mám.

Co na to říkali?
WOW!

Připravila: Romana Procházková

Fotografie: Rodina Ťulákova, BMŠ Pipan s.r.o.