Jsme tu od toho, abychom si vzájemně pomohli

Mgr. Libor Kuča je ředitelem Základní školy Frýdek-Místek, Jiřího z Poděbrad 3109, kde se vzdělávají také žáci s nejrůznějšími vzdělávacími potřebami, mezi nimi i neslyšící. Co je z jeho zkušeností potřeba připravit na nástup neslyšícího dítěte do běžné školy, jak probíhá následně výuka a v čem všem je inkluze pro zúčastněné strany obohacující? Těmto a dalším otázkám jsme se věnovali v našem rozhovoru.

Kolik žáků se speciálními vzdělávacími potřebami chodí na vaši školu?

Na naší škole máme 70 žáků s nějakým stupněm podpůrných opatření (z celkového počtu 480 žáků) - jedná se o děti s poruchami chování, autismem, změnou intelektu nebo poruchou učení klasického rozpětí dyslexie-dysgrafie-dysortografie atd. Máme také zkušenost s několika neslyšícími dětmi. Doposud k nám chodily neslyšící děti vždy ze slyšících rodin, nově ale máme žákyni, která je nedoslýchavá a její rodiče jsou rovněž nedoslýchaví.

Co všechno je z vaší zkušenosti potřeba připravit a přizpůsobit pro neslyšícího žáka?

Než žák nastoupí, škola by měla být připravená po personální stránce, aby tam byl přítomen někdo, kdo je schopen pracovat s neslyšícím žákem. Mezi našimi 12 asistenty pedagoga máme i asistentku, která se intenzivně věnuje znakovému jazyku, takže přešla do třídy, kam nastoupila zmiňovaná nedoslýchavá dívka. Jedná se tedy o personální stránku, k čemuž patří zajistit asistenta, který se bude dítěti dennodenně věnovat. Se třídou pracuje speciální pedagožka z našeho učitelského sboru, která se zaměřuje na surdopedii a má z této oblasti zkušenosti. S nimi spolupracuje také naše psycholožka. Po odborné stránce je potřeba na příchod přichystat všechny pedagogické pracovníky – vyučující, vychovatelky v družině atd. Povědomí musí být všeobecné, aby všichni věděli, že je na škole dítě, které neslyší, pro případy, kdy bude třeba na chodbě bez doprovodu. Připraví se i podmínky ve třídě – zdánlivě jednoduché záležitosti, které člověka bez zkušenosti nenapadnou. Například umístění žáka ve třídě, aby dobře viděl na tabuli a vyučujícího, aby mohl snadno odezírat, dále odhlučnění místnosti apod.

A na co je potřeba myslet, když už neslyšící dítě do školy nastoupí?

Je potřeba pracovat s dítětem tak, aby se na asistenci nebo vyučujícím nestalo závislé, tedy pomáhat mu, ale nechávat jej, aby se mohlo rozvíjet samostatně. Velký přínos má spolupráce s odborníky – ze speciálně pedagogického centra nebo z organizace Centrum pro dětský sluch Tamtam a další. Pracovnice CDS Tamtam u nás vysvětlovaly ve třídě žákům záležitosti týkající se ztráty sluchu – jak k ní může dojít, co obnáší vyšetření sluchu, jaké to je, když člověk neslyší a co to pro něj znamená. To všechno neslyšícího žáka se slyšícími sbližuje.

Když se vrátíme k práci asistenta. Je jeden asistent zcela k dispozici jednomu dítěti, nebo je „sdílený”?

Existuje mylná představa, že se asistent věnuje jen jednomu dítěti, ale asistent je přidělen do třídy, aby pomáhal pedagogovi s celou třídou. Měl by být schopen kooperovat a být nápomocný učiteli k efektivnější práci opravdu s celým kolektivem. Určitou část hodiny se asistent může věnovat jen jednomu dítěti, ale například během samostatných aktivit se podívá, jak se daří ostatním dětem. Je to o empatii asistenta, vycítit, kdy může nechat „svého” žáka věnovat se něčemu samostatně a mrknout se, co dělají další spolužáci a kdo by mohl potřebovat nějakou pomoc. Někdy může vzniknout i tandemová výuka. V jedné třídě máme čtyři děti, které by potřebovaly asistenta, ale je tam pouze jeden asistent, protože práce se potom spíš komplikuje a výuka se narušuje. Jen v jedné třídě, kde to vyžadovaly specifické podmínky, máme dva asistenty, a časem se ukáže, zda oba asistenti ve třídě zůstanou…Asistent neslyšícího žáka může znakovat, tlumočit, používat znakový slovníček pro rozšíření slovní zásoby, podporovat při rozvoji řeči a odezírání i dalších činnostech.

Jak získáváte finance na asistenci a technologické vybavení?

Nejprve je potřeba, aby dítě s nárokem na jakoukoliv podporu navštívilo speciálně pedagogické centrum (SPC) nebo pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP). Tam odborníci stanoví podmínky, které je nutno splnit, aby dítě mohlo být vzděláváno v běžné základní škole. Stále ještě existuje i možnost speciálního školství, ale rodičovská veřejnost ve velké míře spíš stojí o to, aby byly jejich děti v běžném základním školství. Škola obdrží z SPC nebo PPP doporučující posudky, které obsahují jednak informace o všech možných způsobech, jak dítěti pomáhat a jak vést vzdělávací proces, ale i jaké finanční nároky taková péče přináší (míra úvazku asistenta, technologické vybavení apod.). Nároky na finance potom může škola uplatnit prostřednictvím zřizovatele, státu a svého rozpočtu. SPC může také navrhnout navýšení tzv. ostatních neinvestičních výdajů (ONIV) na žáka, který to potřebuje, aby mohly být nakoupeny speciální učebnice, výukové pomůcky apod.

Je finanční podpora dostatečná?

Naše škola dostala doporučení z SPC na úpravu míry hluku ve třídě, kde je dítě se sluchadly. Vyučující také nosí na krku mikrofon, do kterého mluví a žákovi se zvuk přenáší do sluchadel. Žák má k dispozici notebook se speciálními programy, které pomáhají při vzdělávání… Ze svých vlastních zdrojů bychom si všechny tyto věci nemohli dovolit, ale v případě doporučení z SPC na navýšení ONIV stát na tyto věci přispívá a snaží se školám situaci usnadnit. Někdy je podpora plně dostačující, jindy se musí hledat cesta jiného řešení. Měli jsme například v plánu zajistit odhlučnění různými odhlučňovacími předměty a pomůckami, ale finanční náročnost byla tak vysoká, že ani z příspěvků a našeho rozpočtu to nebylo možné. Po konzultaci s SPC Ostrava jsme situaci zvládli s menším rozpočtem. Co se týče asistentů, nesetkal jsem se doposud s tím, že bychom v případě potvrzené potřeby žáka na asistenci z SPC nebo PPP následně na financování asistenta nedosáhli.

Může škola odmítnout neslyšícího žáka proto, že je neslyšící s tím, že na jeho začlenění nemá dostatek prostředků?

Je to věc domluvy se zákonným zástupcem dítěte. Podle školského zákona by škola měla být schopná dítě přijmout, obzvláště pokud je z dané spádové oblasti. Ale vím i o případu, kdy škola neměla asistenta a rodič nakonec raději zvolil variantu jiné školy, kde byly podmínky už přizpůsobené. Při zápisu do školy se zjistí, jaké má dítě specifické potřeby a na základě toho se mohou školy propojit a rozhodne se, která škola je schopna díky své vybavenosti či personálnímu obsazení poskytnout žákovi lepší podmínky vzdělávání... Obecně se ale školy snaží starat o žáky, kteří přijdou a žádají o zápis.

Objevují se ve vaší praxi procesu inkluze nějaké výzvy?

Školská politika spojená s inkluzí je tu už několik let a v laické i odborné společnosti jsou na ni různé názory. Já osobně se domnívám, že inkluze skutečně přináší pro mnohé žáky nové možnosti uplatnění, vzdělávání a dává jim pocit, že i když jsou něčím „zvláštní”, můžou být součástí běžné skupiny, potažmo společnosti bez jakéhokoliv omezení. Na druhou stranu je potřeba přiznat, že u některých žáků, hlavně těch se změnou intelektu, mám pocit, že by bylo vhodnější vzdělávání ve speciálním školství, kde jsou upravené podmínky (menší počet dětí, obsah vzdělávání apod.). Zde by jim snad mohlo být i lépe než v běžné škole. Dané školy jsou připraveny těmto žákům poskytnout nejvhodnější podmínky jejich vzdělávání. Na běžné škole jsou sice součástí kolektivu třídy, ale vzdělávací obsah je pro ně příliš náročný. Odborní pracovníci SPC či PPP doporučí nejvhodnější způsob vzdělávání žáka, ale rozhodující slovo má samozřejmě zákonný zástupce.

Co může škola udělat pro to, aby se neslyšící žák nebo žákyně cítili součástí slyšícího kolektivu třídy?

Je zapotřebí dobře nastavit práci s celým třídním kolektivem, aby se na začlenění podílel. Nejde jen o to, zajistit, aby byl přítomen kvalifikovaný učitel a asistent, ale aby se dítě skutečně cítilo součástí kolektivu. Tomu pomáhá, když i ostatní žáci začnou nějakou odlišnost žáka přijímat zcela přirozeně. Aby k tomu mohlo dojít, nastavujeme pravidla soužití a komunikace ve třídě – například, aby slyšící děti věděly, jak s neslyšícím žákem komunikovat, jak jej oslovit, že na něj nemohou volat z dálky nebo když nejsou otočeni čelem apod. Důležité je zapojování žáka s odlišností do všech činností, které se ve třídě odehrávají. Pomáhají nám také již zmiňovaní odborníci, kteří do školy přichází a organizují s dětmi různé aktivity, které jim otevírají oči, aby věděly, že jsou mezi námi lidé, kteří mají své specifické problémy, ale jsou zcela plnohodnotní a rovní nám všem. Mohou nás obohacovat například uvědomováním, že život a svět je různorodý, mnohobarevný... Inkluzivní opatření pak neděláme proto, abychom si mohli odškrtnout, že jsme splnili nařízení, ale zkrátka vedeme žáky k tomu, že jsme tu od toho, abychom si vzájemně pomohli.

Je právě toto vzájemné obohacování mimo jiné přínosem inkluze?

Určitě. Na naši školu se už v 90. letech, kdy se o inkluzi teprve hovořilo, ale rozhodně to nebyla státní politika vzdělávání, začali obracet rodiče, jejichž děti měly tělesné postižení a zdravotní problémy. Řešili jsme, do jaké míry budeme schopni se o tyto děti postarat a poskytnout jim základní vzdělání. Tehdy naše školní inkluze začala. Sháněli jsme asistenty a s pomocí zřizovatele se podařilo zbudovat ve škole výtah, takže škola už je více než 25 let bezbariérová. Přišli jsme na to, že děti s postižením opravdu potřebují společnost ostatních „zdravých” dětí, aby se mohly cítit spokojeně a neměly pocit vyčlenění. A na dětech bez postižení začalo být znát, že jsou schopny zcela bezkonfliktně s dětmi s postižením komunikovat a vědět, jak jim pomoci, aniž by udělaly něco, co by se jich mohlo dotknout. Člověk někdy s dobrým úmyslem začne něco dělat, ale není to vůbec to, co člověk s postižením potřebuje, ale co ho naopak ještě dále vyčleňuje. Takže i děti bez postižení se tak mohou mnohému naučit. Ve třídě, kde je neslyšící žák, už mnoho slyšících spolužáků umí některé znaky českého znakového jazyka. U žáků budujeme vzorce chování, aby byli schopni zažívat a řešit každodenní problémy společně. Pak už není „my” a „oni”, ale ucelený kolektiv.

Připravila: Mgr. Lucie Brandtlová, publicistka Informačního centra rodičů a přátel sluchově postižených, z. s.

Fotografie: Shutterstock.com